K patnáctému výročí Sametové revoluce

Radujeme se ze znovu nabyté svobody a také z osvobození z okupace cizí mocností, jež měla být na věčné časy, již celých patnáct let. Stali jsme se opět občany v onom pravém slova smyslu a právním významu toho slovního spojení, i když možná ještě ne tak docela, protože všechno chce svůj čas.
Počet zobrazení: 1101
10_karikatura-m.jpg

Radujeme se ze znovu nabyté svobody a také z osvobození z okupace cizí mocností, jež měla být na věčné časy, již celých patnáct let. Stali jsme se opět občany v onom pravém slova smyslu a právním významu toho slovního spojení, i když možná ještě ne tak docela, protože všechno chce svůj čas. Po letech se ukazují jisté charakteristické rysy nové společnosti, která se za těch patnáct let začala u nás vytvářet. Především je třeba říci, že moc přešla postupně po listopadu 1989 do rukou pravicových a možná i ultrapravicových politiků, k nimž se připojili kolaboranti s komunistickou diktaturou, kteří se po listopadu rozhodli okamžitě sloužit novým pánům z řad synů a vnuků do roku 1948 znárodněných kdysi podnikatelů a majitelů velkostatků, ke kterým se připojila také zejména za komunistů pronásledovaná a potlačovaná katolická církev. K pojištění znovu získaného majetku a postavení ve společnosti začala nová vládnoucí skupina hledat oporu v podnikatelských státech založených na tržní ekonomice v západní Evropě a v USA. Vedlo jí to ústupkům, které měly neblahý vliv na naši domácí ekonomiku, a to zejména tím, že přistoupila na různé nevýhodné hospodářské smlouvy a na rozhodnutí Mezinárodní měnové unie o nevýhodném poměru československé koruny vůči ostatním měnám států sdružených v této unii. Nestavěla se ani proti rozprodeji českých podniků lacino zahraničnímu kapitálu nebo proti odkupu těchto podniků a následnému zastavení jejich výrobní činnosti v zájmu odstranění možné domácí konkurence. Otevřela Československo jako nový tržní prostor západoevropské tržní ekonomice, trpící stálou odbytovou tísní a depresí z nadvýroby. Získali jsme svobodu, ale v českých zemích dnes půlmilionovou armádu nezaměstnaných a ztrácíme sociální jistoty a výhody ve zdravotnictví, školství a jinde, které poskytoval minulý režim. Zbavili jsme se neustálého špehování a policejního dozoru a plateb velké mocnosti na světové vítězství proletariátu, ale získali jsme rostoucí kriminalitu, související zřejmě také s nezaměstnaností, ale i s touhou náhle zbohatnout všemi možnými bezpracnými způsoby. Z lékařů a právníků a příslušníků jiných profesí se stávají podnikatelé se zdravím, právem a jinými statky. Nakonec vracíme i zámky, polnosti a lesy velkostatkářské šlechtě, která nejčastěji v minulosti nehnula ani prstem, aby pomohla lidu a národu, protože byla původem cizí nebo poněmčelá a dívala se na národ po dlouhá staletí jen jako na zdroj laciné pracovní síly. Jsou zde dokonce jedinci a skupiny, kteří se omlouvají potomkům nacistických okupantů a katů tisíců Čechů a Slováků, kterým nahrávají v jejich nové roli obětí druhé světové války, ve které se nyní hodlají Evropě a světu představovat a docílit postupně revize poválečných dohod. Pravicová reprezentace, která dnes určuje ekonomické procesy u nás, se opírá o oprášené teorie liberálního kapitalismu v podobě Hayekových teorií, které zcela opomíjejí ekonomický charakter hospodářských krizí a chronických depresí současného světa tržních ekonomik. Nevěnují pozornost dvojí roli dělníků a zaměstnanců jednak jako zdroje výrobních nákladů, jednak jako tržního činitele v roli nakupujících spotřebního zboží. Opomíjejí tento protiklad, který ignoroval i Alois Rašín, který tlakem na výrobní náklady snižoval kupní sílu obyvatelstva, a tím také možnosti odbytu zboží v letech hospodářské krize 1929 – 1935 u nás, což jen prohloubilo dopad hospodářské krize, protiklad, kterého si svým způsobem všiml již John Maynard Keynes a pro který navrhl svérázné řešení. Na Slovensku je situace poněkud odlišná, protože tam nebylo cizí šlechty ani kapitalistických či bankovních magnátů a pravici zde představuje zejména katolická církev, navazující poněkud na staré a také nacionalistické tradice, a nová podnikatelská vrstva. Procesy v Evropě začínající koncem osmdesátých let lze označit jako vítězství liberální tržní ekonomiky, pro níž se západním ekonomikám otevřel obrovský východní prostor rozkladem sovětského imperia. Evropské hospodářské společenství a Evropská unie diktují jednoznačně novým přistupujícím státům, jaká má být jejich ekonomika, a odmítají jiný způsob vlastnictví výrobních prostředků než soukromý a mají k privatizaci státních podniků beze zbytku do Unie vstupující země, i když je to pro ně nevýhodné a způsobuje to jejich ekonomikám ztráty. Kyvadlo dějin se zase jednou před patnácti lety vrátilo do své pravé úvrati. Své vítězství zaznamenala tržní ekonomika a soukromé vlastnictví výrobních jednotek, vítězí i pravicové teorie, filozofie vycházející z existence duše, případně boha, a tedy takzvaný modernismus či postmoderna nebo klasické idealistické náboženské teorie, opírající se o Tomáše Akvinského (Aristotela) či reformované církve, opírající se o výklad bible. Toto vítězství pravice ve světě bylo do jisté míry dáno obavami z diktatury, protože libovolná diktatura má svá pravidla či své rysy, kterými se projevuje, jako je třeba kult vůdce a teror vůči skupinám obyvatel, který může mít ty nebo ony charakteristiky, úsilí o světové panství atd. To vše ovšem neznamená, že ono kyvadlo dějin se nepohne zase někam zpět. Ekonomický rozpor, o kterém jsem hovořil, mezi dvojí rolí zaměstnanců a dělníků, který také vede ke globalizaci, může vést k nové světové krizi, a tím také k novým sociálním a politickým situacím, na které bychom se měli připravit.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984