Když dva dělají totéž...

Mezi státníky převládá obdobné definování bezpečnostních hrozeb. To neznamená, že nedochází k vážným sporům o to, jak jim čelit. Ještě nikdy si nebyly Evropská unie a NATO tak podobné jako během posledních sedmi dní. Summit EU a Spojených států, který se sešel koncem minulého týdne v irském Dromolandu, i summit NATO, který se konal počátkem týdne v tureckém Istanbulu, shromáždil téměř stejné lidi k jednání o velmi podobném programu. Jak irský předsedající summitu EU Bertie Ahern, tak i generální tajemník NATO Jaapa Hoopa de Scheffera neopomněli při přípravě jednání i v závěrečných proslovech zdůraznit, že účastníky spojovala snaha nalézt společný a efektivní postup při řešení situace v Afghánistánu a Iráku konkrétně a v boji proti terorismu obecně. Dokonce i hesla manifestantů v irských a tureckých ulicích byla téměř stejná. Bezpečnostní síť Podobnost dvou vrcholných jednání řady evropských a severoamerických premiérů a hlav států není náhodná. Mezinárodní vztahy, a to nejen politické, dnes nejvíce ovlivňují právě otázky spojené s válkami v Afghánistánu a Iráku. Tam se dnes mnohé rozhoduje o ceně ropy, o množství opia na světovém trhu, o roli mezinárodního práva a mezinárodních organizací, o dodržování lidských práv, o spolupráci demokratických států. Tedy i o naplnění cílů, ke kterým by Evropská unie a NATO měly směřovat. Přiložené schéma prolínání mezinárodních organizací, pomocí kterých jsou v Evropě zajišťovány politicko-bezpečnostní úkoly, naznačuje ale pozoruhodnou skutečnost – k některým z těchto cílů bylo vytvořeno mnohem více organizací. Právě podobnost těchto cílů umožňuje, že se v posledních letech podařilo propojit mezinárodní organizace, které zahrnují ze západní strany Spojené státy, z východní pak i Čínu. Toto historicky zcela originální prolnutí bezpečnostních struktur od Washingtonu po Peking je postaveno na obdobném definování hrozeb. Porovnání základních dokumentů například o zahraničně-politické orientaci Evropské unie, doktríny NATO a programu Šanghajské organizace spolupráce (ŠOS) umožní nalézt jednoho společného jmenovatele. Tím je boj proti mezinárodnímu terorismu. A nejde o žádný okrajový cíl – pro všechny organizace tohoto typu dnes boj proti mezinárodnímu terorismu představuje prioritu číslo jedna. Shodné hrozby Elegantní přehled aktuálních bezpečnostních rizik přinesl dokument Bezpečná Evropa v lepším světě, jehož konečnou verzi schválila Rada Evropy koncem loňského roku. Jde o bezpečnostní strategii, která by měla zajistit orientaci zahraniční politiky EU. Tento dokument jako základní hrozby vnímá terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, které ovlivňují i Evropu, kolaps států v důsledku špatné vlády a organizovaný zločin. Většina z těchto hrozeb byla projednávána i na istanbulském summitu NATO. Dlužno ale dodat, že NATO se k podobném řazení hrozeb dopracovalo až v posledních letech. Strategická koncepce Aliance, kterou přijal washingtonský summit NATO v roce 1999 a která dodnes představuje základní doktrínu Aliance, uvádí mezinárodní terorismus ve výčtu rizik až na konci seznamu. Vlastně teprve pražský summit NATO v roce 2002, tedy po teroristických útocích na Washington a New York 11. září 2001, přiřadil boji proti mezinárodnímu terorismu charakteristiku priority číslo jedna. Na druhé straně pak prosakování mezinárodních teroristů do provincie Sin-tiang přimělo Čínu, aby vstoupila do ŠOS, která je jedinou mezinárodní vojensko-bezpečnostní organizací, na níž se Peking podílí. Odlišné strategie Shodně pojímané hrozby neznamenají, že se státy shodnou. Neexistuje jednotná definice terorismu, je zde odlišné chápání národních zájmů a samozřejmě se lišit může i strategie. Proto se také ani po posledním summitu EU a summitu NATO nedá hovořit o tom, že došlo ke shodě v chápání situace v Iráku. Názorně může tento rozdíl přiblížit porovnání zmíněného dokumentu EU Bezpečná Evropa v lepším světě a Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických, kterou americký prezident George Bush podepsal roku 2002. Současná americká doktrína předpokládá orientaci na preventivní válku - hrozbám má být čeleno ještě předtím, než se plně zformují. K preventivním vojenským zásahům se mají Spojené státy jako historicky bezprecedentně nejsilnější stát světa uchýlit i tehdy, když je nepodpoří spojenci a mezinárodní organizace. V celém dokumentu Strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických je mezinárodní právo zmíněno jen jako odvěké právo na sebeobranu a zcela v něm chybí zmínka o Radě bezpečnosti OSN. Jenže právě Rada bezpečnosti je podle platného mezinárodního práva jediná, kdo je oprávněn rozhodnout o válce, která není válkou obrannou. Strategie Evropské unie postupuje jinak. Dokument Bezpečná Evropa v lepším světě uvádí: – „Novým hrozbám nelze čelit čistě vojenskými prostředky. "Na rozdíl od masivní viditelné hrozby v období studené války, žádná nová hrozba není čistě vojenská… Každá vyžaduje směs nástrojů.“ – „Mezinárodní pořádek musí být založen na efektivním multilateralismu. Akcent na spolupráci Evropské unie se Spojenými státy a s NATO doprovází tvrzení, že jsme zavázáni dodržovat a rozvíjet mezinárodní právo. Základním rámcem pro mezinárodní vztahy je Charta OSN... Přejeme si mezinárodní organizace, režimy a smlouvy, které budou efektivně čelit hrozbám mezinárodnímu míru a bezpečnosti, a musí tudíž byt připraveny jednat, když jsou pravidla porušena.“ Zbývá otázka, která je předmětem sporu od přijetí strategické koncepce NATO v roce 1999: kdy vysílat vojenské mise do zahraničí. Podle doktríny Aliance i Bushovy Strategie národní bezpečnosti lze mise podnikat i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN – což bylo naplněno při bombardování Jugoslávie a intervenci v Iráku. Smlouva o Ústavě Evropské unie je v tomto ohledu nedvojsmyslná: Podle bodu 1. článku I-40 pojednávajícím o společné bezpečnostní a obranné politice může EU své mise mimo území Unie provádět jen tak, aby zajistila zachování míru, předcházela střetům, posilovala mezinárodní bezpečnost „v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů“. Odlišnost přístupu Evropské unie a Spojených států je tedy především ve výběru prostředků, respektování mezinárodního práva a organizací. I když bylo na summitech EU a NATO mezi zúčastněnými mocnostmi dosaženo vzájemného porozumění, shoda nalezena nebyla. Tu může pravděpodobně přinést jen výměna politiků, například volby amerického prezidenta v listopadu tohoto roku. Autor (1948) je stálym spolupracovníkom týždenníka SLOVO