Biorytmus militarizmu

Po studené válce byly některé přestavěny tak, že místo raket nesou střely s plochou drahou letu s konvenční náloží. Poprvé byly tyto nově zbraňové systémy použity právě nyní. Podle dostupných údajů ponorka Florida odpálila  na Libyi více než 90 střel s Tomahawk. Řádově 70 milionů dolarů.

Vysoce přesné zbraně – naváděné bomby, rakety a střely s plochou drahou letu – jsou základem moderní vojenské taktiky i operačního umění. Poprvé byly masově nasazeny proti Iráku v roce 1991. Je možné udat si přehled všech velkých vojenských kampaní války, během kterých byly vyprazdňovány sklady těchto přesných zbraní: po zmíněné první válce v Zálivu následoval další občasné bombardování Iráku. Pak Jugoslávie v roce 1999, Afghánistán 2001, znovu Irák roku 2003. Sklady se vyprazdňovaly i při útoku Izraele na Libanon 2006. A nyní Libye. Takto lze propočíst „biorytmus militarismu“ na přibližně tři až čtyři roky, kdy je nutné zajistit likvidaci těchto zbraní, aby bylo možné pokračovat v jejich modernizaci a ve výrobě. Protože se jedná o zbraně, které nelze volně prodávat, protože hrozí nebezpečí jejich zneužití proti prodejci, jsou možné pouze dva způsoby uvolnění skladů pro novou výrobu: staré výrobky zničit, nebo využít ve válce.
 

Technika bez strategie

Propojení přesné munice, ponorek, letadel a družic dnes vytváří nesmírně drahý a složitý systém, který je neustále testován, modernizován a doplňován. Jeho vývoj, výroba a údržba je nesmírně důležitou částí ekonomiky ve Spojených státech. Barack Obama, který přišel do Bílého domu jako praporečník změny, zatím jen vojenské výdaje zvyšoval. Podle nejnovějších údajů Stockholmského institutu pro výzkum míru z loňských globálních vojenských výdajů přibližně 1630 miliard dolarů na USA připadlo 698 miliard. Tato částka znamená 4,8 % HDP Spojených států.

To vše se děje při trvající vojensko-technologické převaze USA a Západu obecně. Liberální demokracie Severní Ameriky a Evropy se loni podílely na světových vojenských výdajích 68 %. Celá Afrika i s Libyí dvěma procenty. A to značná část vojenských výdajů například zemí Středního východu jde na zbraně dodávané z liberálních demokracií. 

Strategie bez politiky

Malou chvíli vše vypadalo nadějně. V prosinci přijal summit NATO novou strategii Aliance nazvanou Aktivní angažovanost, moderní obrana. Ta se zbavila největších nešvarů strategie předcházející, zvláště právního nihilismu. Nová strategie se dovolává mezinárodního práva, přihlašuje se k jadernému odborní, mluví o prevenci a zastavení jen těch konfliktů, které ohrožujících Alianci. Za hranicemi členských států by měla nastoupit „kooperativní bezpečnost“ pomocí „partnerství s relevantními státy a jinými mezinárodními organizacemi“.

Čtvrt roku po schválení nové strategie NATO však začaly Francie, USA a Velká Británie bombardovat Libyi. Učinily tak s odvoláním na resoluci Rady bezpečnosti OSN číslo 1973.  Je to, mírně řečeno, velmi nekvalitní rezoluce. Především umožňuje různý výklad, což by dokument právního charakteru neměl. Požaduje okamžité zastavení palby a úplný konce násilí a všech útoků proti civilistům, ale nevylučuje k dosažení tohoto cíle použití síly. Otvírá cestu svévoli, neboť nechává na státech a na jejich organizacích, aby – po konzultaci s generálním tajemníkem OSN – přijaly opatření k prosazení rezoluce. Navíc nikdy by se nemělo zapomínat, že Charta OSN, na jejímž základě jedná Rada bezpečnosti, vychází z principu suverenity států a konflikt v Libyi byl původně vnitrostátním konfliktem. Tuto skutečnost rezoluce „vyřešila“ tím, že označuje situaci v Libyi za „hrozbu mezinárodnímu míru a bezpečnosti“ – což bylo až do začátku bombardování velmi sporné, nemluvě o obdobných vnitrostátních konfliktech v Jemenu, Bahrajnu a Sýrii, které zůstaly bez povšimnutí bombardérů.

V právním chaosu vytvořeném rezolucí č. 1973 se otevřel prostor pro extrémní jednání. Ten využily vlády USA, Francie a Velké Británie k zahájení útoku na Libyi. Tyto liberálně-demokratické státy zahájily další válku bez dotazu zákonodárců či veřejnosti. A také bez seriózní snahy dohodnout se se spojenci v NATO. Letité vytváření společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie se ve chvíli, kdy se lámal chleba, zmenilo z instituce na prázdnou frázi. Pak ovšem nastalo období diplomatického vydírání, vynucování souhlasu méně válkychtivých států s akcí ve jménu alianční solidarity.

Akce NATO dostala zcela jednoznačnou podobu podporu jedné strany v občanské válce –ozbrojených civilistů útočících proti vládě. Dnes ve snaze zachovat si tvář, omezit náklady jak vojenské, tak například v podobě přílivu uprchlíků, hledá Aliance cestičky, jak obejít rezoluci č. 1973 a ukončit boje přímou pozemní intervencí. Mluví se o žalobě Mezinárodního trestního soudu proti představitelům libyjské vlády za útok na manifestanty (kdo bude žalovat politiky a vojáky Aliance za mrtvé civilisty při bombardování?), o nutnosti zabránit humanitární katastrofě, která by bez zásahu NATO pravděpodobně nevznikla a podobě. A hlavně je nutné převzít účty libyjské vlády v zahraničí, podle válečných zásluh přerozdělit ropné koncese a udržet si prestiž.  
V okamžiku, kdy NATO převzalo odpovědnost za bombardování Libye, převzalo také informační krytí. To pak například znamená, že v liberálních demokraciích, kde jsou noviny plné zpráv o wrestlingových koaličních půtkách, veřejnost nikdo nezatěžuje informacemi o tom, jak například vláda České republiky projednávala toto téma či jak v Bruselu vypadalo jednání, jehož výsledkem musel být spojenecký konsensus. Jde ale přece o pouhou banalitu – o zabíjení lidí.

Riziko změny

Tendence Západu upřednostňovat sílu před kompromisem a právem ve chvíli, kdy se mu to zdá výhodné, je známá od objevů mořeplavců. Po pěti staletích se ale situace mění. Koncem dubna Mezinárodní měnový fond vydal upravenou prognózu. Podle ní by v roce v roce 2016 měl být hrubý domácí produkt Číny 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států 18,8 miliard. Řečeno jinak, za pět let by mělo skončit americké století a začít věk Číny. Podle posledních odhadů Goldman Sachs by se v roce 2030 měla Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Prudce se rozvíjející ekonomiky (tzv. emerging markets) by měly mít podíl 59 %, zatímco dnešní vyspělé ekonomiky pouze 41 % světového HDP.

Jak zareagují politické elity Západu na fakt, že ztrácejí své privilegované mocenské postavení ve světě a zároveň mají v rukou svůdnou vojensko-technickou převahu? Navíc v situaci, kdy se na Západě daří zbrojní výrobě i v době krize a kdy dokonce militarizace pomáhá z bahna ekonomických potíží vybřednout. Situace v Afghánistánu, Iráku i Libyi naznačuje nejen nadhodnocení významu vojenské síly, ale též nedostatek strategického umu. Chyby ve vojenských operacích pak zpětně ovlivňují život na Západě – ať již v podobě „vlasteneckých zákonů“ na ochranu bezpečnosti, vytváření informačních deštníků proti nežádoucím zprávám a názorům, či v přílivu uprchlíků ze zemí, kterým se dostalo vojenské „humanitární péče“ Západu.
Primitivní brutalita, se kterou Paříž, Washington a Londýn jako pověstný Škrhola řeší libyjský problém, vyvolává otázku, zda západní politické elity dokáží racionálně reagovat na skutečné globalizační výzvy. Zbraně, které jsou zázrakem nejmodernější techniky, jsou spojeny se strategickou slepotou. Zdá se, že západní civilizace opět vstoupila do zlomové fáze.

Článok vychádza súčasne v Literárnych novinách č. 19/2011.

Ilustračné foto: US Army