Reklama
Reklama

Byl jsem Štrougalovým poradcem

Knihu Mráz přichází z Kremlu si vypůjčil před listopadem 1989 sám Jakeš i další tzv. normalizátoři. Mlynář se těšil velké úctě, diplomaté USA za ním jezdili do Vídně, kde s ním debatovali. Měly vyjít další svazky, ale Havel to zarazil. Z obsahu je totiž patrné, že význam dizidentů byl v analýzách amerických diplomatů menší, než např. změny, které se připravovaly nebo probíhaly v KSČ.
Počet zobrazení: 1406
Jaromir Sedlak-BListy.jpg

Rozhodně jste nevedl nudný život. Byl jste poradcem předsedů čtyř vlád, velvyslancem, ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů… Setkal jste se s Gromykem, Ševardnadzem, Primakovem, Jakovlevem, Rakowskim, Ryžkovem, Arbatovem, maršálem Ogarkovem, Kádárem, Kissingerem, Albrightovou, poradcem Obamy Volckerem, Sörosem, Stiglitzem, Krugmanem… Nemluvě o osobnostech českých a slovenských… V Čechách se nemůžete divit, že vás kdekdo podezíral a podezírá ze spolupráce s tajnými službami všech barev. K podezření vedou zřejmě i vaše nekonvenční vědomosti o dějinách i současnosti špionážních a kontrašpionážních služeb, které ochotně prezentujete na besedách a debatách. Odtud je jen krůček k nápadu, že jste vlastně bývalý nebo i současný muž od fochu. Kdo se má ve vás vyznat?

Pro primitivy to může být opravdu záhada. Můj velký zájem o činnost špionážních a kontrašpionážních institucí se zrodil už v souvislosti s tím, že jsem dostal v roce 1955 na veleslavínské Sorboně za úkol přednášet o třídách a třídním boji, o revolucích a kontrarevolucích; také jsem tam o tom napsal knihy. Už během studia jsem se pečlivě seznámil se spisy Marxe, Engelse, Lenina a Stalina. Došel jsem k závěru, že se u nás po únoru 1948 celá tato problematika velmi vulgarizuje. Ve snaze to rozebrat jsem požádal i o přístup do archívu politbyra ÚV KSČ a taky o texty přednášek na škole ministerstva vnitra apod. A vyhověli mně.

V Londýně jsem se ocitnul v kolektivu, kde byli skoro samí naši zpravodajci z ministerstva vnitra i obrany, do jejichž „kuchyně“ jsem mohl zvenčí nahlédnout. Oni se mě spíš trochu obávali, protože se domnívali, že jsem muž tajemníků ÚV KSČ Hendrycha a Kouckého. Anglicky vycházela řada velice zajímavých knih o světové špionáži a kontrašpionáži, byl jsem od mládí vášnivý knihomol.

Na Západě jsem běžně dostával dotaz, během různých skandálů, i těch našich, jestli nejsem taky špión, a na to jsem odpovídal pokrčením ramen, zvláště když mladé ženy k tomu dodaly: „Já bych se tak ráda s nějakým seznámila.“ Toho jsem, na rozdíl od některých našich špiónů, nechtěl zneužívat. Hrdinou ve světě byl tehdy filmový James Bond a reálný sovětský agent, který pomocí své sexuální aktivity s britskou prostitutkou vyvolal pád britského ministra obrany Profuma. Když britského poslance za Labour Party soud osvobodil s tím, že není agent ČSSR, lidé v jeho ulici ho hrdě vítali s květinami, jako zajímavou velkou osobnost, která to mistrně uhrála.

Nikdy jsem nic nepodepsal CIA, DIA, KGB, britské MI6 či MI5, Mossadu, Stasi, ani mě o to nikdy otevřeně nepožádali, i když nepřímé náznaky byly. Moje četné styky, jako poradce Štrougala, s velvyslancem USA jsou pro skutečné znalce důkazem, že šlo z jejich i z mojí strany o kontakty politické tj. „nad stolem“, jak mi to řekli. Jinak by mě hostil jejich rezident CIA a byl by styk, v jejich hantýrce, „pod stolem“. Neměli zájem do něčeho namočit přímý kontakt s mužem od předsedy vlády a potažmo nepřímo i od prezidenta ČSSR. Jako agenty měli jiné lidi. Byla to setkání v rezidenci velvyslance, ne na velvyslanectví, kde v protější vile byla kamera naší StB. Od roku 1983 mi každý týden vozilo do bytu auto velvyslanectví USA knihy, noviny a časopisy, a to byl mj. vynikající zdroj bezplatných informací pro celý kolektiv expertů kolem Štrougala.


Jakožto nositel státního tajemství jste byl podle zákona povinen pořizovat o svých debatách se západními diplomaty záznamy pro 2. správu ministerstva vnitra, že ano?

S tím jsem se zpočátku frajersky nezatěžoval; své poznatky jsem stručně předával Štrougalovi a Chňoupkovi. Oba měli ve svém aparátu na vysokých postech i experty z vnitra a obrany, a těm řekli, co chtěli. Avšak někdy v roce 1985 za mnou přišel šéf 2. správy ministerstva vnitra, že by chtěli ode mne písemně záznamy o mých kontaktech, především s Američany. Tvrdili, že má o to zájem sám Husák a oni by mu to předávali, případně doplnili o své znalosti z jiných zdrojů. Podotkl jsem, že u prezidenta sedí můj kamarád Josef Krůžela (dnes ředitel lázní v Luhačovicích) a já mu mohu osobně referovat. Náčelník kontrašpionáže nato prohlásil, že Husák by to rád dostával přes StB. Požádal mě o podpis. Vyhověl jsem mu, což je zaznamenáno už v tzv. Cibulkových seznamech.

Bylo mi jasné, že o mé aktivitě mají informace v Moskvě. Nijak jsem to netajil před diplomaty z velvyslanectví SSSR v Praze, se kterými jsem se stýkal. Zkrátka chtěla „být v přímém obraze“ i KGB a maršálové. Naše StB byla především prodlouženou rukou KGB, to je přece zcela jasné. Ovšem za příslušníka nebo agenta StB mě později v 90. letech, ve své knížce, označil Petr Pithart. V roce 1968 za mnou totiž přišel na velvyslanectví v Londýně, že jede na roční stáž na St. Anthony's College do Oxfordu. Z běžných veřejných pramenů jsem věděl, že je to školící fakulta britské rozvědky. Tak jsem to Pithartovi řekl a požádal ho, jak bylo normální praxí, aby mi občas, během pobytu v Londýně, něco řekl, že má velkou šanci poznat řadu zajímavých věcí, které budou zajímat ministerstvo zahraničních věcí. To dělal a jak později napsal, radil se však v Oxfordu, co mi má říkat. Po vydání jeho pochybné knížky jsem mu poslal fotokopie z anglosaských knih o St. Anthony's. Také jsem ho informoval, že naši špióni, tj. tzv. 1. správa MV, nepatřili pod StB; a já jsem nebyl ani příslušníkem této správy, ale zaměstnancem Černína, kam jsem posílal své zprávy. Nikdy se k tomu neozval. Neomluvil se, a já na oplátku tuto informaci dávám všude k lepšímu.


A co po roce 1989? Dali vám pokoj?

Když jsem začal psát do deníku Právo lidu, naše BIS informovala předsedu ČSSD Horáka, že jsem dablagent. Horák nad tím mávl rukou, považoval to za  amatérizmus BIS, za neschopnost vidět problémy v jejich složitosti, v globálním komplexu a v historickém i perspektivním nadhledu. Netajil se tím, že pracoval v minulosti jako analytik v CIA. Někteří lidé o něm tvrdí, že tyhle vazby nepřerušil ani během pobytu v Praze. Janýr se tomu taky smál; do roku 1989 byl poradcem předsedy vlády v Rakousku pro problematiku ČSSR, určitě se musel stýkat i s tamějšími zpravodajci. Tyhle služby nejsou izolovány od celkového dění, právě naopak, jsou s děním propojeny. Úspěšní špióni se stávají velvyslanci, politiky, podnikateli, publicisty atd. A naopak, vlivní lidé jsou žádáni o spolupráci.

Můj známý Primakov byl rezidentem KGB na Středním východě, pak se stal ředitelem mého partnerského sovětského Ústavu mezinárodních vztahů, za Jelcina byl šéfem rozvědky, a pak premiérem. Nedávno byl v České republice a podepsal mi svoji knihu Svět bez Ruska, kterou napsal na požádání Kremlu. Na prezentaci jeho publikace přišel nejen Miloš Zeman, ale i sám náš knížepán.

Paroubek váhal, nakonec nešel, protože mu novináři stále předhazovali, že je moc velký kamarád s Putinem. Bush senior byl šéfem CIA, a pak se stal dokonce prezidentem. Současný šéf Pentagonu byl taky bossem v CIA. Ve vyšších sférách nikdy nevíte, jestli hovoříte s bývalým nebo stále zavázaným agentem, anebo s někým, kdo nic nepodepsal, ale v minulosti jen spolupracoval.

Ve světě je běžný bonmot: „Každý jsme něčí agent.“ Existující šum kolem agentů, zabývajících se špionáží, maskuje jinou, mnohem závažnější skutečnost, totiž že mnozí politici a novináři i u nás jsou ve skutečnosti něco jako „agenti“ finanční a jiné oligarchie, třeba ČEZu nebo Bakaly, Kellnera či Hradu. Je to náhoda, že se ujal posměšný termín ČEZSKO? Rád ho používá Václav Bělohradský.

Podívejte se na některá hlasování v našem parlamentu, i v tom evropském, a máte to jako na dlani. Jiří Havel napsal v Trendu č. 6/2010: „Levice má na krku uvázán kámen KSČM. Dvě desítky poslanců, se kterými je sebevražedné dělat koalici, ale které každý zprava zleva korumpuje, když se někdo volí, či se o něčem hlasuje – prezidentem počínaje a zákony konče.“


Nejsou to právě někteří z nich, kteří v téhle partaji dělají z mé osoby agenta na všechny světové strany, včetně MI6 a Mossadu? Takže to nemusí být jenom BIS?

Neostalinisté v KGB se setkali v roce 1990 s delegací Obrody. Její členové byli v KSČ do roku 1970. Někteří v KGB, jak známo, s chutí nenáviděli Gorbačova a jeho spojence v dalších zemích Varšavské smlouvy, tedy i mne. Proto zřejmě s gustem, pokud to nebyla hrubá neprofesionalita, předali Milošovi Hájkovi i dalším texty rozhovorů, které po srpnu 1968 vedl československý velvyslanec v Londýně se svým sovětským kolegou. Byla to kritika na adresu „osmašedesátníků“, jako byli Pelikán, Galuška, Dubček apod. Každý, kdo se vyzná v diplomacii, tak ví, že velvyslanci si berou na taková setkání někoho ze svých podřízených, který pořídí záznam, což jsem byl občas já. Jeden ze záznamů obdrželi v Moskvě hoši z Obrody, předali ho časopisu Mezinárodní politika a ten ho otiskl. Byla to příležitost, jak mě zdiskreditovat, jaký jsem byl už v Londýně normalizátor.

Mimochodem, ta parta kolem Dubčeka skutečně nezasluhovala tvrdé zacházení, ale zasluhovala kritiku. Vždyť oni přímo donutili svým počínáním Brežněva, aby souhlasil se zásahem, čemuž se bránil, protože jinak by padl sám. V rozhovoru pro Haló noviny jsem citoval Tigrida, který mě „kolegiálně“, v Londýně na zasedání Mezinárodního PEN-klubu, varoval, ať se držím stranou, protože „Moskva to tak nenechá“. Taky nenechala. Politici Pražského jara měli většinou ušlechtilé cíle, ale žádnou realistickou taktiku. Jde přece o to, něco pozitivního udělat, něčeho dosáhnout, a ne si nabít hubu. S Pelikánem jsem navázal kontakt už v Londýně po srpnu 1968, pak písemně, když byl v Itálii. Američanům i Sovětům jsem v roce 1989 radil, že by to byl, podobně jako Mlynář, optimální nástupce po Jakešovi. Když se Mlynář koncem roku 1989 vrátil do vlasti, kdo ho napadl za jeho názor, že ČSSR musí radikálně reformovat také obrozená KSČ? Byl to jeden z představitelů Obrody Václav V., aby se zavděčil Občanskému fóru. Pelikána Hrad taky nedokázal využít, poslance Evropského parlamentu, vydavatele časopisu Listy!

Mlynářovu knihu Mráz přichází z Kremlu s jeho věnováním si ode mne vypůjčil před listopadem 1989 sám Jakeš i někteří další tzv. normalizátoři. Filmovou verzi této publikace mně umožnil shlédnout americký velvyslanec. Mlynář se těšil velké úctě, diplomaté USA za ním jezdili do Vídně, kde s ním debatovali. Ne se všemi jeho názory jsem souhlasil, totéž platí o Gorbačovovi, Jakovlevovi aj. Protože jsem se spolu se Štrougalem domníval, že sovětský model bez „revoluce v revoluci“ – či de facto ve stalinské kontrarevoluci – zkrachuje, stále jsem se snažil, aby u nás Západ nemohl po převratu nastolit systém, který tu nyní existuje. Stále jsem se všude hlásil k tomu, že jsem komunista, k marxizmuleninizmu, který ovšem nesmí dogmaticky přešlapovat na místě. Kdo tomu nevěří, ať si přečte knihu, která obsahuje depeše posílané z velvyslanectví USA v Praze do Washingtonu v listopadu a v prosinci 1989. Vydala je Knihovna Václava Havla v roce 2004. Tohle předčasné odtajnění bylo překvapením. Měly vyjít další svazky zahrnující texty z předchozích měsíců, ale Havel to zarazil.

Z obsahu je totiž patrné, že význam dizidentů byl v analýzách amerických diplomatů mnohem menší, než např. změny, které se připravovaly nebo probíhaly v KSČ. Velká pozornost je tam věnována spíše Demokratickému fóru komunistů, jeho perspektivám, včetně osobností jako byl Hegenbart a Sedlák, v menší míře osobnostem jako jsou Mohorita a Adamec, Dušan Spáčil a Jiří Sobotka. Český tisk v recenzích skutečný obsah těchto telegramů překrucuje a zčásti zamlčuje. V tomto směru se ztrapnil např. historik Jiří Suk. Vilém Prečan publikaci propagoval. Jsem tam uváděn plným jménem, což by se agentovi CIA nemohlo přihodit. Objevuje se tam však nejmenovaný informátor z ÚV KSČ, tedy kontakt „pod stolem“. Dodnes mi vrtá hlavou, kdo to asi byl. Znal např. obsah jednání sekretariátu a politbyra KSČ. Považoval jsem svoji roli za podobnou té, kterou v roce 1989 sehrál Kocáb a Horáček s jejich MOSTY, moje role byla ovšem z opačného politického pólu. Kocáb se také musí občas před antikomunisty hájit, že nebyl agentem Sovětů, když se snažil o kompromisy před a po 17. listopadu 1989.

Lída Rakušanová a Jiří Ješ projevovali zájem zorganizovat se mnou pro Český rozhlas 6 rozhovor, který zde právě vedu s Karlem Sýsem, nakonec to vždy někdo „nad nimi“ zarazil. Byl to Jefim Fištejn? Ten mé názory dobře zná. Nikdy se nepokoušel se mnou polemizovat, spíše jejich obsah, podobně jako někteří jiní, občas opatrně využíval. Ústav soudobých dějin by mi za mé názory zaplatil s tím, že je vydá tiskem, nakonec z toho sešlo.


Proč?

Jen pro ilustraci. Do Prahy přijel generál Bill Odom, žák Brzezinskiho, šéf americké technické rozvědky NSA, která odposlouchává telefony, snímá planetu z družic atd. Velvyslanec mě jako obvykle představoval: „Budete mluvit s osobností, která je mimořádně otevřená, takže to není ztráta času. Dělá však nutně záznam pro československé orgány.“ Bylo to zajímavé pro obě strany, pro mne i pro Odoma, zprostředkovaně zřejmě i pro Husáka, Štrougala, možná, že záznam četl Gorbačov, Jakovlev, či Ševardnadze. Byl to politický rozhovor, ne setkání dvou špiónů. Odom zde přednášel vojenským představitelům států NATO. Je to, zjednodušeně řečeno, běžný výměnný obchod s analýzami. Ne každý se k tomu odhodlá, ať už doma, nebo v cizině. Pohodlnější bylo tehdy šetřit na Tuzex, nic neriskovat, a postavit si v ČSSR vilu a pomlouvat lidi aktivní, být, jak se říká, v pohodě.

(Pokračovanie.)

Pôvodne vyšlo na partnerskom webe Britské listy.


Jaromír Sedlák

Narodil se 24. 11. 1925. Za 2. světové války prodavač, pak dělník. Po válce vystudoval obchodní akademii a Filozofickou fakultu UK, kde se stal asistentem na doporučení Ivana Svitáka a Milana Machovce. Odtud přešel na „veleslavínskou Sorbonu“, kde přednášel otázky třídního boje, revoluce a kontrarevoluce, státu, práva, války a míru. Po Fojtíkovi převzal oddělení v Rudém právu. Vydal knihu

Mírové soužití a soutěžení a v r. 1959 publikaci Třídy a třídní boje. Poté začal pracovat v diplomacii, mj. v Ženevě na úseku Mezinárodní organizace práce. V r. 1965 nastoupil na úsek kultury a vědy na velvyslanectví v Londýně, v r. 1968 i tisku. Po návratu do ČSSR v r. 1971 ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, kde v r. 1972 zorganizoval mezinárodní konferenci na téma Globální problémy lidstva, po které vydal knihu na totéž téma. V r. 1973 odjel do Ženevy, kde za ČSSR dva roky vyjednával helsinský Závěrečný akt, který Husák a Štrougal podepsali v r. 1975. Pak se stal velvyslancem ve Srí Lance, po návratu v r. 1979 poradcem ministra zahraničí Chňoupka, kterého spolu s Ivanem Brožem doprovázel na zahraničních cestách, včetně do Moskvy na jednání s Gromykem a na vedení Varšavské smlouvy. V r. 1982 se stal vedoucím vědeckým pracovníkem AV ČSSR (mezinárodní právo) a poradcem premiéra Štrougala. Na předsednictvo federální vlády přešel naplno v r. 1985 a setrval tam i po příchodu Adamce v r. 1988. Koncem r. 1989 spoluzakládal DFK (Demokratické fórum komunistů). V lednu 1990 lektorem na Columbia University v N. Y., a tamtéž výzkumníkem na ústavu East-West Security Studies. Po návratu působil v okolí premiéra ČSFR a od r. 1993 byl poradcem velvyslance Turecka. S Milošem Zemanem a Pavlem Dostálem založil hnutí za záchranu ČSFR před rozpadem. Psal komentáře do Rudého práva (Porybný to zarazil poté, když uveřejnil článek v 1. čísle Haló novin, o který ho požádal tajemník ÚV KSČM). Začal přispívat i do Práva lidu (ČSSD) a později do TRENDu, který založili Horák, Janýr a Paroubek. V r. 2005 poradcem premiéra Paroubka, později v téže funkci, když se Paroubek stal předsedou ČSSD. Je členem nevládní Rady pro mezinárodní vztahy, je v předsednictvu Futurologické společnosti. George Soros ho v 90. letech zaměstnal v Open Society Institute na úseku mezinárodní migrace. Dopisuje do zahraničních tiskovin. Přednáší na VŠE, Liberálním institutu, u svobodných zednářů apod. Ne však na Masarykově dělnické akademii a ve Fontes Rerum (ČSSD), jejichž vedení odmítá „příliš“ levicové názory. (Přesto se jedné přednášky na Fontes Rerum účastnil jako panelista... A existuje z ní zápis - pozn. red.)

Pokračovanie rozhovoru nájdete tu:

Foto: Jaromír Sedlák
Zdroj foto: BListy 

Ilustračné foto:  internet

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     

Komentáre

Obrázok používateľa Anonymný
#1
(neuvedené)
30. december 2010, 20:03
Ak je to bývalý predseda vlády ČSFSR, tak by som prosil "...Štrougalem".
Obrázok používateľa Anonymný
#2
(neuvedené)
04. január 2011, 12:30
aj ked vacsinou konstatuje len to, co uz davno vieme. pridanu hodnotu pana sedlaka vidim v tom, ze je to analyticky pohlad priamo z kuchyne toho, co sa vtedy dialo. este keby tak lorenc napisal nejake pamate...
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama