Reklama
Reklama

Summit červených linií

Počet zobrazení: 1476

Veronika Sušová-Salminen píše o tom, že americko-ruský summit otevřel cestu k nové symbióze spolupráce a konfrontace dvou velmocí.

Středeční (16. 6. 2021) summit prezidentů USA a Ruska skončil lépe něž se čekalo. Podle všeho začaly obě strany hledat styčné body, obnovily dialog o strategické stabilitě, který se týká jaderné bezpečnosti, a naznačily další okruhy spolupráce. Joe Biden i Vladimir Putin popsali atmosféru jednání  jako víceméně konstruktivní a nešetřili dokonce úspornou chválou. Putin odmítl, že by jednání bylo vedeno v nepřátelském duchu a že by Američané na ruskou delegaci vyvíjeli nějaký „tlak“, po kterém řada lidí na Západě volala prostřednictvím laciných (a opravdu „diplomatických“) rad Bidenovi jako „buďte na Putina tvrdý“.  Oba politici se vyhnuli zbytečné bulvarizaci jejich „vztahu“, do které je neúspěšně tlačili novináři otázkami o „duších Putina“ a „killerech Bidena“. Biden se dokonce na své tiskové konferenci po summitu dost ostře vymezil vůči poslední otázce novinářky, která se snažila všemožně zpochybnit právě konstruktivnost (a tím i smysluplnost) summitu, protože „Putin se přece nezměnil“. Biden tak novinářce na závěr tiskové konference řekl: „Pokud to (myšleno smysl jednání) nechápete, děláte špatnou práci.“ Mimochodem, otázky některých novinářů docela výmluvně ukazovaly na aktivismus médií a na jejich zainteresovanost v konfliktu s Ruskem.

putin_biden_zeneva_kremlin_ru.jpg
Ženeva 16. 6. 2021. Foto: Kremlin.ru

Hlavním výsledkem jednání je bezpochyby zahájení konzultací o strategické stabilitě. Ostatně to naznačuje i závěrečné komuniké summitu, které se věnuje výlučně této otázce.  Z hlediska globální bezpečnosti je to dobrá zpráva vzhledem k apokalyptickému potenciálu obou zemí i k tomu, že poslední roky stabilitou v této oblasti neoplývaly. Rusko a USA se dohodly na tom, že tuto otázku budou řešit společně a v podstatě znovu uznaly, že jaderná válka je nepřijatelnou formou konfliktu bez vítězů. Je tu tak šance, že konzultace povedou ke stabilizaci tohoto prostředí bezpečnosti, které v posledních letech fakticky charakterizovalo rušení dosažených dohod (bez náhrady). Dalším pozitivním signálem bylo oznámení o návratu obou velvyslanců na svoje posty (oba jsou nyní odvoláni domů v rámci jarní eskalace). Rusko a Moskva by také měly začít konzultovat další problémy, které se týkají jejich diplomatických vztahů (například spory ohledně majetku). V tomto pohledu byl naznačen krok k normalizaci diplomatických vztahů, což naznačuje, že ani jedna ze stran nemá zájem na dalším ochromení práce diplomatů. Putin i Biden tak mohli ukázat určité výsledky, aniž by při tom ustoupili ze svých pozic.

Sporné body či neshody zůstaly a jsou celkem jasně vytyčeny. Putin naznačil, že ačkoliv o „červených liniích“ se do hloubky nemluvilo, jejich obrysy byly oběma stranám jasné. Z tiskových konferencí obou lídru vyšlo najevo, že pro USA je hlavní červenou linií velmi široce pojatá otázka kyberbezpečnosti (má totiž souvislosti i s tím, co v USA nazývají jako „vměšování do voleb“). Z ruského hlediska vede hlavní červená linie přes Ukrajinu a Bělorusko. V prvním případě se jedná o členství země v NATO. V druhém případě o západní kontrolu nad Běloruskem (v pozadí je zase otázka potenciálního členství NATO). Druhou takovou linií je potom otázka západního vměšování do ruské politiky, která má spojitost jednak s případem Alexeje Navalného a jednak s postavením ruské nesystémové opozice. Putin dal jasně najevo, že západní, respektive americkou, podporu opozici interpretuje jako nepřátelský krok v souladu s tím, že Kongres roku 2017 označil Rusko za „nepřítele a protivníka“. Cílem tu má být, jak to dal Putin dost nepokrytě najevo, zadržování Ruska.

Den před konáním summitu oznámil generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, že organizace neuvažuje o konkrétních krocích, které by vedly k přijetí Ukrajiny a Gruzie za členy organizace. Ukončil tak těsně před středečním summitem spekulace o tom, že by se o něčem takovém uvažovalo. Připomenu, že Kyjev v posledních měsících vynaložil velké úsilí k tomu, aby se otázka jeho členství v NATO dostala na jednací stůl. Putin se tématu ukrajinského členství v NATO na tiskové konferenci dotkl jenom jednou – a tam řekl, že není o čem hovořit. Nepříjemným faktem se pro ukrajinské vedení stalo zřejmě i to, že americký prezident řekl, že „jsme se shodli v pokračování diplomacie v souladu s Minskou dohodou“. Ukrajina vedle snah o vstup do NATO investovala také dost času do toho, aby zpochybnila právě tyto dohody (jde totiž o dvě dohody, Biden mluvil v singuláru). Putin pak v této otázce znovu tématizoval známé neshody o výklad dohod(y), které fakticky brání v jejich realizaci. Ovšem vzkaz byl v této souvislosti jasný, posun žádný.

O čem se (narozdíl od ukrajinského členství v NATO) hovořilo, byla evidentně Arktida, kam se v posledních letech stáčí v důsledku klimatické změny zájem nejen Ruska a USA, ale také Číny. Nejde o nic více a o nic méně než o nerostné zdroje a jejich kontrolu. Na Putinově tiskové konferenci zazněla Arktida poměrně obšírně jako téma pro společnou spolupráci USA a Ruska jako „severských zemí“.  Na Bidenově setkání s novináři byla zmíněna spolu s dalšími regionálními problémy, kde se zájmy Ruska a USA nestřetávají, ale spíše setkávají (Írán, Afghánistán). Skutečností ale je, že v uvedené oblasti mají obě země nejméně jeden společný zájem – nepřejí si nástup Číny v této geografické části světa.

Podle všech dosavadních indicií je právě zastavení vzestupu Číny pro současnou americkou administrativu naprostou prioritou. Rusko hraje v rovnicích Bidenova týmu podružnější roli, byť je i nadále vnímáno jako „problém“ a je řazeno jako „autokracie“ hned za Čínou. Pro Rusko je v současnosti těžko myslitelné uzavřít s USA nějakou protičínskou alianci (tj. udělat podobný spojenecký přemet, jaký známe z dějin 18. století či dohodnout se podobně jako Kissinger s Čínou v době studené války), naopak Rusko by spíš mohlo využít svoji pozici „mezi“ oběma rostoucími rivaly k většímu manévru. Pustit se ale do soupeření na dvojí frontě, proti Číně i proti Rusku, a posílit tak jejich vzájemnou spolupráci, je těžko něco, co si USA mohou v současných podmínkách dovolit. Proběhlý summit toho je důkazem.

Summit naznačil potenciál pro snižování napětí, symbiózu kooperace a konfrontace, snad podle určitých dohodnutých pravidel, která se skrývají pod pojmem „červené linie“. Setkání obnovilo zájem o udržení bezpečnostních dohod ohledně jaderných zbraní. Dohodlo se také obnovení diplomatické komunikace, která v posledních měsících trpěla a která je skutečně klíčová právě v okamžicích konfrontace a neshod. Praxe, při které se z diplomacie a diplomatů dělají pěšáci širšího konfliktu, by měla (doufejme) skončit. Rusko a USA zůstávají ale i nadále v řadě otázek takříkajíc na opačných stranách barikády. Mají nejenom odlišné zájmy, ale v mnohém značně odlišné vidění světa a mezinárodní politiky, což situaci do značné míry komplikuje. Pokud se však naučí konfrontaci udržet v dohodnutých mantinelech a spolupracovat v jiných, mohla by to být nejspíše dlouhá, ale pořád cesta k alespoň nějaké rovnováze.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama