Reklama
Reklama

USA proti Číně a zbytku světa

Počet zobrazení: 1706

Donald Trump má pravdu, píše politolog Oskar Krejčí – Spojené státy mají velké problémy, které je nutné řešit radikálními opatřeními. Zvolil však špatnou cestu.

V pozoruhodné knize Vzestup a pád velmocí popisuje americký historik a politolog Paul Kennedy příčiny porážky první říše, nad kterou slunce nezapadalo – španělské habsburské monarchie v 16. a 17. století. Jeho závěry jsou prosté: říše se zhroutila především proto, že měla příliš velké náklady na udržení hegemonie, vedla příliš mnoho válečných konfliktů najednou. Nebyla schopna stanovit si priority. Tato fascinující jednoduchost odpovědi vyvolává otázku, jak se stalo, že se taková situace u největší mocnosti své doby vytvořila? A co víc: jak je vůbec možné, že stejné banální chyby dnes opakují Spojené státy?
 

Obchodní válka

Americký prezident Donald Trump má samozřejmě pravdu, když poukazuje na skutečnost, že deficit zahraničního obchodu USA s Čínou je obrovský. A nejen to – dlouhodobě roste. Připojený graf číslo 1, převzatý z dílny BBC a zpracovaný na základě oficiálních amerických údajů, ukazuje, že tento deficit narůstá od začátku čínské politiky reforem a otevírání se světu. V době vstupu Číny do Světové obchodní organizace činil tento schodek přibližně 100 miliard dolarů, loni to bylo už 419 miliard. Prudký nárůst obchodního deficitu USA poté, kdy Bílý dům začal obchodní válku s Čínou, lze přičíst snaze amerických podnikatelů předzásobit se, než přijdou ještě horší časy. Pozoruhodné je, že v téže době klesal dovoz amerického zboží do Číny.

deficit_okrejci1.png
 

Je obtížné si představit situaci, kdy by mohla Trumpova obchodní válka vést k likvidaci obchodního salda s Čínou. Možná jej sníží. Na úroveň před globální finanční krizí? Nebo na hladinu z dob vstupu Číny do Světové obchodní organizace? Zdá se, že výsledkem bude jen dočasné oddálení řešení obecnějšího problému: Čína potřebuje méně amerického zboží než USA čínského zboží. Nebo je to ještě složitější: Spojené státy nemají potřebné množství atraktivního zboží a služeb, které by mohly Číně nabídnout.
 

Huawei jako rukojmí

Dějiny nepamatují, že by vláda nějaké mocnosti vedla rozsáhlou obchodní válku proti jediné zahraniční firmě, jak to dnes praktikují USA vůči Huawei. Washington ji vyčítá kontakty na čínskou armádu, což prý ohrožuje bezpečnost nejen USA, ale i Západu jako celku. A co například americká firma Boeing? Loni měla její civilní divize příjmy 60,7 miliard dolarů (meziroční růst 5 %) a divize Obrana, vesmír a bezpečnost 23,2 miliardy (meziroční růst 13 %). Není nikterak obtížné vymyslet si v takové situaci celou řadu konspiračních teorií o tom, co všechno pro americké zpravodajské služby zjišťují civilní letadla firmy Boeing zakoupená Čínou. Ve čtvrtek Donald Trump ovšem přišel s tezí, že Huawei může být zahrnuta do obecné obchodní dohody s Čínou… Kdo bude věřit, až zase příště USA někoho (bez důkazů) označí za bezpečnostní riziko? Anebo se zatím nepodaří dohodu uzavřít a Trumpův útok bude rozšířen například na firmu ZTE a na čínské výrobce dronů, kteří pokrývají 70 % amerického civilního trhu. Podle čínských sdělovacích prostředků s tím Peking počítá.

Dohoda předpokládá dobrou vůli, tedy i překonání předsudků. Stephen Roach, vědecký pracovník z Yale University a dříve hlavní ekonom Morgan Stanley, v nedávno zveřejněném článku Falešný příběh Ameriky o Číně ukazuje, jak klamavá jsou tvrzení o čínských krádežích amerického duševního vlastnictví. Ve společných podnicích nikdo nikoho nenutí vzdávat se tajemství. Obviňování, že v nich existuje „vynucený transfer technologií“ je nesmyslné, byť některé americké instituce v této souvislosti mluví o stovkách miliard zcizených dolarů. Svá výrobní tajemství americké firmy předávají dobrovolně, to jest za peníze. Obdobně jsou podle Roacha nereálné představy o tom, že za současnými nesnázemi USA je pekingská manipulace s čínskou měnou, její záměrné podhodnocení – obchodní hodnota renminbi vzrostla od konce roku 2004 o 50 %.
 

Čína není sama

Deficit s Čínou je ale pouze část zauzlení amerického zahraničního obchodu: schodek amerického obchodu s Čínou tvoří jen 47,7 % celkového obchodního deficitu USA v minulém roce. Ten činil 879 miliard dolarů a na jeho tvorbě se svorně podílelo 102 států. Proto tolik washingtonské hysterie na všech azimutech. Jenže Spojené státy mají sice takřka neomezené množství dolarů pro nákup v zahraničí, ale relativně málo zboží a služeb na vývoz. Výsledkem obchodní války bude zdražení dováženého zboží a služeb, které domácí zdroje nedokážou nahradit. Zároveň zrcadlová odveta ze zemí postižených americkými embargy a cly vede ke ztížení amerického vývozu. Už teď se projednává v Kongresu USA dotace 16 miliard dolarů pro farmáře ve snaze částečně kompenzovat důsledky čínských odvetných celních opatření. A poškození spotřebitelé i vývozci jsou občané, kteří mohou jít příští rok k urnám v amerických prezidentských volbách. Může se stát, že se Donald Trump sám vmanévruje do časové tísně.

V nejbližších dnech by měl Washington rozhodnout o podobě trestu pro Turecko v případě, že tento členský stát NATO zakoupí ruský systém protivzdušné obrany S-400 a ne americký systém Patriot. Tento nákup má dvojí rozměr: ekonomický a politický. Ten ekonomický by měl zhodnotit poměr ceny a výkonu. Připojená tabulka (THAAD je novější americký systém), sestavená podle informací z veřejných zdrojů, jako jsou Bloomberg, defenseworld.netCNBC, mluví jednoznačně: jak z hlediska ceny, tak užitečné hodnoty je ruský systém výhodnější. Pro každého, kromě USA.

tabulka_okrejci.png

Politické hledisko tohoto nákupu názorně ukazuje, že Turecko nesdílí paranoidní pohled na Rusko, jenž je vlastní části americké politické elity, kterou poslušně následují i někteří Evropané. Turecko, jehož moderní dějiny jsou plné válek s Ruskem, dnes bez obav rozvíjí ekonomické vztahy s Ruskou federací, a to včetně výstavby plynovodu a jaderných elektráren. V tom se stává nebezpečným příkladem. Kdyby se touto tureckou chorobou nakazili i další spojenci v NATO, možná by pochopili, jak nesmyslný je požadavek dávat dvě procenta hrubého domácího produktu na takzvanou obranu.

Turecko je ale též hostitelem americké vojenské základny, kde jsou i jaderné nálože patřící USA. V Turecku byly až do kubánské raketové krize na začátku 60. let minulého století také umístěny americké rakety středního doletu namířené na Moskvu. Teď Washington odstartoval nový program výroby raket středního doletu a turecké území by opět mohlo být pro ně výhodnou startovací plošinou. Bude Bílý dům riskovat svoji základnu v Turecku? Anebo jinak: dokáže Turecko vyhostit americkou vojenskou základnu v případě vystupňování amerických sankcí vůči němu?
 

Útok na Severní proud 2

Obdobnou předstíranou bezpečnostní logiku jako atak na Huawei má i stále intenzivnější boj Washingtonu proti plynovodu Severní proud 2. Od roku 2017 jsou Spojené státy vývozcem zkapalněného zemního plynu, LNG. A potenciál pro tento export narůstá. V Evropské unii je 24 importních terminálů pro LNG, které nejsou využity na plnou kapacitu, a staví se další. Prognózy říkají, že (a) spotřeba plynu v Evropské unii poroste, (b) podíl LNG na unijním importu se bude zvětšovat. Co ale dělat v situaci, kde je americký LNG draží než ruský plyn dodávaný potrubím? Nastoupí sekuritizace, prohlášení plynu za bezpečnostní komoditu. Pak je bezpodmínečně nutné kupovat americký plyn, protože má přidanou hodnou, kterou je prý svoboda – závislost na USA je přece nezávislostí!

Dnes činí podíl Ruska na importu plynu do Evropské unie 40 %, o žádné smrtonosné závislosti Unie se nedá mluvit – nemluvě o tom, že Rusko je zároveň závislé na plynulém vývozu. Při rostoucí spotřebě plynu v Unii je zřejmé, že na trhu bude místo pro každého. Třeba i pro LNG, který od roku 2006 začalo produkovat i Rusko. Kouzlo by pak mohlo být v něčem jiném: globální ceny bude asi určovat asijský trh.

Jenže Trumpova mantra America First! nevzývá svobodný trh či férové obchodování – vyžaduje pro sebe jednostranné výhody, a to pomocí své aktuální politické, ekonomické i vojenské síly. Místo smluv, jako je Severoamerická dohoda o volném obchodu (NAFTA) či za prezidentství Baracka Obamy chystané dohody o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) a Transpacifickém partnerství (TPP) s účastí USA, nastoupily vyděračské útoky. Agresivní samozřejmostí Trumpovy administrativy se stalo i široké uplatňování sankcí na ty, kdo obchodují se zeměmi či firmami, na které Washington sankce uvalil.
 

Trump má pravdu

Skutečný problém USA je ale mnohem komplexnější než obchodní deficit. Reálnou příčinu americké nejistoty i chaotických reakcí Bílého domu symbolizuje graf číslo 2, který zpracoval Steve Benen pro stať publikovanou na stránkách NBC News Digital. Protože červené sloupce v tomto grafu přestavují období vlády prezidenta z Republikánské strany, modré z Demokratické strany a šrafované sloupce rok předávání moci, je zřejmé, že konzervativní teorie o tom, že utrácejí a zemi zadlužují pouze demokraté a socialisté, neodpovídají pravdě. Nadměrně utrácejí ti prezidenti, kteří situaci nezvládají. Spojené státy mají extrémně přebujelé vojenské výdaje, špatně orientovanou daňovou politiku a nesprávně zaměřené investice. Celá řada ekonomů právem upozorňuje, že se Evropská unie dostávala z finanční krize roku 2008 úsporami, zatímco USA investicemi. Americká cesta vedla ke zklidnění ekonomiky – ale kde jsou ve Spojených státech viditelné výsledky investic srovnatelné například s čínským dechberoucím rozvojem infrastruktury?

roz_deficit_okrejci.png

Donald Trump má ale v něčem pravdu. Ze svého vlastního podnikání ví, že menší příjmy než výdaje znamenají pro budoucnost velké nebezpečí. V účetnictví americké vlády tento zádrhel našel a hledá řešení. Řešení sobecké, kontraproduktivní, a dokonce v případě úspěchu jen dočasné. I když se Trumpovi podaří stáhnout část výroby ze zahraničí zpět do USA, nic to nezmění na faktu, že Čína má mohutnou dynamickou ekonomiku a je samostatným inovačním ohniskem. Problémem je, že Washington, alespoň zatím, neumí žít s rovnocennými partnery. Usiluje o hegemonii, jejíž udržení však vyžaduje větší náklady, než představuje zisk – obdobně, jako tomu bylo u španělské habsburské říše. Pokud jde o obchodní válku, Bílý dům chce, aby americké dluhy (a vojenské výdaje!) zaplatil někdo ze zahraničí. Ber kde ber. Nemusí to být jen údajný geopolitický nebo ideologický rival. Také být spojencem USA je stále dražší riziko.

(Komentár vyšiel v českom webovom časopise !Argument 27. 5. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama