Boj o Kreml

V neděli 2. března se koná první kolo voleb prezidenta Ruské federace. Poprvé v ruských dějinách dojde k výměně hlavy státu prostřednictvím všeobecných voleb, demokratickou cestou.
Počet zobrazení: 1792
9-m.jpg

V neděli 2. března se koná první kolo voleb prezidenta Ruské federace. Poprvé v ruských dějinách dojde k výměně hlavy státu prostřednictvím všeobecných voleb, demokratickou cestou. Vše je ale na první pohled jasné: očekává se vítězství prvního místopředsedy vlády Dimitrije Medveděva již v prvním kole. Jak však těmto volbám rozumět? Jako kandidáti vstupují do voleb 2008 Dimitrij Medvěděv, Genadij Zjuganov, Vladimir Žirinovskij a Andrej Bogdanov. Nová verze Federálního zákona o volbě prezidenta Ruské federace již nevyžaduje nadpoloviční účast oprávněných voličů. Podle hlavy V. článku 36 odstavce 1 tohoto zákona je pro registraci nezávislého kandidáta potřeba nejméně dva milióny podpisů občanů s volebním právem, přičemž v každém subjektu federace musí být sebráno nejméně 50 tisíc podpisů. Podle článku 38 odstavce 16 nesmí počet „nesprávných“ podpisů přesáhnout pět procent – a právě podle tohoto článku odebrala Ústřední volební komise v lednu registraci Michajlu Kasjanovi, bývalému předsedovi vlády, který chtěl kandidovat jako nezávislý; shledala, že v prověřovaných 600 tisících podpisů nebylo 13,38 procent regulérních. Ze zaregistrovaných kandidátů ještě v prosinci minulého roku odstoupil Boris Němcov, donedávna jeden z vůdců Svazu pravých sil. Dalších 12 kandidátů neobdrželo registraci, protože nenaplnilo požadavky zákona. Vnímaní Ruska Rusofobie, která panuje ve značné části politické elity a v hlavních sdělovacích prostředcích, komplikuje pochopení událostí ve velké zemi na východě. Tato rusofobie má svoji logiku, která v mnohém osvětluje onu záhadu zlomových roků s osmičkou na konci. U každého velkého společenského konfliktu se totiž potkávají tři generace, přičemž každá z nich zpravidla prošla politickou socializací v jiných historických podmínkách. To znamená, že pod vlivem odlišných dějinných událostí získávaly individuální ideologické preference uvnitř generačních vrstev odlišný nádech než v jiných generacích. Názorně tuto skutečnost přibližuje sametová revoluce v roce 1989. Nejstarší generaci tehdy představovali politici, kteří formovali své politické hodnoty i jejich hierarchii především v dobách 2. světové války a událostí roku 1948, dílem se vzpomínkou na velkou hospodářskou krizi. Druhá generace měla dominující hodnotové uspořádání v návaznosti na 21. srpen 1968, na intervenci vojsk Varšavské smlouvy a následnou tzv. konsolidaci. Třetí generací byla mládež, která do politiky vstoupila bez zakotvených hodnot. Dnes ve velkých sporech české politiky již nepůsobí generace lidí s politickou socializací ve vazbě na 9. květen 1945. Vyhranila se generační vrstva formovaná událostmi 17. listopadu 1989 či legendou o nich. A nejnověji se o slovo hlásí generace, jejíž politická socializace probíhá především v návaznosti na spory kolem výstavby americké vojenské základny, ale i na radikální sociální reformy; pro ni je už sametová revoluce pouhé vyprávění. Obecně platí, že převrstvit vlastní životní zkušenost vyžaduje velké vzdělání, talent pro abstrakci a hlavně empatii. Chtít toto po všech politicích je naivní. Daleko častější je, že ti politici, kteří své hodnoty zdědí po předcích, bývají – alespoň na určitý čas – při jejich prosazování radikálnější než jejich rodiče. V Česku dnes vládne generace, jejíž politická socializace je spojena především se sovětskou intervencí v roce 1968. Je to generace, v níž došlo k výraznému snížení počtu přívrženců levicových hodnot a mimořádnému odlivu sympatizantů s Východem. Hlasatelé představ o slovanské vzájemnosti téměř vymizeli. Zároveň u zmenšených skupin nositelů těchto priorit došlo k poklesu sebevědomí. Pro většinu této generace i zmenšené a kapitalistické Rusko zůstalo strašákem dodnes – jako jím byla Francie ještě dlouho po porážce Napoleona a Německo po porážce ve dvou světových válkách. Navíc je pro mnohé i současné Rusko výhodným strašákem. Ovšem porozumět dnešnímu Rusku nelze ani pouze podle 9. května 1945, ani jenom podle 21. srpna 1968. Ani Západ se zatím nedokázal vyrovnat s faktem, že se Rusko sice změnilo, ale opět se vrátilo do světové politiky. Menšinu představují názory konzervativců typu Patricka Buchanana, který je přesvědčen, že čelit nastávajícím globálním konfliktům by měl Západ ruku v ruce s Ruskem – podle tohoto autora „Američané by zase měli uznat, že Rusové budou za každého střetu civilizací střežit východní a jihovýchodní hranici zeměpisného srdce Západu“. Obdobně zatím ojediněle lze nalézt takové názory, jako v posledním loňském čísle časopisu Foreign Affairs vyjadřuje Dimitri Simes v článku příznačně nazvaném Ztrácení Ruska. Podle tohoto prezidenta washingtonského Nixonova centra mnozí ruští politici vnímají porážku Sovětského svazu ve studené válce jako své vítězství. Zároveň varuje před naivními představami některých lidí, že lze „zajistit kooperaci s Ruskem v oblastech důležitých pro Spojené státy a zachovat si úplnou svobodu ignorovat ruské priority“ (s. 50). Zatím převládá zcela jiný pohled. Ideologové, kteří hlásají, že demokratické státy mezi sebou neválčí, přispěchali s oznámením, že Rusko sešlo z cesty k demokracii. V novinářském žargonu je Rusko vnímáno v analogiích studené války. Mezi západními politiky ale získala velkou oblibu tradiční britská geopolitická vize – na starém kontinentu nesmí získat rozhodující vliv jedna velmoc. Jakákoliv. Tedy ani Rusko. Takovýto ostražitý pohled na Rusko nezačíná Churchillovým projevem o železné oponě v roce 1946. Jeho kořeny lze hledat na bitevních polích Krymské války – tedy na začátku druhé poloviny 19. století. Zdá se, že všechny zmatky mezi Moskvou a Londýnem od blokování aktivit Gazpromu na Britských ostrovech až po spory kolem British Council v Rusku mají počátky právě v tomto geopolitickém náhledu na zájmy Velké Británie. Mnozí politici i odborníci ve Washingtonu přijali tento britský zorný úhel, dali mu však globální charakter. Jako příklad lze uvést tezi Zbigniewa Brzezinského, že v prvním období „bude v americkém zájmu maximální upevnění převládajícího geopolitického pluralismu na mapě Eurasie“. Brzezinski sice dodává, že následovat by měla snaha vyhledávat partnery, kteří by měli „pod vedením Ameriky pomáhat vytvářet kooperativnější bezpečnostní systém pro celou Euroasii“, to však je ve své podstatě pouze jinak řečeno totéž, co definoval jako úkol pro první etapu. Příliš velká moc nějakého geopolitického hráče v prostoru Euroasie by podle tohoto způsobu myšlení představovala ztrátu kontroly z Washingtonu. Do tohoto pohledu na potřebu udržet nejednotnou Eurasii zapadá i jinak nesrozumitelná podpora kosovského separatismu. Předvolební šance Výchozí politickou událostí, která předurčila průběh prezidentských voleb v Rusku, je fakt, že podle Ústavy nemůže Vladimir Putin potřetí za sebou kandidovat. Jeho popularita je natolik velká, že by dokázal legální cestou změnu Ústavy prosadit. To, že upřednostnil potřebu stabilizace právního prostředí v Rusku před osobními ambicemi, není pouze informací o jeho charakteru. Je též zprávou o proměnách Ruska a síle jeho vedení. Právě to, že Putin 10. prosince loňského roku podpořil kandidaturu Dimitrije Medveděva, odstartovalo obrovský růst popularity tohoto kandidáta. Znamenalo to zároveň, že o nejvyšší post v Rusku nebude usilovat jiný z blízkých spolupracovníků současného prezidenta, první místopředseda vlády Sergej Ivanov. Ovšem i šetření Všeruského centra výzkumu společenského vědomí z letošního února ukázalo, že občané Ruska stále věří více Putinovi (56 %) než Medveděvovi (37%). Všechny renomované sociologické agentury hlásí, nebo alespoň naznačují možnost vítězství Medveděva již v prvním kole. Pro řadu komentátorů, ale i politiků, je to výsledek volební manipulace. Analýza firmy Medialogia kupříkladu ukazuje, že postavení Medvědeva v ruských televizích je mnohem výhodnější než postavení ostatních kandidátů. Jenže hlavní bitva v boji o Kreml se neodehrála v mediích, ale v sociálně-ekonomické oblasti. I v Rusku většina lidí nereaguje pouze na jména, ale hlavně na měnící se životní podmínky. Stačí si připomenout, jak vypadalo Rusko před příchodem Vladimira Putina do Kremlu. Podle oficiálních údajů dosahovaly reálné příjmy občanů v roce 1999 pouze 40 procent úrovně z roku 1991. Třetina občanů žila v chudobě. Inflace vyskočila v roce 1999 na 36,5 procent. Zpožďování výplat trvalo někde i dva roky. Zároveň za Jelcinovy vlády odtékalo z Ruska každoročně 10 až 15, někdy i 25 miliard dolarů. V roce 1999 radikální islamisté z Čečenska zaútočili na Dagestán. Tam se jim více bránili místní obyvatelé než rozkládající se federální armáda. Poté, kdy Jelcin vyzval subjekty federace, aby si vzaly tolik suverenity, kolik dokážu unést, ve většině území Ruska platily zákony, které byly v rozporu s federální ústavou. Byla to doba, kdy subjekty federace vznášely více než dva tisíce požadavků na změnu hranic mezi sebou. Během osmi let Putinovy vlády se Ruská federace stala jednotným právním prostorem. Od roku 2000 se hrubý domácí produkt zvýšil o 72 procent. Velikostí svého HDP tak již Rusko předehnalo například Francii nebo Itálii. Loni se Rusku podařilo dosáhnout největšího růstu hrubého domácího produktu za posledních sedm let – 8,1 procent. V současné době je ruský HDP na jednoho obyvatele 12-tisíc dolarů. Zlaté a finanční rezervy Ruska dosáhly vskutku pozoruhodných 484 miliard dolarů. Za posledních osm let se reálné příjmy obyvatel (a to i důchody) zvýšily 2,5-krát. Nezaměstnanost a úroveň chudoby se zmenšily více než dvakrát. Zahraniční obchod za osm „putinovských“ let vzrostl více než pětkrát. Investice ze zahraničí se zvýšily na sedminásobek. Jak ale uvedl na Mnichovské bezpečnostní konferenci Sergej Ivanov, poměr investic z Evropské unie do Ruska a opačným směrem je 1 : 10. To však není podle Ivanova dáno tím, že by Rusko chtělo „koupit celý starý svět za své petrodolary“. Příčinou ale není ani malá atraktivita ruského trhu – vloni úroveň zahraničních investic dosáhla vrcholu, konkrétně 82,3 miliardy dolarů. Prvních úspěchů dosáhlo Rusko i při řešení své demografické krize. Loni se narodilo nejvíce dětí za posledních patnáct let. Ovšem průměrný věk mužů stále nedosahuje ani šedesát let. Strategie rozvoje Ruska předpokládá, že v hlavních odvětvích ekonomiky se produktivita práce za dvanáct let zvýší minimálně na čtyřnásobek. Významnou roli má sehrát vytvoření nových center sociálně-ekonomického rozvoje v Povolží, na Urale, na jihu Ruska, v Sibiři a na Dálném východě. Během tří až čtyř let by se měl stabilizovat počet obyvatel Ruska a do roku 2020 by se měl poměrný věk v Rusku prodloužit na 75 let. Nebo, jak také uvedl Ivanov v již citovaném vystoupení na Mnichovské bezpečnostní konferenci, do roku 2020 by Rusko mělo dosáhnout úrovně HDP více než 30 tisíc dolarů na hlavu – a mělo by se tak zařadit mezi pět nejsilnějších ekonomik světa. Zformulovaná má být ovšem i nová strategie výstavby ozbrojených sil do roku 2020. Rusko se vrátilo. Je nové, a tudíž pro mnohé i nesrozumitelné. Zříkat se však kvůli ideologickým stereotypům spolupráce s ním ve chvíli, kdy se mění na velmi bohatého kupce a investora, je obrovská chyba. Analýza bola uveřejněná v rámci projektu Pro a proti združením Res Publica Redakčne upravené a krátené

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984