Nevysvetlené záhady nežnej revolúcie
Internetové vydanie českého denníka Mladá Fronta Dnes pred časom uverejnilo článok, v ktorom aj po rokoch autor Luděk Navara upozornil na niekoľko nezodpovedaných otázok o nežnej revolúcii zo 17. novembra 1989. Pre najmladšiu generáciu je už nežná revolúcia iba kapitolou našich dejín, ale pre strednú a staršiu generáciu je to kus vlastnej osobnej histórie. Preto vám v skrátenej a upravenej podobe toto zaujímavé čítanie ponúkame. Kdo revoluci vlastně začal? Byli to opravdu jen studenti, kdo ten osudový večer začal revoltu? - „Toto je jedna ze záhad, které mám. Pořád ještě žije představa zákulisní dohody – spiknutí disidentů s režimem. To já tam nevidím. Ale nedá se vyloučit, že to mohlo být připravené mezi Adamcem a Mohoritou. Možná se to nedozvíme nikdy,“ říká historik Vilém Prečan. Na důchodcovské poměry českých komunistů mladý Vasil Mohorita byl šéfem komunistické mládeže a Ladislav Adamec byl racionální premiér. Oba dnes zarytě mlčí. Jak se studenti dostali na Národní třídu? - Byla to vlastně povolená demonstrace, která se měla konat na Albertově, mimo pražské centrum. Jak se tedy demonstranti dostali na Národní? Zavedl je tam provokatér StB Zifčák, jak se traduje? „Bylo v plánu jít do centra, demonstrace na Albertově byla jen záminka. Cesty ale byly blokované, takže do centra se dalo až po Národní,“ říká jeden z někdejších studentských vůdců, Václav Bartuška. Ale v čele průvodu opravdu kráčel Zifčák... Podvod s mrtvým studentem Šmídem? - To, co definitivně vyburcovalo veřejnost, byla alarmující zpráva: na Národní třídě zabili studenta Karlovy univerzity Martina Šmída. Zprávu vysílaly světové agentury, například Reuters. „Pokud přijmeme teorii, že to bylo připraveno, bylo to připraveno dokonale. Martin měl odjet na Slovensko, do místa bez telefonu, odkud se měl vrátit za několik dní. Rozmyslel si to na poslední chvíli,“ popisuje matka „mrtvého studenta“ Jana Šmídová. „Pokud to připraveno bylo, bylo to geniální: mrtvý student by skutečně nebyl k nalezení,“ říká Šmídová. Jak se zpráva dostala do médií? - „Byla jsem 18. listopadu v Realistickém divadle, kde se mluvilo o stávce a mrtvém studentovi. Řekla jsem, že syn je naživu. Přesto se zpráva šířila,“ popisuje dále. Upozornila i zpravodaje agentury Reuters Michaela Žantovského. „Ověřovali jsme si to na studijním a zjistili jsme, že na fakultě studuje ještě další Martin Šmíd,“ hájí se Žantovský. Reuters tehdy zprávu pustil do světa. Co řekl a neřekl Šmíd pro televizi? - Když živého „mrtvého studenta“ našli novináři, odvysílala televize zprávu, která veřejnost neuklidnila. „Sáhla na mne smrt,“ řekl tehdy Šmíd. „Bylo to sestříhané, říkal jsem: když jsem si pomyslel, že jsem na jeho místě mohl být klidně já, sáhla na mne smrt,“ vysvětluje dnes. Veřejnost to však chápala po svém: student naznačuje, co nemůže říct otevřeně: že byl bit. Ale ani to nebyla pravda. Vypadá to, že revoluce, která propukla, vznikla kvůli nedorozumění, omylu či podvodu. Která varianta je horší? Kdo za tím byl? - „Jsem přesvědčen, že klíčem je Drahomíra Dražská, která informaci rozšířila,“ tvrdí dnes student Šmíd. Žena s podivnou pověstí, tehdy snad v péči psychiatra a prý i pod vlivem drog. Možná si všechno vymyslela. Od ní však informaci převzal novinář Petr Uhl a od něj Reuters. „Dražská prý dřív dělala vrátnou na koleji,“ říká Martin Šmíd. Tam se mohla dozvědět jeho jméno. Po roce 1989 byla trestně stíhána za to, že několikrát za sebou prodala svůj pronajatý byt. Prý přitom vystupovala také velmi přesvědčivě. „Té ženě prostě všichni naletěli. Žádné spiknutí nebylo, režim se prostě zhroutil,“ říká Václav Bartuška. Pozdější pokusy dostat z Dražské kloudné vyjádření skončily neúspěšně. Proč se jí věřilo? - „Tehdy jsem byl přesvědčen, že zpráva je pravdivá,“ prohlásil v roce 1990 Petr Uhl, když se omlouval veřejnosti. Dražská zprávu o smrti studenta namluvila na magnetofonový pásek a část výpovědi se k Uhlovi dostala hned 17. listopadu večer. Protože prý byla sama zraněná, výpověď nedokončila a druhou část dodala druhý den. Uhl zprávu zkoumal, ale u Šmídových rodičů ji neověřil. Prý uvěřil Dražské, že rodiče jsou mimo Prahu. Byla za pádem komunismu nechtěná chyba novináře? Nebo to byla umně nastražená provokace? „Ani dnes nevylučuji pouta mezi StB a Dražskou. Ona byla drogově závislá a tito lidé byli pod státní kontrolou,“ říká Uhl. Kdo stál za depeší do Washingtonu? - V roce 1997 zpřístupnili Američané soubor depeší, které koncem roku 1989 byly odesílány z pražské ambasády do Washingtonu. Mezi nimi byla jedna z 19. listopadu. Jistá Američanka podávala zprávu, že skutečně při zásahu na Národní byl jeden ze studentů zabit. „Oni tomu také věřili,“ připomíná historik Prečan. Jméno Američanky však zůstává záhadou, údaje, které by mohly vést k identifikaci osoby, která zprávu podala, byly zabíleny. V depeši se píše, že se to Američanka dozvěděla od přítele, jenž strávil noc v nemocnici, kde čekal na zprávy o dívce, která utrpěla zranění. Z kontextu však vyplývá, že onou dívkou byla zřejmě zase Dražská. Byli Dražská a Zifčák domluveni? - V čele davu mířícího na Národní třídu kráčel důstojník tajné policie Ludvík Zifčák. Tam předstíral vážně zraněného. Byli domluveni s Dražskou, která pak tvrdila, že na Národní zahynul student? „Jeho cílem bylo vetřít se do přízně studentů, založit studentské sdružení a být věrohodný – měl dlouhodobé úkoly,“ říká Bartuška. Otázkou je, zda byl skutečně zraněn, nebo to jen předstíral. Kvůli dramatickému účinku se prý přitom zabalil do vlajky. „Mně na jaře 1990 poté, co byl demaskován, řekl, že dostal ránu a byl v šoku. Celkem tomu věřím, ránu mohl dostat jako kdokoli jiný,“ popisuje Bartuška. „Nevěřím, že by jeden člověk byl schopen zavést tisícihlavý dav tam, kam chce.“ Ale jestliže nejsenzačnější zpráva z tehdejší Prahy je lží, proč by demonstraci nemohl vést provokatér? Co chtěla KGB v Praze? - V listopadu 1989 přijíždí vysoký představitel sovětské tajné služby (KGB) do Prahy. Jedná se šéfem StB Alojzem Lorencem přímo v osudný večer. Mohli zrežírovat pád komunismu u nás? Vždyť od února 1948 Moskva věděla o všem, co se v Praze dělo. Jenže v roce 1989 Rusko už není obávanou diktaturou. Přestavba vedená Gorbačovem uvolnila pouta. Nebylo tedy v zájmu Moskvy připravit stejně tak pád diktatury i v Praze a umožnit nástup lepších, mladších a hlavně Moskvě nakloněných komunistů? „Rusové neměli ani sílu, ani čas ovlivňovat události ve střední Evropě. I když „naši“ se toho doprošovali,“ říká režisér Pavel Kačírek, který natočil pro Českou televizi unikátní rozhovor s „otcem“ sovětské přestavby a někdejší Gorbačovovou pravou rukou Alexejem Jakovlevem. „Pád komunismu nebyl naší, ale globální záležitostí,“ dodává. Proč netekla krev? - Komunisté sice byli k smíchu, ale kdyby se pustili do boje, měli by trumfy v rukou. „Ano, máme ještě možnost politickými prostředky situaci zvrátit. Navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu, bezpečnost, milici,“ hřímal ještě 24. listopadu na uzavřeném zasedání stranického vedení šéf armády Milan Václavík. Požadoval především obsadit televizi. Jeho názor v tu noc (zasedání trvalo přes půlnoc) nebyl ojedinělý. Na osudovém jednání však převládl postoj opačný: vše řešit bez násilí. Bylo to jedno z mála správných rozhodnutí československých komunistů. Nepřijali ho zrovna nadšeně. Kam se vytratil Ladislav Adamec? - Začátkem prosince 1989 to vypadalo, že komunistický premiér Ladislav Adamec na Hradě vystřídá Gustava Husáka. Byl první, kdo při jednání s opozicí podal ruku Václavu Havlovi. Měl podporu revolucionářů a zdálo se, že i svých – komunistů. Jenže hned na začátku ztratil velkou část sympatií, když byl na masové demonstraci na Letné vypískán – nesmyslně požadoval zrušit plánovanou generální stávku. Nezískal jedny a ztratil druhé. Zůstal sám... Tehdejší pád komunismu ve skutečnosti až tak velkou záhadou není. Ale k vysvětlení některých věcí nazrál čas. Spracoval Braňo Ondruš
