Kdo ještě potřebuje v čele smečky samce Alfa?
Mediální výsluní, kterému se v posledních několika dnech těší předseda českých komunistů Grebeníček, signalizuje jediné. Nenašel se doposud nikdo, kdo by předsedu „radikálně levicové“ strany významněji hájil. Pohřbívají ho všichni společně. Kde zůstala Grebeníčkova „šmeralovská“ budoucí tvář KSČM, jak o ní mluvil i Ransdorf? „Společnost prochází rozsáhlými změnami a my nemůžeme jít do voleb s orientací na dělníky. Realita je už úplně jiná,” řekl předseda KSČM počátkem prosince 2004. Je podzim 2005. Pro jednu část komunistů je inspirativní vývoj v komunistických stranách Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska, Moldavska... Vojtěch Filip pro ČTK prohlásil, že problémy s programovou orientací strany, kvůli nimž Grebeníček odstupuje, jsou „překonatelné prací”. Jinými slovy národu sdělil, že se předseda nepředřel. Z jedné strany útočí reformisté, že je Grebeníček moc konzervativní a tolerantní vůči neokonzervativní klice a revanšistům ve straně, z druhé strany zaznívá křik „stalinistů” a jejich nedovzdělaného dorostu, že první muž ve straně musí být „více ideový” a veškerá širší komunikace na levici je stejně jako v případě některých dalších funkcionářů jen „podléháním propagandě protivníků“ a „sociáldemokratickou úchylkou“. Podle těchtýž revolucionářů, udržujících stále „komunistickou identitu“ stranických řad, třebas „vojenská intervence ze srpna 1968 sledovala zachování socialistického kurzu vývoje Československa“. Ti ještě radikálnější soudruzi tvrdí, že „sociální demokracie je předkožkou na těle dělnické třídy“. Čili něco zbytečného, nečistého a způsobujícího jen svrbění... Jak a proč tedy tvořit širokou jednotu levicového hnutí a nepoužít obřízku? V havlovském ghettu, do kterého bývalý prezident v dobách své slávy komunisty zavřel, se mnohým zalíbilo. Nemají odpovědnost a mohou lacině nadávat na jakoukoliv vládu, která je právě u moci. Stárnou a senilní, v ghettu se ale mají rádi, vyprávějií vnukům o své zašlé slávě a vzájemně se utěšují, že ještě jednou přijde čas... Názorový posun v KSČM? V jednu chvíli to vypadalo, že předseda strany začal koketovat s myšlenkou, že by se reformnímu proudu postavil do čela. Vypouštěl signály, zachycené většinou jen aparátem a funkcionáři, které svědčily o názorovém posunu. „Tvrdím, že skutečný zájem pokroku nemůže nikdy spočívat na zásadě, že vůči odpůrci je vše povoleno. Justiční vražda zůstane hanebnou skvrnou, ať se kryje zájmy církve, zájmy kapitálu nebo zájmy komunismu,“ prohlásil Grebeníček před rokem u příležitosti výročí 17. listopadu 1989. To bylo silné slovo. Nejsilnější, jaké do vlastních řad kdy pronesl. Už ho později nezopakoval. Podle zdrojů poměrně detailně obeznámených se situací uvnitř strany Grebeníček překvapil nyní svým rezignačním mediálním výstupem obě křídla – reformisty i neokonzervativce. Skoro se dá říci, že je i naštval, protože teď budou MUSET jednat. Dlouhá léta se jakémukoliv ideovému vývoji ve straně vyhýbali, díky neschopnosti mezinárodní komunikace i neschopnosti vytvořit si vzájemné kontakty s evropskou radikální levicí se česká komunistická scéna neobohacovala ani informační výměnou. I proto jako jeden ze stěžejních úkolů mezinárodní konference komunistických a radikálně levicových stran zazněla potřeba intenzivní informační výměny a vzniku „dokumentačního střediska“ v Praze. Konzervativní deník komunistů Proč ale? Protože většina českých komunistů nevládne žádným cizím jazykem mimo špatné ruštiny a většina je bohužel – i vzhledem ke svému věku – i internetově negramotná. Většina informací se ale na evropské levicově radikální scéně šíří elektronicky (e-ziny, diskuzní fóra a mailinglisty), tištěné časopisy se už málokdy vidí. Internet je rychlejší a levnější. Angličtina se i proto stala základním komunikačním jazykem. Češi se ale musí spoléhat pouze na konzervativní Haló noviny vedené Grebeníčkovi věrnou šéfredaktorkou Mirkou Moučkovou, vnějškově řízené akciovou společností Futura ve stoprocentním vlastnictví komunistů, diskrétně ale řízené a částečně dotované samotným předsedou Grebeníčkem a s ním spřízněnými nadačními finančními zdroji. Profesionální úroveň Haló novin odpovídá věku, profesionálním zkušenostem a kvalifikaci většiny redaktorů v nich (až na tři, čtyři redaktory jsou to jen „poctiví straničtí propagandisté“). Pouze víkendové soudničky a vložená kulturní příloha Obrys-Kmen si zachovávají tradiční profesionalitu a zároveň i odstup... Stranický deník neslouží stále globálnější informovanosti a rozšiřování rozhledu čtenářů o otázkách, kterými žije evropská, asijská či latinskoamerická levice. Nikoho v redakci nezajímá, co celé levicové hnutí spojuje – sociální fóra, ekologie, alterglobalismus, spotřebitelské hnutí, open source, antiestablishmentová kultura a její šíření, dekriminalizace měkkých drog, solidarita s třetím světem, boj za ženská práva či práva menšin a zachování menšinové kultury a jazyků, boj proti dětské práci, Tobinova daň, protiválečné a antimilitaristické hnutí... Haló noviny se oproti tomu odkazují většinou k lokální historii českých zemí a na výsledky 2. světové války, polemizují neustále s provokacemi sudetských Němců a jejich mediálními propagátory v Čechách. Varují před germanizací pohraničí landsmanšafty a skupování lokálních tiskovin Němci, objevují znovu Fučíka či Kim-Ir Sena, případně obhajují husitství a panslavismus. V nejlepším případě informují o guerillách ve Venezuele. Už nepřinášejí ani Fidelovy projevy, nejspíše proto, že Castro prosazuje spolupráci Kuby s Evropskou unií, do kubánských škol nechal zavést počítače a z Havany do Guantánama nechal natáhnout optický kabel pro vysokorychlostní internet... Haló noviny neanalyzují, ale většinou potvrzují zažité konzervativní stereotypy. Nekomunikují s odlišnými koncepty, nepolemizují věcně s ideovými protivníky, nekonfrontují fakta s mýty – většinou potvrzují mýty svých čtenářů. O straně, o poslancích, o síle a revolučním odhodlání předvoje dělnických mas. Odhodlání v kterýchkoliv volbách volit KSČM, ať je jakákoliv. Používají jazyk zapšklých frází a ideologických nálepek dob dávno minulých, nedodržují pravidla seriózní žurnalistiky. Mísí informaci s propagandou, zprávu s komentářem. Neustále mají pocit, že musí rehabilitovat nedávnou minulost a její představitele, protože blízké i vzdálenější budoucnosti levice i globalizaci nerozumí. V Haló novinách nelze polemizovat, neboť publicistiku okupují čtyři stále stejní a stále stejně únavní autoři – ještěři. Prostor pro názorovou odlišnost je redakcí marginalizován či přímo znemožňován. Přesto jsou občas zdrojem zajímavých perliček či zpráv ze zahraničí, které se ale na stránky dostávají nekoncepčně – jaksi mimochodem a možná i proti vůli šéfredakorky. Vítězství reformistů Grebeníček se v posledním půlroce dopustil několika taktických chyb. Místo toho, aby sjednocoval stranu a uklidňoval vášně vzniklé po sjezdu – a využil k ideové diskusi právě vlastní noviny, začal své názorové odpůrce kritizovat za nedostatek pracovitosti a ideové úchylky. Zakonzervoval v senilnějících Haló novinách status quo. Nechal se následně vyprovokovat reformním křídlem k výroku, který jako samec Alfa už nemůže vzít zpět. Reformní křídlo muselo mít po pátku poprvé od sjezdu pocit vítězství. Smetlo mu jeho koncepční materiál o „metodách a formách stranické práce“ s vědomím, že mají podporu „zdola“ – z členské základny a části funkcionářského aktivu. Prosadilo též, přes odpor místopředsedy Václava Exnera a vedoucího zahraničního oddělení Hassana Charfa, dvanáctičlennou delegaci na sjezd SEL (Strana evropské levice) a zbrzdilo tak proces pozvolného rozkladu evropské frakce i tvorbu „akční a programové jednoty“ evropských sil nalevo od sociální demokracie na bázi centralizované komunistické Internacionály. Vyprovokovalo Grebeníčka k uložení analytického úkolu Exnerovi a prosadilo mimořádný výbor k opětnému řešení otázky vstupu do SEL a tématu stalinismu.Ve všech případech reformisté zvítězili, protože jejich pozice byla „populárnější“ a únava z nicnedělání tváří v tvář možnosti kooperace s Paroubkovou sociální demokracií byla stále větší. Do 1. října je sice spousta času, ale ze základních organizací pořád nikdo nepíše „Grebeníčku, zůstaň“. Do Rudého domu nepřicházejí petice ze závodů a organizací pracujících na podporu velkého vůdce... Definitivní odchod? Nejde-li Mohammed k Hoře, musí Hora k Mohammedovi. Grebeníček se proto ihned rozjel na rodnou Moravu zorganizovat akci na svou záchranu. Ale ani ve Znojmě jej nepřijali s jasnými ovacemi. Z Moravy je totiž i předseda poslaneckého klubu Kováčik, který se otevřeně v médiích vyslovil pro podporu Vojtěchu Filipovi. Na rozdíl od Grebeníčka umí vyjednávat a pro své poslance v klubu ledacos udělat. Tu prosadit opravu školní střechy, tu podporu obci z regionálního fondu... Dělení kůže medvěda – jak se přezdívá druhému a třetímu čtení státního rozpočtu ve Sněmovně teď na podzim – je vítanou příležitostí pomoci vnitrostranické pozici jednotlivých poslanců v jejich regionu a tím i v jejich organizacích. Každý je odněkud. Grebeníček nemůže být odevšad. Podle zdrojů z ulice Politických vězňů je čas samce Alfa u konce. Poslední velká politická bitva muže, který přežil v čele strany víc jak dvanáct let, nastala. Ukazuje se, že jej dnes možná obě navzájem soupeřící křídla rozervou jak snadnou kořist, protože dnes ho už ani jedno nepotřebuje. Řekl totiž, že odejde. Samec Alfa projevil slabost a únavu. Boj o moc v KSČM začal.
Článok bol uverejnený internetovým denníkom Britské listy www.blisty.cz Redakčne upravené, medzititulky SLOVO
