Reklama
Reklama

Stopy střelného prachu

Počet zobrazení: 1694

„Když pliveš vzhůru, zakryj si tvář.“
Z oděského mudrosloví
 

„Neznalost neznalosti je nemocí ignoranta.“
A. B. Alcott

 

Můj třídní profesor češtiny, literatury a lehký atlet, běžec na 400 m a 800 m Jaroslav Točík si 17. listopadu 1989 oblékl nové sako.

Ještě rok před majetkovým převratem se před někdejší třídou, ke které jsem patřil i já, halasně vychloubal, že jako člen Ústředního výboru Československé strany socialistické tráví každoročně své krásné dovolené s rodinou na sovětské Jaltě.

Po zvonění s klíči se stal předsedou jihlavské „Názvoslovné komise“, která začala zgruntu přejmenovávat jihlavské ulice, náměstí a parky. Zmizela ulice pojmenovaná podle sovětského maršála Malinovského, zmizelo Náměstí Rudé armády. Odolal rudoarmějský pomník českého sochaře. Komise jednomu místu, byť ojedinělému, vrátila i někdejší německý název bývalého města německého jazykového okruhu Iglau.

Nejdříve však slovutná komise přejmenovala v jihlavské čtvrti Bedřichov Fučíkovu ulici, neboť Julius Fučík, zbabělý hrdina si po zásluze vysloužil svou druhou, tentokrát posmrtnou popravu. Podobně se zde kdysi stalo s Masarykovým náměstím, než z něho bylo Náměstí Míru. A ještě předtím, když se náměstí jmenovalo Adolf Hitler Platz.

Můj mozek veřejně a nespravedlivě označil bývalý lehký atlet v Jihlavských listech jako Fučíkem velmi poškozený. Horlivý aktér se podle nových norem a svého křivého svědomí ocitl na vrcholu chuti po moci.
 

Škoda ho, dobrého kantora!
 

Léta uběhla mílovými kroky. Narodili se podstatně zdatnější a mocnější následovníci. Do dávno zavátých stop střelného prachu a dýmu vkročil i redaktor České televize Jakub Železný.

Zdaleka nikoliv sám.

Všechno mi nyní znovu oživil a skvěle připomněl můj kamarád, muzikant z Taxmenů, bluegrasista, spisovatel a badatel, vnímavý kolega a tramp Jaroslav Čvančara.

Vím stejně dobře jako on, že někteří potomci jsou občas znamením doby, jejímž imperativem je bohužel nestoudná prolhanost.

svoboda_pet_valek.jpgObálka knihy Zdeňka Hrabici: „Pět válek Ludvíka Svobody“ s olejem portrétu ak. mal. Karla Skály, Futura 2013.

Bystrý a všímavý, myslel jsem si i vzdělaný moderátor České televize, se totiž nyní veřejně podivil, proč se po armádním generálu Ludvíku Svobodovi stále jmenuje pražské nábřeží. Naznačil, že by se měly přejmenovat všechny ulice v dalších městech nesoucí jméno tohoto muže. Jiní, nepočítaně institucionalizovaní, se k němu připojili, neboť podle nich Ludvík Svoboda přinesl do Československé republiky na bodácích komunismus.

Namísto vděčnosti za dvojnásobnou záchranu života svého dědy vůči Ludvíku Svobodovi, plivl televizní politický komentátor hněv na člověka z masa a krve.

Jako autor životopisné knihy „Pět válek Ludvíka Svobody“ (Futura, 2013) jsem se značnou část svého života, snad i celého, věnoval životu a dílu jednoho, jistě zajímavého muže. Byl jsem tomu moc rád. Nikdy jsem si v pohledu na Ludvíka Svobodu nenasazoval růžové brýle a neusiloval jsem si svůj pohled na něho vylepšit nebo pokřivit nekritickým viděním.

Nic dobrého jsem za takový pohled od nikoho nesklízel.

Ludvík Svoboda takové vidění nikdy nepotřeboval, ani za zrníčko máku.

Po mnoho let jsem byl Ludvíku Svobodovi osobně a lidsky hodně nablízku – nejenom já, ale i můj tatínek Jakub. Ten dokonce jako vojín Československé armády, odeslaný za trest šupem v roli postrka a jako náčelník Federace dělnických proletářských tělovýchovných jednot na Moravském Slovácku na Podkarpatskou Rus, na tom byl podobně. Věren přísaze v prvorepublikové vojenské službě v Užhorodě se dokonce stal pro svůj neopakovatelný krasopis písařem Ludvíka Svobody a Karla Klapálka.
 

Vlaj a duj prapore náš, věrnou stráž v nás vlasti máš!
 

Bylo to pro nás oba velmi silné poznamenání, jak v letech chmurných i radostných, tak i v letech mírových a klidnějších.

Vzpomínky mi zůstaly a trvají, nikdy mi nezmizely.

Díky osudu a hlubokým rodinným vztahům s dcerou Ludvíka Svobody, se vzácnou paní Zoe Klusákovou-Svobodovou a také s některými málo příslušníky její rodiny vlastním poznání, které bych nerad jako novinář jakkoliv zneužil.

svobode_denik_843.jpgObálka knihy Ludvík Svoboda: „Deník z doby válečné“, Mladá fronta 2013.

Když bych převzetím různě ústně vyrčených svědectví mohl jakkoliv poskvrnit památku československého vlastence. Manžela i otce. Statečného důstojníka a velitele, který se v neděli 11. června 1939 stal časně zrána 310. Čechoslovákem, který se v Krakově hlásil do protiněmeckého odboje. Aby následně – předtím a poté prošel ve vojenských bagančatech pěti válkami svého života.

O svém předcházejícím a aktuálním zájmu o členství v KSČ se radil v roce 1947 s Rudolfem Slánským, což jej málem nakonec stálo po dvou válkách vlastní život. A do třech jiných pak ještě nastupoval. Odvážně intervenoval u „pana presidenta“ Klementa Gottwalda za život svůj s pozdravem „Práci čest!“ a za životy Heliodora Píky a Milady Horákové.

I v dalších desetiletích prokázal své vojenské i občanské kvality.

A to i tehdy, když jej noví mocní oznámkovali za zbabělého zrádce národa, který na celé čáře s jinými, až na jednoho, prý selhal.

Věcně, velitel Ludvík Svoboda, jak konečně vzpomněl na jeho obranu Jaroslav Čvančara, průkazně dvakrát zachránil život dědečkovi Jakuba Železného.

Šlo o o vojína Tordese Eisenkrafta.

Pocházel z polského Těšína. V  uralském Buzuluku se objevil v listopadu 1942 jako šestadvacetiletý mladý muž. V Buzuluku se právě formovala na základě londýnských diplomatických kroků prezidenta Edvarda Beneše a ministra Jana Masaryka s vrchním velitelstvím SSSR československá vojenská zahraniční jednotka. Náčelníkem Československé vojenské mise v Moskvě byl plukovník Heliodor Píka a velitelem polního praporu v Buzuluku byl jmenován plukovník Ludvík Svoboda. Oba dva muži středního věku, znalí své profese důstojníka, nadlidsky zachraňovali před jistou zkázou a smrtí trosečníky na rozbouřeném moři. Ti přicházeli k rodící se československé jednotce ze sovětských pracovních lágrů, gulagů a ze zajateckých táborů; zubožení, podvyživení a vysílení a těžce nemocní. Často se značnými jinými problémy, dané jim  existencí sovětského státního občanství.

Jedni přežili, jiní byli pochováni na buzuluckém hřbitově.

svoboda_rysy.jpg
Jovan Dezort: Prezident Ludvík Svoboda v létě 1972 při tradičním Výstupu československé mládeže na Rysy ve Vysokých Tatrách.

Až dosud se do té chvíle v Buzuluku shromažďovali jenom Poláci, kteří odcházeli bojovat na Střední východ. Slovanští bratři zanechali Čechoslovákům anglické vojenské sklady, všichni, kdo podepsali vstup do jednotky, byli dobře vystrojeni, měli slušivé stejnokroje, uniformy, battledressy, měli ocelové britské přilby, opasky, spinky, boty a spodní prádlo. Měli zimní pláště a zimní kožešinové čepice a rukavice. Přes Irán z Anglie dostávali ještě navíc americké masové konzervy. Všechno toto blahorodí zařizovali Heliodor Píka a Ludvík Svoboda. Navíc oba dva zajišťovali z proviantních skladů Rudé armády zásobování potravinami, chlebem, solí, moukou, bramborami, hygienickými potřebami a kuřivem. Dobročinnou pomoc získávali od československých vlastenců z území SSSR a z Moskvy.

Života a přežití se zde ve své podobě dostalo i dědečkovi Jakuba Železného.

Informace o prvním a o druhém dějství záchranné akce nejenom pro vojína Tordese Eisenkrafta se jak Jaroslavu Čvančarovi, tak i mně, ale i dalším, kdo se zajímali, dostávaly ze stejné studánky poznání. Přičinili se o to pozdější generálové Alexander Beer, Oldřich Kvapil i Karel Borský.

Hlavně však se jich dostalo od požehnané, o pravdu bojující historičky Aleny Hájkové, která i mne zbavovala všeho zlého, čemu nyní zřejmě neodolal Jakub Železný.

Od ní jsme zvěděli, a já také ještě od dalších, jak to s dědečkem Jakuba Železného a konečně i s otcem VIP Vladimírem (Volodi) Železným bylo. V bitvě u Sokolova byl Tordes nasazen v rámci seskupení protitankové roty. Ke konci bitvy se od československé vojenské jednotky vzdálil a ani v dalších dnech se nepokusil dorazit na vojenskou základnu do obce Veseloje. Později se neobjevil ani v Novochopersku, kde se formovalo seskupení československé vojenské brigády. Nikdy se neobjevil, jak se ještě i dnes uvádí, ani nebojoval v bitvě u Kyjeva.

Prý si v Samaře, dříve v Kujbyševu, léčil zranění a našel si místo novináře.

Ke konci války dal život synovi a své jméno si změnil na Fedor Železný.

Někteří vojáci jej chtěli nechat za jeho skutek zmizení od jednotky exemplárně potrestat.

Ale Ludvík Svoboda, Bedřich Reicin a předseda polního soudu JUDr. Otto Winterstein od potrestání upustili.

Jaký trest jej čekal, lze se jenom i po létech domnívat.

O tom jsem si v létě 1956, ve vojenském výcvikovém prostoru v Prášilech na Šumavě, vyprávěl s velitelem divize plukovníkem Oldřichem Kvapilem. Zůstali jsme si věrni i vděčni do konce života. Můj život s krásným a přísným velitelem začal rozkazem: přebarvit písek na zeleno. A vysypat jím táborové cesty, po kterých frontový plukovník chodil a my jej na takových cestách vojensky zdravili. Do přikrývek jsme v hangárech před rozdílením vyčesávali pěticípé hvězdy. Taková to byla doba. Plukovník nám u táboráku vysvětloval, co je to válka a co velitel musí udělat, když se mu rota z leknutí v rojnici otáčí na ústup. Velitel Ludvík Svoboda musí v takovém případě střílet do vzduchu nad hlavami vojáků, velitel roty však musel několika svým vojákům vzít život, aby obrátil děj boje od prohry k vítězství. Stávalo se takto nejenom na jedné straně. Stejné se dělo v nepřátelských řadách. Jak uvádí Jaroslav Čvančara, podobně se mnohokrát zachoval i generál Dwight Eisenhower ve Francii.

Odpověď druhé záchrany života pro Tordese Eisenkrafta alias Fedora Železného byla nasnadě.

svidnik_ludvik_svoboda.jpgak.soch_._miroslav_pangrac_socha_ludvika_svobody_pro_trebic_1989.jpg
Jediný pomník Ludvíka Svobody – ve slovenském městě Svidník. Foto: Wikimedia.org  Vedľa: Ak. soch. Miroslav Pangrác se sádrovým pomníkem Ludvíka Svobody pro město Třebíč. Foto: Autor

Nijak mi nebere apel Jakuba Železného, aby bylo přejmenováno pražské Nábřeží Ludvíka Svobody a aby jeho jméno nenesla ani žádná ulice, náměstí nebo park či sad na území České republiky. Ani kdekoliv jinde. Zatím se ctí se k jeho památce chovají s úctou pouze bratři Slováci ve Svidníku, kde pečují o pomník Ludvíka Svobody. Konečně i v sochaborecké metropoli Praze mají čistý štít. Dělá jim čest skutečnost, že stále jedno z nábřeží nese Svobodovo jméno. Stejně se chová  odná Svobodova moravská obec Hroznatín a Kroměříž, když se k památce Ludvíka Svobody hrdě hlásí. Ostudnou hanbou se jí dotkl hned po roce 1990 starobylý Krakow, když odstranil a roztavil pamětní desku v Malých Bronowicích se jménem Ludvíka Svobody. Stejně tak se do nových dějin ostudně zapsalo město Třebíč nenávratným zmizením Pangrácova sádrového odlitku v sochařské velikosti – pomníku Ludvíka Svobody.

Zmenšená maketa pomníku armádního generála Ludvíka Svobody stále čeká na odlití do  žádoucí velikosti do bronzu; je posud uschována v ateliéru sochařova syna malíře a sochaře Mirka Pangráce.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama