Záhady kolem Kryštofa Kolumba
12. října 1492 přistál Kolumbus či španělsky Cristóbal Colón nebo italsky Christoforo Colombo na jednom z ostrovů souostroví Bahamy téměř při pobřeží amerického kontinentu. Přitom jásal nad tím, že objevil cestu do Asie, ba přímo do Indie či do Číny. Pobíhal od domorodce k domorodci a ptal se jich na zlato. Slovo „oro“ (zlato) se stalo nejvyslovovanějším termínem, kterého Španělé vedle jmen svatých potom v průběhu příštího století používali při pobytu v nově objeveném kontinentu. Hledali také zemi Zlatého muže (Eldorádo). Obyvatelům objevených ostrovů začal říkal Indios, Indiáni. Zvláštní Kolumbovi znalosti Byla to první samostatná cesta tohoto Itala z Janova, který patrně předtím nevelel ani pramici a teď ho královský pár kastilsko-aragonský jmenoval dokonce admirálem a vůdcem výpravy tří kocábek. Zajímavé je také to, že se nevydal přímo na západ, jak bych předpokládal, aby přistál někde přímo u mysu Hatteras u pobřeží Severní Karolíny v dnešních USA, ale on se vydal na cestu oklikou. Jel totiž nejdřív na jihojihozápad či na jihozápad a teprve u Kanárských ostrovů odbočil na západ. Jako by něco věděl o rovníkovém severním příhonu pasátovém, mořském proudu, který směřuje od východu k západu, tedy od afrických břehů k jihoamerickým. Již předtím využíval proudu, který je nesl od Palosu podél afrických břehů. Byla to stará vodní cesta Portugalců , kteří se pak nechali nésti Guinejským proudem kolem břehů Afriky až ke stejnojmennému zálivu, kam směřovala postupně většina portugalských lodí, vedených takovými kapitány, jako byl Eannes nebo Pedro Covilháo či Nuňo Tristáo. Je nutno si přiznat, že se Kolumbus choval jako zkušený a věci znalý oceánolog a že v této věci překonával své vrstevníky. Zdá se, že měl Atlantický oceán důkladně „přečtený“. Věděl o cirkulaci proudů v podobě velkého elipsoidu v tomto oceánu, jehož hlavní větví byl Golfský proud a potom onen teplý severní příhon pasátový, protože na zpáteční cestě nejel zpět ve svých stopách, což by mu bylo trvalo dlouhé týdny, protože by musel překonávat i pasátní vítr. On tedy zabočil nejdřív na severoseverovýchod a potom na severovýchod, až posléze asi na úrovni 30. stupni severní šířky něco jižněji změnil kurs na východní. Prostě opět využil Golfského proudu, aby se dostal zpět. Je možné, že oceánografické poměry v Atlantiku řadu let studoval a že se dostal v Portugalsku k materiálům astronomické a matematické junty či něco nastudoval na generálním kapitanátu v Lisabonu, kde se také řadu let pohyboval a dokonce se zde i oženil. Prý se o existenci Amerik mohl dozvědět i z cesty, kterou organizoval r. 1472 – 73 dánský král Kristián II. na popud portugalského krále Alfonse V. Cílem měl být Labrador a Nový Foundland. Veliteli výpravy měli být dva vysloužilí němečtí piráti Diderik Pinnig a Hans Pothorst. Sekundoval jim prý Portugalec Joáo Corte Real a k cíli se dostali proto, že využívali arktických studených proudů, jichž použili i vikingští plavci pod Leifem Ericssonem r. l000 n. l. O této cestě existuje zpráva kielského starosty dánskému panovníkovi, která je ovšem o pěknou řádku desítek let pozdější (viz Josef Janáček: Čtyři plavby Kryštofa Kolumba, Panorama, Praha 1992). Její důvěryhodnost je patrně problematická. Různá mořská proudení Kolumbus tedy něco věděl o pravidelných mořských proudech, které jako pasátní příhony proudí pravidelně po obou stranách rovníku od východu k západu a nakonec se obracejí k severu podél pobřeží kontinentů a jižní k jihu. Věděl také o pasátních větrech, které vanou od pólů k rovníku, ale díky rotací zemské se vychylují proti směru rotace. Ten severní směřuje ze severovýchodu na jihozápad a ten druhý na jižní polokouli z jihovýchodu na severozápad. Těchto znalostí využil, jak píše Stanislav Nikolau (Učebnice zeměpisu, str. 26 – 28, Profesorské nakladatelství a knihkupectví, Praha 1929): „..použil teplého proudu a plavil se na něm na západ od Azorských ostrovů…“ S. Nikolau, mimochodem náš vynikající zeměpisec, který se kompromitoval přitakáním hitlerovské geopolitice, říká dále, že existence Golfského proudu zabraňovala Evropanům, aby objevili Ameriku již dříve. Portugalce brzdil v jejich postupu kolem Afriky směrem na jih právě studený antarktický příhon, který až po Guinejský záliv proudil proti jejich lodím a hatil uskutečnění plánů prince Jindřicha Mořeplavce o obeplutí Afriky a nalezení námořní cesty do Indie. Kdyby byl Kolumbus volil jižnější cestu, byl by se možná dostal právě do Guinejského zálivu nebo při trochu jiném kurzu byl by naopak díky Brazilskému proudu objevil pobřeží Brazilie a zátoku Lednové řeky (Rio de Janeiro) pár let před Cabralem. Jižnější kurz jej také při poslední cestě přivedl k břehům dnešní Venezuely. Teplá proudění tvoří v Atlantickém i v Tichém oceáně dvě elipsy, ve kterých na severní polokouli na jihu proudí masy vod na západ a na severu na severovýchod a východ. Na jižní polokouli toho snad využil při plavbě kolem světa na cestě od Amerik k Asii Fernáo Magelháes a Španělé z Filipin proud Kuro-šio zanesl až k severoamerickým břehům. Odtud se již dostávali k břehům Panamy, kde překládali zboží do lodí na druhé straně Panamské šíje pro cestu pomocí Golfského proudu do Španělska. O znalosti se nepodělil V pojmenování pasátních větrů slyšíme francouzský název „pasáž“, průchod, od slovesa „passer“(procházet). Snad toto pojmenování prosazoval nějaký francouzský bukanýr. Těchto mořských „průchodů“ využívaly i anglické nákladní plachetnice ještě snad v 19. století. Že měl Kolumbus výjimečné nadání pro námořní navigaci a pro vše, co souviselo s „oceánoznalectvím“ dokazuje i fakt, že při své čtvrté cestě předpověděl příchod hurikánu. Ale místodržící Ovando neuposlechl jeho varování a vyslal do Španělska flotilu více než dvaceti plavidel, která byla celá zničena smrští, při níž zahynul i Kolumbův osobní nepřítel Bobadilla. Vypadá to, jakoby věděl něco o tlakových nížích a výších, o cyklonách a anticyklonách. Je zajímavé, že o svých oceánografických poznatcích nesepsal nějakou příručku třeba pro španělské kapitány. Zřejmě se nechtěl s nikým dělit o své poznatky. Získal je patrně z velké části zejména ze zkušeností portugalských a španělských mořeplavců a dokázal je sumarizovat, uspořádat, vyhodnotit a také prakticky využít. Jako španělský místokrál zřejmě vykazoval mnohem menší schopnosti organizátorské a také diplomatické, takže v této funkci nakonec selhal. Před mnoha lety jsem se plavil na vodách přehrady Bystřička u Vsetína na miniplachetnici typu Mlok a zápasil jsem s mírnou brízou. Měl jsem přitom i vzhledem k věku pocity objevitele nových kontinentů a slavného mořeplavce. Od té doby jsem se ke své lítosti k něčemu podobnému nedostal, ale snad právě proto, že se mně to kdysi poštěstilo, kladl jsem si mnohem později otázky, jak to vlastně s tím Kolumbem bylo. Když jsem si listoval zmíněnou půvabnou Janáčkovou publikací, zjistil jsem, že tam není ani zmínka o vědě, která se jmenuje oceánografie (oceánologie), bez níž se zřejmě mnohé z otázek o Kolumbovi nedají zodpovědět více či méně uspokojivě. Je zřejmé, že historie námořních plaveb se neobejde bez týmové práce, v níž by neměli chybět ani znalci světových vod a vzdušných proudů nad nimi. Až do sestrojení parníků, počínaje panem Fultonem, byly lodě vesměs poháněny plachtami a tudíž odvislé od pravidelně vanoucích větrů. A také od mořských proudů, i když právě o tom se příliš často autoři děl o velkých objevech a znamenitých plavcích nezmiňují. Není třeba známo, jak se řídil poznatky z oceánografie proslulý kapitán James Cook při svých plavbách v Pacifiku. Je zajímavé, že ani tak geniální člověk, jako byl Archimédes, autor slavné věty o lodním výtlaku, se nezajímal o roli plachtoví při pohonu lodí a o využití energie pohybujících se vzduchových vrstev.
