Ohrožená kultura

Smutné téma ekologicky ohrožené kultury, na které chci upozornit, zahrnuje několik nových filosofických problémů. I když ani teoreticky není zatím vše jasné, jsem přesvědčen, že i na veřejnosti máme o podobných komplikovaných otázkách mluvit, protože čím dál tím více zneklidňují citlivé lidi, studenty středních a vysokých škol, ochránce přírody, aktivisty různých ekologických hnutí. Ekologický problém začíná také konečně zajímat – a to je povzbudivé – i dnešní politické strany. Věřím, že se brzy dočkáme i vzniku skutečné ekologické politiky a legislativy. Takže také proto bychom měli vědět, v čem spočívá podstata ekologické krize, jakou roli při jejím řešení by mohla sehrát filosofie a jakou speciální vědy, výchova, vzdělání, politika, občané. Již dnes má například smysl se ptát, jaká by měla být nová ekologická politika, čím by se měla odlišovat od tržně orientované politiky dnešní. Podle mého názoru není ekologická krize tradiční společenskou krizí. Není tedy krizí ekonomickou, politickou či morální. Není selháním světové technické civilizace, protože systém této civilizace prosperuje. Není krizí jejího politického řízení, protože její systém jako celek žádný politický subjekt neřídí. Ale co se vlastně stalo, co se v podmínkách kulturního vývoje tak náhle změnilo, že mluvíme o krizi, o potřebě bodu obratu? Vždyť celá lidská historie včetně novověkého kulturního vzestupu člověka jako by potvrzovala správnost dosavadní kulturní strategie. Změna sice není na první pohled zřejmá, ale z evolučního ontologického hlediska, t.j. z vývojového filosofického pohledu na vesmír a planetu Zemi, z něhož tu argumentuji, může být rozpoznána. Pozemská příroda jako starší, širší a svébytnější systém než kultura, v jehož rámci člověk kulturní evoluci zapálil, prostorové expanzi kultury nejen ustupuje, ale také skrytě vzdoruje, neviditelnými strukturními změnami na ni reaguje, nevzdává se, zůstává sama sebou; jako nezničitelná aktivita propojená s vesmírem neztrácí absolutní systémovou převahu nad kulturou. Takže globální ekologická krize je prvním neznámým typem ohrožení kultury ze strany poškozeného mateřského systému přírody. Nejde o vnitřní selhání kultury, nýbrž o její selhání vnější, o zbytečně rychlý prostorový rozmach její přírodě nepřiměřené struktury, který redukcí přírodního prostředí krátí perspektivu člověka i nynějšího kulturního vývoje. Vždyť na přirozeně vysoce uspořádaném povrchu Země jakákoli kulturní struktura vzniká pouze tak, že omezí, nahradí či poškodí uspořádanost původní, přirozenou – tu, která už na Zemi byla před kulturou a které člověk plně odpovídal při svém zrození. Dokážeme si přece představit, že na místě dnešních polí, sídel, továren a silnic už nejsou původní přirozené ekosystémy, rostliny, zvířata a mikroorganismy, které tam byly kdysi a které nepotřebovaly žádnou dodatkovou energii a žádné neobnovitelné zdroje. Hlubší podstata ekologického ohrožení kultury zůstane však pro část veřejnosti skrytá i proto, že jde o nový typ systémového ohrožení, jemuž nelze plně porozumět jen v rámci poznatků tradičního školního vzdělání. Řečeno jen schematicky: škola nás např. učí, že velké účinky vyvolávají velké síly. Ale dnešní přetížená a silně nerovnovážná biosféra může přecházet do nových nerovnovážných stavů i v důsledku malých podnětů. Jako aktivní, samovolně se organizující systém se dokáže zbavovat těch prvků a subsystémů, které nepotřebuje. A my lidé máme smůlu: příroda může prosperovat i bez nás a naší kultury. Již řadu let šířím názor, že je čas podívat se na Zemi znovu, z jiného než kopernikovsko-newtonovského hlediska. Jedinečnou pozemskou přírodu je třeba nejen nově pochopit, ale také hodnotově rehabilitovat. I když je jen nepatrnou částí vesmíru, je jediným možným rámcem existence vyspělého života a lidské kultury. Vesmír je totiž gigantickým evolučním procesem, který samovolně vytvořil i všechny nezbytné přírodní předpoklady kultury na Zemi: vysoce rozrůzněnou biosféru včetně biologického předka dnešního člověka. Člověk je proto produktem a částí přírody, je jí evolučně přizpůsoben a žádný vážný rozpor mezi jeho biologickou strukturou a přírodou neexistuje. Skutečný ontický rozpor vzniká až mezi přirozenými živými systémy a systémy kulturními, až mezi kulturou a přírodou, mezi technosférou a biosférou. Ale také lidskou kulturu je třeba pochopit nově, t.j. evolučně a systémově. Kultura duchovní a kultura materiální, jejichž souvislost se obvykle hlouběji nezkoumá, patří totiž k sobě, tvoří jediný funkční systém, který integruje jeho vnitřní informace – kultura duchovní. V rozporu s tradicí, která kulturu považovala za zlepšení přírody, za pokračování jejího vývoje na vyšší úrovni, hájím prostou, byť nepříjemnou pravdu: kultura nemůže být evolučně vyšší a přírodě nadřazená. Jako mladá umělá struktura, která vzniká přestavbou části původní přírody pro člověka, musí být účelově konstituovaná, a proto závislá na „zdravotním stavu“ člověka i biosféry. Svébytnou, spontánně konstituovanou přírodu svým rozsahem, vyspělostí ani jemností převýšit nemůže. Naopak, protože je strukturně jednodušší a lokálně energeticky silnější, protože je jinak orientovaná, citlivý organismus přírody zraňuje a poškozuje. A to je také hlavní důvod, proč mohou dílčí kultury dlouhodobě prosperovat jen jako nespojité a v biosféře rozptýlené. Silně hospodářsky a politicky integrovaná světová kultura – tím, že nemusí respektovat ekologické niky místních kultur – je naopak ohrožena. Nikoli kultura, ale biosféra je nedělitelná. A důkazem evoluční nadřazenosti přírody nad kulturou je nynější ekologická krize, ekologicky ohrožená kultura. Spontánní globalizací kultury proto jakoby končí „lepší část“ lidských dějin, kdy o bytí či nebytí člověka jako druhu ještě nerozhodovala kultura, t.j. systém, který člověk jako druh vytvářel pro své přežití a expanzi v biosféře. O bytí a nebytí kultury rozhodovala jen příroda sama. Dnes však dochází k obratu, neboť globální kultura poprvé výrazněji omezuje existenci a evoluci živých systémů: náš osud bude záležet na tom, co jako lidstvo uděláme. V první fázi patrně nemáme jinou možnost, než pochopit svět globálně, t.j. systémově a evolučně. Pro porozumění genezi i možnému překonání ekologické krize potřebujeme evoluční přístup a nejvyšší možnou úroveň teoretické abstrakce – filosofickou evoluční ontologii. Filosofická ontologie jako obecná teoretická představa světa však nikdy mnoho společného s praktickým společenským životem neměla. Nikdy například nebyla spojena s politikou. Úspěšnost praktického života a politiky vyrůstala ze zkušenosti a nepředpokládala abstraktní filosofický koncept bytí. Ale zájem o přežití člověka a zachování kultury přibližuje dnes filosofickou ontologii veřejnosti i politice. Ve fázi krize je totiž třeba mluvit jasně a nedvojsmyslně, protože veřejnost má právo vědět, co je podstatou krize a kdo a čím je ohrožen. Moje hlavní teze zní: podstatou krize je ontický konflikt nynější protipřírodní kultury se Zemí, ale ohroženým systémem je kultura. Vznikající ekologická politika, chce-li globální ekologickou krizi zmírňovat a řešit, potřebuje věrnou teoretickou analýzu zdravotního stavu Země. A protože diagnózu globálního přirozeného ekosystému, která by zahrnula i lidský kulturní příběh, nemůže vypracovat žádná speciální věda bez filosofie, stává se ontologie – poprvé v dějinách – jedním z předpokladů reálnosti ekologické politiky. Samozřejmě že je to složitější a že ani odborně kompetentní ekologická politika bez podpory veřejností nic nezmůže. Je pravděpodobné, že až další vyostření krize přinutí politiky, aby se konečně zabývali tím, co dnes odpovědné lidi zneklidňuje: problémem přípustného rozsahu, orientací, optimální strukturou a režimem fungování mnohotvárné světové kultury v biosféře. Tradiční předekologická politika – schematicky řečeno – se starala o vnitřní záležitosti kultury. Protože sledovala mocenské zájmy ekonomicky významných subjektů, stranila spontánnímu společenskému vývoji, schvalovala transformaci a zatlačování přírody kulturou. Tradiční politika nesmiřovala protikladné zájmy kultury a přírody, ale protikladné zájmy lidí. Tím, že příroda byla důležitým zdrojem bohatství, tradiční politika nepřekážela v jejím technicky možném vykořisťování. Podporovala extenzívní růst kultury, získávání nových území, podnikání, volný obchod a konzumaci všech dostupných přírodních zdrojů. Nepřipouštěla si otázku konečnosti Země, ani otázku principiální závislosti kultury na přírodě. Tradiční politika šla jako by „za vozem“ ekonomického vývoje, dohlížela na správnou funkci mechanismů spontánní společenské regulace. Na rozdíl od krátkozraké tradiční politiky musí být však ekologická politika perspektivní a anticipující. A protože už nemůže důvěřovat slepé logice protipřírodního technologického vývoje, potřebuje jiné teoretické zakotvení. Má-li spontánní extenzívní růst kultury skutečně korigovat, má-li ohroženou kulturu zachránit, potřebuje zakotvení evolučně ontologické. Toto zakotvení totiž potřebuje proto, že nebude moci převzít mnohé základní hodnoty, regulativy a ideály, které spontánně vznikaly v rozptýlených, ekologicky neohrožených kulturách. Vždyť ve vznikající globální kultuře, která se navenek projevuje jako jediný protipřírodní systém, ničí přírodu i lidé slušní, země bohaté a technicky vyspělé i země zaostalé a chudé. Ničí ji dnešní technologie, konzum, doprava, způsob života i populační růst. Nepřímo ji ničí i naše neschopnost pochopit, že všechno je už jinak. Že už nejde pouze o růst, ani jen o to, kdo je silnější a kdo je slabší, kdo je liberálnější a kdo autoritativnější, kdo stojí víc politicky vlevo a kdo víc vpravo. Principy ekonomického a politického liberalismu, základní lidská práva, antropocentricky pojatá svoboda či pokrok informační techniky, to vše dnes bledne před tím, že celá lidská kulturní epopej může skončit. Už nejsme lovci a sběrači, kteří se ze dne na den mohli rozhodnout, že půjdou jinam a začnou znovu. Žijeme v globální technické civilizaci, která si rozdělila svět, opanovala zeměkouli a která naše chování i myšlení determinuje od narození až po konec života. Takže ohroženou kulturu nezachráníme tím, že ji budeme pouze odmítat nebo násilím vracet zpátky. Naopak, pro její záchranu musíme aktivně jednat a využívat mnohé z toho, k čemu zatím kulturní evoluce dospěla. Přesto však globální systémová změna kultury nezahrnuje požadavek, abychom se napřed všichni změnili. Připomíná transformaci stagnujícího podniku či léčení pacienta. Vyžaduje hlavně kompetenci. Jen abych to zdramatizoval: když vidíme na ulici ležet člověka sraženého automobilem, nevoláme vychovatele či léčitele, ale rychlou pomoc lékařskou. Země je dnes jakoby pacientem v šoku po srážce s globální technickou civilizací. Informujme veřejnost, vzdělávejme studenty, ale ve svých oborech pracujme usilovně na konceptu systémové změny kultury, který by Zemi pomohl. Tento koncept, bude-li nalezen, musí ovšem přijmout za svůj, trpělivě prosazovat a testovat vznikající ekologická politika. O úspěšně ekologicky transformované kultuře víme zatím pouze to, že by neměla bránit přirozené evoluci živých systémů, že by měla mít nižší práh citlivosti na nevratné změny hostitelského přírodního systému. Ale silně integrovaný typ euroamerické kultury, který se dnes rozšiřuje po celé zeměkouli, je zatím krajně necitlivý k nevratným změnám přírodního prostředí. Jeho spontánní vnitřní regulativy – trh a konečná osobní spořeba lidí – sledují hlavně expanzi a ekonomický růst. Má-li být však kultura jako opoziční subsystém biosféry dlouhodobě možná, musí růst zastavit a přiblížit se zralosti, klimaxu. Musí se rozvíjet vnitřními organizačními změnami bez růstu, t.j. znovu se diferencovat, stát se kulturou integrovanou slabě, t.j. regionálně proměnlivou, citlivou k životu – kulturou biofilní. A nemají právě toto na mysli – i když to tak neformulují – četná ekologická hnutí a odvážní ekologičtí aktivisté, kteří s velkou osobní statečností usilují o skromný život, brání stavbám atomových elektráren a dálnic, čelí ničení vzácných ekosystémů či kácení deštných pralesů? Co jiného totiž mohou, než nastavit křivé zrcadlo nám, lhostejným konzumentům přirozeně vzniklé uspořádanosti a krásy planety Země. Třebaže neznají mnohá fakta a obvykle neumějí teoreticky a politicky argumentovat, intuitivně cítí, že dnešní kultura, pokud by obsadila celý svět, by natolik ublížila celku planetárního života, že by zanikla. TŘI REFLEXE EKOLOGICKÉ KRIZE 1. K podstatě ekologické krize Podstata globální ekologické krize, jako ostatně podstata každého složitého kulturního jevu, se neukazuje přímo, ale může být odhalena vhodným teoretickým přístupem. Řekněme si hned na počátku, že tuto podstatu nepochopíme ani pragmatickým, ani tradičním filosofickým subjektově-objektovým způsobem. Můžeme ji však postihnout z hlediska evoluční ontologie. Tento filosofický přístup umožňuje totiž ukázat, z čeho a jak určité struktury vznikají, jak se rozvíjejí, jak zanikají – i jak si překážejí či konkurují. Evolučně ontologická reflexe skutečnosti však především odhaluje, že člověk nemůže být ústřední bytostí vesmíru a že vesmír, t.j. asi 100 miliard galaxií, z nichž v každé je znovu asi 100 miliard hvězd, tu není kvůli nám, lidem z planety Země. Teprve z jejího hlediska vidíme, že svět, který nás vytvořil a zahrnuje, má jako kosmická aktivita spontánní schopnost samoorganizace a tvořivosti. Je onticky tvořivý na všech organizačních hladinách, které v něm dokážeme rozlišit: na hladině atomů, molekul, makroskopických struktur vesmíru, pozemských živých systémů, ale i lidské aktivity – kultury. Z pohledu evoluční ontologie lze totiž rozpoznat nejen pomalou a skrytou tvořivost přírody, ale také lépe viditelnou, avšak zatím nesprávně chápanou tvořivost kultury. Právě proto můžeme prohlásit, že na naší planetě existují jen dva základní způsoby, jimiž vznikají a udržují se všechny existující systémy a struktury: prvním způsobem je přirozená evoluce přírody, a druhým je člověkem generovaná evoluce kultury. Nesoulad a konflikt těchto dvou tvořivých procesů je nejhlubší podstatou dnešní globální ekologické krize. Abychom to lépe pochopili, nejprve stručně naznačím, co je a jak vznikla naše biosféra. Dnešní přírodní vědy se shodují v tom, že vývoj vesmíru je nejen gigantickým tokem hmoty-energie po termodynamickém spádu, tj. směrem k absolutní nule a maximální entropii, ale že je současně i protisměrným procesem její spontánní samoorganizace. Proto můžeme předpokládat, že struktura dnešního vesmíru vznikala evolucí, jakousi druhotnou kondenzací látky a energie rozptýlené z původně horké a koncentrované singularity. Vesmírná uspořádanost se tedy vytvářela postupně, rostla po dobu asi patnácti miliard let, které nás dělí od velkého třesku. A od té doby vesmír jakoby stárne, chladne (dnes má průměrnou teplotu asi jen tři stupně nad absolutní nulou), ale jeho uspořádanost se lokálně zvyšuje a získává jemné a důmyslně organizované formy. Vidíme to nejlépe na vývoji pozemského života, naší biosféry, jíž jsme i my lidé evolučními produkty a dočasnou funkční součástí. Z velikosti, stáří i z rozbíhavého charakteru evolučního procesu vesníru vyplývá, že vývoj života na Zemi nemůže být ani vyvrcholením, ani cílem kosmické tvořivosti. Pozemský život je jen jednou z mnoha evolučních větví, i když je větví výjimečnou, a možná že i jedinou větví skutečně živou. Ale i tato větev bohužel po čase uschne. Žádná životodárná hvězda – včetně Slunce – nemůže totiž žít tak dlouho, jako celý vesmír. A již také víme, že to, co je v aktuálním nebezpečí, není celá pozemská větev života, nýbrž pouze její některé výhonky – především člověk jako biologický druh. Víme, že v ohrožení je lidská kultura, která svou expanzí strhává člověka i další jedinečné formy života předčasně do záhuby. Vývoj biosféry však nesouvisí jen s vývojem vesmíru. Bezprostředně a nerozlučitelně souvisí s naší sluneční soustavou, t.j. s vývojem Země a vysoce stabilního energetického zdroje pozemského života – našeho Slunce. Biosféra je vlastně velkou disipativní strukturou (otevřeným nelineárním systémem) neustále vyživovanou sluneční energií. Život přitom entropizuje i strukturně obohacuje pozemské abiotické prostředí tak, že Země jako celek vytváří velký důmyslně uspořádaný organismus s vnitřní konstitutivní informací. A právě pro tento celoplanetární živý systém se dnes postupně ujímá Lovelockův termín Gaia. Pozemský život je vlastně dlouhým neukončeným experimentem vesmírné evoluce probíhajícím v laboratoři s názvem Země. Je paradoxní, že v necelé polovině jeho trvání člověk prostřednictvím kultury tak troufale zasahuje do jeho průběhu: mění jeho přirozené podmínky, ničí jen jednou vytvořené biologické druhy včetně originálu jejich genetické informace. Je to absurdní proto, že přirozená pozemská evoluce neprodukuje látku ani energii, ale právě uspořádanost, paměť, informaci. Doba její evoluce se přitom počítá na miliardy let, zatímco průměrná životnost biologických druhů, obvykle nepřesahuje několik milionů let. A my zatím nevíme, v jaké fázi „životní dráhy“ našeho druhu dnešní globální kultura vznikla. Ale podobně jako vesmír přežívá své hvězdy, přežívá i biosféra všechny své organismy a subsystémy. Pouze biosféra jako celek, pouze Gaia je patrně nejmenším relativně autonomním systémem schopným dlouhodobého vzestupného vývoje v čase. Všechny její subsystémy, jedinci, populace, biocenózy i kultura jsou dočasné a nesamostatné, závislé na prosperitě biotického celku. Biosféru tvoří vysoce uspořádané živé systémy, t.j. systémy otevřené, které vzdorují rozpadu, které se samovolně reprodukují a rozvíjejí na vrub energie čerpané z okolního prostředí. A protože primárním energetickým zdrojem existence, reprodukce i rozvoje pozemských živých systémů bylo od jisté doby sluneční záření, narůstala jejich organizační a funkční složitost postupně, díky dostatečně dlouhé expozici Země slunečnímu svitu. Narůstala tempem, které patrně nemohlo být vyšší, neboť na jedné straně souviselo s omezeným příkonem zářivé sluneční energie a vysokou spolehlivostí přenosu genetické informace (víme, že evoluce využívá nejen vzácné spontánní přestavby genomu, ale také průběžně vznikajících mutací, nespolehlivosti informačního přenosu), a na druhé straně s dosaženou organizační strukturou živých systémů. Podobně jako v případě vývoje technického se také biotický vývojový proces urychluje až ve fázi dostatečné organizační rozmanitosti. Z tohoto hlediska se prudký nárůst diverzity biosféry před přibližně půl miliardou let (v tzv. kambrickém období) jakoby podobá expanzi abiotické techniky po průmyslové revoluci. Z uvedených souvislostí vyplývá, že dnešní živé organismy jsou důležitým svědectvím – podle Bergsonových slov „protokolní knihou“ – vývoje celé biosféry. Jako otevřené systémy s vnitřní informací jsou nepřímým i přímým záznamem spontánní konstitutivní funkce času a evolučních podmínek. Čas a podmínky se totiž nejen zpředmětnily, ale také informačně zapsaly v jejich specifických strukturách. Evoluční hodnota živých organismů je proto přímo úměrná neopakovatelnosti vývojových podmínek a délce proběhnutého času. Tato nevyjádřitelná hodnota úzce souvisí s tím, že vznikly samovolně, v podmínkách, které již neexistují, a že je už nikdy, pokud je zničíme, nevytvoříme znovu. Systémově evoluční přístup nás tedy opravňuje formulovat tezi, že kvalitativní rozdíl mezi přírodou neživou a živou, který byl tvrdým oříškem teoretického uvažování po celá staletí, nespočívá v přítomnosti zvláštních látek, účelů či nadpřirozených sil, ale ve vyšší úrovni přirozené organizace živých systémů. A z toho plyne, že hranice mezi živým a neživým je relativní, že živé systémy z pozemského abiotického prostředí přirozeně vyrůstají a že se do něj při svém zániku opět navracejí. Živé systémy proto pozemské abiotické prostředí neničí, nedevastují, nýbrž naopak, spolupracují s ním, jsou s ním v termodynamické rovnováze. Proto i dnešní abiotické prostředí Země je z velké části jejich produktem. Příkladem mohou být pevná fosilní paliva, vápencové horniny, železné rudy, úrodná půda i tvář krajiny. Konflikt biosféry a technosféry, který jsem označil za nejhlubší podstatu globálního ekologického problému, se nyní pokusím více přiblížit. Kultura (technosféra), jak již také bylo řečeno, nevzniká jako další organizační stupeň samovolného uspořádání biosféry, není nutným výsledkem přirozené evoluce života. Kulturní tvořivost koření sice také v přírodě, ale nikoli v přírodě vůbec. Kulturní systém vzniká jako výsledek lidské aktivity, jako produkt zvláštní ofenzivní adaptace člověka jako druhu. Proto jsou také jistá úroveň a rozsah kulturní uspořádanosti aktuálně výhodné a užitečné nikoli pro život vůbec, nýbrž jen pro život člověka. Hlubší souvislost přírody a kultury je ovšem povrchnímu pohledu skryta. Tím, že člověk jako druh vzniká až ve vysoce druhově rozmanité biosféře (v pozdně třetihorních ekosystémech), kvalitativně novou kulturní uspořádanost mohl vytvářet jen za cenu destrukce, modifikace a zatlačování okolních přirozeně vzniklých ekosystémů a struktur. A protože kulturní evoluce v poměrně krátké době radikálně zpustošila Zemi, stojíme dnes před problémem adekvátního teoretického postižení podstaty tohoto procesu. Ale nejen to. Stojíme současně před vážným etickým problémem lidské odpovědnosti a viny za ztracenou přirozenou uspořádanost. Ocitáme se však i tváří v tvář prvnímu existenčnímu ohrožení člověka jako druhu, protože přirozené uspořádanosti pozdně třetihorních ekosystémů, kterou již kultura téměř zničila, byl somaticky i psychicky přizpůsoben také biologický předek dnešního člověka. Ale ještě jedna obecná souvislost je pro pochopení podstaty ekologické krize důležitá. I když víme, že lidská kultura nevzniká spontánní činností přírodních sil, nýbrž jen víceméně záměrnou činností lidí, zjišťujeme, že i kulturní evoluce byla zatím převážně živelná a slepá. Potvrzuje to fakt globální ekologické krize. A ten také ukazuje, že lidská pragmatická cílevědomost má pouze omezený rozsah a krátký časový horizont a že žádná determinace dlouhodobým záměrem pro celek kulturního vývoje samovolně vzniknout nemůže. Evoluční proces kultury, jakkoli je výsledkem mnoha záměrných lidských aktivit, živelně kopíruje útočnou adaptivní strategii člověka jako druhu: směřuje k ovládnutí prostředí, k růstu, k systémové integraci a sebestrukturaci. Konzumací přírody jako své výživy a ničením genetické informace živých systémů nebezpečně omezuje přirozenou evoluci. Kultura se navíc rozvíjí o několik řádů rychleji než biosféra a v důsledku odlišné vnitřní informace a vydatných energetických zdrojů je ve srovnání s životem odolnější a agresivnější. Právě proto je dnes třeba jasně a nedvojsmyslně říci, že globální ekologická krize není konfliktem člověka a přírody, protože člověk je částí přírody, patří do biosféry, byl jí evolučně přizpůsoben a žádný rozpor mezi ním a zdravou biosférou neexistoval. Je rovněž třeba říci, že člověk mravně neselhal, protože jeho morálka byla od počátku taková, jaká byla jeho ofenzivní adaptivní strategie: druhově, skupinově i individuálně sobecká, hájící životní zájmy dílčích kultur. Formálně jednoduchá teze, že globální ekologická krize je fyzickým konfliktem lidské kultury s biosférou a že ohroženým systémem je kultura, není tedy jen redukcionistická. Explicitně sděluje to, co je v nebezpečí, a částečně i to, co je třeba udělat. Nemělo by například smysl předstírat hlubokomyslnost, zamlžovat podstatu krize a klást důraz na změnu lidské přirozenosti. Lidská přirozenost je totiž tak stará, jako člověk sám, jako kultura. Je pevně biologicky (geneticky) fixovaná a v krátké době ji změnit nemůžeme. Jak tedy stručně formulovat novou kulturní strategii? Pozemskou přírodu (biosféru) jako systém, který je součástí kosmu a který se formoval v průběhu několika miliard let, lidské kultuře, t.j. struktuře relativně mladé, méně svébytné a dočasné, v principu přizpůsobit nelze. Proto na dnešním civilizačním rozcestí existuje patrně jen jeden směr dalšího pozitivního vývoje. Biofilní kultura starostlivě střežící obyvatelnost zeměkoule. Tajemství lidského kulturního vzestupu souviselo kdysi s tím, že člověk jako druh v relativně krátké době dokázal změnit typ své adaptace. Přinucen patrně extrémními vnějšími tlaky přešel od převahy přizpůsobování se změnami své vnitřní biologické struktury, které jsou pomalé a geneticky omezené, k útočné adaptivní strategii, k záměrnému přizpůsobování podmínek životního prostředí. Dnes ovšem tato vysoce účinná strategie, která zahrnovala lidský nárok na celou zeměkouli, kromě jiného narazila na její konečnost. Ale strategie je pouze prostředek, nikoli cíl. I velmi rozdílné strategie mohou být totiž ekvifinální, mohou vést k témuž cíli. Proto, nechceme-li spolu s ostatními ohroženými druhy předčasně zahynout, musíme znovu změnit typ adaptivní strategie. Tentokrát nás naštěstí okolnosti nutí změnit to, co změnit můžeme: typ adaptivní strategie kultury. Celá dosavadní kultura jako lidmi vytvářený systém, který si zatím přírodu přizpůsoboval také převážně ofenzivně, který ji zatlačoval, redukoval a transformoval tak, aby vyhověla nárokům expanze jeho málo proměnné protipřírodní struktury, musí přejít k adaptivní strategii protikladné: k přizpůsobování se přírodě vnitřními organizačními změnami. Své nenahraditelné hostitelské prostředí – biosféru v její dnešní podobě – může totiž zachránit jen biofilní transformací své duchovní i materiální složky. A na tomto úsilí, jak jsme si ukázali, se může a musí významným způsobem podílet také ekologická filosofie, nová evoluční ontologie. (Pokračovanie nabudúce) Autor je profesorom filozofie na Brnianskej univerzite Úryvok z knihy: Filosofie psaná kurzívou (Rozhlasové ekologické eseje). Doplněk, Brno 2003 Publikované so súhlasom autora