Zátarasy z mrákotínské žuly

To se tedy máme opravdu čím chlubit!

Mrákotínská žula patří k nejcennějšímu národnímu stříbru české, moravské, slezské a slovenské krásné země. Je jedním z mála míst nerostného bohatství kraje pod horou Javořicí, které jsme ještě nikomu za humna neprodali.

Z této žuly postavil vděčný národ a společná republika Čechů a Slováků na nádvoří Pražského hradu bílý monolit pro Tomáše Garrigua Masaryka. Konečně i pro Milana Rastislava Štefánika a Edvarda Beneše a ostatní. A legionáři, kteří se vrátili z bojů 1. světové války v Rusku, Francii, Itálii, konečně i z USA, jej nakonec (i přes přepravní a strukturní problémy) v Praze vystavěli.

Je to chlouba a pýcha, která se nijak nesnižuje v běhu během uplynulých desetiletí.

Kdysi jsem se sem jezdil skoro kochat za Ing.arch. Ottou Novým, CSc. Byl při studiu žákem velkého Le Corbusiera. Učil mne na vysoké škole a měl chalupu ve Lhotce, kousek od majestátního žulového lomu. Blažil se tímto nedalekým místem. Já tu prožil u Obšilů ve Světlé pod Javořicí zase klukovská léta německého protektorátu.

Měli jsme pak s architektem, kamarádem Ladislava Mňačka, spolu dávné a smluvené znamení:

„Otka, vodka, Lhotka.“

Obsah do písmene neprozradím. Ale podstata byla v naší domluvě, že tahle žula nesmí být nikým nikdy zašantročena a nesmí padnout do cizáckých rukou.

Parafráze pohledu z okna: „Pamatuješ si, kdy jsme si mohli spolu v tomto čase vyjít na špacír
i na Staromák, nikde nebylo jediného zatarásu z mrakotínské žuly?“
Ilustrace: Andrzej Mleczko

Teď čtu! Čtu, že už za protektorátu nacisté uzmuli žulu na stavbu Hitlerovy kašny do brněnské městské porodnice, že tato žula byla využita k důstojné podobě hrobu Václava Havla na pražském Vinohradském hřbitově a nakonec je zde zcela zbrusu čerstvá informace. Z  mrakotínské žuly byly nyní postaveny protiteroristické bloky na celé ploše Staroměstského náměstí. Informační směs jablek a hrušek. Odstraněné zátarasy se prý nezamlouvaly památkářům a už vůbec ne četným návštěvníkům pražského starého rynku.

Chápu jejich nutnost, je to obrana tohoto světa.

Před očima mi běží filmy o Staroměstském náměstí, o popravě českých pánů, o zboření Mariánského stloupu a o jeho nynější obnově, o překrytí sochy Mistra Jana Husa vlajkoslávou z hakenkrajců, o pietním aktu wehmachtu a jednotek SS po atentátu na katana českého národa R. Heydricha, o vyhoření radnice v poslední den války, o slavných a neslavných demonstracích a přehlídkách. O vítání prezidenta Edvarda Beneše s chotí Hanou, o srdečném vítání Pražanů na počest osvoboditelů – maršálů Koněva a Rybalka, o triumfálním pochodu chrabrých jednotek 1. československého armádního sboru ze SSSR při defilé a v radosti ze svobody!

Vracím se i k fotografii svého kolegy fotografa Emila Fafka z Mladé fronty, přibližující projev Klementa Gottwalda z balkonu k bouřlivým davům a šikům v únoru 1948. Řečník mluvil krátce a řečnil v sychravém počasí. V  Clementisově ušance, v čepici Slováka, muže, diplomata, který pak navíc přišel ještě nejenom o čepici, ale i o svou hlavu.

Bylo toho hodně k hrdosti, i ke studu, co otřáslo tímto prostorem.

Až donedávna tu však chyběla, ironicky řečeno – hrdost okamžiku našeho XXI. století – chyběly zde dokonalé antiteroristické bariéry – navíc ještě z té nejtvrdší  mrákotínské žuly.


V Mrákotíně se nedobývá jenom žula, ale každoročně tu běží i republiková Mrákotínská liga
v mariáši.
Ilustrace: Luděk Vimr

Sám bych se ale raději dozvídal jiné, nežli zátarasové zvěsti, třeba o tradiční republikové Mrákotínské lize v karetní hře, slovoucí se dneska mariášovou ligou.  

Ale jak se to vezme, naše doba je nastavená jinak, než bych si někdy přál.