Reklama
Reklama

Tři krize a jedno řešení

Počet zobrazení: 1315

Politolog Oskar Krejčí ve svém komentáři reaguje na chybné reakce Západu týkající se probíhajících globálních změn a zamýšlí se nad možnými alternativami dalšího vývoje.

Nejistota narůstá. Mění se vzorce politického chování nejenergičtějších skupin a tato změna nabírá v řadě ohledů globální charakter. Posuny jsou často skryty za proměnou politických technik, za tím, jaké má kdo připojení na internet. Podstatnější se ale zdá, že upadá role tradičních politických ideologií, politický pohyb daleko více podněcuje část tradice a nevědomí. Jestli někdo půjde manifestovat v Praze či Teheránu, nerozhoduje, zda se hlásí ke koránu či bibli, ale to, jaký má temperament. Politické hodnoty ovšem získal v rodině a kultuře, v nichž vyrůstal. Obtíže v orientaci dále komplikuje skutečnost, že o veřejnoprávním oznámkování pařížského manifestanta jako extremisty a hongkongského jako demokrata nerozhoduje velikost kamene, kterým hází do výkladu či proti policii. Jako zásadní se jeví, že v Paříži mává kubánskou vlajkou, zatímco v Hongkongu vlajkou americkou. Takto zformované iluze o zahraničí se pak přenášejí do hodnocení politiky vnitrostátní.

Vytvořená berlička při výkladu politických cílů a hodnocení technik je velice užitečná, protože přeludy spojené se zahraniční politikou se propagandistům pěstují snadněji než iluze o politice vnitřní, neboť vnitropolitická témata jsou spojena s větším osobním prožitkem. Proto je nezakrývané dychtivé veřejnoprávní čekání na mrtvé manifestanty v Hongkongu či na zásah čínské armády spojeno s mlčením o stovkách mrtvých manifestantů v několikrát „demokraticky osvobozeném“ Iráku nebo desítkách mrtvých v Chile. Rozdíl je přece podstatný: vždyť manifestanti v Hongkongu jsou prozápadní, zatímco ti v Bagdádu či Santiagu… Jenže – co znamená být prozápadní?

I když tomu lovci ruských trollů a čínských agentů nechtějí věřit, většina západních kritiků Západu to s tímto civilizačním okruhem myslí dobře. Jen mají rozdílný názor na to, jak by se měl v současné době Západ chovat, aby získal – a oni s ním – nadějné vyhlídky. Upozorňovat na nemoc je povinnost lékaře, zvláště když má choroba tendenci v organismu bujet. A stačí se jen letmo podívat po západním světě – prostým okem lze zachytit jevy, které sice lze vykládat jako projev životodárné demokracie, které však v sobě nesou destruktivní potenciál.
 

Spojené státy
 

Více než tříletá sebediskreditace amerického pojetí demokracie zatím vyvrcholila veřejným slyšením v Poslanecké sněmovně ovládané Demokraty, jehož cílem má být odvolání prezidenta. Všichni vědí, že tato snaha nemá šanci na úspěch, protože odvolat prezidenta by musela dvoutřetinová většina Senátu, kde ale vládnou Republikáni. Ovšem skrytého cíle veřejného slyšení může být dosaženo, je-li účelem slyšení diskreditace republikánského kandidáta pro prezidentské volby. Dílo se zatím daří. V letošní více než stovce výzkumů spokojenosti s Trumpovým výkonem prezidentské funkce, které v USA prováděly renomované agentury, pouze v jednom případě převládli přívrženci současného vládce Bílého domu. V posledním půlroce jsou hojně zastoupené dvouciferné rozdíly mezi těmi, kdo souhlasí a kdo nesouhlasí s prezidentským výkonem – a to vesměs v neprospěch Donalda Trumpa.

tabulka_krize.png

Nejsnadnější vylepšení Trumpova obrazu se nabízí v oblasti zahraniční politiky. Přiložená tabulka z výzkum společnosti Gallup ukazuje, jak prudce se změnil vztah občanů USA k Severní Koreji poté, kdy nejvyšší představitelé těchto zemí začali spolu mluvit. To naznačuje, jak mnoho by mohl Trump získat během předvolebního období například dohodami s Čínou nebo s Ruskem. Zatím se mu podařilo rozpoutáním obchodní války dosáhnout historicky nejhoršího obrazu Číny u americké veřejnosti: podle Pew Research Center o Číně negativně smýšlí 60 % dotázaných Američanů. Snaha provádět dramatické politické obraty bez vysvětlovací kampaně, pouze při spoléhání se na podnikatelské reflexy americké populace, je ale riskantní. A tak se i mnohým Trumpovým spoluobčanům zdá, že z vojensko-politické Severoatlantické aliance udělal, řečeno slovy francouzského prezidenta, pouhou obchodní organizaci. V ní pak servilní spojenci nakupují zbraně, které mohu být potřebné právě jen ve válkách, které vede Pentagon. Zatím daleko od Vltavy.
 

Německo
 

Kancléřka, která se mohla dostat do dějin jako nejúspěšnější vladař Evropy po studené válce, ztratila temperament hybatele. Chybí jí ideje, jimiž kdysi hýřila bez ohledu na to, zda jsou správné. Zároveň se vytratila schopnost prosadit německé zájmy na mezinárodním poli. Pryč je doba slávy i odvahy, kdy Angela Merkelová vysávala Řecko a do světa volala, že „multikulturalismus selhal“. Dnes drží křeslo kancléřky v marné naději, že se v prostředí její strany, kterou svým úspěchem umrtvila, najde někdo, kdo něco vymyslí. Výsledkem je růst vlivu nového typu opozice, která nemá – alespoň zatím – ukotvení v establishmentu či deep state. Zastavila Německo a s ním i celou Evropskou unii. Snaha Paříže nahradit Berlín jako motor Unie je spojena s tím, že novátorské zahraničněpolitické výroky prezidenta doprovází jeho malá popularita doma a ekonomická nedostatečnost Francie. Jediným velkým tématem Unie se tak na konci vlády Angely Merkelové stal Brexit, tedy defenziva – či dokonce rozpad.
 

Velká Británie
 

Brexit je snahou obnovit výjimečnost Velké Británie, klasickou suverenitu a snad i slávu říše, nad kterou slunce nezapadalo. Monarchie se pořád cítí být vůdcem anglosaského světa a v mnohém jim stále ještě zůstává. Všude ve světě impérium zanechalo stopy žijící dodnes: koloniální politika „rozděl a panuj“ vedla k tomu, že po ní zůstala ohniska nedořešených sporů, která zdánlivě volají po zprostředkování z Londýna. Ve skutečnosti Británie může jen napomáhat šíření chaosu; ke konstruktivní politice v pásu od Hongkongu přes Blízký východ po Afriku nemá a už nikdy nebude mít tento ostrovní stát dost sil. K naplnění svých snů Londýn potřebuje pomoc Washingtonu – čímž se kruh uzavírá. A stále platí, že řetěz je tak pevný, jak silný je jeho nejslabší článek.
 

Nebezpečná strategie
 

Tři západní velmoci, které se po skončení studené války svým zásadním vkladem podílely na globálním řízení, dnes prožívají krizi elit. Jejich moc je podvázána vnitropolitickými problémy, v případě USA dokonce umělými druhořadými problémy, které jsou vyšponované do iracionálních emocí. To zásadním způsobem ovlivňuje jejich zahraničněpolitické chování. Neshodnou se ani v základním, na pojetí globálních cílů či v postoji vůči Číně a Rusku – dvěma alternativním mocnostem. Chorobná a setrvačná rusofobie hlavně u Demokratů a shodná snaha obou hlavních amerických politických stran „zadržovat a zatlačovat“ Čínu postrádá byť jen elementární cit pro strategii. Zvítězit nad oběma mocnostmi najednou se nedá.

Zatím se jako nejpravděpodobnější změna v přístupu Západu ke globálním problémům jeví washingtonský posun k řešením z dob, kdy ještě v politice nevládli všemocní ideologičtí inkvizitoři. Tehdy Henry Kissinger dokázal vysvětlit a realizovat tezi, že získat na svou stranu slabšího ze dvou protivníků není zas tak obtížné a že po tomto rozdělení se otevírá cesta k panování. A odletěl do Pekingu. Dnes by obdobnou radikální změnu přineslo přehodnocení vztahu k Rusku. To by neměl být velký problém – posuny v názorech veřejnosti na zahraniční politiku obstarává propaganda, zmínění servilní spojenci začnou hájit novou pravdu stejně oddaně jako tu starou. Problémem je pouze fakt, že to je nejhorší možný způsob, jak by se měl Západ pokusit vyrovnat s globálními změnami.
 

Přiměřená alternativa
 

Skutečně vhodná reakce na proměny ve světové ekonomice a politice by měly vyrůstat z povahy uvedených změn. Ty, které se dnes jeví jako nejdůležitější, evoluce ztvárnila už včera. Po desetiletí nazrávala současná i zítřejší role Číny, její mocenský potenciál a tím i význam jejího pojetí mezinárodní politiky. Čím výraznější je tato skutečnost, tím více se množí výroky a postoje, které charakterizují Čínu jako nepřítele Západu. Problém je ale v tom, že tlak proti ní posílí vztahy Pekingu s dalšími státy, které Západ nejrůznějším způsobem ostrakizuje.

To vše bylo patrné na summitu států BRICS, tedy uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky, který se uskutečnil minulý týden v Brazílii. Nic nepomáhá pocitu sounáležitosti těchto zemí jako povyšování se Západu na míru všeho dobra. Není náhoda, že tato sestava se schází, i když některé jeho členské státy prošly dramatickými politickými či dokonce ideologickými proměnami vládnoucí elity. A už dnes BRICS v souhrnu představuje přibližně 23 % světového hrubého domácího produktu, zatímco Evropská unie 16 %.

Závěrečné komuniké přijaté na 11. summitu BRICS minulý týden nabízí jednu z možných alternativ výše uvedeným představám adaptace Západu na globální proměny. Je obsaženo mimo jiné ve větě: „Zůstáváme oddáni multilateralismu, spolupráci suverénních států při udržování míru a bezpečnosti, podpoře udržitelného rozvoje a zajištění i podpory lidských práv a základních svobod pro všechny, utváření sdílené budoucnosti mezinárodního společenství.“ Komuniké hovoří nejen o posílení role nejdůležitějších mezinárodních organizací, ale i o jejich nutné reformě. V jeho textu je též kladen důraz na potřebu napomáhat „udržitelnému rozvoji ve třech dimenzích – ekonomické, sociální a environmentální – vybalancovaným a integrovaným způsobem“.
 

*          *          *

Každý den nabízí možnosti, jak nastoupit cestu k nekonfrontačnímu způsobu upořádání mezinárodních vztahů, cestu k multilateralismu. Příkladem může být zvažovaný příjezd amerického prezidenta Donalda Trumpa na oslavy Dne vítězství do Moskvy. Tím by Spojené státy nejen přispěly k blokování snah o falzifikaci dějin. V případě, že by se nejednalo o pouhý pokus získat Moskvu pro „zadržovaní a zatlačování“ Pekingu, mohla by to být naděje pro hledání způsobu, jak udržet jaderné zbrojení pod kontrolou po vypršení platnosti dohody „Nový START“ omezující nukleární arzenály Ruska a Spojených států. Ne pouhým připojením Číny k jednání. Zásadní význam má také přivedení Francie a Velké Británie, ba i neoficiálních jaderných mocností včetně Izraele, k větší odpovědnosti za společný svět. Reagovat na evoluci globálního uspořádání může Západ buď konstruktivní adaptací na změny, nebo destrukcí, která odstraní nové „nežádoucí“ vývojové vrstvy. Hloubku této případné destrukce, tedy množství zničených vývojových vrstev, však nelze dopředu odhadnout.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 20. 11. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama