Reklama
Reklama

Co všechno se o nás, proboha, ví?

V předchozím románu, Zákaznice (La Cliente, česky v překladu Lubomíra Martínka vydal Prostor, 2000), se francouzský spisovatel marockého původu Pierre Assouline zabýval problémem udavačství za druhé světové války, zejména ve spojení s židy, a jeho následky do doby současné.
Počet zobrazení: 476

V předchozím románu, Zákaznice (La Cliente, česky v překladu Lubomíra Martínka vydal Prostor, 2000), se francouzský spisovatel marockého původu Pierre Assouline zabýval problémem udavačství za druhé světové války, zejména ve spojení s židy, a jeho následky do doby současné. V knize Dvojí život probírá stejné téma ve zcela aktuální podobě. Donašečem, a dokonalým, se stává především technika. Kamery jsou všude: ať vstoupíme do banky, do obchodu, do metra, vjedeme do podzemního parkoviště – všude po naší návštěvě zůstane záznam. Představa, že je možné vést utajený druhý život, se stává naprostou iluzí. tomuto poznání postupně dochází Rémi Laredo poté, co jeho život protnou dvě příhody, jež mají změnit úplně vše. První je trochu směšná nehoda: Rémi má milenku, Victorii, a schází se s ní nejraději v podzemních garážích, jen výjimečně někde v zapadlé čtvrti na oběd, protože vztah musí zůstat utajen. Tentokrát jim ale milování v autě nevyjde. Následkem nešikovného pohybu se spustí airbag, Rémi je na citlivém místě vážně zraněn. Psycholožka Victorie spěchá zpátky do práce, stačí ještě prozradit, že má mít schůzku s podivným pacientem. Druhý den ale milenka nepřijde na smluvenou schůzku – a Rémi ji už nikdy neuvidí. Nicméně neustále na ni myslí, pátrá po ní. Zjišťuje však, že o osobě, již tak vášnivě miloval, nevěděl skoro nic. Rémiho manželství už dávno vyčpělo, pouze děti je drží pohromadě. Jeho vztah k ženě Marii měl trhliny už od počátku, Rémi totiž oproti Marii není Francouz s prastarým rodokmenem, jenž by ho předurčoval do vyšších kruhů, je „jen“ potrhlý vědec zavile hájící projekt výzkumu jeskynních maleb v Ariége proti nesmyslnému rozhodnutí nadnárodního konsorcia o stavbě přehrady. Zato Marie z žádné škatulky nevybočuje: vzdělaná, schopná, krásná právnička – jen trochu povrchní a bezcitná. Právě Rémimu předložila skvělý plán obhajoby. K podpoření žaloby svého klienta, jenž potřebuje dosvědčit, že mu manželka zahýbala, použije tato všehoschopná advokátka soukromý deník dotyčné ženy, navíc pokoutně získaný. Assouline ostatně jako motto románu uvádí Proustovu větu: „Žijeme vedle bytostí, o nichž si myslíme, že je známe – chybí událost, při níž se náhle projeví jinak, než jsme je znali.“ Román, zpočátku poněkud rozvleklý, čtenáře brzy strhne. A nejde jen o to, že bude žádostivý rozuzlení, jehož se mu dostane jen napůl – o to však bude ta zpráva překvapivější. Assouline rozvíjí úvahy o stopách, které po sobě nechtěně zanecháváme, ovšem jeho vcelku lapidární odhalení v tom zřetězení nepůsobí vůbec příjemně. Laredo bojuje za záchranu dvou prehistorických jeskynních maleb, které mohou ještě leccos prozradit. Ale co jsou proti nim všechny naše každodenní telefonické hovory, výběry z bankomatů, platby kartou v restauracích i obchodech, záznamy kamer hlídacích služeb! Dvojí život se dá číst povrchně, jako záznam několika banálních, všedních příhod, jejichž následkem se protagonistům proplouvání životem vymkne z rukou. O románu se nicméně dá přemýšlet i víc, třeba odkrývat skryté analogie Laredova úporného hučení v uších, s nímž se potýká od onoho úrazu v mužských partiích, – se zvuky doprovázejícími přebývání foetu v děložní „bublině“, jak rozváděly některé francouzské recenze. Všímat si návodního výběru jmen ženských postav (Marie a Victorie), srovnávat chtěnou plytkost a nestřídmost jazyka románu s povrchním, konzumním způsobem života či spíš přežívání středních vrstev, atd. Assouline ale především píše o tom, jak tíživá je samota. A že je věčná. Život v manželství je iluze. Dobré mravy, dobré postavení, dobrá partie – k čemu? Ani krásná milenka vás nespasí. Dodejme, že českého Assoulina „spasil“ dobrý překlad – Šárka Belisová si zručně poradila s jazykem románu, který imituje nesnesitelný proud vypravěčových myšlenek, občas zabředající ke klišé povrchních konverzací, občas vtipně využívající možností nečekaných slovních kombinací či pře-kvapivé souhry konotací, – jazykem živým a pestrým. Autorka je prekladateľka a šéfredaktorka iLiteratura.cz (Pierre Assouline: Dvojí život. Motto 2004, překlad Šárka Belisová) Publikované so súhlasom www.livres.cz

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama