Každá dobrá kultúra je kritika proti

V rokoch 1945-49 vyštudoval Vysokú školu politickú a sociálnu v Prahe. Zároveň spolupracoval s E. F. Burianom na časopise Kulturní politika. Pôsobil na tlačovom oddelení ministerstva zahraničných vecí, ale aj v zahraničnej redakcii ČSTK.
Počet zobrazení: 1047
liehm2-m.jpg

Antonín Jaroslav Liehm, novinár a filmový historik V rokoch 1945-49 vyštudoval Vysokú školu politickú a sociálnu v Prahe. Zároveň spolupracoval s E. F. Burianom na časopise Kulturní politika. Pôsobil na tlačovom oddelení ministerstva zahraničných vecí, ale aj v zahraničnej redakcii ČSTK. V šesťdesiatych rokoch bol priamym svedkom českého filmového zázraku, pretože od roku 1961 viedol filmovú rubriku a zahraničné oddelenie Literárnych novín. Na jeseň 1968 odišiel služobne do Paríža a už tam zostal. Až do dôchodku prednášal na európskych a amerických univerzitách. Písal do viacerých emigrantských periodík, spolupracoval so Slobodnou Európou i nemeckými a francúzskymi rozhlasovými stanicami. Od roku 1990 opäť publikuje v českých novinách a časopisoch. Pán Liehm, vy máte taký zdravý kritický prístup k dianiu doma po tom, čo ste roky žili v zahraničí... - Před dvěma lety jsem dostal ve Finsku cenu „Kritický Evropan”. Takže si nemyslím, že mám specielně kritický postoj jenom k České republice. Myslím si, že každý člověk má mít kritický postoj ke všemu. Svět je tak složitý a různorodý, že se nedá svést na jednoho jmenovatele, a proto vyžaduje každý jeho aspekt kritický přístup, aby se vůbec něco stalo. Ale v Čechách vám niekedy vyčítajú, že urážate národ. Bolo to tak aj vo Francúzsku? - Ale ať jdou všichni do háje s takovými řečmi. Znám kritiky, kteří si stěžují, že se uráží francouzský národ, a Paul Johnson píše, že intelektuálové urážejí Británii. To ani vy ani já nebereme vážně. Ale toto nie je odpoveď. - To je tvrzení, které není o mně, ale o těch lidech, kteří tohle říkají. Takže ako sa pozeráte na súčasnú českú spoločenskú realitu? - Umřel Pavel Dostál. Byl to svým způsobem vzácný člověk. Za tu dobu, co dělal ministra kultury, prosil na kolenou vládu a parlament, všemi prostředky, aby dali na českou kulturu nějaké peníze. Ani vláda ani parlament – parlament ještě míň než vláda – na to neslyšeli. Jak říkal Špidla, když řeknete v parlamentě slovo „kultura”, je to jako byste řekl „AIDS” anebo „homosexuální sňatky”. To je parlament. Takhle to bylo. Zeman dokonce Dostálovi řekl: „Ministra kultury, když budou peníze, může dělat každej vůl, my potřebujeme ministra, který to umí dělat bez peněz.“ A když umřel, udělali mu pohřeb v Národním divadle s ohromnou slávou. To dělali pro sebe, všichni. Lidi měli Dostála rádi a vážili si ho za to, že se bez peněz tak rval o to málo, vůbec, co se dalo udělat. Nebojíte sa, že vás znovu budú za takéto reči kritizovať? - Jsem přesvědčen, že v každé civilizaci, v každém národě existuje dvojí kultura. Kultura takzvaně masová, která si na sebe vydělá, a kultura, které se říká „kultivovaná“, která si na sebe nevydělá, ale z který ten národ a jeho identita žije staletí. O masové kultuře nebude za dvacet nebo třicet let nikdo vědět. Kultivovaná kultura, když vzniká, má skoro vždycky minimum konzumentů. Božena Němcová, kterou všichni dneska milují, umřela málem hlady, protože ji nikdo nečetl a nikdo o ni nevěděl. Tak můžeme jít od století ke století. Toto dělení na dvě kultury existuje od starého Egypta a kultivovaná kultura je vždycky menšinová. Kdyby jí nebylo, o tom národě a o té kultuře nebude nikdo vědět. Finové jsou chytrý národ a dávají na kulturu obrovské peníze. Když jsem se jich ptal proč, odpovídali: „Když to nebudeme dělat, za sto let nebude nikdo vědět, že byli nějací Finové.” Bude se vědět, že byla Nokia, ale nebude se vědět, že byla finská. Briti tvrdia, že vo Francúzsku sa síce dotuje výroba filmov, ale koľko zlých diel tak každoročne za štátne peniaze vznikne? - Jsem přesvědčen, že vůbec nejlepší filmy se dneska dělají – nebo dlouhá léta dělaly – v Anglii. Friers, Loach, Leigh. To jsou filmy pro málo lidí. Jsou to filmy anglicky mluvené a anglicky mluví a cítí ve světě miliarda lidí. To znamená, že i když anglický film v Anglii vydělá málo, a i když z té miliardy osloví jen jedno nebo dvě procenta, zaplatí se tím. A za padesát let ty dobré anglické filmy budou pořád existovat. Jenomže v zemi, jejímž jazykem mluví pár milionů lidí, přece nemůže kultura, film bez veřejné podpory existovat. Jeden český filmový kritik, jehož nebudu jmenovat, když jsem mluvil s nadšením o šedesátých letech a systému filmové výroby, řekl mi: „Pane Liehme, vám se stýská po minulosti.“ A já jsem řekl: „Ano, protože toto byl jediný způsob, jak česká filmová kultura mohla existovat a žít. Česká kulturní a filmová pověst žije dodneška z těch šedesátých let.“ Takže predsa sa vám cnie za socialistickou kinematografiou? - To, samozřejmě nemusí být socialistická filmová kultura, nemusí být státní, ale nemusí se přitom prodat Barrandov Třineckým železár-nám, které na nich vydělávají miliardy, nemusí se rozkulačit celý systém dotovaných výrobních skupin. Francouzi dávají na film obrovské peníze. Když je přestanou poskytovat, francouzský film zmizí ze světa. Jenže oni to dávají kvůli průmyslu, kvůli zaměstnanosti. Dobrých francouzských filmů je skutečně málo. Angličani nedávají nic a mají výbornou kinematografii, protože se ty filmy hrají v Americe, v Indii, v Čechách, i v Číně. A to stačí na to, aby se uživily. Zvyknete hovoriť o obrovských rozdieloch medzi českou kinematografiou v šesťdesiatych rokoch a dnes. Ale vari nechcete tvrdiť, že všetko je to spôsobené ekonomickými podmienkami? Nemyslíte si, že rozdiel v kvalite vtedajších a dnešných filmov tkvie naozaj v niečom inom? - To si nemyslím. Myslím si, že talenty nezmizely přes noc. Filmové talenty tady stále ještě jsou. Myslím, že vo svojej knihe Príbehy Miloša Formana ste ho citovali aj takto: „Nedalo sa nič iné robiť.“ Ľudia, ktorí by dnes šli do politiky alebo by podnikali, boli vtedy filmoví režiséri. Preto bolo v československom filme toľko talentov. Tá situácia sa predsa už nebude opakovať. - No, nejen filmovými režiséry, měl na mysli i jiné obory kultury. Kultura a sport byly dvě oblasti, kde člověk mohl na sebe upozornit a prosadit se. Ale já si nemyslím, že tím, že jsme dali Barrandov Třineckým železárnám, a že se řeklo, ať se film uživí, jak umí, dělejme bavičské filmy pro místní obecenstvo, že to je v pořádku, to nám bohatě stačí. Vaše hodnotenie nie je férové. Veď sa predsa nenakrúcajú len zábavné filmy. - Tak mě uveďte nějaký film. Nuda v Brne? - Dobře. Za patnáct let mi řekněte, kolik jich napočítáte. Zatímco v šedesátých letech mělo Československo dvacet filmových režisérů, které znala celá Evropa. Byly to tři generace. Nemyslím si, že se to má opakovat, že to jde stejně. Tam prorazilo na povrch něco, co bylo dlouhá léta umlčeno. Jak jsem kdysi napsal: Tři generace dostaly poprvé za svůj život víceméně možnost dělat, co chtějí. I v nejlepších podmínkách je to vždycky jenom „víceméně“. Takže možná, že by jich bylo dvacet. Ale když se rozhlédnu na českou filmovou bilanci posledních patnácti let, odpusťte, tak vy jste řekl Morávek. Na Morávkovi je přitom zajímavé, že je to jeho první film a nikdy film nedělal. Znamená to, že dobré filmy robia ľudia, ktorí majú talent a inteligenciu? - Samozřejmě. V tom případě ovšem vznikne jeden Morávek za patnáct let, kdežto když tomu dáte podmínky, ekonomické a jiné, tak jich může vzniknout daleko víc, prosadí se daleko víc lidí a vznikne nějaká filmová kultura. Morávek sám nemůže dát vzniknout české filmové kultuře. On udělal film, který mám rád a za který jsem mu velice vděčný, existuje navíc ještě třeba Alice Nellis, existuje i Saša Gedeon, jenomže třeba Saša Gedeon neudělal za posledních pět let film. To však môže vyplývať z nejakých jeho vlastných problémov, nie problémov národnej kinematografie. - Já si to nemyslím. Myslím si, že systém, který se může jmenovat jakkoliv, ve kterém student z FAMU šel rovnou do studia, šel rovnou pracovat, okamžitě dostal možnost dělat svůj první film... Neříkám, že všichni udělali dobré filmy, že ze všech se stali formani. Ale podívejte se na ně, jednoho za druhým je berte, platí to o spoustě z nich. V Mannheimu existoval filmový festival filmových debutů. Československá kinematografie tam v šedesátých letech vyhrála šestkrát za sebou. My jsme tam jezdili, byli jsme oslavováni a říkali jsme pak už těm lidem: Už to nedělejte. Vždyť vy nechápete, že naši filmoví debutanti pracují v o tolik lepších podmínkách než američtí nebo francouzští nebo němečtí. A oni říkali: Ano, my jim to šíleně závidíme. Naši filmoví debutanti měli míň svobody než na Západě. Jenomže oni mohli křičet na ulici: Pan prezident je vůl! Ale svobodu natočit první film neměli. Čo je to sloboda tvorby? - Svoboda tvorby je, že mám možnost zápasit o svůj projekt, o svůj názor, o svoje dílo s určitou šancí ten zápas vyhrát. A když ho prohraju, tak mít téměř jistotu, že to budu moci udělat ještě jednou a znovu, a budu v tom zápase moci pokračovat. Tato svoboda v Československu od roku 1959 do roku 1969 byla.. To je ta maximální svoboda. Jestli je omezována ekonomicky nebo politicky, to nehraje roli, protože svoboda je vždycky omezována něčím. Absolutní svoboda neexistuje. A prečo so mnou súhlasíte, že Nuda v Brne je dobrý film? - Protože má svůj vlastní jazyk, má svou vlastní estetiku, nedělá ze mě vola, za což jsem vždycky vděčný, když jdu do biografu, protože to se dneska už málokdy stává, všude na světě. Je to kultivovaný film... A co Alice Nellis? - umí výborně myslet, a když udělala první film o těch volbách (Ene ebene) říkal jsem jí: „No jo, ale kdybyste to natočila s neherci, tak by to bylo mnohem lepší.“ Ona odpověděla: „Ano, pane Liehme, ale na to bych nikdy nesehnala peníze, to by stálo dvakrát tolik. Protože s herci točím rychle.“ Všichni formani, chytilové, oni měli všechny ty možnosti, které dneska filmaři nemají. Vráťme sa k základnej otázke: Čo to bol československý film? - Jeho ekonomická struktura byla v podstatě kopie amerického studiového systému tak, jak to kdysi ve třicátých letech kopírovali Sověti. To je velice dobrý systém, kde máte absolutně všechno. Máte studio, ateliéry, štáb, dramaturgii, producenty. Jediný rozdíl je v tom, že v americkém studiovém systému se filmy dělají pro maximální trh, pro maximální odbyt, jako automobily nebo pračky. Kdežto v Československu existoval ten studiový systém jednak taky pro to, to je pravda, dělal se pro politické filmy, ale zároveň v rámci toho studiového systému dostával filmový tvůrce stále větší nezávislost, aniž mu někdo vzal výhody toho studiového systému. Ale môže si takýto systém dovoliť malá krajina, ktorá prebudováva ekonomiku? - Já si myslím, že ano, protože stojí strašně málo peněz. Nemuseli ho rozmetat. Samozřejmě, dnes se technické podmínky výroby nikoliv filmů, nýbrž audiovizuální podívané mění. Každý desetiletý kluk může od boku natočit film a oni to taky hodně dělají, i ti režiséři. Myslím si, že film, kde se vám do kamery vejde maximálně sedm osm minut filmu, musíte film stříhat, musíte dělat rytmus, musíte vědět, jak se to komponuje, všecko, co dělalo film filmem, to je pryč. A s těmi počítačovými triky, to je pro mně vizuálně strašlivá nuda. Když se podívám na film Pán prstenů, je to strašná vizuální nuda. A nie je to len preto, že ten film má zlý scenár? - Myslím, že ne. Tolkien není špatně napsaný. Je to záměrně nivelizováno pro lidového zákazníka. Já si ale nemyslím, že se touto technikou nedá dělat dobrý kumšt. Nebo dobrá videokultura. Ale zatím se to neumí. Zatím znám jen dva režiséry, kteří to dovedli, na video. Oběma je osmdesát let a oba mají za sebou dílo na filmu. Je to jednak Erman Olmi, italský režisér, který udělal Válečnické řemeslo a udělal to v Bulharsku na video a je to nádherný, anebo Eric Rohmer, který udělal, o francouzské revoluci, který smíchal video a film. V čom konkrétne sú podľa vás dnešné české filmy zle napísané? - Dám vám příklad, úplně banální. Želary. Ten film tady dostal tygra, českého, který se tu jmenuje lev, já tomu filmu říkám Národní divadlo na výletě anebo Válka v opeře. Ale o to mi nejde. Jde mi o to, že nikoho nenapadlo, ze všech lidí, co píší o filmu, že tento film byl v Československu už dávno natočen. Že se jmenoval Smrt si říká Engelchen, jmenuje se Jakubiskovi Zbehovia a jaké to byly filmy! A jediný český kritik tohle neřekl. Jediné české kino nenapadlo, že by se ty filmy měly pustit vedle sebe, aby obyčejný divák poznal, co je kultura a co je to kumšt a co není kumšt. Prečo sú Želary zlý film? - No, to jsem snad teď vysvětlil. Nie, nevysvetlili ste nič. Len ste povedali, nech si to každý porovná. Preboha, veď ste filmový kritik! Ale já jsem to řekl: Národní divadlo na výletě anebo Válka v opeře. To je metafora, nie kritika. - To neříkejte. Já si myslím, že bez metafory se žádná kritika nedá dělat, protože nikdo z čtenářů nepochopí, o čem mluvíte. To jsou takoví ti lidi, kteří si myslí, že musejí všechno vědecky vykládat a nikdo jim nerozumí. Myslím si, že metafora je nejlepší způsob, jak můžete něco přiblížit normálnímu čtenáři nebo divákovi. Vidím, že ste stále voči pomerom v Česku veľmi kritický. Myslíte si, že došlo v ČR predsa len k nejakému postupnému vývoju k lepšiemu alebo je to všetko stále rovnaké? - Nedošlo. A nedôjde? - Ale to jsem vůbec neřekl. Myslíte si, že z toho mám radost? Mně krvácí srdce nad tím a doufám, že se to všecko změní. Za těch dnešních podmínek, za kterých se ty filmy dělají a že český film nemá dnes kritiku, že se o Hřebejkových filmech píše, jako by to byla veledíla, to není ani o Hřebejkovi, to je o těch lidech, kteří to píší. Čo je zlé na filme Horem pádem? - Řekněme to opačně. Co je tam dobrého? Myslím, že dobrý je tam ten oběd.To mě zaujalo. Jinak, nevím. Je to nesmírně levné. Všechno je to strašně levné. Podívejte, české filmy, které měly vůbec největší úspěch ne-jen ve světě, ale které skutečně byly průlom, vezměte si jenom Formana, když už bychom mluvili o známých věcech. To byl takový průlom do všeho, a přitom to bylo naprosto české. To bylo tady, odsud, až na to dřevo. Myslíte si, že film Horem pádem nevypovedá nič o českej realite? - Ne, myslím si, že to vypovídá, otázka je, jak to vypovídá, jak se to umí, jaký to má jazyk. To už je složitá záležitost. Ale – já vám to řeknu ještě takhle. Když Ivan Passer natočil svůj druhý film v Americe, tak mě pozval Paramount na projekci. Dali nám press material a v tomto tlustém materiálu bylo na obálce napsáno: „Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie Intimní osvětlení.“ Já jim řekl: „Pánové, kdyby vám byl Passer přivezl do Paramountu tento scénář, tak jste ho shodili ze schodů tak, že se už nikdy nezvedl. Takže mi nevykládejte, že se vám dnes ten film strašně líbí.“ Myslím si, že tato země a tato kinematografie má své povinnosti a nejen povinnosti, chce vydělávat peníze, lidé chtějí vydělávat peníze, tak musí dělat vlasty buriany, musí dělat film pro domácí publikum a to je v pořádku. Myslíte si, že Hřebejk je dieťaťom svojho národa, vytvára filmy pre svoju komunitu a nemá to zahraničný alebo všeobecný rozmer? - No, nemá. Ale, hlavně. Podívejte se: na nejlepší české filmy z šedesátých let nikdo nechodil. Ty se hrály v podstatě kromě Formana s vyloučením veřejnosti. Že je zakazovali, to je jedna věc, ale oni je zakazovali taky s argumentem: No, vždyť vidíte, že na to vám nechodí publikum. Protože publikum chtělo Vlastu Buriana a chtělo Oldřicha Nového. Ale ten systém umožňoval lidem, jako byl Passer, Forman, Němec, Chytilová a jiní, dělat filmy, které byly pro strašně málo lidí, ale které nebyly jen pro to české obyvatelstvo. Ty filmy nakonec viděl a měl je rád celý svět. A to bylo jen proto, že to šlo až z té české paty. Já si třeba myslím, že Sedmikrásky Věry Chytilové nejsou žádný jenom typicky český film. Tam byla ta geniální Ester Krumbachová. Ona dokázala udělat světový film, pro pár lidí, samozřejmě, za státní peníze. Tady máte ten problém, že kdyby se v ČR byl zachoval studiový systém... Vy sa stále vraciate k tomu štúdiovému systému, vybudovanému v minulom režime... - No, jo, vždyť z hlediska státního rozpočtu jsou to halíře. Jenže to taky nikdo nechce a nikdo o to nemá zájem. Komunistická vláda taky neměla o ty filmy zájem, taky je nechtěla. Ale proto, že tentokrát oni si vymysleli ten systém na výrobu propagačních filmů, tady po devadesátém roce usoudili, že každá fabrika, každý studiový systém je systém na výrobu politické propagandy, což vůbec není pravda. A navíc se lekli, že my to ještě budeme platit a ono to nakonec bude nás kritizovat. Aniž pochopili, že každé dobré umění, každá dobrá kultura je kritika proti. Vždycky. Proti všemu. Od starého Egypta. Takhle to tady chtěli mít, takhle to tady mají. Stále tu hovoríme o prepojení národnej kultúry, národnej kinematografie so svetom. Nemá podľa vás význam, aby sa aj malý národ, malý štát usiloval zakladať a financovať, aspoň minimálne a podľa možností kultúrnu a vysokoškolskú činnosť o svojej krajine v zahraničí? Podobne ako to robia veľké štáty, len v menšom rozsahu. Ako o tom presvedčiť politikov? - Když jsem poprvé přišel o práci v Americe, tak mě pozvala britská National Film School do Anglie. A proč mě pozvali? Protože jsem měl něco společného s českým filmem šedesátých let, který vůbec nebyl dělán proto, aby se o české kultuře hovořilo anglicky. Byla to ryze česká, o svých problémech dělaná kinematografie. Až budeme mít kultivovanou kulturu, která bude pro svět zajímavá, nebudeme muset zakládat venku univerzity, lidi ze zahraničí nás budou sami zvát. Taková situace ale zatím nevznikla. Kdo bude prosím dnes zvát Čechy na to, aby je učili na základě dnešní české zkušenosti, jak se dělá kumšt a jak se dělá kultivovaná kultura? A nemohli by ich učiť o kultúre zo šesťdesiatych rokov? Napríklad študenti bohemistiky, kolegovia mojej dcéry z Oxfordu, nepoznajú Rodákov, nepoznajú Formana. - To by dokonce měli a mohli. Teď jsem byl v Polsku, kde Poláci udělali festival československého filmu šedesátých let, v deseti městech, ve dvou nabitých kinech ve Varšavě, plné rádio, plná televize, plné noviny. Říkali: Vy jste taková šťastná země, vy jste to všechno měli, my jsme to neměli, vždyť ty filmy jsou všechny úplně současné. To je všechno, jako kdybychom se dneska dívali do zrcadla na sebe, to vůbec nezestárlo. Já im zase říkal: Vždyť vy jste také měli krásné filmy. A oni na to: No, ale neměli jsme jich tolik a málo jsme toho viděli. A vy to máte doma a v kinech a můžete to mít, kdežto my to máme jen na festivalu. Teď děláme ještě pořád v Paříži s Českým centrem Půlrok české kultury šedesátých let. Jenže to je malinká věc, bez peněz. Myslíte si, že dlhodobé presadzovanie dnešnej českej kultúry vo svete za to nestojí, pretože nič také dnes neexistuje? - Trošku si to myslím, ale není na mně, abych tohle řekl. Je na těch lidech v zahraničí, aby vám řekli, proč to nedělají. Ale ja to myslím naopak. Američania predsa vedia veľmi dobre, že keď vybudujú a budú financovať univerzitu napríklad v Kirgiszku... - ...tak dostanou dobré studenty, které přetáhnou na americké univerzity, dostanou dobré počítačové techniky... Jestli dostanou dobré kumštýře, kteří budou kyrkyzští, to nevím. Oni možno chcú, aby boli americkí. Ale veď práve na to sa pýtam. Nemci majú v zahraničí Goethe Institut. Taliani financujú na britských univerzitách katedry talianistiky. Francúzi majú Francúzsky inštitút. Briti British Council... - Vždyť Česká republika nedělá v současnosti nic ani pro svou vlastní kulturu ve své vlastní zemi, říká, že na to nejsou peníze. Tak jak a proč by to měla dělat ještě ven? Zhováral sa Jan Čulík Skrátené a spracované podľa www.blisty.cz

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984