Reklama
Reklama

TTIP v kontextu smlouvy NAFTA, vývoje WTO a vytváření nezápadních alternativ

Počet zobrazení: 3195


svihlikova_uvod.JPG

Text vystúpenia na konferencii Dohoda TTIP: šance a riziká (Môže pripravovaná Dohoda o obchode a investíciách s USA ohroziť Európu?)

Transatlantická smlouva se pomalu dostává do povědomí veřejnosti, ovšem navzdory evropským elitám, které se snaží zatajit co nejvíce informace, které se této – bude-li uskutečněna – přelomové dohody týkají. Uvažme, jak málo oficiálních informací (zde můžeme poděkovat Wikileaks) máme, přitom by se jednalo o největší obchodní dohodu světa s více než 800 miliony obyvatel!

Vyjednávání o TTIP (doslova Transatlantickém obchodním a investičním partnerství) je ale nutné vnímat v celkovém kontextu nejen světové ekonomiky, ale také v kontextu geopolitických přesunů.

V prvním případě musíme nutně vzít v úvahu vznik Velké recese, jejíž kořeny jsou v ekonomice zemí Západu. Právě tyto země mají velké problémy – jak v oblasti růstu, tak také v oblasti sociální, následně se projevují i v rovině politické. Země Západu zároveň zkoušejí různé, netypické, typy hospodářských politik, včetně tzv. kvantitativního uvolňování. Je možné, že některé kruhy se domnívají, že právě dohody jako TTIP, event. v oblasti Pacifiku TPP se mohou stát nástrojem na návrat do normálu ze současného recesního vývoje. Takovéto úvahy jsou ovšem nesmírně naivní – projevují se ovšem intenzivně sociální demokraté, kteří argumentují různými „studiemi“ operující s navýšeným ekonomickým růstem z obchodu a především vznikem tisíců, či milionů nových pracovních míst. Snad je malá odbočka: je pozoruhodné, že si nikdo z těchto příznivců nedá tu práci načíst si, že volný obchod (tj. odstraňování bariér, ať již tarifních či netarifních) není a nikdy nebyl nástrojem sociálním. Toto byl nucen přiznat i bývalá šéf WTO Pascal Lamy, když se v roce 2008 dostal pod tlak ohledně dopadů volného obchodu ke vzniku krize. Volný obchod je v rovině teoretické i praktické nástrojem efektivity a specializace. Ovšem jak efektivita a specializace se mohou velmi odlišně projevovat na socio-ekonomických podmínkách a jejich blahodárné působení je často iluze – jak ukazuje nejen dohoda NAFTA, ale také např. poměrně čerstvá dohoda o zóně volného obchodu mezi USA a Jižní Koreou. I zde se očekával masivní přírůstek nových pracovních míst, zatímco ve skutečnosti došlo k jejich úbytku. Můžeme jistě očekávat, že předkladatelé dohody (a zde to jsou Spojené státy, kdo takříkajíc „tlačí na pilu“) je tak nezměrně naivní, ale mnohem pravděpodobnější je, že sleduje zájmy určitých, korporátních skupin, které pochopili závažnost krize Západu a snaží se zakotvit takové podmínky – ekonomické i legislativní – aby jejich pozice byla otřesitelná jen revolucí.

Určitým předvojem TTIP je dohoda NAFTA, neboli Severoamerická zóna volného obchodu. Není zde prostor popisovat veškeré detaily této dohody, takže opět stručně. NAFTA je potomkem nadšených neoliberálních 90. let, ke které se dnes nikdo nehlásí. Je pozoruhodné, že současný prezident Obama při první volební kampani zdůrazňoval, že NAFTA pomohla Wall Street, ale uškodila Main Street – tedy  běžnému Američanovi. Dohoda NAFTA je u občanů všech tří zemí, tj. Kanady, Mexika a USA, velmi nepopulární, ať již proto, že urychlila deindustralizaci Spojených států, doložku přiměřenosti, která nutí Kanadu vyvážet např. elektřinu, i kdyby sama neměla dost pro sebe, či nejkontroverznější doložku 11 – investor stát (neobli arbitráže mezi státem a soukromým investorem). Přestože Obama tuto dohodu kritizoval, nyní se staví za TTIP, která z NAFTA vehementně čerpá, jak v uplatnění doložky investor-stát, tak i v očekávání, že „vytvoří miliony nových pracovních míst.“ Nejprůkaznějším výsledkem dopadů NAFTA je několik metrů vysoký plot mezi Spojenými státy a Mexikem. Jen na okraj ještě připomenu, jak silně se Bushova administrativa snažila vzít NAFTA jako model a rozšířit ji na celou Latinskou Ameriku (tzv. FTAA), která by se vrátila do pozice naprosté kolonie. Naštěstí se tehdy tomuto pokusu vzepřely dvě silné osobnosti: Hugo Chávez a Lula da Silva.

V rámci světové ekonomiky je nutno také dodat, že multilaterální systém představovaný WTO je v krizi, neboť se od roku 2001 nepodařilo – a z velké části právě kvůli postoji Spojených států (!) – uzavřít kolo v Doha. Z této dlouhodobé frustrace nad zabetonováním pozic, bohužel posílené i nešťastnou aplikací podmínky „není dohodnuto nic, dokud není dohodnuto vše“, nejprve vyrašilo obrovské množství bilaterálních dohod o zónách volného obchodu. Teprve v posledních letech můžeme pozorovat tendence k vytváření velkých obchodních bloků. Zde už ale musíme opustit výlučné hájemství ekonomie a je nutno zapojit geopolitické úvahy, i když oba aspekty jsou nutně silně provázány.

První byl pravděpodobně ruský prezident Vladimír Putin, tehdy ovšem v roli premiéra, který v roce 2010 navštívil Německo s velkým plánem. Uvedl přímo: „Všechna vedoucí centra, včetně USA a Číny, se nyní zabývají vytvářením pokrizových strategií. I Evropa potřebuje vlastní vizi budoucnosti. A tak navrhujeme, aby se tato budoucnost tvořila společně partnerstvím mezi Ruskem a EU.“ Uvědomil si tedy, že nejenže svět potřebuje odlišné ekonomické strategie (což bylo také náplní summitu G20, vedeného Ruskem minulý rok, který se ale ocitl ve stínu řešení krize v Sýrii), ale také že tato řešení mají jednoznačnou geopolitickou dimenzi. Jeho  projekt zóny „harmonického ekonomického společenství sahajícího od Lisabonu po Vladivostok“ byl ale německou kancléřskou odmítnut. Rusko následně věnuje své síly budování Euroasijské unie, která je podstatně menší a ekonomicky méně významná i pro nutnou ruskou diverzifikaci ekonomiky, zatímco partnerství s EU by mělo přínosy pro obě strany, neboť ekonomiky těchto dvou celků nejsou příliš rivalitní, ale spíše komplementární.

Následně se probouzejí Spojené státy a přicházejí s iniciativou TTIP – tedy „partnerství“ s EU, a také se vkládají do projektu TPP. Prostý pohled na mapu nám ukáže, že v prvním případě jde o to odtrhnout EU od Ruska a plně včlenit pod americkou zónu vlivu. V případě TPP přímo vidíme, že země, které se účastní vyjednávání pod americkou taktovkou, obkružují Čínu. Oba dva Spojenými státy vedené projekty se tak snaží, kromě ekonomických cílů pro americké korporace, prodloužit pozici uvadajícího hegemona a naopak zpomalit rivaly geopolitické – Rusko a ekonomické – Čínu.

Poslední poznámka. Pokud budeme analyzovat všechny alternativní „velké bloky“resp. alternativní projekty, tj. Euroasijskou unii, čínské plány na oživení Hedvábné stezky, či snahu sjednotit Latinskou Ameriku (CELAC) zjistíme, že nevycházejí logicky z podpory hegemona, ale usilují o multipolární svět. V některých případech (silně Latinská Amerika) se snaží i o rozvíjení jiných, než neoliberálních socio-ekonomických konceptů. EU v tomto výčtu chybí, neboť se v posledních letech koncentruje pouze na to, aby se nerozpadla takříkajíc za pochodu. Dynamiku zbytku světa jen zvýrazňuje její neschopnost vyřešit domácí problémy, ztrátu vize i ideálů, či dokonce přímo jejich porušování (viz vize EU = mír X kontra její působení na Ukrajině). Připomíná jen pasivní kořist, která čeká, kdo ji uzme. Odtržení od Ruska a jednoznačný příklon k USA, ukotvený ve smlouvě TTIP, není v zájmu evropských občanů. Pak je ovšem důležité se ptát, v čím zájmu je, aby EU dělala Spojených státům užitečného idiota.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama