Reklama
Reklama

Velká vlastenecká

Počet zobrazení: 1512

Politolog Oskar Krejčí se zamýšlí nad rolí Sovětského svazu v 2. světové válce. Připomíná nejen oběti a um vítězů, ale i písně, které je oslavují dodnes.

Díky primitivní politizaci minulosti se důstojné vzpomínky na hrdiny největší války v lidských dějinách do značné míry změnily na souboj emocí. V Česko-Slovensku to začalo v dubnu 1991. Tehdy jeden výtvarník – a po něm několik poslanců – natřel památník osvobození Prahy na růžovo. Tento nekulturní čin novorežimní sdělovací prostředky okázale oslavily. Od té chvíle se čas od času zvedne kalná vlna, když noví obrazoborci žebrají o mediální pozornost. V posledních měsících se rozšířily řady těch, kdo dávají najevo odvahu kopáním do mrtvých vítězů. Jejich zásluhou se diskuse o 2. světové válce zužuje na roli Sovětského svazu při osvobozování Evropy a Česka od německých nacistů. Není to úplný obraz této války. Na druhé straně se ale jedná o soustředění pozornosti na toho, kdo má na slavném vítězství před 75 lety největší zásluhy.
 

Poznámky o strategii

Z počátku se jí říkalo Svatá válka. Stalo se tak díky Alexandru Alexandrovovi, který už v prvních hodinách vystihl existencionální rozměr bojů. Složil tehdy vznešenou píseň, při níž mrazí a při které dodnes nejen v Rusku v sálech vstávají posluchači ze sedadel. Pak se ale vžil název Velká vlastenecká válka. Navazovalo se tak na představu Vlastenecké války, kdy proti invazním Napoleonovým vojákům nebojovala jen regulérní armáda Alexandra I. – v týlu jeho vojsk otevřeli „druhou frontu“ partyzáni. A byly i další podobnosti. Také Hitler, obdobně jako Napoleon, dokázal před útokem sjednotit proti Rusku téměř celou kontinentální Evropu. Traduje se též, že Napoleona, a po něm i Hitlera, porazil „generál zima“ – mráz, na který nebyli útočníci připraveni. Jenže to už je zavádějící představa.

Napoleon obsadil Moskvu v září roku 1812, opustil ji v říjnu téhož roku – žádný „generál zima“ ho k tomu nenutil. Základní chybou Napoleona bylo, že sice obsadil Moskvu, ale nedokázal zničit ruskou armádu. Pak se mu situace vymkla z rukou. Jeho Grande Armée ve vypálené Moskvě trpěla nemocemi a dezercí, měla špatné zásobování a chyběl politický výsledek vojenského úspěchu v podobě jednání s carem – Alexandr byl s druhou částí ruské armády poblíž tehdejšího hlavního města, kterým byl Sankt-Petěrburg, Petrohrad. V téže době Kutuzovova armáda doplňovala stavy i výzbroj a zdokonalovala výcvik.
 

Úspěchy nacistů

Tvrzení, že Hitler zopakoval Napoleonovu chybu, je klamavé. Nejenže Plán Barbarossa měl jasněji stanovený politický cíl, ale wehrmacht spolu s vojáky spojenců útočil po celé linii od Finska po Rumunsko. A hlavně: netlačil Rudou armádu před sebou. Když 22. června 1941 zaútočil, jeho pozemní motorizované jednotky a převaha ve vzduchu dokázaly prolamovat frontovou linii a uzavírat veliká uskupení Rudé armády do smrtících „kotlů“. Během první fáze Velké vlastenecké války, tedy kampaně léta a podzimu roku 1941, činily ztráty Rudé armády téměř čtyři miliony vojáků. To je víc, než kolik jich bylo shromážděno na západním směru v okamžiku začátku války. V Berlíně začali slavit; Sovětský svaz odepsali i politici v Londýně a ve Washingtonu. Zdálo se, že zcela oprávněně. Vždyť Francie kapitulovala, když ztráty její armády v roce 1940 za jeden a půl měsíce dosáhly necelých 59 tisíc padlých, 123 tisíc raněných plus dva miliony zajatých.

Válka zastihla Rudou armádu ve fázi reorganizace a přezbrojování, ale také v době snížení kvality velitelského sboru: politické čistky zasáhly téměř 40 tisíc velitelů Rudé armády, ale i pracovníků zpravodajských služeb. To bezesporu přispělo k tomu, že velmi dobře připravení němečtí vojáci pronikli hluboko do Ruska. Nacisté okupovali více než 1,5 tisíce kilometrů čtverečních sovětské země, kde žilo téměř 75 milionů lidí. V prvním roce války Sovětský svaz ztratil území, kde bylo 41 % jeho železničních tratí, 42 % zdrojů elektrické energie, 71 % železné rudy, 63 % uhlí a 58 % kapacit na výrobu hrubé oceli. Padl Minsk, Kyjev, Charkov, Smolensk, Oděsa. Leningrad byl obklíčen, wehrmacht stál pod Moskvou… Takové lidské, vojenské, hospodářské a územní ztráty by pravděpodobně žádný jiný stát než Sovětský svaz nevydržel.

Na začátku zimy 1941 to vypadalo, že Hitler Rudou armádu zničil. Jenže v té době již Sovětský svaz stavěl armádu novou.
 

Příčiny vítězství

Velká vlastenecká válka trvala téměř čtyři roky. To, že Sovětský svaz nakonec zvítězil, bylo dáno čtyřmi hlavními faktory, které se projevily už v první neúspěšné fázi války.

  • Vlastenecké hrdinství sovětského lidu.

Velký demografický potenciál Sovětského svazu byl spojen s těžko pochopitelnou obětavostí, odhodláním zvítězit i za cenu vlastního života. V bojích přišlo o život víc než 20 milionů obyvatel Sovětského svazu. Podle údajů Britské encyklopedie byly ztráty SSSR téměř 14,8krát vyšší než souhrnné lidské ztráty USA, Velké Británie a Francie; byly též více než 2,9krát vyšší než lidské ztráty Německa a Japonska dohromady. Přičtou-li se nepřímé ztráty jako snížená porodnost či předčasná úmrtí, ukazuje se, že celkové ztráty SSSR činily 26,6 milionu lidí.

Pro německé velení bylo překvapením, že jejich vojáci museli od počátku války na území SSSR bojovat na dvou frontách. V týlu nepřítele se postupně zformovalo přibližně šest tisíc partyzánských oddílů a jednotek, v nichž bojovalo zhruba 1,1 milionu lidí. Útočili od Pobaltí, přes běloruské a ukrajinské lesy po moldavské vinohrady – nikde si okupanti a kolaboranti nemohli být jisti životem. Partyzánské hnutí na vrcholu svého působení koordinovalo svoji činnost s potřebami regulérní armády. To je zcela nesrovnatelné s pasivitou Němců na územích obsazených Spojenci. Pro úplnost je vhodné doplnit, že v antifašistickém hnutí odporu v zahraničí působily desítky tisíc občanů Sovětského svazu.

K vítězství ve Velké vlastenecké válce významně přispěla skutečnost, že se během dvou dekád sovětské vlády podařilo téměř odstranit negramotnost. Podle oficiálních statistik vzrostl od roku 1913 do roku 1940 počet veřejných knihoven ze 14 tisíc na 95 tisíc a vědeckých pracovišť z 298 na 2359. I proto byla Rudá armáda jiná než ruská armáda v době Krymské války či 1. světové války. Demokratizace vzdělání a investice do vědy napomohly vytvořit konstrukční kanceláře, kde se zrodily zbraně kvalitou srovnatelné se zbraněmi protivníka; někdy byly dokonce lepší. To platí o celé škále vojenské techniky od pěchotních zbraní přes tanky a dělostřelectvo až po stíhací a bombardovací letectvo – ale i o nových druzích zbraní, z nichž ta nejslavnější dostala poetické dívčí jméno Kaťuša.

  • Organizační schopnosti státního vedení.

Důležitým východiskem pro vítězství byla schopnost sovětského státního vedení vyhnout se bojům na dvou frontách: po celou dobu Velké vlastenecké války udržoval Sovětský svaz diplomatické styky s Japonskem. Tato obratnost Moskvy mimo jiné umožňovala stáhnout část vojsk ze Sibiře a Dálného východu v době rozhodujících bitev v prvních fázích války. Umožnila též bezproblémové dodávky části důležité pomoci z USA a Kanady do Sovětského svazu po celou dobu trvání Velké vlastenecké války. Obdobnou prozíravost projevil Kreml hned v prvních měsících bojů, když Rudá armáda spolu s britskými vojáky obsadila Írán. Tím byla připravena další trasa, kudy posléze proudila materiální pomoc SSSR, a to především z USA.

O porozumění vojenské situaci svědčí včasný odhad hloubky nacistické okupace sovětského území během prvních měsíců války. Díky tomu bylo možné zorganizovat přesun nejvýznamnější části ekonomického potenciálu SSSR, která se nacházela na západě země. Během druhé poloviny roku 1941 bylo na východ přesunuto zařízení 2593 průmyslových podniků a spolu s nimi evakuováno 30 až 40 % jejich zaměstnanců, vyvezeny byly velké zásoby obilí, 2,3 miliony kusů dobytka, stovky vědeckých ústavů, laboratoří, archivů, knihoven, uměleckých děl a podobně. Díky obrovskému sebeobětování lidí dokázal Sovětský svaz během války postupně získat převahu nad Německem ve výrobě zbraní a přes všechny ztráty na bitevním poli stále burácely sovětské tanky.

  • Vojenské umění Rudé armády.

Velitelé i vojáci Rudé armády se během bojů učili nové taktice, operačnímu umění a strategii, i koordinaci různých druhů vojsk – zákonitě za cenu obrovských ztrát na lidech i technice. Zvláště na počátku války se vrchní velení dopustilo celé řady chyb, avšak už od bitvy o Moskvu bylo zřejmé, že je možné vetřelce zastavit. Od stalingradské bitvy pak velení Rudé armády převzalo iniciativu. Jak ve svých pamětech uvádí Georgij Žukov, „všechny velké útočné operace sovětských vojsk se od podzimu 1942 vyznačovaly originalitou, rozhodností, rychlostí a plnou dokončeností“. Tyto bitvy a operace se odehrávaly ve všech ročních obdobích, ve dne i v noci, na celé linii sovětsko-německé fronty, přičemž od roku 1944 to byly nepřetržité operace v několika směrech. Od Stalingradu do Berlína to je však vzdušnou čarou 2200 kilometrů. Po zemi to tehdy byla mnohem klikatější krvavá spleť předlouhých cest, na kterých vyčerpané vojáky dokázal někdy rušit snad i zpěv slavíka.

Velké zásluhy na vítězství ve Velké vlastenecké válce měla práce rozvědky a kontrarozvědky. I když hned na začátku války přišlo NKVD o celou řadu svých pracovníků v německé říši, tok důležitých informací z týlu nepřítele se nezastavil.

Rudá armáda osvobozovala velká – a někdy i nevděčná – města, krvavé boje ale probíhaly i o bezejmenné výšiny. Cena bojových úspěchů byla nezměrná: ztráty Rudé armády a Válečného námořnictva během 2. světové války dosáhly 11,3 milionů vojáků. Po válce se nekonečné zástupy padlých vojáků postupně skryly do studených hesel zaprášených encyklopedií. Nebo se padlí proměnili v bílé jeřáby a kdesi u Kavkazu na nekonečný okamžik darovali krásu obloze. Umírali povětšině velice mladí, nedostali možnost zestárnout. Jejich tváře zůstávají navěky nezměněny na portrétech nesených v průvodech nesmrtelného pluku.

  • Prostorové rezervy

Rozlehlost území SSSR představovala další faktor, který velitelství Rudé armády využilo k vítězství. Německými vojsky bylo sice obsazeno téměř 3,5krát větší území, než je Francie, ovšem i to představovalo necelých devět procent tehdejšího území Sovětského svazu. Opět se ukázalo, jak velkou vojensko-politickou výhodou je rozsáhlé prostranství, které umožňovalo armádě ustoupit, a zároveň zachovat životaschopnost státu. Je víc než pravděpodobné, že ani případný pád Moskvy by neznamenal pro hitlerovské Německo konečné vítězství nad Sovětským svazem.

Díky všem těmto skutečnostem je možné slavit Den vítězství.
 

Smysl bojů

Přejí si Rusové válku? V dějinách Ruska je několik válek, které nesou punc národní osudovosti. I tehdy se rozhodovalo nejen o suverénní státnosti, ale také o kulturní či dokonce etnické existenci. Kulikovo pole roku 1380. Nedoceněný ruský etnograf Lev Gumiljov napsal, že do této bitvy šla knížata se svými vojáky jako obyvatelé měst, odešli z ní ale jako národ. Sjednoceni, dokázali se kulturně vymezit vůči protivníkovi – kterým byli tehdy na Rusi vládnoucí Tataři. Nově utvářený ruský stát uzavřel prostor mezi uralským pohořím a Kaspickým mořem, kudy, řečeno slovy Halforda Mackindera, jednoho z otců anglosaské geopolitiky, po tisíce let pronikala série nájezdů z Asie do vlastního srdce evropského poloostrova.

Když takto Rusko ochránilo Evropu před nájezdy z východu, Evropa se dostala s Ruskem do nekonečné série konfliktů. V době vnitřní krize ruské státnosti Poláci vnikli nejen hluboko na území Ruska, ale polský král se nechal korunovat za ruského cara; ten mimo jiné začal katolizaci nově získané země. Tisíce opolčenců, příslušníků povstalecké milice, se vzbouřily a v roce 1612 vyhnaly Poláky z Moskvy; Švédové ovšem opustili Velký Novgorod až o několik let později. U Poltavy roku 1709 se ruská armáda učila bojovat s nájezdníky ze západu. Když Napoleon v roce 1812 zaútočil, potomci Petra Velikého a Alexandra Suvorova už byli svými vojenskými schopnostmi i zbraněmi plně srovnatelní se západními armádami.

Tyto příklady ukazují, že jádro ruského státu, které se nachází na Východoevropské rovině, je otevřené intervencím z východu i ze západu. Pobaltským geopolitickým vektorem pronikli do srdce ruského státu Napoleonovi i Hitlerovi vojáci – aby po téže ose pak Alexandrovi vojáci došli do Paříže a rudoarmějci do Berlína. A těšili se domů, do Ruska… Nalézt stálý obranný perimetr pro ruský stát je nemožné. Vítězství ve Velké vlastenecké válce umožnilo Josifu Stalinovi vytvořit kolem Sovětského svazu systém nárazníkových států-spojenců, který zajistil Rusku klid – až do chvíle, kdy si to sama Moskva v Afghánistánu pokazila. Dnes jsou na všech geopolitických vektorech směřujících z východu i ze západu do Ruska vojenské základny USA. Evropa se pod vedením Washingtonu opět sjednocuje proti Rusku, zvyšuje výdaje na zbrojení – a Rusko odpovídá.

Vymanit se z tohoto začarovaného kruhu je možné jen tehdy, když se změní paradigma vzájemného vnímání. Je třeba učit se z dějin a porozumět ničivé síle dnešních zbraní. Pokračující barbarizace české politické kultury tomu rozhodně nenapomáhá. Důležité ale je, že mnozí lidé na Západě stále velmi dobře vědí, komu vděčí za to, že se podařilo zničit tyranii: Attero Dominatus! A nedovolí zapomenout ani na neznámé vojíny, ani na maršály, kteří se před 75 lety společně zasloužili o osvobození Evropy z nacistické hrůzovlády.

(Uverejňujeme v spolupráci s českým názorovým portálom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama