USA versus Izrael, ve stínu íránského problému

Podle expertních odhadů má v současné době Izrael 80 až 100 jaderných náloží a štěpný materiál na výrobu dalších dvou set, ale Západ nikdy neměl žádné výhrady, jako vůči Íránu, říká pro Prvnizpravy.cz profesor Oskar Krejčí.

PZ: Nedojde-li k ničemu mimořádnému, pak izraelský premiér Benjamin Netanjahu v úterý 3. března vystoupí v americkém Kongresu. Z Washingtonu ovšem přicházejí velmi rozporuplné reakce. Netanjahu by se neměl sejít s prezidentem Barackem Obamou. Hovoří se dokonce o nejhorší úrovni vztahů mezi USA a Izraelem za celé období existence židovského státu. Proč takovéto napětí?

Hlavní důvody jsou asi dva. Tedy, když pomineme fakt, že by to mělo být třetí Netanjahuovo vystoupení v Kongresu USA, což je privilegium, které se dostalo pouze Winstonu Churchillovi. Tím prvním z hlavních důvodů je fakt, že 17. března se konají volby do Knessetu, izraelského parlamentu. Pozvání pro izraelského premiéra pochází od Johna Boehnera, což je republikánský šéf Sněmovny reprezentantů. Kongres, který je většinově republikánský, tedy v opozici vůči Obamovi, dává pozváním Netanjahua najevo, koho podporuje. Susan Riceová, Obamova poradkyně pro otázky národní bezpečnosti, označila dopředu Netanjahuovo vystoupení za „destruktivní“.

PZ: Což mne vrací k otázce – proč? Proč se vztahy mezi nejvyššími představiteli USA a Izraelem tak zhoršily?

Ona destruktivnost očekávaného Netanjahuova vystoupení je spojována s jeho velmi ostrým odmítáním jednání o íránském jaderném programu. Ve vzduchu visí dohoda 5+1, tedy stálých členů Rady bezpečnosti OSN plus Německa, s Íránem. Ta by měla uznat mírový jaderný program Teheránu a ukončit západní sankce vůči Íránu. Příští týden by se měli sejít americký a íránský ministr zahraničních věcí. Izraelský premiér ovšem tvrdí, že íránský jaderný program směřuje k brzkému získání nukleárních zbraní.

PZ: A směřuje?

Existuje mezinárodní závazek Íránu, že o získání atomových zbraní nebude usilovat. Je jím podpis Teheránu na Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Institucí, která kontroluje plnění této úmluvy, je Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE). Její inspektoři žádné zásadní porušení závazků ze strany Íránu nehlásí. Což ovšem inspektoři MAAE ohlašovali i ze Saddámova Iráku v předvečer americké invaze, která byla oficiálně vedena snahou zničit zbraně hromadného ničení.

Prof. Krejčí: V roce 2015 se mohou spustit konflikty nové kvality

Pak je zde několikrát zopakované prohlášení nejvyššího duchovního představitele Íránu, že zbraně hromadného ničení jsou v rozporu s Koránem. A tudíž nejsou íránským cílem.

A v neposlední řadě tento týden se na veřejnost dostaly informace z dílny Mosadu, izraelské zpravodajské služby. Mosad po dramatickém vystoupení Netanjahua v OSN v roce 2012 o jaderné hrozbě z Teheránu v tajné zprávě uvedl, že v Íránu nezaznamenal žádné důkazy o aktivitách nezbytných k produkci jaderných zbraní.

PZ: Mohou inspektoři MAAE či zpravodajské služby zjistit vše o íránském jaderném programu? Nemluvě o důvěryhodnosti nejvyššího íránského duchovního. Co když má izraelský premiér pravdu?

Pak by to byla převaha intuice nad dostupnými informacemi. Což se nestává často, ale v politice se to děje, neboť politické rozhodování probíhá v podmínkách neúplné informovanosti. Jednoznačně platí, že Smlouva o nešíření jaderných zbraní dává Íránu právo na vlastní výrobu paliva do jaderných elektráren. Ale je jen otázkou kvantity, na jakou úroveň vyčistíte uran – zda na relativně nízkou úroveň potřebnou do elektráren, nebo na čistotu využitelnou pro jaderné zbraně. Také informace ze všech íránských laboratoří nemusí být úplné.

PZ: Pak ale riziko existuje vždy. Neměly by tedy být sankce vůči Íránu, který vede protizápadní politiku, spíše prohloubeny?

Sankcemi výrobě jaderných zbraní nezabráníte. To velmi názorně ukázala Severní Korea. U ní pocit ohrožení vedl k odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a urychlení výroby i testování nukleárních náloží.

PZ: A nemělo by být mezinárodním společenstvím trestáno také odstoupení od zmíněné smlouvy? 

To je velmi hezký nápad, ale naráží na dvě skutečnosti. Především ona Smlouva o nešíření, podepsaná už v roce 1968, v preambuli a v článku VI obsahuje pozoruhodný příslib jaderných mocností: Zavazují se k „zastavení závodů v jaderném zbrojení v blízké budoucnosti a k jadernému odzbrojení a rovněž ke smlouvě o všeobecném a úplném odzbrojení pod přísnou a účinnou mezinárodní kontrolou“. Řečeno jinak, oficiální jaderné mocnosti – což jsou stálí členové Rady bezpečnosti – onu smlouvu neplní.  

A pak je tu další problém. Co se státy, které smlouvu nepodepsaly? Třeba Indie, Pákistán nebo Brazílie. První dva jmenované státy se v devadesátých letech staly jadernými mocnostmi. A svět si na tuto skutečnost zvykl. Někteří experti dokonce tvrdí, že získání jaderných zbraní vedlo k odpovědnější zahraniční politice těchto dvou států. Zvláště pokud se jedná o konflikt mezi nimi.

Třetí zmíněný stát, Brazílie, ke smlouvě přistoupil, avšak nepodepsal a neratifikoval ji. Brazílie má jaderný program velmi podobný íránskému – což ale nikomu nevadí. Právě Brazílie je příkladem toho, co vlastně na jaderném programu vadí a co ne. Není to technická stránka, například v podobě úrovně obohacování uranu. Vadí zahraniční politika. Brazílie má zahraniční politiku, která není v rozporu se Západem, a tak její jaderný program nevadí.

PZ: Dobře, ale musíme vyjít z toho, že současné vztahy Západu a Íránu jsou napjaté. Už od vítězství islámské revoluce v roce 1979…

Problém je mnohem složitější. Můžeme se na něj podívat z různých zorných úhlů – třeba přes energetickou bezpečnost. Pak tento příběh začíná těsně před začátkem 1. světové války. Tehdy lord admirality, kterým byl již zmíněný Winston Churchill, rozhodl, že končí stavba válečných lodí na uhlí a začíná období ropy. A protože to byl muž prozíravý, ještě před válkou zajistil, aby britský stát získal většinový podíl v Anglo-perské ropné společnosti.

Jenže počátkem 50. let se íránským premiérem stal Muhammad Mosaddek. Nebyl to žádný levičák, ale jako vlastenec chtěl, aby domácí zdroje sloužily vlastní zemi. A začal zestátňovat. I majetek Anglo-perské ropné společnosti, tehdy už nazývané Anglo-íránská ropná společnost. Britové přerušili s Teheránem diplomatické styky, proto vzal břemeno Západu na svá bedra Washington. A zorganizoval svržení demokraticky zvoleného Mosaddeka. Následoval návrat šáha, přerozdělení ropných koncesí i ve prospěch amerických společností, řádění tajné policie SAVAK… Z Anglo-íránské ropné společnosti se stala British Petroleum Company (dnes BP). Až pak přišla ona islámská revoluce se zakódovaným antiamerickým prvkem.

Íránská nedůvěra k Západu nemá jen náboženské kořeny. V nedůvěře Západu vůči Íránu je pak obsažena i arogancí zakrytá notná dávka vlastních chyb, ne-li protidemokratických přečinů.

PZ: Nezjednodušujete celý problém? Vždyť i v případě jaderných testů Indie a Pákistánu Spojené státy zavedly sankce. Nebyla tu nulová tolerance.

Vámi zmíněné sankce, například na dodávky zbraní do Indie, byly po čase zrušeny. Ale mohu uvést jiný příklad: Izrael.

Podle expertních odhadů má v současné době Izrael 80 až 100 jaderných náloží a štěpný materiál na výrobu dalších dvou set. Izrael nepodepsal Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Zaznamenal jste někdy západní výhrady k izraelskému jadernému programu? 

PZ: Proč ale při takovémto „vzájemném pochopení“ Západu a Izraele ony rozpory Obama-Netanjahu?

Vše se rodilo dlouho. Izrael s rozpaky hleděl už na západní politiku na Balkáně koncem 90. let. Nedůvěra dále narůstá v souvislosti s nesrozumitelnou, ne-li sebedestruktivní politikou Západu ve vztahu k tzv. arabskému jaru. V řadě prohlášení i činů amerických politiků je cítit snahu rozlišovat sunnity a šíity, přičemž začíná být zdůrazňováno větší nebezpečí ze strany sunnitských teroristů. Írán je šíitský stát. Chaos, který současná americká administrativa přinesla do oblasti MENA, tedy na Střední východ a severní Afriku, je skutečně za hranicí chápání.

To mimochodem platí i o připravovaných dodávkách zbraní ze Sjednocených arabských emirátů (SAE) na Ukrajinu. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru zaujímaly SAE v letech 2009 až 2013 čtvrté místo mezi dovozci zbraní ve světě. Nakupovaly více zbraní než například Saúdská Arábie, Austrálie či Jižní Korea. Na co potřebuje stát s méně než deseti miliony obyvatel tolik zbraní? Dodává je dál – třeba do války v Libyi, protivládním bojovníků v Sýrii. A na Ukrajinu. Přitom 60 % zbraní do SAE pochází ze Spojených států.

Z druhé strany nástup Johna Kerryho do úřady ministra zahraničí v únoru 2013 byl spojen s velkou mírovou ofenzivou na Blízkém východě. A výsledek je, velmi mírně řečeno, tristní. Je možné, že částečně za toto selhání může i radikalismus izraelského premiéra. A jestli se židovská lobby v USA i díky Netanjahuovi odvrátí od demokratů k republikánům, potom se v amerických prezidentských volbách jeví vítězství Jeba Bushe, pokračovatele bushovké dynastie, jako téměř jisté.

PZ: Nemáte obavu, že Vás za Vaše názory označí za antisemitu?

Ale kdež! Ve škále idejí, které říkáme „evropská tradice“, na levici nad jiné vynikají dvě postavy: Ježíš a Marx. Pokud vím, oba byli židovského původu. Už proto žádný levicový intelektuál nemůže být antisemita.

A mimochodem – Palestinci jsou také semitského původu. Posuzováno s humanistickým nadhledem i tato skutečnost ukazuje, že všechny války jsou bratrovražedné 

(Jiří Kouda, prvnizpravy.cz, 1. 3. 2015)
Uverejnené sú súhlasom prof. Oskara Krejčího