Reklama
Reklama

Současnost: (Až moc) liberální difuze hodnot?

Ondřej Krátký se ve své eseji zamýšlí nad jednou plíživou anomálii dneška, které nabourává zavedené vzorce vidění Západu a těch ostatních.
Počet zobrazení: 797

V postmoderním světě dochází k jisté plíživé anomálii: neatraktivně vyhlížející, „tradičně chudá“, resp. s negativním vlivem nejrůznějších ideologií dosud spojovaná teritoria jsou schopna stále efektivněji, pragmatičtěji a „bez zábran“ akomodovat (velké) peníze i moc – zatímco dosud atraktivní, „tradičně bohaté“ destinace jsou ochotné nechat se (čím dál přesvědčivěji) ideologizovat.

V evropském, resp. západoevropském pojetí byl svět zhruba do konce 20. století nahlížen jako dichotomie na jedné straně bohatých, vkusně vyhlížejících a od tradic a ideologií oproštěných kultur, na druhé straně kultur chudých, „produkujících“ neatraktivní vzhled, zároveň častokrát ponořených až po krk jak v nějakém typu ideologie, tak v lokálních tradicích.

miller_theatre_-_carnival_of_the_animals_.jpg
Ilustračná fotografia: Peter Matthews / Creative Commons Attribution 2.0 Generic

Důležitá je v obou případech propojenost všech vyjmenovaných jevů, neboť právě přes vícedílnou jednotu všech těchto složek byla daná dichotomie přijímána za určitý ustálený obraz (signálně absorbovaný počitek, popř. vizuálně-kulturní „narativ“, a tedy de facto „pravdu“) i dále posilována.

„Západ“ je v takové (signální, okamžité, podvědomé apod.) mentální zkratce spojován s čistotou, organizovaností, zlehčením tvaru (Bauhaus, funkcionalismus, moderní architektura apod.), jakož i s eliminací (všech druhů) ornamentu; toto je dále spojováno s určitou vážností, „rigorózností“, popř. „kreditem“ – implicitně tak i financemi (které „zřejmě budou v dobrých rukou“), smysluplností konání, cílevědomostí, občanskou uvědomělostí až „osvíceností“, potažmo právním prostředím apod. Toto je dále spojováno se svobodou, možností volby, individualismem, resp. absencí vnucujících se a manipulativních ideologií, „čistotou úmyslů“ apod. Protože taková společnost dále poskytuje jedinci (individuu) pocit i reálné možnosti k tomu obstát sám (být individualistou), jde ruku v ruce s tímto prostředím i opouštění („zátěže“) tradic – což už bylo ostatně naznačeno zmínkou o eliminaci ornamentu (tj. čehokoli zbytečného, co možná kdysi mělo smysl jako zdroj společenské informace či sociální pojivo, v „moderní“ době je ale projevem redundance a zastaralosti). Toto vše dohromady tvoří onen výše naznačený dojem „e pluribus unum“ – ať již v podobě „kvality“, „smysluplnosti“, „řádu“, „bohatství“ či „moci (apod.).

Naproti tomu země nezápadní se lidé na Západě, ale také lidé v těchto zemích samotných (s výjimkou toho, jde-li o jejich místo bydliště či rodnou zemi, kde je vnímání vždy trochu specifické, přikrášlené a subjektivně shovívavé) naučili vnímat jako směs chaosu, špíny, pokulhávající organizovanosti – spleti zatuchlých uliček, bambusových chatrčí, prašných cest a chybějících dálnic, nemocí, nespravedlnosti, častokrát nepředvídatelnosti, násilí a nebezpečí. Ruku v ruce s tím jde určitá ponurost, zanedbanost a šeď, která se vyjevuje nejen v architektuře, ale i v – leckdy poněkud zatuchlé (či jako dojem „zatuchlosti“ vnímané) – navázanosti na (stále přežívající) tradice; případně sem tam záblesk jakési ušmudlané, cirkusové radosti, která jako by z oka vypadla například (mimochodem v Rumunsku natáčenému) zpodobení Kazachstánu ve filmu Borat. Tyto přežívající (subjektivní) tradice jsou zároveň častokrát jen substrátem, resp. ze strany (v takových ne-západních teritoriích) vládnoucí moci tolerovanou podstavbou („objektivní“) ideologie, která takovým teritoriím nezřídka nejenže dominuje, ale je (častokrát po právu) jedinou, „totální“ oficiální pravdou, dogmatem a leitmotivem, podél něhož se v rámci takového celku tvoří (již pak jen sekundární) kompromisy, nazvané „život“. Dalším dominantním rysem, který je integrálně propojen se všemi právě vyjmenovanými jevy, je všeobecná omezenost přístupu k financím, resp. chudoba, popř. vyloženě bída.
 

Západní předvoje „správné cesty“

Není s podivem, že v takovém světle byly Spojené státy, Spojené království, ale třeba i (kulturně relativně jiné, do značné míry ale /aspoň co do námi sledovaného, povrchového, „povrchního“ pohledu/ po západním způsobu „srovnané“) Japonsko považovány za předvoj svobody, pokroku, resp. jednoduše „správnou cestu“. Stejně tak se nelze divit tomu, že například dnešní „Říše středu“ mohla ještě v 80. letech působit jako inspirace pro dětskou říkanku o tom, že „přijel chlapeček z Číny, přivezl kyblíček špíny“. Přestože právě na tom se dobře ukazuje subjektivní „přikrášlující“ hodnocení ČSSR z pohledu autora této říkanky (tj. zavírání oči nad tím, že např. oproti Rakousku vypadalo ČSSR osmdesátých let jako jedno velké smetiště, ale vybírání si takového předmětu výsměchu, který je dostatečně jasně identifikovatelně na ještě horší úrovní, než panuje u nás), našlo by se podobných příkladů pochopitelně daleko víc.

Je přitom možná dobré upozornit na dvě věci – přestože se časy objektivně mění, stereotypy výše popsaného uvažování častokrát přetrvávají. Ano, můžeme připustit, že Rusko je stále do určité míry „bordel na kolečkách“, Čína, arabský svět či Afrika jsou stále spíš „tradiční“, ne vždy „atraktivně vyhlížející“ či plně defeudalizované společnosti, případně že v ne nepodstatné části světa stále vládnou ideologie, nepotismy či jakékoli jiné druhy „deobjektivizace“ veřejného prostoru. Stejně tak můžeme připustit, že USA je (nejen) se svým monopolem na výrobu (všemi chtěného, a především díky tomu kurzově stabilnímu) dolaru z materiálního hlediska vysoce atraktivní zemí, či případně to, že schvalování stavebního povolení, progresivní architektonické nápady i otevřenost k nim je ve Velké Británii stále na nepoměrně vyšší úrovni než v Česku.

Na druhou stranu je dobré si uvědomit, že zas jiné stereotypy už neplatí, případně jsou významně obrušovány. Není tak problém přidat k pohledu na „ušmudlanou“ Čínu i aspekt finanční či průmyslové velmoci; spolu s (v určitých – mnoha – místech ryze odporně vypadající) Indií aspirující na lety do kosmu; případně ještě spolu s chaotickým, v tradici a „ornamentu“ pohrouženým Pákistánem navíc vlastnící jaderné zbraně. Čína přitom není jediným příkladem až „dětsky hravého“ nevkusu kombinovaného s civilizačním pokrokem, který naše (pod)vědomí ještě donedávna bylo schopno asociovat jen s „rigorózními“ kulturami, generujícími takový druh civilizačního pokroku v protestantsky úsporném prostředí, v disciplinovaných kancelářích odkazujících k duchu Bauhausu, v budovách střízlivého funkcionalismu či tvarově totálně redukované (post)moderně – ve zkratce: se západním světem. Poslední roky (a již téměř dekády) nás nicméně stále vytrvaleji přesvědčují o tom, že i estrádně, křiklavě, cirkusově (až světsky) a / či kabaretně vyhlížející prostředí (vzhled sídlišť, kanceláří, vybavení veřejného prostoru, vizuální smog, duch přístupu k životu apod.) lze nerušeně kombinovat s obrovskými objemy financí, resp. „seriózním byznysem“ a „braním života vážně“. Kromě právě vyjmenovaných teritorií jsou toho ukázkovým příkladem Rusko, Ukrajina či kavkazské a středoasijské postsovětské republiky (ostatně podobně jako Indonésie, Thajsko, země jižní Ameriky apod.).

Nejinak je to s ideologickým působením – tedy aspoň takovým, které je dost nápadné na to, aby v (kolektivní) mysli nechalo jasný otisk toho, že „zde vůbec nějaké působení probíhá“ (resp. dost neomalené na to, aby bylo o pravdě svých hodnot přesvědčeno natolik, že ani nebude mít potřebu svou „ucelenost“ coby ideologický proud skrývat). Zatímco zelené, genderové či další menšinové ideologie (resp. životní postoje či styly určitých „hlasitých menšin“) se ukázaly jako (téměř) univerzálně životaschopné již v 70. – 80. letech 20. století (kdy např. zelená ideologie či ženská emancipovanost představovaly de facto jedinou tolerovanou, resp. skutečně (alespoň „ko)existující“ alternativní „ideologii“ k jinak dominantní ideologii komunismu převládající ve východním bloku), projevují se jejich deriváty na současném Západě (který se od 80. let, alespoň bráno kritériem přítomnosti „liberální demokracie“, notně rozšířil) podobnými excesy jako na v končinách ne-západních jiný, do 90. let nedostatkové „komodity“ – peníze, kapitál, vliv a moc.
 

Skutečnost je složitější a rozhodně ne černobílá

Cynicky mi k této „kulturní difuzi“ kdysi někdo řekl, že „zatímco Východ se od 90. let naučil oblékat jako Západ, tak Západ se jako Východ naučil chovat; kulisy ovšem zůstaly stejné“. Střízlivěji lze možná uvést, že co do dojmu, jenž může dostatečně neangažovaný pozorovatel ze současného stavu získat, se daná difuze projevuje tak, že v kulisách doposud „dokonalého poválečného“ Západu se co do ideologické (manipulativní, společensky-donucovací) roviny začínají stále intenzivněji prosazovat takové trendy, jejichž výskyt byl (přinejmenším v dekádách studené války) asociován prioritně k šedi, uniformitě, zašlosti či neatraktivitě Východu nebo třetího světa – zatímco na tradičním, latentně (stále ještě výrazně) zaostalém, případně rozjíveném a „neuměřeném“ ne-Západu úřadují peníze tak, jak jsme si mysleli, že je to možné jen v kulisách rigorozity ultimativně smysluplného chování realizovaného v prostorách vážných kanceláří umístěných v seriózně vyhlížejících budovách prostých, ale rafinovaných tvarů.

Není přitom vyloučeno, že se ani jedny z tradičních kulis nebudou měnit – tj. stejně jako pragmatická čínská obchodní mysl nutně nemusí najít svůj architektonický odraz v minimalismu, ale naopak ještě posílí ornamentální šílení; v podobném duchu obraz stroze vypadajícího koncentráku, totalitního tábora či strohého, ale útulného norského vězení může být (mimochodem společensky stále „srozumitelněji“, „dobrovolněji“, přirozeněji) nahrazen typickou dět(in)sky krutou estetikou východoasijského střihu, jakou nabízí například Hra na oliheň; na druhé straně se stále méně lidí bude pozastavovat nad glasgowskými, oxfordskými či harvardskými profesory, kteří v dojem vážnosti navozujících klasicistních aulách zásobují studenty ad hoc formulovanými ideologickými přáními a dojmologiemi, spíš než aby jim přednášeli skutečně racionální vědu.

Narativ mentálního obrazu, který (nejen) v nás (coby Čechoslovácích) vytvořila jistá „percepční redukce“ (vnímání) Západu, jakož i obdobné zjednodušení při vnímání ne-Západu, nám zkrátka sugeroval dost dlouho to, že prosperita, svoboda, pevná vůle a pokrok (ve smyslu „cesta vpřed, a to správným směrem a způsobem“) jsou spojeny jen s určitým typem prostředí – resp. s určitými „kulisami“, v nichž jediných se mohou „dít“; případně že bída, zaostalost, podvolení se ideologií či slepým tradicím, jakož buď ponuré, nebo naopak hystericky křiklavé, (evropsky) nevkusné, neatraktivní prostředí jdou, coby jediná „inverzní“ varianta, rovněž ruku v ruce.

Postupně se však stále jasněji ukazuje, že skutečnost je opět složitější – jistě rozostřenější, tekutější a prolínavější; každopádně určitě méně černobílá, než se ještě s koncem minulého století mohlo zdát.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama