Vítězové nemají pravdu!

Počet zobrazení: 4093

Ojedinělé dílo se ve slovenské a české literatuře faktu objevilo koncem roku 2015 z pera Rudolfa Belana pod titulem „Zväzáci – (1945 – 1970)“ z produkce nakladatelství Slovart.

zvazaci_obalka.jpgLíčí existenci mládežnické a dětské organizace v poválečném Československu. Popisuje jejich problémy a snaží se o vytvoření pravdivého obrazu. Zatím však nemá pokračovatele, zejména v neskončené analýze dalšího průběhu událostí – až dodneška.

Má o ní tato doba ještě vůbec zájem?

Autor, přímý účastník děje nic před čtenářem neskrývá a proklamuje svůj záměr: „Názory na svazáckou minulost jsou dnes různé. Až diametrálně! Je pravda i to, že ne každému dnes vyhovuje přihlásit se ke svazácké minulosti. A nejenom ke svazácké. Mnozí jakoby trpěli amnézou, patologickou poruchou paměti. V životě však platí, že co se stalo, to už nepomine. Kdo jednou patřil ke svazácké generaci, v něm toto znamení doby, objektivně zůstává, i když by se k ní veřejně nehlásil.“

I po dvou letech si stále častěji kladu otázku o vskutku neopakovatelném přepisování národních dějin, některá údobí nejenom před námi pamětníky a jejími strůjci jakoby pod neviditelnou taktovkou musela zmizet z paměti a jiná údobí zase o to více musela vyniknout na povrch.

Ničemu nepomohou nově zřízené a hlasitě lkající a oheň vyšlehující instituce, které mají potvrdit klamnou predikaci, že vítězové mají vždycky a za všech okolností jenom a jenom pravdu.

Těch již za našeho života bylo habaděj. A věřme, že i bude.

Jenom primitivové je však přijímají vždy jakoby v poslední pravdě a s otevřenou náručí.

z._hrabica_r._belan.jpgZdeněk Hrabica, vľavo, a Rudolf Belan na prezentácii knihy Zväzáci v novembri 2015.

Sám autor vzpomenuté knihy Rudolf Belan nedávno připomněl, kolika režimy a státními příslušnostmi byl od svého narození za svého života obdařen. A každý z nich – i ten nynější – se pokaždé holedbá těmi největšími přednostmi a především zásluhami, jakými může být člověk obdařen. Nejde však v daném případě jenom o to, co autor knihy před dvěma roky napsal. On se totiž i zasloužil o mnohé, co si například v životě dětského pokolení dneska nelze ani představit.

Rudolfa Belana jsem poznal v bouřlivých šedesátých letech minulého století. Přišel ze Slovenska s pocitem velké odpovědnosti dát své vzdělání učitele a své zkušenosti funkcionáře dětské a mládežnické organizace na Slovensku do vínku tehdejšímu československému mládí. 

Podobného člověka ve stejné roli dneska nenajdu a neznám.

Byl chlapecky přímý, otevřený, nikoho se nebál a nekradl. Byl obdařen přirozeným darem promlouvat k jiným a přijímat i nezdary. A uměl snášet nespravedlnost všelijakých rozhodnutí ze strany nepředstavitelných figurek, které jej obklopovaly. Dokázal snášet nehoráznosti a krkolomnosti doby, které se příčily zdravému rozumu. Doba totiž tenkrát nebyla poseta jenom disidenty a ublíženými, trpícími pod knutou nespravedlnosti.  Ani těch však nebyla prosta. Stejně jako ta nynější není čistá jako lilie a neposkvrněná jako Panna Marie, matka Ježíšova.

Uměl důstojně reprezentovat svou vlast v zahraničí, nebyl v ničem podobný současným představitelům, například mnoha neziskových organizací, kteří nejenom žerou – ale hodně i mlaskají.

Mám rád Slováky. Rudolf Belan má rád Čechy.

Kdyby nebylo Belanovy knihy „Zväzáci“, nikdy bych se asi po roce 1990 nedostal na své milované Slovensko. Podařilo se a já byl tomu rád.

V životě člověka to někdy chodí všelijak.

Za pár dní, 8. října 2017, mne Rudko Belan svým věkem dožene, z celého srdce nejenom za sebe mu gratuluji a přeji hodně dobrého, hlavně zdraví!

Nežijeme přece nadarmo. Ani včera, ani dnes!

Mnoga ljeta!

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984