Špačkův Pascalův stín i past

Počet zobrazení: 3565

j.spacek.pascalov_tien.jpgAč narozen a proživ rané dětství na Slovensku a pak v první třídě na Moravě jsem pletl do mateřštiny slovenská slova, ač po celý život čtu bez problémů literaturu slovenskou a toliko ve slovenštině mi přístupnou a ač jsem se tím občas i holedbal a cosi také ze slovenštiny přeložil, PASCALOV TIEŇ (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2017) a další díla Jozefa Špačka (je ročník 1950), na něž mě navnadil Pascalův stín, dala mi pořádně zabrat a uštědřila pěknou lekci. Snad stokrát jsem musel do Slovensko-českého slovníku, neboť mi nedocházelo, že vincúr je vinohradník, vinař, že kečka je kštice a prešovňa totéž co lisovna. Připadá mi, že Jozef Špaček je nejslovenštější autor. Bude to tím, že píše o kraji svého narození, celého svého života a díla (i o Bratislavě) jeho jazykem, a to tak sugestivně, že mě má v pasti svého světa jako zvědavou všetečnou myšku.

Špačkův svět? Jeho rodná Skalica a Záhorie. Jeho fakultní Bratislava. Jeho skalické gymnázium, na němž působil (nebo ještě učí?) po celý život s výjimkou roku, kdy šéfoval skalickému Záhorskému muzeu. A hlavně autoři, které má rád a má v malíčku, slovenští (mezi nimi zvláště Rudolf Sloboda), čeští, světoví. Když jeho postava marně čeká na dopis od své milé, hned se ozvou Wolkerovy verše o poštovní schránce. To o Špačkovi platí ťažká diagnóza jedné jeho postavy, že žije „v pralese čítania“. Tím pralesem Špaček prosekává (nejen) v Pascalově stínu stezku stesku po ryzím člověčenství svým čtenářům, tak jako jeho středoškolští pedagogové žactvu, jež se do četby zrovna nehrne.

Záhorie jsem ve slovenské encyklopedické Pyramídě i v české jinak vynikající šestidílné Malé československé encyklopedii hledal marně, ale ono existuje, ve Skalici je přece Záhorské múzeum a je to kraj neprávem zastíněný jinými. Ve skalické tiskárně se v předminulém století tiskly časopisy a publikace štúrovců, ve Skalici byl roku 1905 postaven podle Jurkovičova projektu kulturní dům, v listopadu 1918 sídlila ve Skalici dočasná slovenská vláda. Špaček vytěžil ze Záhoří a přímo ze své Skalice už svou prvotinu, historický román z doby Marie Terezie Na kobyle, na žrebcovi (1980) s ústřední postavou dobrodruha Huga Grefta, a víceméně vše, co i potom napsal, má svůj domov ve Skalici, někdy nazývané (například pak v knize Niečo o abecedě, 2006) Zákolím.

Jeho průhledně autobiografická druhá knížka, třídílný román Neúplný rozvrh hodín (1986), začíná láskou s kolegyní na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Protagonista příběhu Skaličana Viktora Murka, jehož nyní potkáváme i v Pascalově stínu, po rozchodu s první velkou láskou a nástupu do pedagogického sboru na skalické gymnázium se cítí nešťastný, připadá si jako v kasárnách, chce „ísť niekam, kde to frčí,“ ale brzy se ve své Skalici najde.

Najde si v ní své centrum securitatis, své přátele, své obyčejné lidi, své, sobě podobné kentaury.

Nezval nazýval svou slunnou domovinu, kraj svého dětství a dospívání, moravskou Provencí a své osudové milence říkal podle Mistralovy velebásně Mireio. Špaček vidí ve své slunečné domovině s vinohrady (!) krajinu starých řeckých mýtů, v níž potkává ve svých přátelích a známých kentaury, bájné bujné bytosti napůl muže, napůl koně, kteří nechyběli v průvodu boha vína a veselí Dyonýsa.

Pascaov tieň se skládá ze dvou částí. První tvoří devět portrétů a má, jak jinak u bytostného ironika Špačka, sarkastický název Kentaur.sk. První rozverný příběh ze třídy, kde žactvo dnešními médií zerotizované vidí a slyší v pasážích z klasické školní četby líbezné oplzlosti; rozchechtá se, když ve verších Sama Chalupky zazní „Boh do krivky hromom, / a junák gulami“ a u „dôstojne pôsobiacej Eleny Marothy-Šoltésovej“ volá cosi „zlatý vtáčik“. Chudák Viktor Murko se mohl děsit, z čeho všeho v pasti čítanek číhá kentaur nejen jednadvacátého slovenského století, ale i vinorodého kraje, nicméně pedagog a vypravěč Špaček si možná pomyslí: nepomůže nenapravitelný kentaur nepřímo k probuzení zájmu o klasickou četbu?

Po skupinovém portrétu o Kentauru v pasti čítanek následují kapitoly o jednotlivcích: jsou to Gabriel Smolka, „kentaur znalý dejín, materinského jazyka i latinčiny“, seriózní Ignác Kwicht (nomen omen!), „gymnaziálný profesor slovenčiny a dejepisu“ Arnold Krivička, „středoškolský vyučující geografie a chémie v Zakolí“ Viktor Murko, „středoškolský profesor v okresnom meste Zákolí“ a taky redaktor, grafik a vydavatel „mestského mesačníka Press“ Kazimír Duchna, který se po roce svého listonošení „rozhodol pre neľahkú dráhu učiteľskú“, „kentaur v nejlepších letech“ Michal Kabátek, rovněž pedagog stejně jako Sedliak, kentaur bavící se mj. kladením fotohádanek v místním plátku. Do všech těchto postav nepochybně Špaček vepsal svou lásku ke Skalici a Záhoří, své filologizování, své kentaurství; do některých i to, co pro něho znamená vinohrad.

Tu se musíme vrátit ke Špačkově druhé knize, k Neúplnému rozvrhu hodín, neboť Pascalov tieň je vlastně zúplněním tohoto rozvrhu. Ve své druhotině Špaček prokázal schopnost stylistické a žánrové variability, když například napsal zprávu o milostné schůzce jazykem zápisů ze schůzí politických a podnikových. Tento nezapomenutelný brilantní výkon předznamenává žánrovou pestrost kapitol příběhu Kentaur.skPascalově stínu. Pascalov tieň ovšem čerpá i z dalších starších Špačkových textů. Nebohý kentaur Duchna, marně bažící po spisovatelské slávě, trápí se v kapitole nazvané Dlhá cesta za Pandorou otázkou, jak napsat první, rozhodující, údernou větu. Nuže, už roku 1991 vyšla v druhém čísle Dotyků velmi důkladná Špačkova studie Energia prvej vety (příznačně stylově je potom prvním textem ve Špačkově knize esejí, recenzí a glos Nepovinné čítance, 2015).

Pro plné porozumění Pascalovu stínu je Neúplný rozvrh hodin nezbytný i v tom, jaký je význam vinohradu v skalickém a záhorském mýtu u Jozefa Špačka. Z Bratislavy své výšky a první velké lásky se autorův alter ego Viktor Murko stále vrací – k nevoli a přes odpor své milenky, která nebyla ta pravá – do Skalice, kam je hnán starostí o svou matku a o vinohrad. Vinohrad v tomto románě není vůbec jenom vinobraní a búdy, posezení s kamarády, ale především celoroční lopotná péče a práce. Právě ta nešťastného Viktora drží a podrží, právě jí se naplní smysl jeho jména Viktor, tj. vítěz nad svými smutky a slabostmi. Tak jako svou intuicí proslulý Blaise Pascal, který rozřešil svár svého rozumu a víry vstupem do kláštera, Jozef Špaček v jeho stínu posílá svého Viktora v Neúplném rozvrhu hodín do azylu v jeho vinoHradu; to v něm má svůj Hrad životní jistoty.

Nebyl by to však ironik Špaček, kdyby dokonce i o vinoHradě pak nezapochyboval. Kdyby nyní neukázal, jak zázračně léčivá síla vinohradu mizí, když je už zredukován jen na potěšení z vína, když člověk na něm po celý rok už nepracuje a s ním nežije, jako Viktorův a Jozefův alter ego, poctivák Ignác Kwicht, který už na práci ve vinici nestačil a prodal ji kamarádu s tím, že bude mít do ní a do její búdy volný vstup a tekutý podíl na výtěžku z ní. Netušil, že tím ztrácí v něm svou oporou. Ve chvíli, kdy ho drsný svět v podobě nebezpečné hárající fúrie zažene do úzkých, Kwicht utíká do vinohradu a tam v kruhu kamarádů najde uvolnění a okřeje. Jenže zázrak se nestal, vinoHrad jako každá pevnost je už i past; úleva to byla jen na chvíli, jen do probuzení do dalšího dne; cestou zpět se ho znovu zmocní hrůza z neodbytnosti tvrdě dotírajícího světa a po zákonu schválnosti vyzvrací na zelenou louku vše, co „odmietlo jeho zmučené vnútro“ zrovna ve chvíli, když jdou kolem svátečně odění věřící ze mše na počest svatého Urbana, „ľudovo nazývaného Hurbánek“. Naštěstí to není Špačkovo poslední slovo.

Stejně jako jeho kentauři i on rád šprýmuje, a tak kentaura Sedliaka jeho bývalí žáci dají jakoby zatknout (pracují u kriminálky, o čemž Sedliak neví) a dopravit ho do své búdy na jiném místě Záhoří. Ta veselá historka, v díle Kentaur.sk předposlední a nejrozsáhlejší, plná vančurovské dobré míry, nese název Stevenson na Záhorí. Stevenson? Co má autor Dr. Jekylla a pana Hyde společného s kentaurem Sedliakem? Během čtení této kapitoly se nabízí hned několik přesvědčivých vysvětlení. Ale Špaček se jim všem vysměje: poznámkou, že jde o Toma (tedy nikoli Roberta Louise) Stevensona, „známého enologa, autora Encyklopédie svetových vín“. Po tomto žertu už nemohlo přijít nic než další Špačkova žánrová a stylistická exhibice, scifi kapitola Kentauri 2030, obraz školy v době, kdy i skalická škola (zamořená drogami, zbraněmi a brutalitou) úpí pod rozbujelou a neúčinnou bezpečnostní ochranou dle byrokratických pokynů z „Únie“.

Druhou část Pascalova stínu, nazvaná Oni a ony, představují dvě povídky. První z nich Koho kopú múzy? vypovídá Špaček v postavě adepta básnické slávy Viktora možná genezi sebe sama co prozaika. Po mnoha nadějných a vzápětí zavrhovaných verších se Viktor rozhodne „písať jazykom prozaickým“ a nakonec ho přemůže próza života: žena, kterou pro své básnění, zabořen do pralesa písaček, hříšně zanedbával, mu prozradí, že čeká dítě, „Narodí sa im konečně básník?“ neodpustí si poslední větu Viktor.

Závěrečná povídka Plachá vášeň (podle podtitulu Zo zápiskov Romana Hargaša) je nádherná parodie na erotickou literaturu, objevující neodolatelné kouzlo lesbické lásky triumfující nad starým a módně zdánlivě překonaným obyčejným heterosexem (tak drahým málo flexibilnímu, byť světoběžnickému hrdinovi a zřejmě i autorovi), jehož počátek se tak potměšile slibně odehrál „na námestíčku malého záhorského mestečka“.

Vida, co vše se děje a co líčí past ve stínu velkého Pascala, rozpolceného jako pánové Jekyll a Hyde; co vše tu už je a co nás čeká. Kniha utkaná z literatury, pralesa četby, je paradoxně závažnou knihou o životě.

Recenzia vyšla v časopise Literatura-umění-kultura


SÚVISIACE:
Alexej Mikulášek: Kentaurův stín

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984