Reklama
Reklama
www.svetla.sk

Uvnitř polské SLD zuří nelítostný boj o moc

V polském Svazu demokratické levice to vře. Blíží se volby a dříve dominantní strana na tom není nejlépe. Končí také druhé funkční období prezidenta A. Kwasniewského a on hledá způsob, jak zajistit svou politickou budoucnost.
Počet zobrazení: 483

V polském Svazu demokratické levice to vře. Blíží se volby a dříve dominantní strana na tom není nejlépe. Končí také druhé funkční období prezidenta A. Kwasniewského a on hledá způsob, jak zajistit svou politickou budoucnost. Prezident dobře ví, že jeho mezinárodní kariéra, o kterou tolik stál, je na delší dobu neaktuální. Dnes tam pro něj prostě není místo. A tak se o sebe musí postarat doma a k tomu potřebuje vlastní politické zázemí. Už dlouho se netají představou o nové straně, která by spojila SLD, SdPl, dřívější liberály z Unie svobody a možná ještě někoho dalšího,“ komentuje dění jeho odvěký rival v SLD expremiér L. Miller. Proto byla a je polská politická scéna svědkem zvláštního, místy až absurdního dramatu. Nejdříve se z reálné politiky vytratila skutečná levice, zůstalo jen slovo v názvu. Od strany se odvrátili její voliči a sympatizanti a preference sjely z více jak 40 procent na sedm-osm. „Levicový politici“, pro které bylo poslancování a práce „tam, kde je strana umístí“ zdrojem dobrého bydla, se začali ohlížet po něčem novém. Méně zkompromitovaném. Mnozí se rozešli do jiných stran, některé si dokonce vytvořili. Samotná SLD se pak rozhoupala k boji o vlastní přežití. Rozhodla se nikoliv změnit politiku, vrátit se levicovosti a k hodnotám, na kterých spočívala její důvěryhodnost v očích voličů, ale vyměnit tváře. Do čela přišli mladí liberálové a řešili problém, co s těmi starými. Nový předseda SLD W. Olejniczak našel recept, rozhodl se odložit je do Senátu. „Je to zadní dvorek Sejmu,“ píše v TRYBUNĚ redaktor Piotr Skura, „televize nevysílá jeho zasedání, noviny o nich nepíšou, lidé o jejich práci nic moc nevědí. Jednou za rok něco málo řekne maršálek Sejmu v pětiminutovém novoročním projevu.“ Jenže těm, co něco znamenali, se tam nechce. A v tom je ta potíž. Nemělo se stát to, co se stalo Po posledním zasedání Národní rady SLD jedni slavili a druzí skřípali zuby. Rada rozhodla, že do Sejmu nebudou kandidovat expremiéři Józef Olexy a Leszek Miller, dřívější ministři a výrazné postavy SLD J. Jaskiernia, M. Dyduch, J. Dziewulski, M. Wagner a další, byť je vojvodské organizace navrhly. Chtějí-li mohou do Senátu! „Nejsem kus nábytku, aby mě mohli stěhovat, jak se komu hodí. Jsem bývalý předseda vlády a nikdo jiný, než volič nemá právo rozhodnout, zda bych měl v parlamentu pokračovat či skončit,“ reagoval rozhořčeně L. Miller, který poté, co ho v Lodži navrhli na kandidátku, požádal, aby kandidoval až z posledního místa. Teď mu příkazem shora zakázali, aby o něm rozhodli občané Lodžského vojvodství. Podobně neskrýval rozhořčení J. Olexy: „Je to praxe, s jakou jsme se dosud nesetkal.“ Možnost dalšího rozkladu strany nevyloučil také donedávna generální tajemník strany Marek Dyduch. Šéf podkarpatské SLD Krzysztof Martens sdělil v rozhovoru pro deník RZECZPOSPOLITA, že za tak hrubých zásahů do navržených kandidátních listin „neví, jak bude mobilizovat lidi do aktivní volební kampaně. To, co se stalo, se nemělo stát.“ Dlouhé ruce Kwasniewského? Nespokojení a ukřivdění vidí za vším, co se v SLD děje, dlouhé ruce A. Kwasniewského. Po zmiňovaném zasedání vedení SLD nadepsala TRYBUNA zprávu titulkem: „Prezident bere vše.“ Krzysztof Pilawski v článku píše, že prezident ovládnul stranu a změnil či dosadil její vedení, vyhnal staré kádry a omezil jejich vliv a teď bude z trosek lepit novou stranu, ale ta už nebude levicová. A to vše pod heslem „mladí vpřed!“. Mnohá média blízká A. Kwasniewskému, jako například GAZETA WYBORCZA, hovoří o střetu generací v SLD. „V žádném případě to není konflikt pokolení,“ polemizuje s tímto obrazem L. Miller, „stačí se podívat na čela kandidátních listin. Jsou na nich jména starých známých pana prezidenta a ani s velkou představivostí nelze žíct, že to jsou mladí lidé. Třeba takový Kryzstof Janik, Jerzy Szmajdzinski, Krystyna Lybycka, Ryszard Kalisz, Grzegorz Kurczuk anebo Jolanta Szymanek. Všechno lidé s družiny A. Kwasniewského.“ Svědčí to, podle mínění řady politologů, o snaze prezidenta postarat se o „své lidi“, zachovat si vliv v Sejmu a také o nutkání „vyrovnat si účty“ s těmi, co nectili jeho majestát a kritizovali jeho útěk od levicovosti. Obraz předání kormidla mladším nesdílí ani Marek Dyduch, který v deníku ZYCIE WARSZAWY říká, že jedni byli označeni za viníky všeho a druzí, kteří dělali totéž, byli uznáni za nepostradatelné. Za „mistrovský kousek“ označuje poslední účelové tahy uvnitř SLD Piotr Zaremba v TYGODNIKU POWSZECHNYM. „Byla to série sociotechnických triků profesionálních agentur, které ví, co v daný okamžik veřejné mínění ocení. Ne nadlouho, ale právě na onu potřebnou dobu,“ uvádí ve své stati a přirovnává to ke „svého druhu pohádce“. Upozorňuje na to, kolik termínů a výrazů z divadelního prostředí se v analýze politických událostí používá – scéna, hra, role, kulisy, drama… Ale politika a reálný život, to není hra. Jde o osudy lidí, národů, o podmínky jejich života. Divadelní hra někdy končí, herci odejdou ze scény a diváci z hlediště, divadlo zůstane prázdně. „My však, co tu žijeme, nemůžeme opustit politiku, jako ten divák. A proto nebuďme jen diváky!“ končí podobnou úvahu v RZECZIPOSPOLITEJ sociolog Tadeusz Szawiel z Varšavské univerzity. Autor je publicista

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama