Po třiceti letech. Na okraj ukončení sovětskoruské okupace Československa

Historik Jiří Malínský ve svém článku připomíná okolnosti odchodu sovětské armády z Československa
Počet zobrazení: 1825

Před třiceti lety skončila okupace a s ní spojená činnost Střední skupiny sovětské armády, jejíž kasárna, na podzim 1968 doslova odcizená Československé lidové armádě Moskevskými protokoly, se prostírala od západu na východ Československa s dodržením tradiční početní převahy Západního nad Východním vojenským okruhem (úroveň dvou armád, jimž podléhaly armádní sbory a divize) i uvnitř tohoto zhruba 70-75 000tisícového vojenského seskupení. Přítomnost okupačních vojsk byla trestí specifického období, které velmi vhodným způsobem připomněla Česká televize v jubilejní den; soustředila se přitom na diplomatickou a politickou přípravu tohoto kroku, která byla od počátku konzultována s Gorbačovovým stranickým i státním vedením rozpadajícího se Sovětského svazu.

rian_archive_832918_withdrawal_of_soviet_troops_from_czechoslovakia.jpg
Foto: RIA Novosti archive, image #832918 / V. Kiselev / CC-BY-SA 3.0

Tyto události probíhaly v širokém evropském kontextu, jenž byl přímým pokračováním helsinského Závěrečného aktu, který byl hromadně podepsán také státními delegacemi členských států Varšavské smlouvy r. 1975. Tyto návazné kroky, příznačné pro přechodné období romantické (u nás havlovské) diplomacie, vyvrcholily 21. listopadu 1990 podpisem Pařížské charty pro novou Evropu, která proklamovala konec blokového tříštění Evropy a helsinského ducha spolupráce. Jak jsme dnes po třiceti letech v tomto ohledu daleko, charakterizuje nejlépe vývoj vztahů mezi ruskou a unijní částí Evropy. 21. srpen 1968 byl – také na to se zapomíná – umožněn spolusouhlasem Západu, tj. Spojených států amerických. Proklamativní tón solidárních, ale jinak bezzubých proklamací, které podpořily-nepodpořily československé demokraty v druhé polovině čtyřicátých let i v srpnových dnech roku 1968, by byl býval nestačil ani na počátku let devadesátých. Nečekaně rychlý rozklad sovětizované části Evropy (ruského vnějšího impéria) souvisel s celkovou krizí pozdního brežněvovského stalinismu (gorbačovovská přestavba ho nazývala dobou stagnace), který už nebyl s to pokrýt rostoucí náklady na chod represívních mechanismů a procesů tehdejšího SSSR. Kdysi mladý stalinismus zrzavé doby prvních let Stalinovy vlády se stal stalinismem gerostruktur (stařeckým).

Soumrak stalinistického komunismu byl soumrakem prodlužovaného válečného komunismu občanské války leninské doby. Benešova slova z jeho táborského projevu (květen 1938), že lidská ochota a připravenost podstupovat oběti má své přirozené meze i Masarykovo upozorňování a varování před neschopností bolševiků řídit stát, po řadě desetiletí došla svého ohlasu. Krátké dvacáté století (1917–1991) spělo ke svému konci. Jen proto mohla být vyjednávání polistopadových československých politiků úspěšná; mocenské vakuum, řídké a vzácné i vždy dočasné, umožnilo až nečekané zhroucení rozhodné části postupimského systému.

Ruský státník Gorbačov se snažil, vědom si vnitřní slabosti stagnujícího SSSR, zakletého do sebestředných stereotypů extenzívní ekonomiky, o změnu; technologické i intenzifikační zaostávání pozdně komunistických režimů bylo totiž stále citelnější. Ingotová poetika přestávala stačit potřebám doby. Gerostruktury už nebyly s to adekvátně reagovat. Sebevražedné potlačení Pražského jara a jeho nevítané důsledky se ozývalo se stupňující se naléhavostí. A do nepřímých projevů a působení administrativně zakletý tržní mechanismus vedl k rozmachu černé (šedé) ekonomiky a ochromování legální směny. Dodavatelsko-odběratelské vztahy tyto „plánované ekonomiky“ měnily v hospodářský přívěsek Západu; ani hospodářská špionáž už nebyla s to zakrýt narůstající propast ve výkonu obou ekonomik.

Tíha ekonomických problémů provázela také samotná jednání o odchodu okupačních vojsk nejen z Československa. Symbolicky ji vyjadřoval před očima probíhající rozpad NDR. Vydržování okupačních vojsk bylo pro Moskvu stejným problémem jako náklady na samotnou Sovětskou armádu. Pěrestrojka se před očima měnila jako následek chybné Gorbačovovy strategie v katastrojku. Západ zatím přihlížel, protože nečekaně rychlý konec postupimského systému ho zaskočil. Vznikala složitá situace, do níž zasahovaly první příznaky neoliberalistických reforem (gradualistická a radikální transformace). A tak potíže s tímto krokem měly jak sovětizované země, tak gorbačovovský SSSR.

Z obou stran byla potřeba velké vůle a otevřenosti vůči druhému partneru. Sílící nespokojenosti československé veřejnosti odpovídal z druhé strany neméně silný nesouhlas a odpor ruských stalinistů a vysoké generality. Československé území bylo Moskvou považováno za takřkaválečné a pojilo se s vysokými příjmy, otevřeným i skrytým parazitováním na zásobování a výrobě ČSSR. Konec této bublinové uzavřenosti byl považován za náhlý a vlastně neoprávněný. Zchudlá ekonomika SSSR nebyla s to řešit věcně a okamžitě adekvátní existenční uplatnění ruských vojáků z povolání a jejich žen; potíží byla i bytová otázka těchto lidí. Vysávané zemi tak přibyla další břemena: pomoc při bytové výstavbě v SSSR i stále neuzavřená náprava opouštěných zpustošených domů a ekologických škod. Racionální přístup československé strany se ukázal jako nejprůraznější metoda při řešení odchodu vojsk Střední skupiny sovětské armády. Byla to obnova suverenity a nezávislosti Československa na nedobrovolném sklonku jeho historické existence.

V obdobné situaci byl i gorbačovovský SSSR. Referendum, které tento ruský státník, první a současně i poslední prezident SSSR, vyhlásil v březnu 1991, proklamovalo svými výsledky převládající touhu obyvatelstva největší slovanské země po přetrvání někdejšího Leninova záměru v transformované podobě Sovětské unie; jen několik menších území vyjádřilo svou touhu po nezávislosti a úplném sebeurčení. Stalinistická odpověď byla takřka okamžitá: ruské demokracii se postavil trapně improvizovaný srpnový puč (19. 8.–21. 8. 1991), který narazil na masivní nesouhlas ruského obyvatelstva a stal se východiskem chaotického rozpadu SSSR; součástí protipučistické demokratické většiny se stal i současný prezident Ruské federace Putin. Hrdinové-nehrdinové srpnového puče způsobem, který je pociťován jako rozporuplný, vyhlásili na státní lovecké chatě v Bělověžském pralese 8. prosince 1991 Společenství nezávislých států a přímo, podobně jako srpnoví pučisté, ignorovali výsledky březnového referenda.

Obdobný, byť nesrovnatelný destruktivní vývoj proběhl i v pozdním Československu a vyvrcholil svérázným „účetním“ administrativním ukončením existence Masarykova a Benešova státu, jehož založení a existence stály statisíce lidských životů obou odbojů, na Nový rok 1993. Podobně jako 17. listopad 1989 proběhl i odchod sovětských okupačních vojsk spořádaně a klidně. A na rozdíl od Kohlových nákladů na sjednocení Německa vlastně tolik nestál. Nebyl však s to zabránit nástupu, zprvu nejasnému, neoliberalismu a jeho kataklysmat, jež se svým dosahem až blížila prohrané lokální válce.

Pařížská výzva z r. 1990 a duch válečných Spojených národů ztělesněný OSN jsou obtížně nahraditelným východiskem multilaterálního světa tohoto století. Bohužel však nic nenasvědčuje tomu, že by právě tudy měla být hledána stále naléhavější řešení sílících potíží, jež prožíváme.

(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984