Reklama
Reklama

Třicetiletá válka – 400 let • 1. část

Esej o horoskopu a touze nechat se zabít
Počet zobrazení: 1513

defenestrace-x.jpg
Pražská defenestrace 1618 – začátek Třicetileté války.
 

Étos Albrechta z Valdštejna
 

„Tak v těch nidrlantských zemích se ty vojenské dlouhotrvající války rozmohly a zvyklosti přišly, že sobě to juž obyvatelé za kratochvíl pokládali a Nidrlant, totiž Belgia, nazvána jest školou vojenského umění a cvičení, nebo i odtud zkušení a vycvičení krigmané do jiných zemí k válkám vojenským jsou povoláváni a potřebováni,“ zapsal si v Kutné Hoře roku 1605 Mikuláš Dačický z Heslova. (Janáček 1978: 60) To už byla Třicetiletá válka (1618 – 1648) na spadnutí. Nizozemské povstání aristokratických a podnikatelských stavů (1572 – 1621) proti nadvládě španělských Habsburků bylo jen malou rozcvičkou před velkým kláním. Albrecht z Valdštejna (1583 – 1634) právě dosáhl věku dvaadvaceti let. A měl už za sebou válečnou zkušenost polního fendrycha (poddůstojnická hodnost) v bojích při potlačování rozsáhlého protihabsburského povstání (září 1604 – červen 1606) ve slovenských Košicích a okolí, vedeného sedmihradským knížetem Štěpánem Bočkajem (1557 – 1606; pravděpodobně otráven), tedy Bočkárem (maďarská kalková transpozice slovanského příjmení prvního slovenského povstaleckého hrdinu: Bocskay). Neúspěch císařské armády (Valdštejn byl velmi těžce zraněn) vedl později až k plenění Moravy Bočkajovci, načež byl ve Vídni podepsán mírový edikt, kterým uherská šlechta (včetně Bočkaje) získala zpět náboženské svobody i svoje majetky, zkonfiskované roku 1557 vládnoucími Habsburky evangelíkům (v Uhersku to byli – a dodnes jsou – zejména kalvíni, na dnešním Slovensku saskými těžaři přivezena luterská církev). ––– Jak se formuje ochota jedince nechat se dobrovolně zabít ve válce, jasně ukazuje právě osud mladého českého chudého šlechtice Albrechta z Valdštejna. ––– Jako osoby, i jako specifický, jedinečný étos, jsme všichni biologicky naprogramováni chovat se v našem vlastním kulturně-civilizačním prostředí adaptivně. Tento program však funguje nevědomě. A proto v rámci identifikace se sociálním prostředím si vždy vytváříme nejrůznější auto-legendy, které psychickou racionalizací dodatečně vysvětlují naše skutky. A to avec plaisir, s velkým potěšením…

Masa – Napojení jedince na masu etnika je proto vždy unifikovanou a univerzalizovanou činností (= verbální i neverbální komunikací), kde se koordinace činností dosahuje iterativním (opakovaným) demonstrováním jednoduchých univerzálií, často s příznakem neurotické kompulze, tj. ritualizované potřeby a/ projevit se určitým rituálně iterativním způsobem a tudíž b/ účastnit se historicko-politicky dané iterace. Dnes: skandování na stadionu, potřeba skandálů (pozdvižení ve společnosti), neurotická obsedantní potřeba participace na každodenním opakování žurnalizovaných poselství.

Psychologicky jde vždy o dosažení tzv. bezpečného stavu mysli. Proto v posledním desetiletí 16. a začátkem 17. století – pod tlakem katolické moci Rudolfa II. (1562 – 1612) a jeho bratra Matyáše (1557 – 1619) – husitských „šlechticů přestupujících ke katolictví […] přibývalo v českých zemích mnohem rychleji než těch, kdo se rozhodli pro přestup opačný. Patřili téměř do jednoho k mladé generaci, netajili se oportunizmem, ale nenechali si jej vyčítat. Jedni přestupovali s malichernými nadějemi na získání nějakého majetku, jiní se netajili velkými plány. Jakoby se náhle zalekli svého svědomí, obrátili se mnozí z nich k nové víře s nesmírným zápalem a v horlivosti rychle předčili staré katolíky. Přimlouvali se za nesmiřitelnou protireformaci, pronásledovali tvrdě pro víru své poddané, zakládali zbožné nadace, ale při tom všem bedlivě sledovali svůj prospěch.“ (Janáček 1978: 57) ––– Valdštejn k těmto horlivcům zpočátku nepatřil, i když později pateticky také projevoval vášnivé projevy zbožnosti a také perzekvoval své poddané pro protestantské přesvědčení. Avšak na katolickou víru přestoupil Valdštejn později bez jakýchkoliv skrupulí roku 1606 na jezuitské koleji v Olomouci. Jezuité patřili k nejagilnějším řádům při získávání „nových duší mezi evangelickou šlechtou“. (Janáček 1978: 57)

26. srpen, v Den svatého Rufa, je v historii střední Evropy významným dnem. Ten den v roce 1278 zabili vlastní vojáci na Moravském poli v dnešním Rakousku hlavu českého soustátí (které tou dobou sahalo až k Jaderskému moři) Přemysla Otakara II., ve chvíli, kdy ustupoval před vojsky římského krále Rudolfa I. Habsburského.

V roce 1346 tentýž den u severofrancouzského Kresčaku byl v rámci stoleté války mezi Anglií a Francií vojáky anglického krále Eduarda III. zabit Jan Lucemburský. Na trůn tentýž den i rok nastoupil Karel IV.

Konečně v roce 1526 se toho dne v bažinách u Moháče na trojhraničí dnešního Maďarska, Chorvatska a Srbska začala formovat jedna z mnoha bitev, které si ve 13. – 17. století kladly za cíl odvrátit stálý postup tureckého Osmanského sultanátu do srdce Evropy. Tentokrát „sjednocená křesťanská Evropa“ nechala tento úkol na nezkušeném dvacetiletém uherském a českém králi Ludvíkovi I. z litevského rodu Jagellonců, který měl přezdívku Dítě a který v beznadějně prohrané bitvě nepadl zabit zbraní vojáků sultána Sulejmana I. Nádherného, ale který se se svým koněm utopil v bažinách, čímž za několik vteřin ukončil více než stopadesátiletou vládu svého rodu. (Čehož pohotově využili Habsburkové a z království uvolněných Jagellonci postupně vytvořili svou Dunajskou říši.)

V tentýž den rozhodla pražská univerzita (po upálení Jeronýma Pražského 30. 5. 1416 v Kostnici) vydat osvědčení o bezúhonném životě a pověsti Jana Husa (edikt byl publikován 11. 9. 1416).

Matyáš Korvín, využiv vleklých dynastických sporů mezi Habsburky po smrti Rudolfa IV. Habsburského (1339 – 1365), obsadil Vídeň a další rakouská území, a roku 1485 přenesl svoje královské sídlo do Vídně.

1556 Jezuité uvedeni do Čech. Po Pražském Klementinu (od roku 1562 s právy univerzity) následovaly koleje v Olomouci (1566, od r 1573 s právy univerzity), Brně (1576), Českém Krumlově (1584) a dalších čtyřech městech.

1626 – Vpád Gabriela Bethlena ve spojení s Turky a dánským vojskem na Moravu (12. srpen). Armáda postupovala přes Opavu, Krnov, Olomouc (26. srpna), Uherský Brod, Trenčín až k Ipeľu, kde se setkala s dalšími oddíly Bethlenovými. Pak armáda ustoupila zpět na východní Moravu, kde se spojila s valašskými povstalci. Na podzim vytlačil Valdštejn dánsko-koaliční vojska do Branibor. Účastnící valašského povstání byli tvrdě strestáni (v Hranicích popraveno 12 lidí). Valaši složili 28.10.1627 slib věrnosti, zůstali však ozbrojeni.

1695 – porážka chodského povstání. Poprava Jana Sladkého Koziny v Plzni (28.11.).

 

casova_os.jpg

 

Z hlediska dalšího vývoje mladého Albrechta z Valdštejna (1583 – 1634) je mimořádně zajímavý horoskop, který pro něj vypracoval dvorský matematik a astronom Rudolfa II. Johannes Kepler:

„Keplerův horoskop se zdá daleko výstižnější tam, kde mluví o současném Valdštejnovi z roku 1608, než v úvahách do budoucnosti. Mohl si však někdo ze současníků učinit v té době podobný obraz o Valdštejnovi, jaký načrtl v nejostřejších rysech Jan Kepler? Tušil vůbec někdo v pětadvacetiletém Valdštejnovi vlastnosti, které ho hnaly kupředu a současně odsuzovaly k upsání duše ďábelským silám? Jan Kepler ostatně v horoskopu upozorňoval, že Valdštejnova psychika je mnohem složitější, než by se dalo z jeho chování usuzovat. Povšiml si však toho i někdo jiný? Valdštejn měl ve skutečnosti až do tohoto okamžiku pramálo příležitosti, aby mohl dát zcela volný průchod jak své ctižádosti, tak všem svým povahovým vlastnostem. Nikde v dosavadním životě neprojevil více nectností než desítky jiných mladých šlechticů, kteří se stejně jako on hnali za kariérou, a dokonce si dával záležet, jak poznamenal Karel starší ze Žerotína v dopise Mollartovi, aby si zachoval odstup od nejhorších ctižádostivců […], avšak v konfrontaci s Keplerovým horoskopem tato Valdštejnova vlastnost vypadala spíše jako příznak chorobné touhy po výjimečnosti. Žerotín a spolu s ním i ostatní Valdštejnovi přátelé posuzovali lidi podle jejich činů, a proto Valdštejna do roku 1608 neprohlédli. Kepler, zpytující povahu člověka podle hvězd a zamýšlejíce se více než jiní astrologové nad zákonitostmi lidské psychiky, si mohl dovolit vidět dál a byl také mnohem blíže pravdě.“ (Janáček 1978: 73)

Kepler, jenž přistupoval k interpretaci astrologických dat psychologicky, měl všechny předpoklady k tomu, aby podal velice přesný popis charakteru osoby in momentum. Horší to bylo, pochopitelně, s předpověděním budoucnosti. Valdštejn zadal svoje data narození anonymně, přes prostředníka, ale lze předpokládat, že vysoce inteligentní Kepler si dokázal zjistit, o koho jde. V té době už Valdštejn konvertoval z husitské na katolickou víru, protože v tom viděl lepší vyhlídky na dvorskou a později vojenskou kariéru. Nakonec válčil na straně katolického císaře proti Protestantské unii, později však upadl v nemilost a byl císařskými důstojníky úkladně zavražděn. Ovšem, byl vůbec prvním, kdo začal vydržovat stálou armádu, a to nikoli z císařské apanáže, nýbrž z kontribucí nepřátelských i spojeneckých území a z vlastních prostředků (výnosů ze svého vévodství). Zemřel jako jedna z nejvlivnějších osobností tehdejší Evropy. Ale ještě k horoskopu:

„Záliba v hvězdopravectví patřila k průvodním jevům doby, kolísající mezi pevnou vůlí po exaktním poznání a naivní vírou v kompromis mezi zákony přírody a kosmu s voluntaristickým výkladem nadpřirozených jevů, je pravděpodobné, že Valdštejn se zajímal o astrologii dříve, než se obrátil na Keplera, snad dokonce už za svojí studijní cesty do Itálie, a nelze ani vylučovat, že si nechal sestavit nějaký horoskop před Keplerem. Keplerův horoskop však jej v této zálibě nejen utvrdil, ale byl asi i hlavní příčinou, že se proměnila v posedlost. Valdštejn se nezalekl negativního vylíčení své povahy a ani neměl Keplerovi za zlé bezohlednou logiku jeho výkladu.“ (Janáček 1978: 74)

Horoskop zněl následovně:

Ze seskupení hvězd při Valdštejnově narození vyvodil Kepler závěry o bystré a inteligentní osobnosti s vysloveně asociálními sklony. Jeho klient projevoval neskrývaný odpor ke všemu všednímu a naopak velkou touhu po výjimečnosti [ta se mu nakonec stala osudnou – P. V.] a zápory jeho složité povahy vyjádřil Kepler nelichotivými slovy. Valdštejn byl předurčen k pohrdání lidskou konvencí i křesťanskými zásadami, k hledání vlastního uspokojení v nadpřirozených a bezvěreckých cestách (tady se Kepler dopustil chyby, když Valdštejnovi přičetl zájem o alchymii), k neustálé podezíravosti vůči lidem a Bohu. Bude považován za samotáře, ba dokonce za opovrženíhodného netvora, psal Kepler, bude lakotný, ukrutný k poddaným, vrtkavý a svárlivý, nepozná ani manželskou, ani bratrskou lásku, k nikomu nenajde bližší vztah. V této části podával horoskop nemilosrdný obraz člověka ochotného upsat za výjimečnou kariéru duši ďáblu a těžko je soudit, zda Jan Kepler, člověk věřící, v těchto tvrdých a deprimujících slovech vyjadřoval své mínění jen o Valdštejnovi, nebo zda mluvil o lidech s chorobnou a nezvládnutelnou ctižádostí vůbec.“ (Janáček 1978: 72)

Zdroje keplerovy autority: Kepler byl nejbližším spolupracovníkem Tychona de Brahe, dvorního hvězdáře Rudolfa II. Tycho de Brahe byl zcela výjimečný astronom, ve kterém se spojovalo několik významných schopností: Byl astronom, který jako první pochopil úlohu ucelených kvant dat o pohybu vesmírných těles. Zároveň byl schopným inženýrem a uměl sestrojit výjimečně přesné přístroje k měření polohy vesmírných těles.bez_nazvu-1.jpg[Na obrázku detail tzv. Habermelova astrolábu sestrojeného pro rožmberský dvůr (t. č. v Muzeu dějin vědy, Oxford).] Přitom pochopil princip střední hodnoty měření – to znamená, že měření té samé položky v tom samém čase musí trvat dlouhé roky, aby pak z průměru dat bylo možné vypočíst plus mínus přesnou hodnotu hledaných údajů, např. vzdálenosti planet od Slunce, nebo opakujících se jevů, jako je např. konjunkce planet či jiné kosmické události. V Keplerovi našel vědce se stejným smýšlením a pohledem na vědeckou práci. A nakonec i – po své předčasné smrti – kvalifikovaného pokračovatele v začatém díle. Přitom je nutné zdůraznit, že astronomie je věda, založena na geosentimentu par excellence. Kepler jen díky údajům nashromážděným Tychonem, a pak společně ve spolupráci s ním (Kepler bydlel i s rodinou v Tychonově domě v Benátkách nad Jizerou, což bylo místo, které Brahe zvolil jako ideální k pozorování hvězd a planet). Právě kvanta dat umožnily Keplerovy vypočíst dráhy planet, výsledky dokázat matematicky, a zjistit, že Koperníkův model sluneční soustavy s kruhovými dráhami a epicykly je chybný. Keplerovy zákony: 1. Planety kolem slunce obíhají po úzkých eliptických drahách s malou výstředností, přičemž Slunce je v jediném společném ohnisku elips. 2. Plochy opsané průvodičem planety (pomyslnou čarou spojující střed planety s oběžnou drahou) jsou za stejnou dobu vždy stejné. 3. Druhé mocniny oběžných dob jsou přímo úměrné třetím mocninám velkých poloos (pomyslných čar spojujících planetu se Sluncem). Kepler umřel hlady a své zákony nikdy nepublikoval. Až jednou, v 18. století, vypadla Isaacu Newtonovi z jedné z knih, které studoval v Královské knihovně, ručně sešitá jednoduchá brožura s verbálně formulovanými Keplerovými zákony a matematickými důkazy. Mohl si je přivlastnit. Ale publikoval je pod Keplerovým jménem, což nesporně je atribut vědeckého velikána. – Bez Keplerových zákonů by dnešní kosmický průmysl byl nemyslitelný. Toť zlatá nit geosentimentu, vedeného rukou a myslí génia!

konjnkce_kepler.jpg

Schéma přesouvání míst konjunkcí Saturnu a Jupitera v zodiaku.
Podle Keplerových Mysteria.

     

Ale vraťme se k Valdštejnovi. Jeho – psychologicky, ne astrologicky – narýsovaný osud se začal naplňovat v roce 1607, tedy rok před koncipování horoskopu. Na Matyášově vídeňském dvoře se začala tvořit nálada definitivního zúčtování s netolerantním katolicizmem. Roku 1608 se v moravských Ivančicích sešel ekumenický sněm představitelů všech českých, moravských a uherských církví pod záštitou arciknížete Matyáše, aby naplánovali svržení nesmířlivého Rudolfa II. vojenskou silou. To byla vítaná příležitost i pro Valdštejna, vojáka do morku kostí. ––– Z vojenské akce nakonec sešlo, ale Valdštejn si z jednání odnesl hodnost hejtmana. O to víc ho mrzelo, že Rudolf II. vyhodnotil situaci, kdy Matyášova armáda stála před Prahou, jako bezvýchodnou a 24. června 1608 podepsal v Libni kompromisní mír. Ztratil tím Rakousko, Uhry a Moravu. „Konec Matyášova tažení do Čech znamenal pro Valdštejna rozloučení s hejtmanskou hodností a návrat do dvorské služby [u Matyáše ve Vídni – P. V.]. Hejtmanská hodnost nepředstavovala ani zdaleka vrchol jeho snů, ale líbila se mu mnohem více než [zahálčivý – P. V.] dvorský život. Navíc mu libeňský mír mohl zkomplikovat i osobní záležitosti, protože se službou Matyášovi postavil nejen proti císaři, ale také proti českým stavům, k nimž vlastně stále patřil.“ (Janáček 1978: 69) Nakonec se rozhodl hledat vojenské štěstí jinde a roku 1611 Vídeň i Čechy opustil. Vrátil se na Moravu, která již byla, podle Libeňské smlouvy, pod kontrolou Matyáše. ––– Vojenský a válečný sen se začal Valdštejnovi plnit docela záhy. Roku 1615 na generálním sněmu zemí České koruny vznikl pokus o obnovení jednoty císařství formou konfederace, či, jinými slovy, vytvořit konfederaci stavovských obcí všech zemí monarchie. Pokus však selhal. Nebyla vyřešena otázka společné obrany, ani výběru a přerozdělení daní. Avšak moravská zemská vláda s hejtmanem Ladislavem von Lobkovicz si vzala otázky obrany za své a jmenovala tři plukovníky moravského stavovského vojska, kteří měli za úkol v případě potřeby najmout 3000 pěších vojáků a 1000 jezdců. Mezi ně patřil – konečně! – i Albrecht z Valdštejna. Ovšem zde lze mluvit o velice vlažném geosentimentu. Valdštejnovi – a to nikdy – nešlo o Moravu, ani o Českou monarchii či její státoprávní strukturu. Šlo mu výlučně o ctižádost boje, o hodnosti a metály. Je v tom něco donquijotovského – Valdštejn byl poslední rytíř, ovšem bez cervatesovské ironie. Myslel to smrtelně vážně. Infantilita? Ctižádost? Patologické sebepoškozování ve snaze dát se zabít? – Kdoví?… ––– Zanedlouho propuklo v Čechách stavovské povstání (1618) a zde se tento charakterový rys Valdštejnovy povahy projevil naplno.

(Pokračování)

Literatura:
Horský, Z. Kepler v Praze. Praha: Mladá fronta 1980
Janáček, J. Valdštejn a jeho doba. Praha: Svoboda 1978
Kolektiv. Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda 1986
Srbik, H. von. Walensteins Ende. Seidel & Sohn, Wien 1920

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama