Většina Bělorusů žádá odchod Lukašenka – nikoli majdanský scénář dle ukrajinského vzoru
Po třech týdnech běloruské krize lze potvrdit, že skutečně nejde jen o klasický majdan Západ versus režim, nýbrž o zápas tří sil: majdanské opozice, stoupenců Lukašenka a jeho režimu – a do třetice též odpůrců Lukašenka, odmítajících však program majdanské opozice.
V posledních dnech a hodinách se dále ukazuje, že opozice podle všeho prohrává zápas o vlastní popularitu. Vlnu občanské aktivity, kdy desetitisíce občanů vycházejí do ulic proti Lukašenkovi, si opozice mylně vyložila jako jednoznačnou podporu svých prozápadních postojů – a tím ztratila elementární ostražitost.
Zdroj: Адміністрація Президента України
Prozápadní opozice oslněná úspěchem svých setkání totiž před volbami zveřejnila svůj maximální program: PERZEKUCI RUŠTINY, TRANSFORMACI STÁTNÍCH PODNIKŮ a BEZVÝHRADNOU ORIENTACI NA EU a USA. – ukrajinský majdan přes kopírák.
Vtip je v tom, že opoziční program vyvěsili v ruštině a běloruštině – ale derusifikaci, transformaci průmyslu a plnou orientaci na Západ obsahuje pouze běloruská verze. Mateřštinou drtivé většiny (!) Bělorusů je přitom ruština, takže uvedené body opozice četl málokdo. Lukašenkova protikandidátka Tichanovská však i po volbách odkazovala na program tak vehementně, že nakonec někdo porovnal obě verze – a ty maximální body se vyvalily z útrob.
Jak řečeno, Bělorusové mluví v naprosté většině rusky. Dodejme, že současný hlavní průmysl, státní traktorové a automobilové podniky jim zajišťují zaměstnání především zakázkami v Rusku a dalších zemích bývalého SSSR. Na Západě se jejich kvalitní a přitom levné výrobky prosazují rovněž, ale pro veškerou jejich výrobu by zde zdaleka nebyl odbyt, nemluvě o tom, že „transformace“ by jejich renomé i konkurenceschopnost do dvou let spolehlivě zašantročila do říše vzpomínek. Ukrajina zde budiž pádným varováním.
Vzhledem k tomu všemu není ani příliš divu, že ulice běloruských měst se v druhém týdnu krize začaly kromě opozičních aktivistů plnit také demonstranty s oficiálními zelenočervenými prapory Běloruské republiky.
Občané demonstrující za zachování současné geopolitické pozice Běloruska přitom nehodlají automaticky podporovat prezidenta, který naštval i množství svých dosavadních stoupenců jednak přehnaným manipulováním s volbami a jednak předvolebním hazardováním s důvěrou Ruska. (Proto se odpůrci i stoupenci proruské orientace státu dosud promíchávají ve společných „majdanských“ demonstracích: dočasně je ale spojil jen odpor vůči prezidentově osobě, nikoli postoj ke směřování země.) Když ředitel traktorové továrny na nedávném mítinku dělníků varoval, že „se tu provádí barevná revoluce“, jeden z dělníků ho přerušil slovy: „My nechceme žádnou revoluci. My chceme, aby prezident, co zfalšoval volby, odstoupil, a aby byly nový volby.“
Na druhé straně se probrali i ti – doposud mlčící – voliči samotného Lukašenka, kteří ho nadále podporují. I jejich manifestace podpory stávajícímu režimu an sich, o kterých západní mainstream samozřejmě neinformuje, začaly být ve všech významných běloruských městech masové.
Co z toho všeho vyplývá jednak pro Lukašenka, jednak pro Západ, jednak pro „tichanovskou“ opozici a jednak pro Rusko? Dá se očekávat, že Lukašenko na radu ruských kolegů pokojně uvolní cestu regulérním volbám, a v dohledné budoucnosti tudíž i svému odchodu z čela státu. Sám už to musel připustit, a to za splnění své podmínky referenda o nové ústavě. (Právě tímto náhlým ústupkem, kterým ovšem sám získává určitý odklad, se mu zřejmě podařilo uklidnit množství občanů, rozhořčených čistě událostmi kolem voleb.) Nejdřív ale bude zřejmě zapotřebí, aby se zjevil politik schopný ho nahradit.
Zatím lze vnímat pozici režimu jako otřesenou, leč stabilizovanou, protože policie, armáda a úřady, jejichž část před týdnem zakolísala (zvlášť když opozice začala provokativně zveřejňovat citlivé údaje o policistech a jejich rodinách), nakonec zachovala vládě věrnost. Zřejmě proto, že Lukašenko (na rozdíl od ukrajinského Janukovyče z února 2014) dal jasně najevo, že hodlá silové složky před nebezpečím dehonestace a osobního ohrožení chránit se vší autoritou státní moci. Tím uzavřel kruh vzájemné ochrany režimu a ozbrojených sil státu.
Západ začal běloruský režim jednoznačně odsuzovat, a tudíž sám zcela znehodnotil dobré vztahy, které s ním dosud (k nelibosti Ruska) měl. Lukašenko od této chvíle nemá důvod o čemkoli jednat s jakýmkoli západním politikem. Západ ho v podstatě proti jeho vůli dohnal k bezpodmínečné spolupráci s Ruskem.
U Ruska má ovšem „baťka“ vroubek zvící vrubu: celá léta zpomaloval, ba brzdil proces integrace obou zemí, který původně sám inicioval. (Integraci Běloruska a Ruska do svazového státu navrhl ke konci Jelcinovy éry. Doufal, že mu ustavení svazu přinese funkci svazového prezidenta celé říše a že bude záhy úřadovat z Kremlu. Jakmile se tam ale etabloval Putin, Lukašenko ostrouhal. Proto ty průtahy…) Lukašenko, který dosud užší integraci odmítal, si nyní naopak od Putina sám vyžádal (!) potvrzení, že svazová smlouva zůstává plně v platnosti. Díky majdanským tedy dostává Putin od Běloruska přesně to, co potřeboval.
Prozápadní opozičníci se za deset dní stihli před řadou původně vstřícných občanů zdiskreditovat jak svou polsko-litevskou (nikoli tedy běloruskou) symbolikou (podezřele rychle ušité stametrové bíločervenobílé vlajky byly dosud v jejich zemi použity jen v čase dvou německých okupací [1918, 1941–43] plus v bezútěšné éře těsně po rozpadu SSSR), tak svou činností (protiústavním zřízením „koordinační rady“ pro převzetí moci) a – jak řečeno – především svým nehorázným programem derusifikace. (Po prvních zděšených reakcích začali ten program urychleně mazat ze svých webů, ale na to je už pozdě: záměr byl prozrazen. Opozice se navíc po uvedeném přešlapu začala štěpit ještě víc než dosud.)
Až voličům naplno dojde, co by pro ně uskutečnění opozičního programu znamenalo (přesněji POKUD jim to navzdory probíhajícím erupcím pravdoláskismu dojde), zvolí si podle všeho nějakého „Lukašenka bez Lukašenka“. (Na běloruských sociálních sítích jsem zaregistroval početné varianty pozoruhodného náhledu: „Lukašenko musí pryč, protože zfalšoval volby a vůbec už je mimo, ale když vidím, co je zač ta opozice, tak to radši ať tam zůstane Lukašenko.“ – Pokud jde o bývalé prezidentovy stoupence, zde je typický názor z lidu, konkrétně z mohutné Minské traktorové továrny MTZ: „Potřebujem novýho prezidenta, ale musí to být fachman z výroby, aby se vyznal v průmyslu.“ I nespokojení dělníci tedy chtějí „Lukašenka bez Lukašenka“…)
Nový představitel státu bude pak mít dvě možnosti: buď obnoví v Bělorusku předvolební (Lukašenkův!) neutrální status quo, tj. finlandizační otevřenost vůči Západu i Rusku, anebo zintenzivní integraci Běloruska s Ruskem do svazového státního útvaru. Předačka Tichanovská už sama prohlásila, že dá přednost odchodu z politiky, kde se zjevně ocitla omylem.
Autor je renomovaný překladatel (zejména historické) literatury faktu z ruštiny, který na svém webovém profilu pravidelně monitoruje periodika a dění v zemích bývalého Sovětského svazu.
O kořenech dnešního vývoje v běloruských dějinách jsme v minulém čísle pojednávali zde. Zajímavým srovnáním s dnešními událostmi v Bělorusku může být vývoj před dvěma lety v Arménii (kde se občanům podařilo dosáhnout odchodu zkorumpovaného premiéra Sarkisjana, aniž by v zemi došlo k pohybům jejího směřování či dokonce k občanské válce jako se tomu stalo na Ukrajině), o němž jsme tehdy v KN přinesli velký rozhovor s arménským novinářem Davidem Petrosjanem.
(Text vyšiel v brnianskych Kulturních novinách 31. 8. 2020)
