Reklama
Reklama

Trumpův neradostný týden

Počet zobrazení: 1014

Politolog Oskar Krejčí přináší nové informace nejen o nepříliš radostném postavení prezidenta USA, ale též o vojenských výdajích ve světě a názorech světové veřejnosti na globální vůdcovství vybraných států. 

Litovat státníky se asi nemá, vybrali si sami a povětšině mohou odstoupit, když se jim jejich postavení nelíbí. Přesto – neměl to americký prezident minulý týden lehké. Napřed  Sněmovna reprezentantů amerického Kongresu schválila rezoluci blokující vyhlášení stavu nouze na hranici s Mexikem, o němž před dvěma týdny dekretem Trump rozhodl. Pak před výborem Sněmovny reprezentantů pro dohled a reformu Trumpův bývalý osobní právník Michael Cohen prohlásil, že současný americký  prezident je podvodník a rasista, který ke lhaní nutí ostatní.

trump_kimjongun_11_bilateral_meeting.jpg
Donald Trump a Kim Čong-un v Hanoji 28. Februára 2019.
Foto: Official White House Photo


A aby toho nebylo málo, summit se severokorejským vůdcem Kim Čong-unem v Hanoji skončil bez veřejné dohody. Navíc tento výsledek doprovází mohutná mediální kampaň snažící se diskreditovat Trumpa za to, že se přátelí s diktátorem, který zavinil smrt amerického studenta v severokorejském vězení. Malou útěchou pro prezidenta je, že v této emocemi přeplněné konfrontaci pokračuje stmelovaní Republikánské strany. To sice znamená, že sněmovní rezoluce blokující dekret o stavu nouze na jižní hranici neprojde v Senátu, ale zároveň naznačuje, že prezidentské legislativní inciativy budou mít v Kongresu větší problémy, než Trump čekal. Ti, kdo v této situaci očekávají uklidnění mezinárodní situace tím, že prezident bude mít svázané ruce, se mohou ale snadno zmýlit: demokraté jsou v řadě zahraničněpolitických otázek, například pokud jde o vztah k Rusku, ještě radikálnější než republikáni.
 

Vojenské výdaje

V jedné věci v rozštěpeném Kongresu USA panuje (až na individuální výjimky) mezistranická shoda: zvyšování vojenských výdajů. Minulý týden londýnský Mezinárodní institut strategických studií (IISS) publikoval svoji ročenku The Military Balance 2019, která vyhodnocuje vojenské kapacity a obrannou ekonomiku 171 států. Lucie Béraud-Sudreau, která na IISS odpovídá za sběr a vyhodnocování údajů týkajících se výdajů na obranu, shrnuje ve stati Vzhůru: západní výdaje na obranu 2018 základní závěry obsažené v ročence. Uvádí, že globální vojenské výdaje loni dosáhly 1,67 bilionů dolarů, což je meziroční nárůst o více než 80 miliard. Podle zmíněné autorky tento růst „odráží vyšší výdaje západních zemí, především Spojených států“.

Podle závěrů ústavu IISS, který rozhodně nelze podezřívat ze sympatií k Číně nebo Rusku, činilo meziroční navýšení amerických vojenských výdajů 44,5 miliard, což je téměř tolik, kolik je celý vojenský rozpočet Německa. Tento americký nárůst je mnohem vyšší než meziroční navýšení  obranného rozpočtu Číny, které činilo 16,7 miliard. Sympatické je, že IISS  – s ohledem na aktuální diskuse o údajné potřebě členských států Severoatlantické aliance vydávat na obranu alespoň dvě procenta hrubého domácího produktu – zahrnul do svých statistik jako zvláštní skupinu „evropské státy NATO“, tedy členy Aliance bez USA a Kanady. Béraud-Sudreau v této souvislosti uvádí, že evropské členské země NATO loni navýšily své rozpočty o 4,2 % v reálných hodnotách, a to na 264 miliard dolarů.

Graf číslo 1, který je obsažen jak v ročence, tak i v citované stati, názorně přibližuje náklady na obranu 15 států, které jsou na špici vojenských výdajů ve světě – a navíc připojuje  souhrnný údaj o vojenských výdajích evropských zemí NATO. Mimo jiné z něho vyplývá, že evropské členské státy Aliance mají v souhrnu 4,2krát vyšší vojenské výdaje než Ruská federace. Pravděpodobnost, že tato pozoruhodná vizualizace reality nějak zklidní propagandisty vojensko-průmyslového komplexu ať již v Pentagonu, v bruselské centrále NATO, či v pražských veřejnoprávních sdělovacích prostředcích, se však blíží nule. Pravda je v politice méně než zájem.


krejci_zbrane-786x1024.png
Graf č. 1: Největší vojenské rozpočty, 2018 – včetně souhrnného rozpočtu evropských členů NATO – (v miliardách dolarů)
 

Světový vůdce

Aby byl přehled o tom, jak se Donaldu Trumpovi ve vrcholové politice daří, plastičtější, je možné nahlédnout do zprávy Hodnocení světových vůdců, kterou minulý týden zveřejnila americká analytická a poradenská firma Gallup. Zpráva obsahuje výsledky celosvětového průzkumu prováděného ve 133 zemích. Podstatu zveřejněné zprávy tvoří odpovědi na otázku „Souhlasíte, nebo nesouhlasíte se způsobem provádění vůdcovství určité země?“ Graf číslo 2 převzatý z této studie ukazuje medián získaný z odpovědí obsahujících souhlas s vůdcovstvím u čtyř zemí. Je na něm vidět dramatický propad souhlasu s politikou USA po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta: v prvním roce Trumpovy vlády činil souhlas s vůdcovstvím Spojených států 30 %, což přestavuje nejmenší zisk od začátku provádění těchto výzkumů. Jednalo se o propad sympatií k vůdcovství USA o 10 či více bodů v 65 zemích. Ani loňských 31 % souhlasu nepředstavuje důvod k nadšení v Bílém domě: doprovází jej nesouhlas s americkým vůdcovstvím na hladině 40 % v rámci celosvětové veřejnosti; před nástupem Donalda Trumpa do prezidentské funkce činil nesouhlas 23 %.

krejci_lidr.png
Graf č.: 2: Souhlas s globálním vůdcovstvím (medián)

Pozoruhodný je v této souvislosti růst důvěry k Rusku. Ten začal roku 2014, tedy po připojení Krymu k Ruské federaci a po uvalení západních sankcí. Důvěra k ruskému vůdcovství byla loni na úrovni 30 %, což znamená, že je téměř stejná jako důvěra v USA. Zároveň tolik v Česku zpochybňovaná Čína se svými 34 % důvěry předběhla sympatie  k americkému vůdcovství. Na čelo důvěry v globálním vůdcovství se po propadu Spojených států dostalo Německo. Na křivce, která na grafu číslo 2 označuje víru v německé vůdcovství, je ale patrný pokles od roku 2015 – tedy od chvíle, kdy se kancléřka Angela Merkelová celosvětově proslavila zvoláním „Zvládneme to!“

Citovaná zpráva firmy Gallup nepřináší jen přehledy o zmíněných čtyřech mocnostech. Ukazuje též vývoj vztahu k americkému vůdcovství v jednotlivých státech Evropy. Na čele důvěry v USA jsou na našem světadílu Kosovo (80 % souhlasu s americkým vedením) a Albánie (69 %). Ty jsou následované Polskem, kde je ale souhlas s americkým vůdcovstvím už pod polovinou dotázaných (49 %). V politice všech těchto tří států je patrný větší radikalismu v některých otázkách, než dávají najevo ostatní evropské státy – z čehož vyplývají i sympatie k Washingtonu. K výraznému poklesu důvěry v USA došlo loni v Makedonii (39 % souhlasu – pokles o 12 bodů) a na Slovensku (27 % souhlasu – pokles 10 bodů; nesouhlas byl na hladině 56 %; 19 % nechtělo či neumělo odpovědět). Změny v těchto dvou zemích jsou velmi zajímavou reakcí na vnitrostátní dramata. Nejméně souhlasu v Evropě má představa světového vůdcovství USA v Rusku – 11 % (nesouhlas 60 %). To se zdá přirozené, což lze jen obtížně říci o skutečnosti, že hned za ruskou veřejností následuje veřejnost Norska (12 % souhlasu), kde byl zaznamenán i rekordní nesouhlas (87 %). Obdobná situace je ve Švédsku (13 % souhlasu) a v Lotyšsku (13 % souhlasu). Výzkum zahrnul i Českou republiku: souhlas s americkým vůdcovstvím vyjádřilo 31 % dotázaných, to je podle autorů zprávy rekordně nízká úroveň v této zemi; nesouhlas s americkým vůdcovstvím ve světě pak dosáhl hladiny 38 %, přičemž plných 32 % nechtělo či neumělo odpovědět. Porovnání těchto tří čísel naznačuje názorovou rozštěpenost české společnosti.
 

*          *          *

Někdy se prostě nedaří. Ani americkému prezidentovi. Problém je, že v určitých tématech se Donaldu Trumpovy nedaří ode dne, co přišel do Bílého domu. V jeho politice lze zachytit dva problematické aspekty. Předně je to malá schopnost hledat kompromis. Snaha tvrdým až brutálním nátlakem dosáhnout jednostranných výhod se může líbit na Divokém západě, je ale kontraproduktivní nejen při denuklearizaci Korejského poloostrova. Přání ozdobit svůj životopis Nobelovou cenou míru je spojeno s výrazným růstem vojenského rozpočtu. Druhým problémem je nedůslednost. Slib stáhnout americká vojska ze Sýrie posléze doplnilo prohlášení, že tam přece jen někdo nezvaný zůstane. Ruka natažená k Moskvě nakonec ucukla. Slibovanou obchodní dohodu s Čínou doprovází zadržení vysoké představitelky firmy Huawei či málo pochopitelné výzvy, aby Peking zrušil cla na americké potraviny a dodávky zbraní na Tchaj-wan. Pro mnohé komentátory se tak Spojené státy v Trumpových rukou změnily na mimořádně populární objekt vybízející k ironickým slovním hříčkám. Jenže ono jde o víc – Trump ovlivňuje osud celého světa.

(Komentár vyšiel na českom webovom časopise !Argument 4. 3. 2019)

Priemer: 5 (1 hlas)
Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama