Klíčová role USA

Amerika prodávala nebezpečné chemopraikálie do Iráku, přestože jich Saddám Husajn užíval k usmrcování Íránců a Kurdů, píše americký list Washington Post.
Počet zobrazení: 1349

Amerika prodávala nebezpečné chemopraikálie do Iráku, přestože jich Saddám Husajn užíval k usmrcování Íránců a Kurdů, píše americký list Washington Post.

Bushova vláda podle něho nyní ospravedlňuje plány na válku proti Iráku tím, že Saddám Husajn realizuje program vývoje chemických, jaderných a biologických zbraní, avšak „američtí činitelé málokdy přiznávají, že tyto zločiny se datují z období, kdy byl Saddám Husajn považován ve Washingtonu za cenného spojence“.

Jednou z osob, které se zasloužily v době irácko-íránské války v letech 1980 - 1988 o to, že se americká zahraniční politika přiklonila na stranu Iráku, byl Donald Rumsfeld, dnešní Bushův ministr obrany, jehož setkání se Saddámem Husajnem v prosinci r. 1983 připravilo normalizaci americko-iráckých vztahů. Z odtajněných dokumentů vyplývá, že Rumsfeld navštívil několikrát Bagdád v době, kdy Irák užíval chemických zbraní „téměř denně“ a irácká armáda tím porušovala mezinárodní konvence.

Spojené státy také poskytovaly v letech před Saddámovým útokem na Kuvajt z roku 1990 iráckému diktátorovi velké množství výzvědných informací, dodaly mu prostřednictvím jedné firmy v Chile zásobu tříštivých (kazetových) bomb a umožnily Iráku začít vyvíjet předchůdce jeho dnešních chemických a biologických zbraní.

Podle amerického listu to osvětluje zápornou stránku americké zahraniční politiky. Ta je světem, v němž je možno uzavírat dohody s diktátory, porušovateli lidských práv i se šiřiteli zbraní, na základě zásady, že „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V osmdesátých letech považovaly Spojené státy Irák za zábranu před militantním šiitským extremismem a udělaly si ze Saddáma Husajna strategického partnera.

Z tisíců odtajněných amerických vládních dokumentů a z rozhovorů s tehdejšími tvůrci americké zahraniční politiky vyplývá, že americké výzvědné informace a logistická podpora hrály při posilování obranyschopnosti Iráku proti vlnám sebevražedných íránských vojáků klíčovou roli.

Vlády Ronalda Reagana a George Bushe seniora schválily prodej četného zboží pro dvojí, vojenské i civilní použití do Iráku. Šlo i o jedovaté chemické látky a smrtící biologické viry jako antrax a mor. Nyní se Spojené státy stavějí vůči Iráku jinak, protože íránská revoluce už ztratila svůj extremistický charakter a invazí do Kuvajtu v roce 1990 se Saddám Husajn změnil z obtížně zvladatelného spojence ve smrtelného nepřítele. Kromě toho, po teroristických útocích z 11. září se nyní tvůrci americké zahraniční politiky daleko více obávají zbraní hromadného ničení než dříve.

Na začátku irácko-íránské války v roce 1980 zaujímaly Spojené státy k oběma zemím neutrální postoj, ale když v roce 1982 začal Írán vítězit, Američané se začali obávat, že Írán destabilizuje nakonec i Saúdskou Arábii a ohrozí zdroje ropy pro USA. Proto se na základě dosud utajované zahraničněpolitické směrnice Reaganovy vlády (č. 114 z 26. listopadu 1983) postoj Spojených států vůči Iráku změnil. Směrnice pravila, že se Spojené státy zasadí o to, aby Irák neprohrál válku s Íránem. Tuto směrnici schválil prezident Reagan přesto, že přicházely zprávy, že irácká armáda užívá proti íránským vojskům chemických zbraní. V principu se Washington silně stavěl proti užívání chemických zbraní, což zakazuje Ženevský protokol z roku 1925. V praxi však to, že Irák užíval proti íránským vojskům chemických zbraní, americkou vládu příliš neznepokojovalo – chtěla v první řadě, aby Írán ve válce nezvítězil.

Přestože 1. listopadu 1983 informoval činitel amerického ministerstva zahraničí tehdejšího Reaganova ministra zahraničních věcí George Shultze, že „irácká vojska užívají chemických zbraní proti íránským vojákům téměř denně“, Reaganova vláda už zahájila přátelskou diplomatickou ofenzívu vůči Iráku, která vyvrcholila několika návštěvami Donalda Rumsfelda, tehdejšího zvláštního velvyslance USA pro Blízký východ, v Bagdádu. V září 2002 tvrdil Rumsfeld v rozhovoru v CNN, že prý „varoval“ Saddáma Husajna před užíváním biologických zbraní, avšak to je v rozporu s odtajněným záznamem jeho devadesátiminutové schůzky se Saddámem Husajnem. Záznamy ukazují, že se o tom Rumsfeld okrajově zmínil jen ministru zahraničí Tariqu Azizovi jako o jedné z věcí, které „brání americkému úsilí pomáhat Iráku“.

V únoru 1982 byl Irák odstraněn z amerického seznamu teroristických zemí světa, navzdory silným protestům v americkém Kongresu. Iráčtí diplomaté a obchodníci se zbraněmi pak zahájili ofenzívu diplomatického šarmu v hlavních městech západního světa. Ve Washingtonu udělal velký dojem na činitele Reaganovy vlády Nizar Hamdoon jako velmi schopný lobbista ve prospěch Iráku. Dařilo se mu zejména získávat podporu židů ve Spojených státech pro Irák v jeho válce proti „islámskému“ Íránu.

Howard Teicher, bývalý činitel americké Rady národní bezpečnosti, odpřisáhl v roce 1995 u soudu, že Spojené státy „aktivně podporovaly irácké válečné úsilí tím, že Iráku poskytly miliardy dolarů na úvěrech, poskytovaly mu vojenské výzvědné informace a poradenství a podrobně sledovaly prodej zbraní z třetích zemí do Iráku, aby bylo zajištěno, že má Irák veškeré zbraně, které potřebuje“. Teicher v odpřísáhlém dokumentu také uvedl, že bývalý šéf CIA William Casey použil chilské firmy Cardoen a jejím prostřednictvím dodal Iráku tříštivé bomby, které měly zastavit ofenzívu íránských vojáků. I když americké zbrojovky nebyly tak silně angažovány v prodeji zbraní do Iráku jako německé a britské firmy, Reaganova vláda tolerovala vývoz zboží pro dvojí, civilní i vojenské použití.

Zbrojní inspektoři OSN nalezli v roce 1991 v Iráku velké množství chemických látek, součástek pro rakety a počítačů od amerických firem, včetně tak známých podniků, jako jsou Union Carbide a Honeywell, které se používaly pro vojenské účely. Vyšetřování amerického Senátu v roce 1994 objevilo četné biologické látky, které byly dodány v polovině osmdesátých let do Iráku na základě licence amerického ministerstva obchodu. Mezi nimi byly různé druhy antraxu, který posléze Pentagon identifikoval jako hlavní součást iráckého programu biologických zbraní. Americké ministerstvo obchodu schválilo tehdy také vývoz insekticidů do Iráku, i když existovalo silné podezření, že jich Irák užívá jako chemických zbraní.

„Americko-irácké vztahy jsou ...důležité pro naše dlouhodobé politické a hospodářské cíle,“ napsal v září 1988 v oficiálním memorandu o chemických zbraních náměstek amerického ministra zahraničních věcí Richard Murphy a dodal: „Jsme přesvědčeni, že hospodářské sankce Irák neovlivní a byly zbytečné anebo kontraproduktivní.“

Ještě v prosinci 1988 prodala americká firma Down Chemical Iráku pesticidy za 1,5 milionu dolarů. Činitel americké Export-Import Bank uvedl v oficiálním memorandu, že „není důvodu“ proč tento prodej blokovat, navzdory důkazům, že tyto pesticidy jsou pro lidi „vysoce jedovaté“ a působí lidem „smrt udušením“.

Americká politika vstřícnosti vůči Saddámu Husajnovi pokračovala až do doby, kdy napadl Kuvajt. Ještě 25. července 1990, týden před iráckým útokem na Kuvajt, ujistila americká velvyslankyně v Iráku Saddáma Husajna, že si Bush přeje „lepší a hlubší vztahy“. Spojené státy vybudovaly irácký vojenský potenciál, bez ohledu na osud lidí, které Saddám Husajn těmito zbraněmi zabíjel. Pro Američany byly nejdůležitější jejich strategické zájmy.

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984