Ohrožená kultura II.
2. K ekologické stránce techniky I když je technika přibližně tak stará jako člověk sám, jako kultura, zdá se, že člověk technice nikdy přiměřeně nerozuměl. Téma techniky patřilo na okraj filosofování již v antickém Řecku, kde se výrazem „techné“ rozuměla zručnost, dovednost, řemeslné mistrovství. Kontemplativně orientovaná filosofie tu v principu správně postřehla, že instrumentální technika nemůže být příliš významným kulturním jevem. Filosofové pochopili, že nástroj sice prodlužuje a zjemňuje práci lidských rukou, ale že svou relativně jednoduchou formou, která má navíc tendenci krystalizovat, nemůže mít přímý vztah ani k rozvoji občanských ctností, ani obecných světonázorových představ. Technika totiž na jedné straně úzce souvisí s člověkem a přírodou, ale na druhé straně je jako zvláštní kulturní struktura možná a racionálně pochopitelná jen v rámci evolučního procesu kultury. Spolu s kulturou funguje sice technika v přirozeném světě o sobě, ale do pozemské přírody svou strukturou i funkcemi nejen nepatří, nýbrž ji aktivně konkuruje: odnímá ji prostor, čerpá z ní materiál, energii i některé funkční vlastnosti. Tím, že první technika patřila jakoby k řádu přírody, člověk v ní nehledal něco zvláštního a od přírody odlišného. Nebylo totiž zřejmé, že kulturní systém se od systému pozemského života liší zejména tím, že je integrován zcela jinou konstitutivní informací, kterou později stále více zpředmětňuje: svým vlastním sociokulturním poznáním, záměry a hodnotami – společenskou duchovní kulturou. Pro pochopení ekologické stránky techniky je ovšem užitečné rozlišit dvě linie technického vývoje: linii všeobecně uznávané a dnes přeceňované techniky abiotické (neživé, výrazně artificiální) a linii přehlížené a podceňované techniky biotické (živé, artificiální pouze částečně). Toto rozlišení je důležité proto, že ukazuje nejen skrytý protipřírodní charakter veškeré techniky, nýbrž i přednosti a rizika dalšího vývoje teoreticky opomíjené techniky biotické. Každý technický systém je samozřejmě integrován širšími systémy přírody i kultury. Kultura, která jej na konečné systémové úrovni integruje silněji, však jeho účelovou aktivitu nutně obrací proti evolučně konstituovanému prostředí Země. Zvláštnost a protipřírodnost techniky proto vyplývají nejen z odlišné struktury technického systému: vyplývají i z jeho odlišné funkce. Zjišťujeme, že i biotická technika, která vzniká novou kulturní orientací potenciálně mnohofunkčních živých systémů, působí nakonec podobně protipřírodně jako technika abiotická: nejprve přírodu pro člověka upravuje a doplňuje, ale po překročení určité hranice – např. redukcí a omezováním původních ekosystémů – ji současně destabilizuje a poškozuje. Abiotická technika je pochopitelně ekologicky agresivnější. Její vývojovou linii lze schematicky postihnout pojmy nástroj – stroj – automatický systém. Tato linie se velmi dlouho rozvíjela pomalu a v rovnováze s výše uvedenou linií techniky biotické, t.j. s lidskou pracovní dovedností a s technologickými postupy využívajícími vlastnosti a procesy látkové přeměny živých organismů. Energetickou a funkční bázi abiotické techniky tvořil sice nejprve člověk sám – oživoval a vedl nástroj proti přírodě, ale v procesu mechanizace se většina lidských funkcí přesunula na technickou soustavu (na stroj). Po průmyslové revoluci vzniká ovšem technika, která potřebnou energii už nečerpá z obnovitelných přírodních zdrojů – z potravy člověka či ze spalování dřeva: vzhledem k vysokým energetickým nárokům ji musí jakoby ukrajovat z neobnovitelných energetických zásob Země. Ekologicky šetrnější biotickou techniku, linii lidské bytostné síly – funkční vlastnosti látkové přeměny živých systůmů – klonování, genové manipulace atp., vytvářejí i dnes z větší části živé systémy samy: mikroorganismy, kulturní rostliny, domestikovaná zvířata. I přes četná rizika její začínající geneticko-manipulativní etapy vývoje, organické tělo této techniky zůstává připojeno na slabě integrující energii slunečního záření. Technika jako člověkem konstituovaná nebo usměrňovaná struktura vzniká ovšem v době, kdy na zemském povrchu již neexistuje ani žádný relativně neuspořádaný materiální substrát, ale ani žádné vhodné, životem neobsazené místo. Vznik, rozvoj a rozšiřování umělého světa technické uspořádanosti probíhá tedy spolu s rozvojem světa kultury na úkor uspořádanosti přirozené, zejména původní uspořádanosti ekosystémové. Abiotická technika, máme-li na mysli její věcnou složku, t.j. jen její technické tělo, je tedy uměle uspořádanou a člověkem přímo či zprostředkovaně „oživenou“ částí pozemské neživé přírody. Nástroj přitom člověk oživuje přímo: nese jej, ovládá a vede proti přírodní látce. U techniky mechanické, jejíž struktura vzniká jako konstrukce složená z makroskopických částí strojů a která je obvykle poháněna mechanickou energií, je toto oživení již z velké části nepřímé, technicky zprostředkované. Teprve u části techniky plně automatizované (zejména techniky informační) jde o oživení nepřímé v celém rozsahu, t.j. oživení technické. Na vývoji a fungování dnešní abiotické techniky proto dobře vidíme, jak a za jakou cenu se člověk prosadil jako technicky tvořivý živočich, jako generátor kulturní evoluce. Evoluce techniky totiž charakterizuje kulturu nesrovnatelně věrněji než její vlastní ideologické sebehodnocení: předmětně znázorňuje její protipřírodní expanzivní charakter, její arogantní vztah ke všemu přírodnímu a přirozenému. Konkrétně řečeno, tato evoluce za poslední dvě století uměle oživila tu část pozemské anorganické hmoty (tvořenou zejména nerosty a horninami), která by v přirozených podmínkách podléhala entropizaci (rozpadu), a začlenila ji do protipřírodní struktury technosféry. A jakkoli je evoluce technosféry rovněž svérázným „protientropickým“ procesem, její expanze nesměřuje proti růstu entropie na Zemi, ale bohužel proti systému, který entropii čelí a v konečné bilanci snižuje: proti životu, proti nejorganizovanější vrstvě pozemského bytí. Po průmyslové revoluci, která využila příznivých sociálně ekonomických podmínek pro rozvoj mechanické produktivní techniky, má abiotická technika objektivní tendenci vytvářet silně energeticky integrované subsystémy abiotické technosféry. Na bázi fosilních paliv tak vznikly dva globální abiotické subsystémy: a) převážně stacionární strojový subsystém: tepelná elektrárna – rozvodná soustava elektrické energie – pracovní stroje a další stacionární mechanické technické prostředky; b) převážně mobilní strojový subsystém: rafinérie ropy – světová síť čerpadel ropných produktů – mobilní pracovní stroje v zemědělství a stavebnictví, různé dopravní prostředky včetně dnes oblíbených osobních automobilů. Evoluce abiotické techniky připomíná sice opačný směr vývoje dnešních mnohobuněčných organismů, t.j. začíná na úrovni makroskopických předmětů (nástrojů a strojů) a směřuje k ovládnutí molekulárních a atomárních dějů (např. v mikroelektronice), ale také potřebuje tři základní evoluční předpoklady: 1. vlastní paměťovou strukturu („genom“ techniky) generující změny fenotypových forem techniky; 2. předmětná těla technických konstrukcí – technické fenotypy; 3. dostatečně mohutný a spojitě působící energetický zdroj. V první a nejdelší fázi technického vývoje, ve fázi instrumentalizace, byli jedinými nositeli paměťové struktury techniky, nositeli její „genetické informace“, konkrétní jedinci. Šlo tu nejen o tradicí předávané zkušenosti a technologické poznatky člověka-výrobce, ale i o analogické poznatky a invenci člověka-uživatele. Později, ve vyšší etapě technického vývoje, se dědičná informace techniky (vzhledem k narůstající složitosti) nutně „zdvojuje“. Symbolická forma jejího záznamu se osamostatňuje, odděluje se od člověka-konstruktéra a ve formě výrobní a provozní dokumentace se vřazuje do společenské duchovní kultury jako relativně volná „genetická informace“ techniky. „Genetická informace“ techniky, která vzniká a rozvíjí se až spolu s technikou samou, slouží sice také jako instrukce pro stavbu, fungování a reprodukci příslušné technické formy, avšak – na rozdíl od genetické informace živých systémů – musí být zapsána (s výjimkou pro některé technické systémy řízené programově) vně látkového těla techniky: v hlavách lidí a ve specifických strukturách společenské paměti. Předmětné tělo techniky („technický fenotyp“), jehož fyzickou životnost zkracuje nejen trvalé působení rozkladných přírodních procesů, nýbrž i nepřítomnost spontánních procesů obnovy vnitřní struktury technického systému, stárne zpravidla mnohem rychleji než jeho příslušný informační projekt („technický genotyp“). Toto tělo, zcela analogicky jako tělo živého systému, plní však roli zprostředkovatele vlivu vnějších podmínek na ideový koncept technické konstrukce. Protože je předmětem trvalého funkčního, estetického i ekologického hodnocení, protože kulturní systém obsahuje volnou sociokulturní informaci, procesem specifické kulturní selekce může do „genomu techniky“ snadno vstupovat informace z kulturního prostředí. Zatímco v evoluci živých systémů probíhá selektivní proces spontánně, pomalu a vysoce zprostředkovaně (v řádu tisíců až milionů let), selektivní technické procesy ve společnosti probíhají převážně účelově, rychle a neomezují se jen na hotové konstrukce. Společensky usměrňované a řízené selekci podléhají již procesy získávání a zpracování kulturní informace, selekci podléhají technologické ideové projekty, teoretické poznatky, regulativy a hodnoty. Na rozdíl od přirozené biotické evoluce, kde „ušlechtilá“ energie slunečního záření spolu s prostředím spontánně generuje také evoluční změny, musíme v procesu evoluce techniky vždy důsledně rozlišovat její zdroj energetický a informačně inovační. Energetickým zdrojem fungování a reprodukce abiotické techniky je dnes především příroda sama. Současná abiotická technosféra není však přírodní energií vyživována přímo, nýbrž složitě zprostředkovaně: poměrně málo závisí na energii lidské práce a na aktuální energii slunečního záření. Zatím je energeticky závislá na přírodní energii koncentrované v látce už ve starších geologických epochách Země: na fosilních palivech. Inovačním zdrojem, t.j. generátorem evoluce techniky a technosféry však zůstává pouze kultura, t.j. člověk jako biologický druh. Rozvíjením teoretického poznání produkuje a mění „genetickou informaci“ techniky, občanskou a politickou aktivitou může částečně rozhodovat i o širších podmínkách reprodukce, transformace či orientace technických systémů. Všechna tato „tajemství“ z kuchyně technického konstruování uvádím proto, aby bylo zřejmé, že ekologické vědomí a ekologická výchova mohou zmírnit nynější protipřírodní orientaci kultury a nynější spotřebitelský způsob života jen částečně a v delší časové perspektivě. Pozitivní ekologická změna techniky a technologie, bezprostředně související s pokrokem teoretického poznání, se vznikem ekologické politiky a legislativy, může naproti tomu proběhnout rychleji. A konstrukční a funkční ekologizace techniky a materiální kultury už do značné míry zahrnuje ekologizaci výroby, spotřeby i životního způsobu lidí. Zavádění ekologicky šetrnější techniky proto nejlépe podporuje ekologickou výchovu, šíření nových ekologických hodnot i alternativního životního stylu. K relativně příznivým podmínkám ekologické transformace techniky patří ovšem i to, že není nezbytné, aby její ekologickou stránku pochopili všichni, celá společnost. „Genetickou informaci techniky“ totiž nevytváří a nenese ani průměrný člověk jedinec, ani světová kultura jako celek. Vytváří a nese ji vysoce specializovaná složka společenské dělby práce v technicky nejvyspělejších zemích – technická inteligence. A pouze ta ji také může doplňovat, předělávat a rozvíjet, a to stále rychleji, i bez kdysi nezbytného zpředmětnění v konečných technických konstrukcích. Ve zpřírodnění „genetické informace techniky“ je tedy obsažena i mírná naděje, že se podaří vytvořit techniku méně biologicky agresivní, dlouhodobě možnou, slučitelnější s přírodou. Mám tím na mysli techniku, v níž její působení na přírodu bude z velké části předepsáno a vestavěno v konstrukci, takže je nebude moci zvrátit ani její případný ekologicky málo kvalifikovaný uživatel. Na druhé straně bychom však neměli význam propřírodní konstitutivní informace techniky pro její ekologickou transformaci přeceňovat. Nejen biotická, ale také abiotická technika od počátku k člověku patří, zajišťovala jeho přežití a byla do značné míry kompenzací jeho „nedostatečné“ biologické výbavy. A snad právě proto, že tato předkulturní biologická odkázanost člověka na techniku se bude znovu a znovu reprodukovat, že se bude dále rozšiřovat zejména technika spotřební a informační, mohou nás nejen vnější přírodní limity kultury, nýbrž i konzervativní lidská přirozenost nakonec přinutit hledat dlouhodobě udržitelnou podobu planetární technosféry. I když také moderní biotechnologie představují perspektivní linii technického vývoje, i když jsou ve své většině ekologicky přijatelnější než tradiční technologie abiotické, nelze předpokládat, že se stanou novou materiálně technickou základnou ekologicky udržitelné kultury. Jejich vhodné využití může sice znamenat postupnou optimalizaci a ekologizaci životního způsobu lidí, ale patrně nenahradí obecně kulturní přínos potenciálně mnohotvárné abiotické techniky a technologie. Obě hlavní linie technického vývoje byly pro vznik a evoluci kultury objektivně nutné, dodnes se předpokládají, doplňují se a pouze ve vzájemné spolupráci mohou vytvořit podmínky dlouhodobě možné kultury na Zemi. (Pokračovanie nabudúce) Autor je profesorom filozofie na Brnianskej univerzite Úryvok z knihy: Filosofie psaná kurzívou (Rozhlasové ekologické eseje). Doplněk, Brno 2003 Publikované so súhlasom autora
