Soumrak sociálního státu
Současné prohlubující se problémy sociálního státu mají svůj rozměr politický, historický a v užším slova smyslu sociální.
V rovině politické jde o to, že sociální stát vznikl jako forma pojištění pro všechny ty, kdo nejsou chráněni svým soukromým majetkem. Sociální práva, která stát svým občanům přiznal, se stala formou jediného majetku, který mají k dispozici nemajetní. Už po druhé světové válce britský sociolog T. H. Marshall konstatoval, že bez sociálních práv zůstávají práva občanská a politická pouze polovičatá. Lidé zbavení svých sociálních práv mají vždy větší či menší problémy, chtějí-li uplatnit svá práva občanská a politická. Nemají pravdu ti, kdo tvrdí, že sociální práva omezují svobodu. Právě naopak, určitá míra sociálních práv je elementárním předpokladem pro realizaci osobní svobody. Bez sociálních práv se člověk nemajetný stává pouhým otrokem či nevolníkem trhu. Nemá možnost odmítnout nabídky na trhu práce ani v případě, že všechny jsou pro něho nevýhodné. Problém zneužívání dávek a sociální podpory je znám. Tento problém však nic nemění na skutečnosti, že odnětí sociálních práv zbavuje velké části svobody všechny lidi, a to především těch, kdo dávek a podpory nezneužívají. Dnešní snahy zredukovat až na kost sociální stát nejsou ničím jiným než snahou o vyvlastnění občanů od sociálních práv. Tato forma vyvlastnění, či spíše krádeže nesmí být vydávána za „modernizaci“, pokud se nemá levice zcela zdiskreditovat.
Význam modernizace Historický rozměr dnešních problémů je spjat právě s proměnami takzvané „modernizace“. Je dobré si uvědomit, že za poslední půl století prošla Evropa dvěma vlnami modernizace. Ta první se odehrála během dvaceti až třiceti let po druhé světové válce. Modernizovat společnost tehdy znamenalo budovat silný sociální stát, usilovat o společnost středních vrstev, které s tímto státem žijí v symbióze. Modernizovat znamenalo podporovat vznik široce dostupného veřejného sektoru, regulovat trh podle sociálních potřeb, dát lidem zaměstnání, které bude garantovat růst příjmů a perspektivní budoucnost. Modernizace znamenala další rozšiřování sociálních práv. Dnes to vypadá, že cílem druhé vlny modernizace, v níž právě žijeme, je rozbít vše to, co bylo ještě před nedávnem považováno za vyvrcholení modernizačního úsilí. Modernizace má dnes znamenat výraznou redukci sociálního státu a veřejného sektoru, absolutní deregulaci trhu, tvorby takových zaměstnání, která toho příliš negarantují. Modernizace znamená povel k odstraňování přiznaných sociálních práv. Je to absurdní situace. Vždycky v minulosti sloužily sociální reformy ke zlepšení situace obyvatel, a to zvláště těch chudších. Dnes proto sociologové stále častěji mluví o „regresivní modernizaci“, která lidem jejich postavení zhoršuje. Modernizace je to, co zbývá, když na nich jiného už nejsou peníze. Tato regresivní modernizace probíhá ve dvou krocích. Tím prvým je snižování přiznaných sociálních nároků a práv. Tím druhým pak důsledný přenos financování zbytku práv na střední a nižší vrstvy.
Důsledky „modernizace“ Právě tento krok modernizace může mít velmi závažné důsledky v rovině sociální. Přenos financování zbylých sociálních práv především na střední vrstvy zvláště citelně postihne takzvané „zprostředkující profese“. Jsou to například zaměstnanci veřejného sektoru (zdravotnictví, školství aj.), kteří nemají řídící pozice, vykonávají však zodpovědnou a kvalifikovanou práci. V první vlně modernizace po druhé světové válce byli tito lidé horkými favority na vstup do plnohodnotných středních vrstev. Právě jejich vzestup se měl uskutečnit v symbióze se sociálním státem. Dnes s velkou pravděpodobností zrovna oni zažijí největší otřes. Jednoduše proto, že tem pod nimi není co vzít a ti nad nimi si nic vzít nenechají. Právě střední a nižší střední vrstvy budou proto připravovány o nárok na sociální služby, které vylepšovaly jejich životní standard a odlehčovaly jejich domácím rozpočtům. Zároveň se po nich bude požadovat, aby po vzoru těch úspěšných platili stále větší část vzdělání pro své potomky, rostoucí část zdravotní péče, velkou část svého penzijního zajištění. Nebudou se přitom moci spoléhat na to, že se jim výrazněji sníží daňová zátěž, protože na rozdíl od bohatých nemohou vyhrožovat, že odejdou tam, kde daně platit nebudou. Nalézt řešení této situace nebude nijak jednoduché. Hodně se hovoří o tom, že toto řešení lze nalézt jen na půdorysu sjednocené Evropy. Nic proti tomu. Nejprve bychom však museli zjistit, jak posilovat celoevropskou solidaritu, jestliže jsme naopak svědky toho, že v rámci jednotlivých národních států solidarita neustále klesá. Klesá mezi jednotlivými vrstvami obyvatelstva, ale také mezi generacemi, mezi zdravými a nemocnými, mezi těmi, kdo mají práci, a těmi, kdo ji nemají apod. Pokud se nepodaří vyřešit tyto problémy v rámci jednotlivých zemí, zůstává záhadou, jak by mohly být řešeny v rámci celoevropském.
Článok vznikol spracovaním príspevku autora na konferencii „Sociálny štát – praktická politika a programové výzvy pre sociálnu demokraciu“, ktorú zorganizoval 24. októbra 2005 inštitút ASA
