Hra na lietadlo sólo
Čtení novin může být úžasný zážitek. Letošního 26. července vydaly noviny ve Spojených státech amerických dva články, které se navzájem zcela popírají. V prvním USA Today informovaly o své pravidelné čtvrtletní ekonomické předpovědi. Titulek zněl: Optimismus ekonomů se vytrácí.
Zdá se, že „zmatek v Evropě, bezvýrazný růst počtu pracovních míst, slabý trh s byty a zpomalení výroby továren“ způsobuje, že je velmi nepravděpodobné, že USA dokážou znovu vytvořit 8,5 milionu ztracených pracovních míst „rychleji, než tempem ledovce“. Navíc se ekonomové obávají „globální finanční nestability“, píšou v deníku.
Pesimisti a optimisti v médiách
Takže zcela logicky nejsou optimisté. Dalo by se říci, že vrozený optimismus ekonomů ve věcech světového trhu narazil na tvrdou skálu reality. Někteří z nás dospěli k tomuto závěru o hodně dřív. Jak je ale tedy možné, že New York Times měly téhož dne na titulní stránce příběh o „rostoucích ziscích“ hospodářských odvětví USA? Odpověď najdeme opět v dlouhém titulku: Odvětví vytvářejí rostoucí zisky hlubšími řezy. Není tomu tak, že by prodávala víc produktů. Ve skutečnosti jich prodávají míň. Ale pořád ořezávají náklady – to jest propouštějí pracovníky. Podniky zjistily, že když propustí dostatečný počet pracovníků a přimějí zbývající, aby pracovali víc, mohou mít menší objem prodeje, ale přesto větší zisky. Daly tomu jméno „triumf produktivity“. Zcela otevřeně to říká Ethan Harris, hlavní ekonom Bank of America Merril Lynch: „Aby společnosti vytvářely zisk, tlačí dolů své náklady na práci.“
Hľadá sa čarovná palička
Jak ovšem připomínají britské Times, výsledkem je, že „prospěch z toho mají namísto ekonomiky jako celku hlavně akcionáři“. A podniky to nepovažují jen za dočasné řešení. Protože i když se zlepší prodej, neplánují přijímání dalších pracovníků. Právě naopak: podle šéfa jedné velké firmy „poslední věc, se kterou si děláme starosti je, kdy budeme potřebovat zvětšit kapacitu.“ Namísto toho „rekonfigurujeme náš celý operační systém tak, aby byl flexibilnější“. Našly tedy podniky v USA (a také v jiných částech světa) onu čarovnou hůlku, která jim umožní trvale vytvářet větší zisky? To je nesmysl. Henry Ford se proslavil tím, že začal ve 20. letech minulého století platit své dělníky víc než bylo normální, protože podle svých slov chtěl, aby byli jeho zákazníky. Jeho nástupci v dnešním Fordu snížili za posledních pět let počet pracovníků ve svých severoamerických závodech o víc než 50 procent. Větší zisky – ale méně zákazníků. Je zde malý problém, o němž psali Keynes a Kalecki – koupěschopná poptávka. Jakýkoli střednědobý výpočet dojde k závěru, že pokud není dost zákazníků, nebude také dost prodeje a zisky velmi rychle vyschnou. Podniky, které zvyšují své zisky omezováním pracovní síly a ždímáním zbývajících pracovníků, se budou těšit rostoucím ziskům jen velmi krátce, dokud nenarazí do tvrdé cihlové stěny vážné deflace. A pak se zhroutí.
Copak to nevidí?
Některé určitě ano, ale všechny se drží hedonistického principu jezme, pijme, veselme se, protože zítra můžeme umřít. Dalo by se to nazvat „hra na letadlo pro sólisty“. V obvyklých hrách tohoto typu láká provozovatel pořád další lidi, až se domeček z karet zhroutí – jak se to stalo Bernie Madoffovi. V letadle sólo lákáte pořád sami sebe, dokud se nezřítíte. A přesně tak jako se investující do obvyklé letadlové hry kojí nadějí, že ke krachu dojde až poté, co si přijdou na své zisky, tak hráči letadla sólo (ředitelé podniků) doufají, že utečou se svými osobními zisky dřív, než se zhroutí celé odvětví. Hodně štěstí!
© Immanuel Wallerstein, komentár č. 286, 1 .8. 2010. Z angličtiny s dovolením autora preložil Rudolf Převrátil. Medzititlky Slovo.
