Byl jsem Štrougalovým poradcem (3)

Prvú časť rozhovoru nájdete tu:

Druhú časť rozhovoru nájdete tu:


Poznal jste nejpřednější československé politické „hráče“, jak se dnes tak nehezky říká. Husáka, Štougala, Chňoupka, Lenárta, Fojtíka, Jakeše, Biľaka… Kdo z nich vám byl blízký, případně nejbližší? Vidím, že jste si dnes přinesl knihu Lubomíra Štrougala Paměti a úvahy. Chcete z ní snad něco citovat k našemu tématu?

Tenhle výtisk mi Štrougal podepsal. Pod název připsal: „Váženému Jaromíru Sedlákovi, který pro mě konal nezastupitelné služby, s úctou Štrougal Lubomír.“ K tomu nemám co dodat. Nicméně já jsem konečnou podobu této knihy před předáním do nakladatelství neviděl, byl jsem příliš zaměstnán jako placený externí expert Lidového domu, který tam dodával několikrát týdně svůj komentář k dění ve světě. Dobře platili a já jsem se snažil dodávat kvalitní a současně atraktivní krátké studie tak, jak jsem to dělal politikům už od dob, kdy byl Lenárt premiérem ČSSR, a to již z Londýna v letech 1965–1970. Mimochodem ještě více pro Lenárta dělal Tibor V. z Ameriky. Lenárt byl velký fanatik do vývoje techniky ve světě, a v tom byl Tibor kvalifikovanější. V USA byl, pokud vím, buď vojenským, nebo civilním rozvědčíkem právě pro oblast vědy a techniky.

Štrougala zajímala spíše ekonomika v její komplexnosti, Adamce zase politika, ale na to měl především Oskara Krejčího. Čalfa se zajímal i o mezinárodní právo. Paroubek o politiku. Moje snaha byla jejich partikulární zájmy řadit do širokého rámce veškerého dění ve světě, jako to dělá třeba Bělohradský. Jenomže, na rozdíl od něj, já jsem si byl vědom, že politici nemají čas číst dlouhé složité texty, jak je produkuje Václav v Právu, a proto mé materiály byly vždy zhuštěním složitých záležitostí pokud možno jen do jedné či dvou stránek. To mi též radili, ještě za mlada, například moji sovětští i američtí partneři v debatách: „Vedoucí politik má nejraději, když je celý problém na jedné stránce. Uvědom si, kolik se na ně denně valí informací, navíc si musí hlídat, kdo se jim snaží podrazit nohy, musí šaškovat u spousty reprezentativních povinností, řešit spoustu složitých problémů atd.“

V tomhle byl mistrem – pokud jde o stručnost – i velvyslanec Růžek v Londýně, který byl předtím diplomatem v Americe. Řada informací se posílá z ciziny do centrály šifrou, je s tím práce, a pak je nejlépe, když je to jen na půl stránky. Pak je naděje, že si to přečtou i ti nahoře.

Štrougalovy paměti mají 363 stran, a to je pro normálního čtenáře asi příliš dlouhé. Je to škoda. Je tam řada zajímavostí, i když na některé věci mám jiný názor. Na rozdíl ode mne je autor méně otevřený, pokud jde o ty problémy nejdelikátnější, nechce se nikoho osobně dotknout, třeba Biľaka a Fojtíka. I tak řekl mnohem víc, a to i sebekriticky, než to dosud udělali Jakeš a Fojtík, i když jsou dost otevření. Já jsem tím až proslulý, že jsem ochoten bavit se a narušovat různá tabu, což není vhodná vlastnost u diplomata. Paroubek se urazil, když jsem kritizoval jeho manželku, a to jen mezi čtyřma očima.

Nicméně některé pasáže Štrougal nakonec bohužel vyškrtal a je nutno v jeho knize číst i to, co je mezi řádky. To ovšem nemůže každý, kdo nezná pozadí, kdo u toho nebyl, kdo neví, co všechno chtěl „básník“ říci. Štrougal byl špičkový politik. V jeho textu je však cítit, že je to přece jen jeho apologetika: před dějinami, národem, rodinou, přáteli, že chce rozhřešení od budoucích generací.

Já, jak vidíte, neváhám někdy prát i špinavé prádlo. Všechno jsem ovšem taky neřekl. Možná příště, pokud budu žít. V listopadu mi bude 85 let. Něco si odnesu do hrobu, jako mnozí jiní. Nové generace musí myslet hlavně na budoucnost. Dvacet let je už dost dlouhá doba. Mezi léty 1948 a 1958  společnost učinila velký krok ke konsolidaci i demokratizaci. V roce 1968 tento vývoj vrcholil.


Zatím jsme nemluvili o Demokratickém fóru komunistů, v kterém jste se významně angažoval. Kdy vznikla myšlenka ho založit? Kopírovalo DFK Občanské fórum?

Demokratické fórum komunistů založila skupina kolem 200 členů KSČ 25. listopadu 1989 a bezprostřední inspirací pro tento čin byl průběh pléna ÚV KSČ, které začalo 24. listopadu. Zpráva o ustavení se objevila na první straně Rudého práva, včetně informace o osmibodovém programu, který se v lecčems shodoval s programem Občanského fóra, ale byl v těch dnech ještě relativně opatrný a krotký. Požadovalo se přehodnocení Pražského jara, zrušení Lidových milicí, urychlenější příprava sjezdu KSČ apod. Během prvního prosincového týdne se k DFK přihlásilo, nebo mu vyjádřilo sympatie, asi okolo 400 000 komunistů. Představitelé Občanského fóra s tímto počtem, se kterým pracovala i ambasáda USA, počítali a začalo je to znepokojovat. V té době z KSČ vystoupilo podle OF taky kolem 400 000 členů. Dne 7. prosince o těchto skutečnostech informovalo Washington velvyslanectví USA v Praze. Podobné odhady mělo i vedení DFK.

Není náhoda, že DFK bylo v centru pozornosti jak OF v Praze, tak Bílého domu. Měli obavu, že se zde zrodí velká radikálně levicová strana a současně doufali, že DFK ovládne nadcházející sjezd KSČ. Tam za DFK promluvil především Rudolf Hegenbart, který byl, spolu se Štrougalem, hlavním představitelem volání po velkých změnách na zmíněném plénu ÚV KSČ 24. listopadu. Na sjezdu však 21. prosince zvolili opatrnější reformní křídlo v čele s Adamcem – předseda a Mohoritou – 1. tajemník, který zrod DFK původně uvítal. Generální tajemník Urbánek tam pronesl zahajovací projev, ale z vedení KSČ byl odsunut. Největší kritiku si tam schytali Biľak – byl vyloučen a Fojtík, i když byl nakonec jen vyškrtnut. Členství bylo zrušeno 32 funkcionářům, včetně reformátora Štrougala „za hrubé politické chyby“. Nový program odmítl „Poučení z krizového vývoje“, souhlasil s různými formami vlastnictví atd.

Mnozí v DFK váhali, jestli se pokoušet změnit budoucí KSČM zevnitř, anebo se etablovat jako samostatná strana. Mezi delegáty sjezdu mělo DFK malé zastoupení, celé hnutí bylo záležitostí spíš Prahy. Takže současnou KSČM asi čeká nějaké nové DFK, jak to vyjádřil Daniel Strož v básni O firemním štítu v Obrysu-Kmeni č. 32/2010. Můj starý známý Václav Jumr s ním nesouhlasí, jak o tom svědčí jeho báseň Manifest. Jak je vidět, velké politické bitvy mohou probíhat taky přes krásnou literaturu, ba přímo poezii. Jak tvrdí Jiří Suchý ve své písni: „Trocha poezie nikoho nezabije.“ Ovšem v KSČM nejde jen o kulturu, nýbrž o změny, které by mohly přilákat – podle mne – zvláště mladé lidi.


Vraťme se do minulosti, k myšlenkám, které DFK inspirovaly.

To bychom se mohli vracet až k Leninovi, Bucharinovi, Trockému, Stalinovi, Chruščovovi, Andropovovi atd. Pro mne osobně je mezníkem příchod Andropova do čela KSSS v roce 1982. Znal jsem se s některými jeho poradci ještě ze Ženevy, když jsem tam připravoval známý dokument z Helsinek 1975. Spolu s Nevařilem a dalšími jsme iniciovali studie pro předsedu vlády Štrougala, které později začaly proudit i do Kremlu, a to ještě před příchodem Gorbačova do čela KSSS. Ten byl pro glasnosť a mnohé z dějin SSSR bylo skutečně řečeno nově, jenže ve sféře politických a ekonomických reforem byl příliš opatrný, hlavně proto, že narážel na velký odpor v aparátu KSSS. Něco prosadil, pokud jde o politický systém. Pomocí rozmnožovny u Štrougalů jsme nové ideje z Moskvy šířili po celé ČSSR, včetně některých členů vedení KSČ, jako byl Lenárt, Indra apod. Šli jsme vlastně svojí cestou, Adamec o tom všem, po odchodu Štrougala z funkce, ne vždycky věděl. Dělal si s pomocí například Oskara Krejčího svoji politiku, kterou se Štrougalem a Kapkem nekonzultoval a kterou Oskar Krejčí už vylíčil jinde.

Byly i jiné aktivity, jak o nich píše například Miroslav Polreich v zajímavé knize Utajená zákulisí.

Idea DFK se ve své zárodečné mlhavé podobě objevila už během návštěvy člena vedení KSSS Vadima Zagladina v ČSSR v srpnu 1989. Ten za ideovou hlavu označil Gorbačovovi Jaromíra Sedláka, jak už jste zmiňoval; pokud jde o budoucí politické vůdce, padla jména spíše Zdeňka Mlynáře a Jiřího Pelikána, kdyby se do čela „soudružského převratu“ nepostavili například Štrougal či Lenárt. Moskva rovněž počítala s významnou aktivitou reformně naladěného Bohuslava Kučery, který stál v čele socialistů. Na návštěvu USA byl pozván v říjnu Vladimír Janků, ale ten byl jako vždy bázlivý. Zato Štěpán v té době, například v rozhovoru s velvyslankyní USA, prezentoval tvrdou linii, kterou si nejprve prodiskutoval s členem vedení KSSS Lvem Zajkovem při jeho pobytu v Praze.

Začátkem října a v listopadu Miloš Zeman začal v Technickém magazínu kritizovat vedení KSČ. Tam jsem publikoval v kritickém duchu i já, ale to je zatím stále zamlčováno. Všude jsem taky kritizoval návrh nových Stanov KSČ, které 12. října schválil ÚV KSČ, pro jejich málo radikální přístup. Černín se mnou konzultoval návštěvu Fojtíka v Americe, ke které nakonec nedošlo. Doporučoval jsem ji, i to, že ho doprovodí dcera. Měl jsem možnost seznámit se s názory představitele Stadepu (ministra zahraničí) Hornblowa, který se sešel s představiteli jak Černína, tak mezinárodního oddělení ÚV KSČ, kde ho přijal M. Venuta. Hornblow se sešel i s dizidenty jako byl Pithart aj., kteří volali po větší angažovanosti Washingtonu v ČSSR, SSSR i jinde. Dějepis by neměl opominout 15. listopad, kdy se ve

Stromovce i před magistrátem uskutečnily protestní akce proti projektu rychlostní komunikace, což byla rozcvička na akce 17. listopadu. Protestovalo se tam i proti politice politického vedení v Rumunsku. Pro mne byla velmi důležitá informace z ÚV a z Černína, že Gorbačov poslal do Prahy a Sofie vzkaz, ať se už konečně začne se skutečnými reformami, s glasností a s perestrojkou.

Byla nějaká naděje uhrát lepší výchozí postavení pro komunisty, respektive pro levici vůbec? Nebo byly karty již předem nezvratně rozdány? A nerozdávaly se nakonec v Moskvě?

Už 7. listopadu na recepci k 72. výročí VŘSR, tedy ještě před pádem Berlínské zdi, Kreml upozornil československého velvyslance v Moskvě, že sovětská vojska se v žádném případě nebudou vměšovat do vývoje v ČSSR. Každopádně New York Times uveřejnil 16. listopadu článek „A Soviet Warning on Foot-Dragging Is Given to Prague“. Napsal ho 15. listopadu na základě informace, kterou obdržel od Ivy Drápalové, československé občanky, která dopisovala do amerických novin, dopisovatel NYT R. W. Apple Jr. v hotelu International. Drápalová měla tuto informaci ne z ÚV KSČ, ale z předsednictva vlády ČSSR. Od koho? Celou záležitost okamžitě využila Svobodná Evropa k vysílání komentářů, že Pražané se nemusí obávat zásahu sovětské posádky z Milovic. Tato stanice měla v té době velkou poslechovost a pilně propagovala především ideje Gorbačova a vývoj v Polsku a Maďarsku. Tyto skutečnosti zřejmě vedly k tomu, že demonstrace 17. listopadu byla mohutnější a údernější, než se dalo původně očekávat.

Takže to nebyl jen pád zdi v Berlíně, který dodal odvahu jinak obvykle opatrným Pražanům; a to se zradikalizovali důkladně. Byli však asi překvapeni, když policie zakročila důsledněji, než čekali, a to právě na pokyn Štěpána, který neposlechl Jakeše, jenž vyzýval k mírnosti. Nakolik se šéf KSČ v Praze o tom dohodl s Hegenbartem a s velením StB, které celou věc využilo k pokusu odstranit Jakešovo vedení, včetně Štěpána, to nevím. Každopádně moc nevěřím tomu, co říkal později Prokopec Fojtíkovi, že v této konspiraci jede naplno i Havel. Nakonec by to mohlo znamenat, že Havel byl značně „kooperativní“ ve styku s vedením StB a s oddělením ÚV KSČ, které vedl Hegenbart. Kdo ví.

Mluvčí Černína Maršík později popíral, že jeho ministr věděl o vzkazu z Kremlu. Předsednictvo ÚV KSČ se sešlo mimořádně už ve čtvrtek 16. listopadu a Fojtík poté odletěl do Moskvy. Zacházeli tam s ním značně nezdvořile, konečně popsal to v rozhovoru s Karlem Sýsem sám. Z hlediska současnosti je zajímavé, že jedno z hesel během demonstrace 17. listopadu znělo: „Pryč s dinosaury“. Radek John tam zřejmě byl a jak ho znám, počítá s tím, že Pražané se mohou objevit ve velkém množství v ulicích a na náměstích znovu a on by se možná rád viděl třeba po boku Paroubka na balkóně v Melantrichu. Aby z toho nebyla nakonec pravice v šoku a Nečas si nepřipadal jako Jakeš. Zato Kalousek je schopen spolupracovat s kýmkoliv, i s čertem.


A pak už to jelo šupem jako z Horních Míseček…

Dne 19. listopadu vzniklo Občanské fórum a v pondělí 20. listopadu vyhlásilo svůj program o čtyřech bodech. Velmi mě zaujalo, že dva body se týkaly Pražského jara! Vyzvalo též ke generální stávce na 27. listopad a s napětím čekalo, jak to dopadne. Dělníků z pražských továren se obávali, někteří si pamatovali i únor 1948. Už 20. listopadu během tiskové konference OF jsem mlhavě uvažoval o založení DFK jako o protipólu k OF. Za pozornost stojí postoje původně spojence Biľaka, Vasila Mohority, který později vznik DFK, v rozhovoru se mnou, v podstatě uvítal. V Mladé frontě uveřejnil 20. listopadu článek, že se postaví proti perzekuci studentů zatčených 17. listopadu a podpořil jejich stávku. Hovořil jménem celé své organizace SSM. Na rozdíl od něho to Štěpán nevzdával a šel do továren ve snaze stávku zaměstnancům rozmluvit.

V naší televizi vystoupil tiskový mluvčí SSSR Gerasimov s názorem, který vedení KSČ musel šokovat, že jde o vnitřní záležitost ČSSR, že je to součást reformního dění v zemích RVHP. Egon Krenz, když to viděl, tak 21. listopadu zrušil svoji návštěvu v Praze, kde ho čekal Jakeš. Lušnikov, rada velvyslanectví SSSR, se 21. vyjádřil, že sovětský model, včetně toho československého, bude muset jít cestou státního kapitalizmu. V Rusku se to nyní celkem potvrzuje, u nás ne. Byl u toho i 1. tajemník Lukin. Byl jsem těmito výroky sovětského diplomata překvapen, zvláště autentickými poukazy na Lenina, který chápal státní kapitalizmus jako záležitost přechodnou. Stalin tyto ideje později odmítl, ale Lenina nikdy jmenovitě nekritizoval. Odskákal si to na šibenici Leninův žák Bucharin a další hrdinové. Studenti zasedali v budově AMU, kam jsem byl jednou pozván. Vystoupil jsem společně s Kocábem, šéfem iniciativy MOST, v televizi; byl u toho i Zbyněk Fiala a Horáček.

Kocáb zorganizoval i moji návštěvu Laterny Magiky, kam jsem doprovázel první kontakt z Moskvy. Dne 29. listopadu 1989 mě totiž požádal Adamcův sekretariát, abych šel do Laterny Magiky se sovětským poslem, kde nás bude čekat Kocáb a zavede na setkání s vedením československé „revoluce“. Byl tam kdekdo, kromě Havla, který právě byl poprvé v Bratislavě. Přijal ho Jičínský, neboť stejně jako já mluvil rusky, zatímco Klaus, Vondra apod. nikoli. Dubček tam byl také, ale toho brali coby ozdobu budoucího Občanského fóra. Kvůli ruštině tedy většinu diskuze absolvoval Zdeněk Jičínský; přes sovětského posla ujišťoval Kreml, že vztahy ČSSR se SSSR neprodělají žádný kotrmelec, což se nakonec pochopitelně nedodrželo – proč taky? Na velvyslanectví čekal na poslovy zprávy Falin, což tehdy vzrušovalo pouze Václava Klause.


Můžete prozradit totožnost onoho muže?

Byl to vědecký pracovník od Bogomolova Dimitrij Prasolov.


Vskutku případné jméno!

Jediné, co Moskvu zajímalo, byla obava, zda ČSSR nevystoupí z organizace Varšavské smlouvy. Nic jiného. Možná ještě obava, zda u nás nebudou lynčovat komunisty jako v Maďarsku v roce 1956.


To od nich bylo opravdu pozorné! A jak to vypadalo na druhé straně „barikády“?

Ve vedení KSČ se zrodil rozpor, hlavně mezi „umírněnějším“ Adamcem a Knotkem na jedné straně a „jestřáby“ Štěpánem, Indrou a Obzinou aj. na straně druhé. Jakeš je smiřoval. S těmi opatrnějšími začal k mému překvapení koketovat Hoffmann a Fojtík, kterého Adamec odmítal pro jeho minulost, kvůli spolupráci s Biľakem. Velvyslanec SSSR Lomakin podporoval stanoviska Jakeše. Tyto věci též popisuje Šachnazarov ve své knize Cena svobody. Předseda ČSS Kučera vyzýval vedení KSČ ještě před plénem ÚV KSČ 24. listopadu, aby odstoupilo. Štrougal spolu s Hegenbartem, který později vstoupil do DFK, usilovali o jeho rychlé svolání. Objevily se letáky s výzvou věšet komunisty; OF je kritizovalo, s tím, že je vyrábí StB. Štěpán začal kolísat, mj. se sešel s kardinálem Tomáškem, což se nelíbilo zbožnému faráři Václavu Malému.

Až 22. listopadu se konečně sešel Jakeš s Lomakinem. Šéf Rudého práva Hoření kritizoval vedení KSČ, že není schopné podívat se realisticky na situaci. Dne 22. listopadu se zrodily iniciativy založit ČSSD, kde byl mým kamarádem Stanislav Pošusta. Hlavní slovo tam měl mj. Klaban a Nedbálek. Na Václavském náměstí přečetl projev Dubčeka Šilhan. Dubček udržoval kontakt se Štrougalem, který byl mezi kandidáty na funkci šéfa KSČ, což on odmítl. Už 24. listopadu prohlásil ministr obrany Václavík, že armáda proti demonstrantům nezasáhne. Takže bylo jasné, že úspěšně probíhá převrat. Šlo ovšem o to, jaký, jakou podobu bude mít systém v ČSSR.

Dne 26. listopadu se znovu sešel ÚV KSČ. Nové předsednictvo už bylo bez Štěpána, Lenárta a odboráře Zavadila. Zato se v něm objevil můj kamarád vědec a technik Břetislav Benda, dále Mohorita, Miroslav Válek, kamarád Štrougala, slovenský ministr kultury, a Miroslav Zajíc, propagátor Slušovic. Vesměs osobnosti, které začínaly chápat, že, jak říkával Antonín Zápotocký: „Po staru se žít nedá.“ Čeští bratři kdysi říkali: „Staré když zašlo, novému žijeme.“ Myslím, že o tom nyní, pokud jde o současnost, přemýšlí nejvíce Jiří Dolejš a Miloslav Ransdorf. Členem sekretariátu ÚV KSČ se stal Zdeněk Hoření, Mohorita aj. Dobrá zpráva byla i v tom, že Štěpána vystřídal Viktor Pázler.  Zaktivizovali se Rudolf Převrátil, Miloslav Ransdorf a další, takže DFK se rozjíždělo. Stávka 27. listopadu podpořila OF i DFK. Na recepci u Jugoslávců 28. listopadu mi sdělil zástupce velvyslanectví SSSR Marat Kuzněcov, že doufá, že naše armáda nezasáhne. Dřív jsem ho znal jako neostalinistu, takže se, jak bylo vidět, „překabátil“. Nebyl sám. Nervózní byl velvyslanec Čínské lidové republiky. Jak by ne, v jeho zemi v červnu 1989 opozici tvrdě zmáčkli.

Foto: archív redakcie, Marx Engels, BListy a internet