Po Praze se povídá...
Kritika Stanislava Grosse ze strany některých politiků a médií má nejasné zákulisí. To neznamená, že nemusí mít připravenou koncovku. První kolo parlamentního projednávání kauzy bytu premiéra Stanislava Grosse skončilo nerozhodně. Kritikům premiéra se nepodařilo prokázat Grossovo pochybení, ale pochybnosti o jeho jednání zůstaly. Odhlédneme-li od právního rozměru věci a zapomeneme-li – alespoň na chvíli – na mravní dimenzi Grossova bytového problému, zůstává rozvětvená otázka: kdo celou kampaň odstartoval a co tím sleduje. V této chvíli se můžeme jen dohadovat, zda jde o nějakou obdobu aféry Olovo – či jak někteří kuloároví komentátoři říkají „aféra Cín“. Název vznikl podle zkratky křestního jména premiéra (Sn, STannum – cín), jaké ve své době iniciály Petry Buzkové posloužily k označení plánu její diskreditace (Pb, PlumBum – olovo). V týchž kuloárech se dnes nejčastěji přetřásají čtyři varianty možných iniciátorů útoku na Grosse: Cui bono Občanští demokraté a lidovci. S touto vizí je spojena představa, že někteří Grossovi spolupracovníci z vnitra, kde vše začalo kauzou Mlýn (což byl speciální vyšetřovací tým podléhající přímo ministrovi vnitra v době, kdy byl tímto ministrem Gross). Ti kdo pochopili, jak asi dopadnou příští volby do Poslanecké sněmovny. Dali hlavy dohromady a začali se zařazovat ne za současné, ale za budoucí ministry a jejich náměstky. Neboť ten, kdo pomůže k vítězství, je mnohem cennější než ten, kdo se k vítězi připojí až při oslavách úspěchu. Bohuslav Sobotka. Tato na první pohled nesmyslná kombinace se zrodila nedávno a má dnes asi nejvíce příznivců. Ministr financí by mohl být tlačen určitými zájmovými skupinami k větším pravomocím. Tato uskupení mohou být zdrojem informací o Grossovi či rezervoárem peněz na jejich získání. Pravomoci by pak Sobotka mohl získat tak, že při pokračující diskreditaci premiérovi jako jeho nejbližší spolupracovník nabídne, že mu úřad na chvíli ohlídá – samozřejmě, pouze na dobu nezbytnou k očistění Grossova dobrého jména. Během oddychového času pro Grosse proběhnou důležité privatizace. Záludnost je skryta ve faktu, že vrátit se do politiky po morálním selhání je v zásadě nemožné. Pravděpodobnost útoku na premiéra od nejbližšího spojence je, samozřejmě, nevyšší – což si jistě dobře pamatuje Vladimír Špidla. Vladimír Špidla. Léta se po Praze vyprávělo, že Špidla nemůže být svržen, neboť má informace o Grossově podnikání. Nepoužil je buď proto, že to nepokládal za vhodné – anebo prostě proto, že tyto informace neměl. Jenže doba se změnila. Jestliže kdysi pravil Pán, že jeho je pomsta, proč by dnes totéž nemohl říci komisař? Zdeněk Škromach. Jediný Grossův soupeř v zápase o funkci předsedy sociálnědemokratické strany vydělává na propadu premiéra u veřejnosti. Tato varianta naráží na problém, že ministr práce a sociálních věcí nemá přístup k materiálům, které celou premiérskou kauzu spustily. Navíc problém diskreditace Grosse právě tímto způsobem se přenáší na celou ČSSD a dělat takovéto straně předsedu může být velmi nevděčná úloha. Zpochybňování teze, že za kritikou Grosse stojí ODS a lidovci, se zpravidla odvolává na fakt, že takto nelze vyvolat pád vlády. Co když ale o to nejde? Lidovci se mohou jen těšit na práci v koalici se slabým premiérem. Občanští demokraté si zase mohou přát, aby do voleb vstoupili se soupeřem, který má za sebou technické K. O. V takovémto případě není cílem svržení Grosse z funkce premiéra či vítězství Škromacha v zápase o funkci předsedy ČSSD. Grossova reakce Na tuto situaci reaguje Grossova skupina uvnitř sociální demokracie radikalizací jeho obhajoby. Zářným příkladem jsou někteří krajští předsedové ČSSD, kteří s Grossem spojili svoji budoucnost. Například: Středočeský předseda krajské organizace ČSSD oznamuje dopředu světu, že po Grossově vítězství budou padat hlavy těch, kdo mu věrnost nepřísahali. Tím ale nikterak situaci premiéra nezjednodušuje, neboť otvírá další frontu boje. Rozštěpení strany i parlamentního klubu v současné situaci může Grosse ohrozit daleko více než Škromach. Pardubický předseda krajské organizace ČSSD slibuje, že shromáždí delegáty na sjezd předem a přinutí je veřejně oznámit, jak budou na sjezdu tajně hlasovat. Je lepší nehádat, kde se učil zásadám vnitrostranické demokracie. Snad by bylo ale přece jen možné mu poradit: Josif Vissarionovič prý jednou prohlásil, že není důležité, jak delegáti hlasují, ale kdo počítá hlasy. A měl – alespoň v některých případech – určitě pravdu. Zdá se, že žhavý kandidát na předsedu sjezdové volební komise je již na světě. Náhodný útok Všechny zmíněné obrázky možných útočníků proti Grossovi jsou postaveny na kriminalistické zásadě cui bono a obecné intuici: ten, komu skandály prospívají, ten je také spustil. Takovéto vidění předpokládá přímou příčinnou souvislost. Popravdě řečeno není nikde dáno, že se skandalizací Grosse je spojen nějaký scénář. Právě tak je možné, že jde o náhodnou shodu událostí a aktivitu různých lidí. Je-li tomu tak, pak se před Grossem a sociální demokracií otevírají dva problémy. Tím prvním je skutečnost, že ti, kdo zahájili palbu na Grosse, zašli tak daleko, že jen těžko mohou přestat střílet. Přestanou-li v této fázi, pak ztratili tvář oni. Druhým problémem je otázka, která se stále častěji ozývá na chodbách i v sálech Lidového domu: „Stando, můžeš zaručit, že proti tobě nevypluje něco dalšího?“ Ti, kdo si pamatují premiérovy problémy s kartou na benzín, s mobilem od mediální agentury a nejnověji s bytem či majetkem příbuzných, nenabudou klidu, ani když Gross stokrát řekne, že všechno špatné má již za sebou. Autor (1948) je stálým spolupracovníkem týdeníku Slovo
