Jen ona a její svět
Mária Ferenčuhová pracuje jako asistentka na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě, obor filmová historie. Jak napovídá už sám název sbírky – Skryté titulky, je ve své práci až po uši – dovolává (a odvolává) se filmu jako světa, ve kterém je realita a nerealita spojená s jiným způsobem myšlení a vyjadřování než v literatuře. Toto spojení je samozřejmě lákavé a samozřejmě má svá úskalí, která Ferenčuhová více či méně zvládá. A zároveň tím sama nabízí jakýsi klíč, sice nepříliš jasný, ale přece jen klíč, skrze který si můžeme otevřít dveře do poezie. Samozřejmě, že závisí i na schopnostech čtenáře, jak ty skryté titulky číst, ne všichni se na ně přepnou a ne všem je tato řeč přístupná. Ferenčuhová tedy přenáší do světa literárního svět filmový, svět de facto otevřený spíše vizuálním počitkům než zvuku slova, písemnému projevu. Samotné texty ve sbírce napovídají již svými názvy, jak k jednotlivým textům přistupovat, jak se k nim chovat, protože je v nich přiznaný kód filmového vyprávění. Zkusme se do těchto skrytých titulků podívat a číst je, protože – a to považuji za velmi přínosné k uvědomění si – film sice chápe jiným způsobem než čtením, ale právě skrze titulky je náhle filmová řeč zliterárněna, rozepsána, aniž by tím utrpěl samotný význam. Ponechejme stranou díla filmových teoretiků a sémiologů (mj. Christian Metz: Film – jazyk nebo řeč, 1968) i dohad ohledně přechodu od tzv. filmové podívané k filmovému „románovému vyjadřování“ – pro případné zájemce doporučuji filmologické sborníky, vydávané Českým filmovým ústavem, zejména pak Film jako znakový systém (Praha 1971), Zvěřinovu studii Znakovost obrazové složky filmu (Praha 1968) nebo známou a obšírnou studii J. M. Lotmana Semiotika filmu a problémy filmovej estetiky (Bratislava 1984). Na úplný začátek snad jen připomínám, že podle filmových teoretiků využívá literatura hotových slov, ale řeč filmu se skládá z mimetických a obrazových znaků, které nejsou dány, ale musejí se tvořit. Slova jsou abstraktní, znaky filmu jsou premorfologické, iracionální, ale zároveň to jsou věci konkrétní, měnlivé. Právě proto je film iracionální, ale zároveň předmětný. Další teorie zdůrazňují archetypálnost obrazných znaků filmu – tedy jako obrazy paměti a snů, tedy obrazy komunikace s námi samými (zejména teorie Pasoliniho). Z takových východisek je pak ale možné prohlédnout (rozečíst) sbírku Márie Ferenčuhové. Nesmíme zároveň zapomínat, že i když je zde zdůrazněno vizuální cítění, není to film, je to kniha, která je poučená na právě zmíněných teoriích, ale jde svou vlastní cestou, na které nechybí (jak jinak v současné slovenské poezii) smysl pro hru, možná až příliš literární hru, kterou jsme schopni odhalit spíše náhodně, mimoděk, nebo nám zkrátka o tom někdo (nejlépe z okruhu zasvěcených) řekne. Tenhle přístup, který však pro jinou byť blízkou kulturní obec vytváří náhle cosi méně srozumitelného, má skrze zmíněná filmová východiska tu výhodu, že i zde začíná fungovat jiná, tedy archetypální (nebo snad znalostní?) podstata, kdy jsme schopni do určitých, pro jednu kulturu daných vzorců a citací, dosadit své vlastní vzorce a citace, aniž by se tím smysl celého díla nějak výrazně posunul. To proto, že díky milované globalizaci a postmoderně jsme na mnohém zcela stejně, stejné počitky jsou nám stejně blízké nebo vzdálené. Hamburger od McDonalds bude chutnat stejně v Košicích jako v Alma Atě. Cynik v nás může samozřejmě prohlásit, že psí maso chutná všude stejně, ale nechejme cynika spát. Přistupme tedy ke sbírce, která k nám promlouvá svými skrytými titulky (pozor, autorka varuje: „titulky vyrábam leptaním“, s. 77) a podívejme se na jeden z možných přístupů k ní, přístup řekněme globalizační, souřadnice, které lze chápat bez větších problémů a kulturních znalostí i jinde. Sbírka začíná básní V meste psov – vzhledem k existenci filmu Dogville (Lars von Trier, 2003) jsme možná schopni posuzovat báseň i takto, ale přesto si z příběhu ženy, kterou pronásleduje mafie, vybereme jen něco málo, tedy hlavně něco málo vizuálního – ve filmu jsou kulisy vytvořeny jen pomocí obkreslených stěn domů atp. Divadelnost celého snímku je podpořena i zásadními otázkami o chování společnosti k jedinci. Ferenčuhová je stejně jako snímek strohá, samota a pronásledování hrdinky se přesně vyjevuje i v pětici básní: refrénem je slovo „kal“, vše se rozpadá, zakaluje, stárne. Ta rasa (už ne lidé, ale spíš smečka) hyne, mizí, zakaluje se, zastíní se sama. „Zakaždým patriaca k rase, čo zakliali.“ (s. 9) A zároveň to i překládá samotný název básně V meste psov. Posunujeme se od živých spíše k vyhynulým druhům, čas vyleptává až na kost a možná ještě hlouběji, někam do nicoty. Ferenčuhová je zdánlivá existencialistka, zdánlivá proto, že její poezie je chladná, smrtonosná, střídmá a studená jako – jako film. Uvědomujeme si tady na tomto místě vůbec, že film, to, co je natočené, vlastně neexistuje? Že je to čistě jen hra světla a stínu? Jsme oběti nebo tvůrci toho všeho? Ferenčuhová vytváří napětí, ale neodpovídá zásadně na otázky, stejně jako filmaři vykazuje svět, ale nedovysvětlovává ho. Protože si uvědomuje, že by to bylo chybné, nekonečné a hlavně – literární. Setkání obrazů, montáž, by mohla být další z charakteristik poezie Márie Ferenčuhové. Ona sama napovídá – „(Zábradlie je tu na to, aby pohľad neskákal / priamo do prázdna“, s. 17). Ví o hranicích, ví o paralelním setkávání myšlení literárního a filmového, jsou to dva jazyky, ví o vidění („kľakám si pod okno a odmietam sa pri tom/ uvidieť; s. 16), ví o vizích. Ale zároveň je tohle vidění pro ní samou pastí, zároveň se propadá do svých měst (viz soubory básní Plán mesta 1 – 3), kde jí zrazuje vidění a vstupuje pouze fantaskno, které ruší. Fantaskno ne nesrozumitelné, ale spíš nudné, pomalé a surreálně (nadreálně?) vysušené. Ferenčuhová má dar umět popsat až na kost, nebo jinak – Ferenčuhová umí detail, makrodetail. Nechápe často, že pouze s ním vytvoříte leda film o buňkách nebo experimentální kýč. Navíc po všech těch experimentátorech... A jsme nakonec my sami přece jen (jen) čtenáři a evokuje-li nám něco čteného (viděného) něco známého, tu neleníme a hned jsme na koni a míra soustředění klesá pod mírou vlastních analogií, vlastního řetězení obrazů a komunikujeme pak sami se sebou skrze vytvořený obraz. Ferenčuhová může takhle zmást a naladit: „píšu sa listy a emaily bez perlete. púšťa sa / striedavo potichu a nahlas rádio. vypínam / telefón. šumenie neustáva: v dome oproti sa / rozsvecujú stále nové okná.“ (s. 25) A v tu chvíli jsem jako čtenář „v pomykove“, protože taková věcnost a strohost, ach, Skupina 42... a to je zlé, to je past, kterou tato básnířka vládne. Zahání nás do pastí, které tu a tam nastraží sama a někde se za ní vytvoří, aniž by ona sama chtěla a věděla. A pasti dokonce i pro ní samotnou, do kterých se skrývá a my ji nevidíme skrz prázdná slova a písmena. Ferenčuhová není geniální, je jen ořezaná v popisu, v krátkém spojení. V těch jejích městech, v těch prázdných a neexistujících městech, které vytvořil Lars von Trier ve filmu Dogville, jsou snad lidé. Snad. Jsou to ale spíš jen stíny, kaly nás všech, kterých se básnířka dovolává (většinou tedy marně, většinou se ani nesnaží přistoupit ke světu kolem). Možná, že chce být kašírovaně existenciální, možná, že je to jen stylové cvičení na téma osamělá žena ve světě měst. Šmíruje („nemôžem donekonečna skúmať cudzie balkóny“ ;s. 29), ale šmíruje sebe. Říká sebe. Její svět je ona, pouze ona, a i když je nad věcí, i když se vznáší nad sebou, je tam to pouto. Slabina sbírky? Toto pouto, které cítíme a čteme. Vyprchává z ní postupně energie, stravuje se sama sebou, vyvstává ze sebe a sebe pohlcuje, já, já, Mária F., „nepýtam si bozk: / hovorím ho.“ Je to hra. Hra, která nás baví, stejná hra, jako v básni Deti stále čakajú na prázdniny (s. 39). Je to hra, při které se nakonec stejně nejlépe cítíme, když skončí, jako nějaký strašidelný film. Mária Ferenčuhová je talentovaná, je hravá, je sama, ale říká to sama, takže nevíme, jestli ten chtěný stesk má nějaký základ, a přesto všechno, i když sbírka je rozbitá, nejednoznačná, poskládaná halabala, sešitá z ubrousků, městeček a sebe sama, je to sbírka poučená, obrazově věrná a silná, výstižná, protože je to sbírka generační, sbírka váhavě elegantní, ale i sbírka, za kterou by se při lepší redakci, lepším výběru a vystříhání se některých omylů (potlačit já například), nemusela stydět ani v Čechách. Více stísněnosti a zažité samoty. Ne jen odkoukané a vymyšlené. Autor je literárny kritik, redaktor časopisu Tvar (Text odznel na stretnutí českých a slovenských literárnych vedcov a kritikov, ktoré sa konalo v dňoch 26. 5. – 28. 5. 2004 v Lednici.)
