Drulák, Keller, Stropnický, Švihlíková
(a kol.): Budoucnost levice bez liberalismu

Ukázka z nového sborníku
Budoucnost levice bez liberalismu,
který připravili čtyři editoři
společně s celkem jedenácti dalšími autory,
a který hledá budoucnost pro levici
v nových podmínkách dnešního světa.
 

Text uverejňujeme v spolupráci
s českým webovým časopisom !Argument

Petr Drulák,
Jan Keller,
Matěj Stropnický,
Ilona Švihlíková
(a kol.): 
Budoucnost levice bez liberalismu,
Masarykova demokratická akademie: Praha 2021.

Z úvodu:

Levice vždy společnosti nabízela přitažlivou vizi budoucnosti. Dnes se zdá, že sama o svoji budoucnost přišla. Nejde přitom pouze o žalostný stav levicových sil v Česku a v postkomunistické střední Evropě. Levice jako politická síla se hroutí i v Evropě západní. Levicoví voliči nezmizeli jako nezmizelo vykořisťování a arogance kapitálu. Ve volbách ale propadá i proto, že její strany a lídři levicový program opustili.

Ale právě proto má smysl zamyslet se nad tím, co znamená levice a kam by měla směřovat. Přinejmenším ze dvou důvodů má podobné zamyšlení větší smysl, pokud probíhá kolektivně. Liberální individualismus dal vyrůst současnému politickému, sociálnímu i intelektuálnímu narcismu, který je jednou z hlavních příčin současné neschopnosti prosazovat levicový program. Další z příčin je tradiční levicové sektářství, které je podobně narcistní jako liberální sobectví, což je i druhý důvod pro kolektivní úsilí.

Proto jsme považovali za smysluplné pokusit se o kolektivní dílo, v němž bychom se dokázali shodnout nejen na tom, co nám vadí ale také na tom, co by se s tím dalo dělat. Současně také dáváme prostor názorům, které vycházejí z tohoto kolektivního základu a které ho rozvíjejí či doplňují směrem, jenž považujeme za obohacující, i když s ním nemusíme zcela souhlasit. Podobně jako jednotliví autoři sice vycházejí ze společného textu, ale nemusí nutně souhlasit s každou jeho formulací.

Společný text není politickým programem vyžadujícím formulační jednotu. Nabízí však základ pro diskusi otevřenou každému, kdo je přesvědčen, že liberalismus přivedl levici na scestí a kdo stále ještě věří, že má smysl se bavit o její obnově. Pokud v blízké budoucnosti vzejde z této diskuse program levicové obnovy, tím lépe.

Společná část předkládané knihy, která je dílem čtyř editorů, začíná stručnou analýzou příčin současné krize levice. Na ni navazuje osm tezí naznačující hodnoty a východiska cesty ke spravedlivější společnosti. Nejprve oslovují čtyři tematické priority, s nimiž se levice musí vyrovnat: podpora práce, kontrola kapitálu, ochrana přírody a zajišťování míru. Posléze zachycují institucionální a hodnotové předpoklady pro naplňování těchto priorit: demokracie, stát, ekonomická svrchovanost a evropská spolupráce.

Druhá, individuální část je tvořena příspěvky, které na tyto teze navazují. Oskar Krejčí připomíná krach byrokratického socialismu sovětského typu a následné zanedbávání sociální spravedlnosti, připomíná důležitost národa a levicové vize globalizace. Souvislost mezi národní suverenitou a demokracií jako nutných podmínek k naplnění sociální spravedlnosti a dalších priorit levicové ekonomické politiky podtrhuje Ilona Švihlíková. Téhož tématu se dotýká také Michal Ševčík. Ale jakou strategií obnovit suverenitu a demokracii?

Několik autorů hájí cestu konzervativního socialismu. Jan Keller ji hájí jako protiváhu jak vůči liberálnímu progresivismu, tak i proti pravicovému konzervativismu. Jaromír Hořák navíc odlišuje levici konzervativní od pragmatické a ukazuje na spojnice a odlišnosti s pravicovým populismem. Petr Drulák o konzervativní socialismus opírá pojetí solidarity zbavené progresivistických nánosů. Podobně Adam Votruba považuje spojení socialismu s konzervativismem za důležité při obnově demokracie.

Jako další cesta se nabízí populismus chápaný jako pozitivní demokratická strategie bez pejorativních konotací. Matěj Stropnický ho chápe jako anti-elitářskou strategii obnovy demokracie a dosažení spravedlnosti. Veronika Sušová-Salminen pak připomíná, že populistická demokracie musí rovněž vycházet z národních daností a specifik. Petr Kužel obhajuje levicový populismus odkazem na historické zatížení konzervativismu v marxistické tradici a na nereálnost představy, že lze spojit progresivismus s řešením sociální otázky. Petr Kužvart ve svém rozboru domácí scény upozorňuje na šíři populistického voličstva i na démonizační strategie liberálních elit, jimž levicový populismus bude nutně čelit.

Michael Hauser hledá východisko v novém stádiu myšlenky komunismu, přičemž však také počítá s výraznou oporou v národní jedinečnosti. V této tradici Dominik Forman kritizuje rétoriku multikulturalismu a připomíná třídní rozpor. Pohled na dějiny opřený o demokratický socialismus naznačuje Stanislav Holubec.

Příspěvek Martina Daneše nabízí na příkladu Francie jednak syrovou analýzu fungování západní oligarchie a jednak přímou zkušenost účastníka hnutí Žlutých vest, které tímto systémem na okamžik otřáslo. Směs konkrétní beznaděje a neurčitého optimismu charakterizuje nejen Danešův příspěvek, ale vystihuje také žluté vesty a snad i situaci na dnes zdevastované levici.

Předkládaná publikace chce přispět k její obnově. Reaguje na dlouhodobý úpadek levicových sil i na neschopnost liberální, kulturní levice přiznat si zásadní podíl na tomto úpadku. Projevuje se dlouhodobou ostrakizací levicových názorů, které nezapadají do liberálního proudu. Debaty kolem českého překladu Tajností levice francouzského autora Jean-Clauda Michéy v první polovině roku 2020 ji jen potvrdily.

Obsah: