Česko: strach z rudého nebezpečí

Páteční a sobotní sdělovací prostředky byly zaplaveny chybnými úvahami politických komentátorů o noční nedohodě vyjednavačů koaličních stran. Krom úmyslného zkreslení, kdy novinář „dělá politiku“ místo aby čtenáře, posluchače a diváky informoval, byla nejčastější chybou antropomorfizace politických stran. Novináři mají představu, že politické strany jsou živoucí bytosti uvažující jako lidé především o tom, co jim přinese největší prospěch a nejmenší újmu. Také vyznávají totemismus. Věří, že v těle stran dlí duch špatný nebo dobrý. Zbavme se antropomorfizace politických stran! Koaličními partnery jsou strany, ale dohody neuzavírají strany, ale konkrétní politici. Ti mají osobní zájmy, vzájemné osobní vztahy, cítí nebo necítí podporu pro své návrhy, chtějí se zbavit svých stranických konkurentů nebo posílit své spojence atd. Kdo vychází z předpokladu, že jednání se účastní „politické strany“ definované deklarovanými programy nebo dokonce zájmy, které jim připisují novináři, odsuzuje se k tomu, že nepochopí nic. Unionisté se dohodnout chtějí, protože bez dohody definitivně neznamenají nic. Ztratí hlavní atribut politika – vliv na veřejné události. Lidovci – Kalouskovci jsou dohodnuti s ODS na likvidaci koalice. Proto přirozeně předložili a budou předkládat ultimativní a vědomě i nepřijatelné podmínky pro zástupce ČSSD. Jestliže na to vyjednavači ČSSD přistoupí, znemožní se před spolustraníky a příznivci strany, jestliže nikoli, budou obviněni z nevůle se dohodnout. Kalouskovci se při té příležitosti zbaví vnitrostranických oponentů (Svoboda z vlády ven – včetně jeho příznivců na mnohých postech). To všechno jen za předpokladu, že Kalousek bude úspěšný, tedy zlikviduje vládu a veřejnost jeho hru neprohlédne. V tomto ohledu se drtivé většiny politických komentátorů bát nemusí. V opačném případě klesnou lidovcům preference, a tím i vyhlídka Kalouska na trvalejší podporu spolustraníků. Lidovci se již celá desetiletí jeví jako univerzální koaliční partneři, avšak přinejmenším v posledních volebních obdobích prosluli jako univerzální rozbíječi koalic a nedůvěryhodní partneři. Nazpět slepou ulicí Situace ČSSD včetně jejích představitelů je zřejmě nejsložitější. V průběhu vládní krize proběhl stranický sjezd, který potvrdil v nejvyšších funkcích představitele strany, kteří nesou značný díl odpovědnosti za dosavadní nutně nefunkční koaliční vládnutí (Gross, Sobotka), dále zvolil „starého“ pragmatika Paroubka, který se osvědčil jako kompetentní člen vlády, dosud neznámou a možná i proto pro delegáty přijatelnou Vaňhovou (porazila až příliš známé Buzkovou a Gajdůškovou) a úspěšného regionálního politika Víchu. Myslící funkcionáři ČSSD samozřejmě vědí, že lidovci jsou ochotni přistoupit na pouze takovou koaliční dohodu, která ČSSD dehonestuje, proto je dohoda vyloučena. Unionisté jsou jen třetí do mariáše (slovo mariáš je francouzského původu a znamená manželství, tedy spíše třetí do manželství než třetí do hry). Vyjednavači ČSSD minimálně už dnes vědí, že dovolit předčasné volby nesmějí. Znamenaly by prohru nejen ČSSD, ale také pro ně osobně. Určitě by neupevnili své pozice ve straně, když i na posledním sjezdu získali chabou podporu (Gross 52,7 %, Sobotka 50,8 %). Jediná dohoda, kterou Kalouskovci připustí, je ponižující. Tu ale nepřipustí orgány strany. Zbývá menšinová vláda. Ta je možná jedině za tolerance KSČM. Ta tak prokáže svůj nesporný vliv, ale Gross a Sobotka patří v KSČM k nejméně oblíbeným politikům ČSSD. Sobotka má názory mnohem bližší ODS než programu ČSSD, programem Grosse je programová nevyhraněnost, protože jak říkával Švejk, každé přiznání ztěžuje zapírání. Má-li Gross přežít, musí nejen tolerovat KSČM, ale i KSČM musí tolerovat Grosse, protože bez Grosse padne celá vláda. Prezidentská krize Prezident je instituce a ta dnes nefunguje tak, jak jí (mu) Ústava ČR ukládá. Zákonodárci schvalující Ústavu jistě neměli formulací „prezident demisi ministra přijme“ na mysli možnost, že ji přijme na konci volebního období. Znamená to, že ten, kdo má něco učinit, to učiní bezodkladně či bez zbytečných průtahů. Podobně formulace „uloží pokutu v rozpětí 200 – 1 000 Kč“ neznamená, že jí veřejný činitel uloží za 50 let. Jde-li o úkon ve správním řízení, je lhůta 30 dní, není-li lhůta uvedena jinak, je nutno konat promptně. Neodůvodněné prodlužování je evidentním zneužíváním pravomoci veřejného činitele. V demokracii se volení funkcionáři odpovídají lidu, nikoli naopak. Prezident musí být v dodržování zákonů dobrým, nikoli špatným příkladem. Zlom v prezidentově vyčkávací taktice může nastat v okamžiku, kdy koaliční jednání zkrachují a premiér Gross požádá o odvolání ministrů. To je něco poněkud jiného než deklarace ministrů, že chtějí sami odejít. Premiéra, byť médii zpochybněného a pádem preferencí zeslabeného, nemůže prezident ignorovat. Během několika dní může být až příliš zřejmé, že hladkému průběhu věcí překáží prezident a vládní krize je krizí prezidentskou. Skutečnost, že prezident je prakticky neodvolatelný a aktuálně nejpopulárnější institucí, neznamená, že si může bez rizika dovolit konat v rozporu s Ústavou. Převládne-li taková interpretace jeho chování, může se pro svoji ODS stát spíše přítěží. ODS má svého prezidenta a musí spoléhat na to, že jeho „výklad“ Ústavy ČR, podle něhož může natahovat nepřijetí ministerských demisí do nekonečna, u veřejnosti projde a nezačne se promítat příliš výrazně do preferencí nejen prezidenta, ale i ODS. Modrá úzkost Představitelé ODS jsou v posledních dnech poněkud úzkostní a viditelně křečovití. I lidovcům se hra pomalu vymyká z rukou. Zbaví-li se ČSSD koaličních vetovačů svých návrhů a bude-li moci konečně plnit svůj program, určitě ho ve zbývajícím čase nenaplní zcela, ale získá čas mimo jiné na vysvětlení rozdílu mezi svým programem a „modrou šancí“. Občané by se mohli nějakým omylem dozvědět, že za příklad nám dávaný východní soused nesměřuje k blahobytu, ale naopak. ODS přestane být v očích soudných občanů šancí a stane se hrozbou. Zvláště zábavné je, když se představitelé ODS snaží hypnotizovat z obrazovek diváky tvrzením, že existují jen dvě možnosti – „stojedničková koalice“ a nebo předčasné volby. Diváci se budou divit. Je tomu tak trochu naopak. Možnost pokračování stojedničkové koalice zmařili lidovci prosazením nepřijatelných podmínek v návrhu čtvrteční noční dohody. Předčasné volby vyhovují jen ODS a to je málo. Pan prezident samozřejmě ví, že „duhová koalice bez komunistů“ nemůže projít Poslaneckou sněmovnou a Klausova úřednická vláda jen za podmínky značných ústupků ve prospěch ČSSD. Poslanecký klub si to ohlídá. V případě menšinové vlády by se KDÚ-ČSL a US staly opozičními stranami a ODS opoziční stranou s oslabeným vlivem. Hrůza z komunistů Největším nebezpečím, které vyplývá z podpory menšinové vlády ze strany KSČM, je riziko, že se ukáže, že žádné riziko neexistuje. ODS, KDÚ-ČSL i do propadliště směřující US po léta straší komunistickým nebezpečím. Mají hrůzu, že jimi používané strašidlo se stane neúčinným. V praxi by se prokázalo, že dnešní komunisté nežerou malé děti, nevraždí a nebrání v blahobytu. Varování, že by tak jistě činili, kdyby mohli, asi nikoho nedojme. Někteří členové a funkcionáři ČSSD rovněž používají protikomunistickou rétoriku. Ta vyplývá z vlastního nebo z rodinné tradice plynoucího resentimentu. Někdy je spíše znakem příslušnosti k bývalému „Hradu“. Levicová většina existuje v Poslanecké sněmovně skoro 3 roky a alespoň na rok by se mohla uplatnit. Občané si pamatují pravicovou většinu. Z kupónové privatizaci nezbohatli, ale přežili. Správně tuší, že levicovou většinu přežijí a nezchudnou. V Grenoblu jsem vloni bydlel ve čtvrti, kde komunisté vládnou už 60 let. Jsou znovu a znovu demokraticky voleni. Provoz slavného francouzského rychlovlaku zahajoval komunistický ministr dopravy. Na spolehlivosti mu to neubralo. V parlamentních volbách ve Francii už komunisté moc voličů nepřesvědčili. Nikdo z nich ale nemá hrůzu. Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz