Reklama
Reklama

Byl jsem Štrougalovým poradcem (4)

Mlynář se stal v OF nežádoucí osobou, protože se domníval, že ČSSR může zachránit i zreformovaná KSČ; podobně jako Ivan Sviták. Nežádoucí pro Hrad byl i Pelikán. Dienstbier členu Kongresu USA Thomasu Fogliettovi řekl, že OF si nepřeje, aby se KSČ zhroutila. Mlynář chtěl víc, totiž vliv KSČ posílit. Velitel vojsk SSSR v Milovicích pohrozil, že nedovolí, aby armáda ČSSR zasáhla.
Počet zobrazení: 1166
obcianske_forum_logo_archiv_redakcie.jpg

Prvú časť rozhovoru nájdete tu:

Druhú časť rozhovoru nájdete tu:

Tretiu časť rozhovoru nájdete tu:

V předposlední části jsme se dostali k událostem po 17. listopadu 1989...


Demokratické fórum komunstůscénu zřejmě nevyklidilo?

OF začalo rozšiřovat své požadavky a představy a DFK zvažovalo, jak na to reagovat. O zahraniční politice státu vedl důležité úvahy Štrougalův známý Jaroslav Šedivý, který soutěžil s Dienstbierem. Ve sféře práva měl hlavní slovo můj kolega z Veleslavína Jičínský, do ekonomiky mluvil nyní nejen Klaus, ale i Komárek. DFK bylo s nimi ve styku. Dne 28. listopadu začal jednání s OF Adamec, a – ovšem z pověření Národní fronty – Bohuslav Kučera. Pokud jde o mé názory, vyslovené v rozhovoru s Američany 25. listopadu, najdete je v jejich výše zmíněných telegramech, například na straně 183–5.

Uvádějí mě plným jménem, což by u agenta CIA nikdy neudělali, možná až za 50 či kolik roků. Hovořil jsem o spolupráci Štrougala a Hegenbarta, vyzvedl jsem Mlynáře a Otu Šika, o Komárkovi jsem řekl, že je to roztržitý dezorganizátor.

Později jsem se mu omluvil. Co se týče jednání Adamce s Havlem, tj. NF s OF, neměl jsem zájem, aby mě pozvali, ani mi to nenabízeli. Rád jsem tuto čest postoupil Kučerovi, Čalfovi a Oskarovi Krejčímu. DFK zpracovávalo v té době svůj program, o tom snad řekne víc Miloslav Ransdorf. V OF jsem měl dlouhodobé kontakty s Petrem Pospíchalem, Janem Urbanem a Martinem Paloušem. Bývalá stalinistka Rita („Rarita“) Klímová mě upřímně nenáviděla a pomlouvala mě i později, když jsme oba byli v Americe, ona jako velvyslankyně. Zato jsem byl velký kamarád už od roku 1987 s Albrightovou... Člověk nemůže mít všechno, že?


Dne 28. listopadu se sešel ÚV Čs. strany lidové, na jejíž ústřední škole, kde byl ředitelem Richard Sacher, jsem v 80. letech přednášel. Po zasedání navázali kontakty s DFK. Předsedou byl Bartončík, kterého Hrad před volbami nechal zdiskreditovat. Již předtím Sacher 14. října zorganizoval schůzku reformistů v ČSL, kam patřil i Antonín Baudyš, v restauraci Savarin. Dokumenty, které tam měly být prodebatovány, mi poslal. Tehdejší předseda ČSL Zbyněk Žalman požádal StB, aby schůzce zabránila. Se Sacherem jsem se několikrát sešel před odjezdem do USA, když byl ministrem vnitra. Vznik DFK velmi vítal. Miroslav Pavel, nový ředitel TV, na moje naléhání pozval do televize k rozhovoru Štrougala a Mlynáře. Lubomír tam prohlásil, že za posledních 20 let nenese osobní odpovědnost a obvinil Biľaka a další. Podobně tam hovořil Oldřich Černík, kterému jsem v roce 1968 organizoval program v Británii. Vystoupil i Mlynář, jenž s DFK udržoval kontakty, se mnou osobně už před listopadem 1989 přes Tibora Vaška, který pendloval mezi Prahou a Vídní.

Mlynář se stal v OF nežádoucí osobou, protože se domníval, že ČSSR může zachránit i zreformovaná KSČ; podobně jako Ivan Sviták, který mi před smrtí předal některé své nové rukopisy, ale nepodařilo se mi najít nakladatele. Po roce 1989 kolovaly u nás jako samizdaty. Nežádoucí pro Hrad byl i Pelikán, který doporučoval šéfredaktorovi časopisu Listy V. Žákovi, aby zajistil vydání mých pamětí, což neučinil. Vyšly v Americe a Kanadě, tam dokonce též francouzsky. Před listopadem 1989 se snažila se mnou koketovat studentka Monika P., zřejmě dostala za úkol od dizidentů na mne působit v duchu jejich názorů, podobně jako Hana M., o jejíž dceru jsem se tak trochu nepřímo staral, když byla ve vězení. Dne 20. prosince jsem se sešel s členem Kongresu USA, byl to Thomas Foglietta, podobně jako Dienstbier, který mu řekl, že OF si nepřeje, aby se KSČ zhroutila. Mlynář naopak chtěl mnohem víc, totiž vliv KSČ posílit. Velitel vojsk SSSR v Milovicích pohrozil, že nedovolí, aby armáda ČSSR zasáhla, a to ani ve prospěch KSČ, ani OF či DFK.

Dne 14. prosince jsem byl na tiskovce Dienstbiera, kde se Jiří podrobně rozhovořil o budoucí zahraniční politice ČSSR, později ČSFR. Její průběh mě donutil vyjasňovat si vnější politiku DFK, která se s OF v něčem podobala a v něčem rozcházela, nemluvě už o KSČ, budoucí KSČM. Mnozí v DFK vycházeli z možnosti, že buď ovládneme KSČ, nebo se ustavíme jako samostatná radikálně levicová strana či hnutí. Dne 15. prosince se sešlo nové předsednictvo ÚV KSČ, které rozpustilo organizace této strany ve vládních institucích, ale prozatím ne na jiných pracovištích. DFK naopak nabírala své stoupence právě ve státním aparátu, například důstojníky v mocenských složkách, pokud své legitimace KSČ nezahazovali do koše. Urbánek souhlasil, že Hoření nebude šéfem v Rudém právu, že by to měl být Porybný, který tiskl též materiály DFK, ale po vzniku Haló novin s DFK přerušil styky.

Ve dnech 16. až 19. prosince byl v ČSSR člen Kongresu USA Don Edwards, jeho manželka byla vedoucí sekretariátu výboru pro odzbrojení a zahraniční politiku obou sněmoven Kongresu. Vedení DFK s ním vedlo velkou debatu, o které americké velvyslanectví podrobně informovalo Washington. Vzal jsem k tomu poprvé vedoucího pražské stranické školy KSČ Rudolfa Reinera, v jehož budově bylo první útočiště DFK; jakož i Hegenbarta, který během rozhovoru poprvé sdělil, že vstupuje do DFK. Doufal, že se na nadcházejícím sjezdu KSČ stane šéfem komunistické strany. Stranický aparát ho doběhl, neboť delegáty sjezdu nevolili řadoví členové KSČ, nýbrž jmenovali je aparátníci OV KSČ. Takže na sjezdu neuspěl. Don Edwards nás informoval, že hovořil s ředitelem ÚMV Dušanem Spáčilem a jeho kolegou Jiřím Sobotkou. Ti se sice hlásili k reformizmu v KSČ, ale opatrněji než DFK. Ovšem i podle nich šéfové KSČ už po únoru 1948 – implicitně tedy i Gottwald – ideály marxizmu-leninizmu znetvořili, aby získali osobní moc. Sobotka si dnes myslí, že Hegenbart byl agent CIA, čemuž nevěřím. Zřejmě – podle mne – někoho ve vedoucích kruzích měla, neboť velvyslanectví USA o jeho informacích píše, ale jméno v telegramech pochopitelně neuvádí, zatímco moje jméno netají.

Vláda 15. ledna 1990 přijala rezignaci náměstků ministra vnitra Lorence a Otto Sedláka. Jeho příjmení občas využívají někteří lidé k tomu, abych byl já vydáván za tohoto náměstka. Na doporučení DFK vláda požádala o členství ČSSR v MMF. Komárek se stal šéfem „nové Státní plánovací komise“, odkud pochází Věrtelář, který v 80. Letech házel Štrougalovi a spol. klacky pod nohy. Nyní celkem zasvěceně kritizuje kapitalizmus, ale k pseudosocializmu v ČSSR před listopadem 1989 je nekritický.


Zkuste definovat své osobní „poučení z krizového vývoje“ 1989.

Sjezd KSČ sice nesplnil očekávání DFK, kde se stále vedly spory, zda působit uvnitř KSČ nebo jako samostatná strana či hnutí, avšak na druhé straně bych doporučoval neostalinistům či fundamentalistům v KSČM, aby se znovu seznámili s jeho akčním programem, který by soudružka Semelová dnes nepodepsala. V novém stranickém programu se volá po přehodnocení historie strany od jejího založení v roce 1921. Zdaleka neznám všechny studie, které se zrodily na půdě KSČM, týkající se minulosti, ale mám prozatím dojem, že toto přehodnocení je stále spíše na povrchu. Bude třeba zpracovat – ovšem nejen v České republice – dějiny Kominterny, neboť KSČ se ne náhodou nazývala KS Československa a ne Československá komunistická strana. Stalin poměrně brzy, hlavně ve studii Otázky leninizmu, začal buď vědomě, nebo v důsledku své neznalosti falšovat leninizmus. Lenin například skutečně vyslovil kolem října 1917 a těsně po něm názor, že jsou chvíle v průběhu vrcholící revoluce, kdy nejnebezpečnějším protivníkem komunistické strany jsou ty nejlevnější proudy v rámci Socialistické internacionály. Stalin tuto myšlenku zobecnil jako všeobecně platnou i pro situace, kdy se o žádnou revoluci nejedná. Tak se mohlo například ve 20. letech v Německu stát, že komunisté považovali sociální demokraty za nepřítele hlavního, a ne Hitlerovy nacisty. Tak se v Kominterně zrodil termín sociálfašismus, komunisty aplikovaný i v ČSR.

Tohle sektářství stalinismu bylo v roce 1935 tak evidentní, že hlavní slovo na VII. kongresu Kominterny měl Dimitrov a Stalin se raději držel v pozadí. Jen tak se mohlo přihodit, že jednu dobu byl u nás za revizionistu považován Šverma. Nástup „karlínských kluků“ v roce 1929 byl bohužel projevem plného průlomu stalinismu do KSČ, i když určitý oportunizmus v této straně existoval v důsledku toho, že kapitalizmus prožíval v druhé půli 20. let 20. století velkou konjunkturu. Jak je možné, že za Velké deprese 30. let byl vliv KSČ tak malý a počet jejích členů po roce 1929 hodně klesl?

Nejde o dějepis, který zde podávám příliš stručně a tudíž nemálo zjednodušeně, ale současnost. Nejde jen o KSČM, ale také o ČSSD, o názory vedoucích činitelů v rodící se straně Nová antikapitalistická levice, v německé Die Linke atd. V časopise Trend č. 6 píše hlavní ekonomický poradce Paroubka Jiří Havel takto ostrá slova do řad ČSSD: „ČSSD zůstala po volbách nejsilnější stranou. Má program, který je navzdory mediálním floskulím srovnatelný se západoevropskými stranami práce a sociálními demokraty. Není žádným levicovým extrémem. Proč tedy ČSSD výrazněji nevyhrála? Nemá smysl hledat chyby jinde než u sebe. Nebyli jsme důvěryhodnější, nebyli jsme odborně připraveni, neuměli jsme bojovat s nesmysly, s nepravdami, ale také s vlastní pohodlností, hloupostí a neschopností. Nebyli jsme lepší.“

Ideologové KSČM mají nutně svůj názor na to, proč ČSSD slaví „poražené vítězství“, jak zní název Havlova článku. Nicméně neměli by se podívat na výsledky květnových voleb podobným způsobem? Prostě výprask si slízla jak ČSSD, tak KSČM a obojí na to dočasně těžce doplatí. Možná trvale. Naštěstí pro ně může nová hlubší finanční a fiskální krize, ekonomická recese a po ní inflace, která se, zdá se právě rodí na Západě, zatřást s naivními voliči v České republice tak silně, že místo na chatu půjdou volit a svůj hlas dají levici nebo levému středu. Mohli by ho ovšem dát i neofašistům, krajním ultrapravičákům, fanatickým nacionalistům. Stačí se podívat do Maďarska.

ČSSD znovu hanebně prohrála bitvu o střed politického pole, kam však komunisté těžko mohou dosáhnout. Budou Lidový dům volit levicoví intelektuálové, kteří ovšem nedají svůj hlas ani KSČM už kvůli jejímu názvu? ČSSD nedosáhne spolu s obrozenými komunisty k většině a nedosáhne ani k mladé generaci, která je ve škole masírována atraktivním antikomunizmem. Naštěstí výše zmíněná strana Nová antikapitalistická levice, přes některé své naivity, se od sovětského modelu, který stále obhajují někteří představitelé KSČM, ostře distancuje.

ČSSD i KSČM vyklízí pravicová fóra, kde by měly jistou možnost vystupovat, jako je dokonce hradní Klausův CEP. Občas se tam ozve Rokytka z Haló novin. Mládkův Fontes Rerum skýtá také možnost polemizovat s těmi panelisty, kteří jsou známými pravičáky. Komunistů je v sále celá řada, ale slovo si většinou neberou. Není to spíš neznalost světa, než strach jít s kůží na trh? KSČM má skvělého ekonoma a ekologa Jana Zemana, jak o tom svědčí jeho články v Haló novinách. Jenomže, kdo kupuje tento deník, a když si ho koupí, kdo čte články, které se pokoušejí jít do hloubky? Nepoškodila náhodou strana Miloše Zemana a Šloufa také komunisty, kteří často útočí více proti ČSSD a před volbami proti Paroubkovi než proti pravici, včetně Hradu? Nemíním obhajovat vážné chyby, kterých se Paroubek dopustil, ale byla to náhoda, že média, kde má pravice vesměs zdrcující převahu, mlátila víc do Paroubka než do představitelů KSČM, kteří se možná kojili nadějí, že tento proces nažene hlasy voličů od ČSSD směrem ke komunistům. Má o čem přemýšlet každý, kdo chce lepší svět.


Pôvodne vyšlo na našom partnerskom webe Britské listy.


Jaromír Sedlák

Narodil se 24. 11. 1925. Za 2. světové války prodavač, pak dělník. Po válce vystudoval obchodní akademii a Filozofickou fakultu UK, kde se stal asistentem na doporučení Ivana Svitáka a Milana Machovce. Odtud přešel na „veleslavínskou Sorbonu“, kde přednášel otázky třídního boje, revoluce a kontrarevoluce, státu, práva, války a míru. Po Fojtíkovi převzal oddělení v Rudém právu. Vydal knihu

Mírové soužití a soutěžení a v r. 1959 publikaci Třídy a třídní boje. Poté začal pracovat v diplomacii, mj. v Ženevě na úseku Mezinárodní organizace práce. V r. 1965 nastoupil na úsek kultury a vědy na velvyslanectví v Londýně, v r. 1968 i tisku. Po návratu do ČSSR v r. 1971 ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, kde v r. 1972 zorganizoval mezinárodní konferenci na téma Globální problémy lidstva, po které vydal knihu na totéž téma. V r. 1973 odjel do Ženevy, kde za ČSSR dva roky vyjednával helsinský Závěrečný akt, který Husák a Štrougal podepsali v r. 1975. Pak se stal velvyslancem ve Srí Lance, po návratu v r. 1979 poradcem ministra zahraničí Chňoupka, kterého spolu s Ivanem Brožem doprovázel na zahraničních cestách, včetně do Moskvy na jednání s Gromykem a na vedení Varšavské smlouvy. V r. 1982 se stal vedoucím vědeckým pracovníkem AV ČSSR (mezinárodní právo) a poradcem premiéra Štrougala. Na předsednictvo federální vlády přešel naplno v r. 1985 a setrval tam i po příchodu Adamce v r. 1988. Koncem r. 1989 spoluzakládal DFK (Demokratické fórum komunistů). V lednu 1990 lektorem na Columbia University v N. Y., a tamtéž výzkumníkem na ústavu East-West Security Studies. Po návratu působil v okolí premiéra ČSFR a od r. 1993 byl poradcem velvyslance Turecka. S Milošem Zemanem a Pavlem Dostálem založil hnutí za záchranu ČSFR před rozpadem. Psal komentáře do Rudého práva (Porybný to zarazil poté, když uveřejnil článek v 1. čísle Haló novin, o který ho požádal tajemník ÚV KSČM). Začal přispívat i do Práva lidu (ČSSD) a později do TRENDu, který založili Horák, Janýr a Paroubek. V r. 2005 poradcem premiéra Paroubka, později v téže funkci, když se Paroubek stal předsedou ČSSD. Je členem nevládní Rady pro mezinárodní vztahy, je v předsednictvu Futurologické společnosti. George Soros ho v 90. letech zaměstnal v Open Society Institute na úseku mezinárodní migrace. Dopisuje do zahraničních tiskovin. Přednáší na VŠE, Liberálním institutu, u svobodných zednářů apod. Ne však na Masarykově dělnické akademii a ve Fontes Rerum (ČSSD), jejichž vedení odmítá „příliš“ levicové názory. (Přesto se jedné přednášky na Fontes Rerum účastnil jako panelista... A existuje z ní zápis - pozn. red.)

Foto: Občianske fórum
Autor foto: archív redakcie

Foto: Jaromír Sedlák
Zdroj foto: BListy

Ilustračné foto: internet




Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama