Reklama
Reklama

Tak máme na krku 23 let svobody

Ze semiperiferie ČSFR vznikly dva periferní státy s regionálně zhruba největším rozkrádáním předtím nezadluženého státu, případně systematickým ničením našich světově proslulých obchodních značek.
Počet zobrazení: 2815
sloboda.jpg

Tak máme na krku 23 let svobody, paní Müllerová…

Volnost je to, pravda, problematická, málo využívaná, budovaná v propojeném světě, kde raketově roste majetková nesouměřitelnost – logický protimluv rovných občanských práv. 
   
Nicméně bezesporu jde zatím o liberálnější poměry, než jaké převládaly po většinu bývalého režimu. Zpočátku vpravdě totalitního, následně po malých krůčcích demokratizovaného. Výsledkem se stalo třeba uvolnění, později plné odstranění cenzury nad uměním, doplněné přitom dotacemi kritickým umělcům. Vlastním „nepřátelům“. K čemuž stojí za to dodat, že v 60. letech naše kultura pronikla do oblasti mezinárodně uznávaných hodnot. K tomu jsme se od „sametu“ ani náhodou nepřiblížili: také na základě čeho…

Nicméně se vraťme v čase nazpátek, k pražskému jaru. Ozbrojenou „internacionální pomocí“ byly u nás udušeny snahy o obnovu představ svobodomyslného socialismu s lidskou tváří, jenž měl kombinovat výhody obou dominantně soupeřících světonázorů (počítalo se například s jistou nezaměstnaností). Sám „pán a vládce“, Sovětský svaz se tím ve vývoji zdržel o dvacet let, což za perestrojky oficiálně přiznal i jeden z poradců sovětského prezidenta.

Gorbačovova přestavba, v jistém smyslu obrážející uspěchaná megalomanská díla SSSR, uvrhla tehdejší komunisticky se tvářící elity ČSSR do pikantních ideových kleští. Měly postupovat na základě obdobných hodnot, od jejichž potlačení odvozovaly svou pochybnou legitimitu.

Stále uondanější normalizační autokracie pracovala s převážně vyčpělými hesly a rituály, nebyla schopná (například kvůli počátečním čistkám nebo omezeneckému kádrování) obnovovat své síly. Vedle schopných, inteligentních a vzdělaných lidí, jimiž byli třebas někteří veteráni osmašedesátého, Gustáv (Augustin) Husák či Lubomír Štrougal, se stále více prosazovali amébovití příživníci/stupidní aparátníci. Ostatně podobně jako to vidíme dnes, na poněkud unavené lidovládě, v níž bránit na náměstích svá práva pošlapávaná nejvyššími místy není takříkajíc normální. Ačkoli se tím v různých rovinách nepochybně zatíží příští generace.

Změna poměrů roku 1989 přišla tradičně zvenku, statisícové davy mrznoucí na Letné a jinde zas tak velký vliv na pád režimu neměly. Což je konstatování blízké tomu, že ustavení Republiky československé na konci první světové války se odehrálo fakticky jinde než v Praze.

Aktivní účastníci „zvonění klíči“, kteří ještě mnohdy počítali s nějakou politickou účastí KSČ, se recentně předhánějí na poli sentimentu a hledání těch, kdo i tuto revoluci ukradli.

Ovšem zmíněný vývoj za časů závažných změn předvídali málokteří, vznikla naivní, slušně manipulovatelná masa bez znalosti zákonitostí historie. Nemálo krajanů mávalo Neználkovou kouzelnou hůlkou a malovalo si, že zůstanou sociální, zdravotní, školské jistoty nechutného, gerontokratického reálsocialismu, k čemuž přibudou možnosti idealizovaného Západu. Cestování, větší možnosti podnikání, než které poskytovala přestavba anebo zlepšení hrozivé ekologické situace.

Nechápali zpravidla, co se kolem nich děje. Oháněli se Masarykem, nicméně byli pasivní vůči prokazatelně protiústavnímu dělení Československa. Souviselo zejména s uvolněním na uzdě drženého slovenského národovectví, pragocentrickým likvidováním pracovních míst na Slovensku, mocenskými ambicemi egomaniaků či jejich případnými touhami po Nobelově ceně za ekonomii.

Ze semiperiferie ČSFR vznikly dva periferní státy s regionálně zhruba největším rozkrádáním předtím nezadluženého státu, případně systematickým ničením našich světově proslulých obchodních značek. Což obojí pokračuje dodnes. To vše za nemoudře pasivního přihlížení „voličů-ovčanů“, kteří byli schopni po asi dvacetileté existenci ČR uvěřit, že Miroslav Kalousek nebo mnohaletý spolupracovník Václav Klause, stávající premiér Nečas, budou jen čistě bojovat proti korupci a šetřit veřejné prostředky.

Kam jsme to vlastní vinou dobudovali – až na pár fanatiků ze stále sprostějších on-line diskuzí – víme. Nebudu věc dál podrobněji rozebírat, psal jsem o tom poslední dobou několikrát. Jenže většinová reakce na trudné poměry opět zahrnuje najmě nadávkovou laxnost (občas propojenou s nanebevstoupením komunistů), jíž věru těžko svádět jen na minulý režim. Zůstali jsme tak věrni přinejmenším jedné Masarykově myšlence: Češi jsou národ lokajů. 

Článek vyšel v deníku Parlamentní listy

Ilustračná snímka Emil Polák

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama