Reklama
Reklama

Éra zbožnění vlastního hlasu (2.)

V západní politické kultuře je pojem „doktrinářství“ obyčejně spojován s levicí, která věří v dějinotvornou energii masově sdílených pokrokových idejí. Tradiční pravice nevěří v čistou vlajku abstraktní doktríny, ale v ušpiněný prapor praktického rozhodování mezi omezenými možnostmi jednotlivců ve společnosti, která je založena na neomezené konkurenci mezi idejemi, zájmy, hledisky a popisy světa.
Počet zobrazení: 2044
14_karikatura-m.jpg

V západní politické kultuře je pojem „doktrinářství“ obyčejně spojován s levicí, která věří v dějinotvornou energii masově sdílených pokrokových idejí. Tradiční pravice nevěří v čistou vlajku abstraktní doktríny, ale v ušpiněný prapor praktického rozhodování mezi omezenými možnostmi jednotlivců ve společnosti, která je založena na neomezené konkurenci mezi idejemi, zájmy, hledisky a popisy světa. Zvláštním znakem bushismu je pravicové doktrinářství neboli víra v existenci nějaké spásonosné formule, kterou její neoblomní strážci a praví znalci dovezou na svých tancích do všech koutů světa, a zachrání tak lidstvo („Nepřišli jste dobýt Irák, ale zachránit jej, a irácký lid to ví,“ řekl ministr Rumsfeld americkým vojákům). Čistotu doktríny pak je třeba neustále chránit před kacíři zavedením přísných zákonů, které umožní vyhlásit za teroristu každého, kdo ji kritizuje. Doktrinářství je elitářské a revoluční – o všem musejí rozhodovat strážci pravé doktríny, ostatní jen zdržují a svádějí lidstvo na scestí. Revoluce musí být vyvezena do celého světa, jinak není úspěšná: obyvatelé států založených na jiné doktríně musejí být osvobozeni a jejich vládci nejdříve upáleni v elektronických plamenech médií, ovládaných doktrináři, a pak odsouzeni zvláštními soudy. *** Za třetí: Je současný americký unilateralismus jen krátkodobým zneužitím výhodné situace po pádu SSSR, nebo naopak začátkem dlouhodobé „americké světovlády“? Gary Schmitt srovnává novou situaci s filmem V pravé poledne: bez šerifa Kana by se do našeho městečka brzy vrátili pistolníci, tomu musí americký šerif zabránit i proti vůli jeho obyvatel. „Americké vůdcovství je dobrem pro svět i pro Ameriku,“ tvrdí bushisté. Otázka ale je, čeho všeho se tito vůdci cítí oprávněni se dopustit, aby proměnili přechodnou výhodu v dlouhotrvající éru. Jsou preventivní válka, vyprázdnění OSN a NATO, boj proti každé mezinárodní koalici schopné samostatné politiky, zejména proti Evropské unii, omezování občanských svobod, vyhrožování válkou každému, kdo – podle jejich úsudku – ohrožuje bezpečnost USA, americká (z)vůle jako jediný zdroj mezinárodního práva legitimními nástroji prosazování americké hegemonie? O Patriotic Act II (všimněte si hrozivého newspeaku – okleštění občanských práv v USA je aktem vlastenectví) americká obránkyně lidských práv Joanne Mariner napsala: „Právní obrana proti možnosti, že různé organizace budou označeny jako teroristické, téměř neexistuje, proto hrozí, že pružné nálepky terorista bude politicky zneužito.“ Ve státě Oregon byl prý navržen zákon, podle něhož by ti, kdo protestují proti přepadení Iráku, byli definováni jako „podporovatelé terorismu“. „Objektivně spolupracují s nepřítelem,“ říkalo se kdysi u nás. Za čtvrté: dosud nikdy nevídané zneužití slovníku západní civilizace v důsledku strategického začlenění médií do této války. „Bluf v globálním měřítku a v přímém přenosu,“ napsal francouzský filosof Paul Virilio. Výraz „embedded information“, který překládám jako „informace (kultura, ideje, obrazy, komunikace ve svém celku) začleněná do budování americké hegemonie“, považuji za klíčovou metaforu bushismu. Tank zaměří čtrnácté patro hotelu Palestine v Bagdádu, kde jsou ubytováni všichni nezávislí novináři – Bum! – jeden mrtvý španělský novinář a několik zraněných. Ze střechy prý někdo střílel, žádný z novinářů ho ale neviděl. Jednali jsme „právem sebeobrany“, prohlásil tiskový mluvčí. Politování ano, omluvu ne – „můžeme zaručit bezpečnost jen pro embedded information“. Nejnebezpečnějším dědictvím této války je pohrdání veřejným míněním. Clona lží a nestoudných mystifikací, kýčových obrazů, na nichž ozbrojení Nadlidé napájejí otrhance v sandálech (tak je nazval jakýsi britský důstojník, ostatně otrhancem v sandálech byl i Ježíš), do zhloupnutí opakovaná říkanka Hitler-Stalin-Saddám (Time má i stejnou obálku jako v květnu roku 1945, je na ní škrtnutá tvář diktátora). Je hrůzné, že Američané mohli být v krátké době tak zmanipulováni, že uvěřili v nesmyslnou rovnici Saddám = Hitler. Na rozdíl od Saddáma byl Hitler vůdcem jednoho z nejrozvinutějších a nejsilnějších států západní Modernosti. „Moji vojáci, učinil jsem rozhodnutí, ke kterému jsem byl donucen nejen jako představitel německého státu, ale jako představitel evropské kultury a civilizace,“ prohlásil v den přepadení SSSR. Mystika Dějinného Poslání, pohrdání OSN (Společností národů), vůle ke Světovládě, přesvědčení o nadřazenosti vlastní civilizace a především vysoký stupeň vědeckotechnického rozvoje a zbrojního průmyslu jsou nutné podmínky hitlerismu – Saddámův Irák, na rozdíl od Bushovy Ameriky, nesplňuje žádnou z nich. *** Pokles kvality veřejného mínění je už nenapravitelný. Všechna veřejná slova naší civilizace, její „velký kód“, jak je nazval kanadský literární vědec Northrop Frye, se odlepila od své sdělovací funkce, přestala mít jakýkoli vztah ke kontextům, do nichž patřila, a k předmětům, které označovala. V komunistickém státě se veřejnými slovy jako demokracie, volby, vláda dělnické třídy či socialistické právo lhalo, a my to věděli, protože ta slova ještě něco znamenala; naopak slovy bushismu nelze ani lhát, je to čistý newspeak, bez vztahu k jakémukoli historicky danému světu. V éře bushismu slova a znaky nemusejí mít žádné krytí. „My jsme bojovali především proto, abychom odstranili nebezpečí, že režim Saddáma Husajna použije zbraně hromadného ničení,“ prohlásil velvyslanec USA v Česku Craig Stapleton. „Naprosté zhroucení bránící se armády odhalilo překvapivý fakt, že Irák vůbec neměl na to, aby mohl být nějakou… vojenskou hrozbou pro bezpečnost USA a jejich spojenců,“ napsal historik Jan Eichler (Právo, 23. 4. 2003). Celý příběh se zbraněmi hromadného ničení připomíná postup strážmistra Flanderky, který obvinil Švejka, že by fotografoval, kdyby měl u sebe fotografický aparát, a že „jedině té okolnosti, že nebyl fotografický aparát při ruce, lze děkovati tomu, že u něho nebyly nalezeny žádné fotografie“. Najde se ještě nějaký Američan, který se zeptá, proč Saddám ty zbraně nepoužil na obranu Iráku, když z rozhodnutí angažovaných médií platí rovnice Saddám = Hitler? Útok nejvyzbrojenější země světa proti jednomu z těch států Třetího světa, které mohou mít jen takové zbraně, jaké jim Západ prodá, je líčen jako hrdinský epos, s narežírovaným vítáním osvoboditelů vděčným obyvatelstvem. Kurdové v Turecku by jistě vítali tanky, které by jim umožnily ustavit svrchovaný Kurdistán, Wehrmacht okupující v roce 1939 okleštěné Československo bouřlivě vítali pražští Němci, mnoho Arabů vidělo v nacistické armádě své osvoboditele, my jsme vítali Rudou armádu... Okupace a mávátka, jak smutná kapitola dějin válek! Líčení války proti Iráku představuje konec vertikální informace, neboli informace, zaručené autoritou novináře, který ji zpracoval, interpretoval a nezávisle kontextualizoval. Začala éra informace horizontální, jejímž modelem je „blog“ neboli internetové stránky se spoustou „link“, které redigují třeba iráčtí disidenti, nezávislí novináři, znalci, angažovaní jednotlivci či přesvědčení stoupenci války (viz například www.warblogs.cc, www.blogsof war.com). Jsou to většinou stránky, na nichž se mísí texty, obrazy, komentáře z různých zdrojů, poznámky odkazující na různé možné „verze faktů“ a také deníkové záznamy pocitů, pojmů, polopojmů a emocí. Tato horizontální, nediferencovaná směs sice vyvažuje „embedded information“, nemá ale dostatečnou specifickou váhu, abychom jí mohli vyvrátit třeba prohlášení prezidenta Bushe, že okupovaný „Irák je svobodná země“. Blog je informace ve stavu mediální beztíže. Za slovem „embeddednes“ se skrývá planetární útok na dělbu moci; všechny nezávislé instituce, včetně médií, musejí být v New American Century začleněny do „americké planetární hegemonie“. Bushismus je první odpovědí na otázku, jak bude vypadat totalitarismus nového tisíciletí – bude to tvrdá slitina byznysu, kýče a pokrytectví. 60. léta vyznačovaly masové protesty mládeže proti systému, který zotročoval ve jménu péče, oblboval ve jménu vědění, lhal ve jménu pravdy, dělal z lidí blázny ve jménu rozumu jedním slovem byl centrálně organizovaným pokrytectvím a na pokrytectví byla první generace hospodářského zázraku výjimečně citlivá. Myslím, že je třeba v tomto ohledu rychle navázat na nepokojné dědictví 60. let. Je bushismus schopen a) proměnit definitivně mezinárodní společenství v zástup lokajů přešlapujících v předsíni hegemona, vždy ochotných podpořit na jeho pokyn tu či onu válku; b) začlenit většinu médií do boje o americkou světovou hegemonii? Otevřená otázka. Svoboda slova se dnes kymácí ve větru bushismu, zavěšena na křehké niti lhostejných vlastnických vztahů a slábnoucí moci nezávislých novinářských odborů. *** Nelidské je od nás odděleno jen slabým hlasem našich skrupulí. Bushův „unilateralistický diskurz“ přehlušuje úspěšně euroamerické skrupule, které významně zmohutněly v 60. letech. Jejich neustálé posilování bylo ostatně nejdůležitějším trendem druhé poloviny minulého století. Fází tohoto trendu byl i Gorbačov: nebyl poražen ve válce, ale prosadil eticky inspirovanou reformu systému. Válka v Iráku bez souhlasu OSN probudila k novému životu podvědomé koloniální stereotypy v evropském veřejném mínění, víru v nadřazenost bílé rasy, oživila pod demokratickým povrchem skrytý autoritarismus a elitismus. Hranice přípustného ve vědomí všech se posouvají - mezi svobodou a bezpečností je třeba zvolit objektivně bezpečnost, do demonstrantů, kteří ohrožují „objektivní morální řád“, je třeba objektivně střílet, na Araby platí síla, ničemu jinému objektivně nerozumějí, ostatně Pinochet zachránil objektivně Chile před komunismem. „Vojákovi, ne spisovateli či intelektuálovi vděčí za svou svobodu ti, kdo demonstrují proti válce,“ citovalo mnoho euroamerických novin z dopisu matky jednoho vojáka. Vojákovi vděčíme za obranu hranic, jsou-li ohroženy, za obranu národní existence, je-li ohrožena, ale ne za svobodu. Za svobodu vděčíme autorům a čtenářům knih v knihovnách státu, který voják brání, jsou-li v tom státě autoři, čtenáři a knihovny. Rusové bojovali ve Velké vlastenecké válce za přežití svého národa, ne za svobodu. Ta přišla až mnohem později a nepřinesli ji vojáci, ale spisovatelé, jako třeba Solženicyn, přinesla ji velká ruská kultura, jejíž neviditelná moc nad svědomím Rusů nakonec převážila nad komunismem, tím otráveným darem Západu. Hranice přípustného se posunuly, hegemon z nás smí dělat idioty v míře před nedávnem ještě nepřípustné. Čtu v Corriere della Sera (11. 3. 2003) popis způsobu, kterým jsou prý vyslýcháni lidé obvinění z terorismu: „O přestávkách, po hodinách výslechu, byl Mohamed zavírán do malé cely osvětlené oslepujícím světlem a odhlučněné. Na zemi nic, ani matrace. Vyvatované ticho přerušovala čas od času hlučná hudba… Nechali ho bez jídla dva dny a pak mu je dávali v nepravidelném rozvrhu, aby zmátli jeho biologické hodiny.“ Toto je mučení, i když se tomu říká „přiměřený nátlak“. Americký filosof práva Alan Dershowitz připouští mučení v některých případech, ale myslí, že „bychom to měli veřejně a otevřeně zdůvodnit, a ne jít cestou pokrytců“. Jako by ji pronesl král Ubu, zní na tomto mediálním pozadí věta velvyslance Stapletona, že pro inspekce jsou klíčoví iráčtí vědci, „ale pouze pokud jsou vyslýcháni v prostředí, kde se nebojí o svou existenci… teď (rozuměj: v našich rukou) věřím, že tito vědci nám pomohou rozkrýt vše, co režim skrýval“. Velvyslanec Stapleton také prohlásil, že rezoluce ČSSD k Iráku byla „pro nás pochopitelně dost urážející. Kdykoliv někdo zapochybuje o amerických motivech, dotkne se nás to. Nejsme imperialistická země.“ To „kdykoliv“ je zlověstné. Kdy bude urážka USA trestným činem, jako byla urážka Třetí říše nebo Sovětského svazu? Bude jednou i dostatečným důvodem k operaci Czech Freedom? Unilateralismus, New American Century, americká světová hegemonie, preventivní válka jsou vítězné teorie. „Dokud se naše zkušenost pohybuje v oblasti teorie, chováme se, paradoxně, jako zvířata. Teprve když si čichneme ke krvi, udělá se nám špatně jako lidem,“ napsal Josef Škvorecký. V abstraktní, odtělesněné, deteritorializované, virtuální, komplexní, technologické, elektronické, postideologické a postpolitické civilizaci Západu už není kde si čichnout ke krvi a zastydět se jako lidi za naše teorie. Znaky a obrazy se tu přemnožily a jako hejno žravých kobylek táhnoucích polem vyhubily zkušenosti a prožitky, které ty znaky a obrazy chtěly znamenat. Jsme odsouzeni žít jen v teoriích. Naše zkušenost je v této pozdní době tak znevážena a rozptýlena, že už nemá sílu naše teorie vyvracet, a ty se zrůdně rozrostly. Čas, kdy je naše zkušenosti jako „neviditelní strážci“ držely na uzdě, nenávratně pominul. Článok bol uverejnený na http://vulgo.net a v kultúrnej prílohe denníka Právo, Salon

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.
CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama