Prečo bude vojna

Pod mierovým povrchom tlejú štyri nálože tvrdí politológ Oskar Krejčí. Vo vzájomnej kombinácii vytvárajú podľa jeho názoru prehlbujúcu sa tendenciu k novej svetovej vojne. Možno ich jasne pomenovať: výmena svetového hegemóna, zbrojenie, spôsob života stredných vrstiev a úroveň politických elít Západu. Analýza, ktorú uverejňujeme so súhlasom autora, vyšla v Literárních novinách č. 38/2011.
Počet zobrazení: 2379
6063311360_6d74edc202_z.jpg

Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu.


Výměna hegemona

Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 % HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni deseti procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem.

Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí.

Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.
 


Vojenská síla

Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 % ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1037 miliard, tedy 63,6 % globálních vojenských výdajů. Ze 43 % se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 % a dosahují dnes 4,8 % HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 % a dosažení úrovně 4,0 % HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska.

Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného.

Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí.

I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí z 30 %, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) – je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít.

Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu.


Střední vrstvy

To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev.

Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svoji ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů.  

Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 % HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 %, Řecka a Itálie 130 %, Velké Británie 94 %, Německa 85 %. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 % HDP je problém.

Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 % drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 %, Velká Británie 5,5 %, ropní exportéři 4,6 %, Brazílie 4,3 % atd.; Rusko „jen“ 3,8 %. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 % disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností.

Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí.

A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera.

Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantanámu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele.


Kvalita elit

Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit.

Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě.

Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné.

Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou…

Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat“ má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování“ může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty.“ Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze.

Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické thing tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě Promopro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní…


Indiánská demokracie

Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie.

Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev.

Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řadově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení.

Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat.

Tedy opět válka jako svůdná vábnička.


Jak bez války

Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí.

Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace“. I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová media. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků.

Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku… A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

(Z vystoupení na konferenci Střední Evropa, EU a nové Rusko, kterou koncem srpna v Poslanecké sněmovně uspořádalo FONTES RERUM, družstvo pro ekonomická, politická a sociální studia, a Evropské hnutí v České republice.)

Foto: JulieFaith

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Anonymný
#2
(neuvedené)
22. september 2011, 21:34
Teda Oskar, prekvapili ste...
Faktom je, že sa kapitalistický výrobný systém blíži rýchlo do kolapsu, ale takto zreteľne pomenované hrozby nad rámec ekonomiky a viac determinované spoločenským a geopolitickým posunom, to je varovanie.

V ekonomickej oblasti by veľa riešilo rozvinutie systémových prvkov ekonomickej demokracie, ale ak je situácia tak vážna...
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
22. september 2011, 22:35
A musím povedať, že sa na tomto trende podieľajú aj naši ľavicoví myslitelia, hoci aj tým, že hovoria o postkapitalistickej spoločnosti a nie postsocialistickej. Je to prirodzené pre západných autorov, keďže poznajú len kapitalizmus a boli s ním stotožnení. Ale socialistickí myslitelia by sa už mohli oslobodiť od zastaralých a neživotných kapitalistických schém. Čítal som pred týždňom niekde úvahu o tom, že Čína nemôže ďalej expandovať, a jej ekonomiku čakajú problémy. Nehovorím, že nemôžu nastať problémy, ale v tomto prípade autori rozmýšľalú len a len v kapitalistickej a postkapitalistickej schéme, zabúdajúc, že čínsky systém sa riadi už inými princípmi, postsocialistickými. Preto vývoju v Číne nevenovali po r. 1990 pozornosť, západ si bol istý, že Čína bude nasledovať východoeurópsky vývoj. Po 10 rokoch boli prekvapení iným scenárom, o 10 rokov budú prekvapení znova. ***** Je to trochu školácke od mysliteľov, ak si zamieňajú obyčajnú existenciu kapitalizmu s jeho vedúcou dejinotvornou funkciou. Tá skončila v r. 1928 a kapitalizmus už nemá schopnosť riešiť súčasné problémy zodpovedajúcimi matódami. Jedine vojnami, ako to robil aj predtym, takže čo je také prekvapujúce na týchto záveroch? Je to niečo podobné, ako by sme z existencie Polynézanov vyvodili, že sú vedúcou dejinotvornou silou. ***** Funkciou kapitalizmu bolo ovládnuť výrobné sily spoločnosti, rozvinúť priemysel, techniku. To robí doteraz. Ale nemá schopnosť ovládnuť, rozvinúť spoločenské sily (spoločenské väzby), to je už funkciou socializmu a ďalších systémov. Vysokorozvinuté výrobné sily, ale zúfalo zastaralé kapitalistické výrobné vzťahy (celkovo spoločenské väzby) vytvárajú obrovský nesúlad, napätie a krizovú situáciu civilizácie. Nepodieľajme sa na tom tým, že vynechávame socializmus z dejinnej schémy a stále sa pohybujeme len v rovine kapitalizmu, či postkapitalizmu. To je pohyb len v rovine propagandy ale nie exaktnej teórie.
Obrázok používateľa Anonymný
#3
(neuvedené)
23. september 2011, 08:53
je vskutku divne, ze po skonceni tzv. studenej vojny vitazstvom Zapadu sa tolko zbroji. clovek by logicky ocakaval, ze americania s tym prestanu, kedze ich hlavny ideologicky nepriatel "risa zla" de facto zanikla. skutocnost, ze americania vynakladaju na zbrojenie nadalej tolko ako zvysok sveta, je dokazom toho, ze chyba je v systeme, v systeme kapitalizmu, ktory ovladli predstavitelia vojensko-priemyselneho komplexu. zbroja preto, lebo je to pre nich vyhodny biznis. ked pride cas, tak zacnu vojnu (zamienka nie je problem), lebo aj vojna je vyborny biznis, dokonca lepsi ako drogy a prostitucia...
Obrázok používateľa Anonymný
#4
(neuvedené)
23. september 2011, 09:43
Chcem upriamiť vašu pozornosť na tieto slová Oskara Krejčího. Citujem. Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz ?memorovat? má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono ?bezduché memorování? může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: ?Věda je fantazie spoutaná fakty.? Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Koniec citátu. Objektívne je potvrdené, že socializácia človeka sa zakladá na vzdelaní. Čím kvalitnejšie vzdelanie tým úspešnejšia, v úvodzovkách, implementácia človeka do spoločnosti. A spomínané, učenie tvorivého uvažovania, nie je nič iné ako totálna privatizácia vzdelávania. Samozrejme je to prirodzené pre svet, v ktorom je rozhodujúci trh a zisk. Trh nepotrebuje poznať zákonitosti. Však má ruky i nohy neviditeľné a že trh nemá ani rozum to vôbec nezbadáme. Trh potrebuje zisk aj napriek objektívnym limitom zdrojov. A poznanie faktov by znižovalo zisk! Preto si myslím, že práve vo vzdelaní a vzdelávaní je treba hľadať cestu kam z kapitálových a kapitalistických konopí.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
23. september 2011, 10:44
jozef schwarz: Veľmi zaujímavý a podnetný názor.. pekne napísané. Aj "memorovanie" môže mať ale viacero foriem. Medzi oboma prvkami vzdelania by asi mala byť rovnováha, občas naozaj dochádza k zbytočnému zaťažovaniu žiakov a študentov. Ale jednoznačne tvorivosť bez znalosti faktov je prázdna; rovnako pri biochemickom výskume sko pri pochopení fungovania spoločnosti a jej riadení.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
23. september 2011, 10:45
*ako pri pochopení..
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
23. september 2011, 17:53
absolútny súhlas !
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
24. september 2011, 11:30
Jednou vetvou to odbočenie zasahuje aj popis situácie, akú ju sprostredkuje Oskar, takže sme v téme, Jozef.

Dnes už nejde o to, či vzdelávať, ale AKO vzdelávať a KOHO vzdelávať.
Viete, vysokoškolsky vzdelaní odborníci ešte nemusia rozumieť ľudským a spoločenským dejinám, ( a z mojej skúsenosti) nerozumejú a nie sú vzdelaní ani len vo vzťahoch medzi ľuďmi a v sociálnom správaní.Tam je i vaša parketa v sociológii.
Takže plne súhlasím s Vami,
že "socializácia človeka sa zakladá na vzdelaní. Čím kvalitnejšie vzdelanie tým úspešnejšia, v úvodzovkách, implementácia človeka do spoločnosti."
No a ide o to, čo budeme rozumieť pod pojmom KVALITA.

Ak je už dospelý človek "hotový" a kompetentný vo svojej odbornosti, ešte vždy môže byť "nedochôdčaťčom" v sociálnej, vzťahov, v medziľudskej oblasti.Veď to poznáme. Ako tréner som si uvedomil, že nestačí ani super-kvalitný tréning, zameraný na postoje a zmenu postojov, ak ten jedinec nemá ani "páru", ani nevie, že existuje nejaký svet ľudských vzťahov, sociálnych teda spoločenských vzťahov, ľudskej i spoločenskej komunikácie.

Typickým príkladom je "naučenie sa" kompetentne profesne zdatného managera, ktorý aby zjemnil fakt, že pracovník je prepúšťaný, pošle mu esemes-ku so slovami " k prvému ste prepustený, a pridá mu tam v duchu "vyvzdelania sa" o nutnosti humanizácie vzťahu "smajlíka" v nádeji, že tým zmierni ten fakt o prepustení.
No a potom sa čuduje, že na druhý deň príde dotyčný "prepustený" na ešte existujúce pracovisko podráždený v lepšom prípade, v horšom si prinesie brokovnicu a vystieľa celú chodbu svojho pracoviska, ako sa to už občas stáva vo vyspelých technicky rozvinutých krajinách.

Takže sme odbočili, ale je to o vzdelávaní:
Ak by izraelskí obyvatelia poznali históriu územia, na ktorom žijú, asi by sa konflikt neeskaloval, rovnako ako sa podarilo zabrániť eskalácii do vojenského konfliktu Číne a Tchajwanu, ktorí rozvinuli medzi sebou nielen dialóg, ale poznajú svoju históriu a naučili sa ju akceptovať. Oblúkom sa teda vraciam k Oskarovi:

Oskare, vojna nie je nevyhnutná, ak bude existovať vzdelanie a komunikácia, takže si vždy obe strany napätia dokážu na základe získaných vedomostí povedať, čo potrebujú preto, aby mohli vzájomne existovať a rozvíjať sa.

Lenže - máme čas na to vzdelávanie?
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
24. september 2011, 11:50
toho vzdelania sa mladym aj starym (pardon, dospelym) dostava stale menej. mozno je to zamer, nevedoma masa sa ovlada lahsie ako ludia, ktori vedia nieco o filozofii, psychologii, historii, sociologii. staci pozriet na statistiku trestnych cinov pred a po 1989, v niektorych kategoriach je tam narast 10000%... niekto to nazyva barbarizacia, niekto novopohanstvo... fakt je ten, ze spolocnost degraduje na celej ciare a kapitalizmu to z nejakych pricin vyhovuje... na vzdelavanie je casu malo, moznostou ako to preklenut je vyhladavat a podporovat talenty, osobnosti, ludi ktori maju vztah k hodnotam a ktori mozu fungovat ako pozitivne vzory pre sirsiu spolocnost (exempla trahunt)...
Obrázok používateľa Anonymný
#5
(neuvedené)
27. september 2011, 11:10
možné použiteľné technológie, ktoré veľmi podstatne určia charakter vojny ako takej. Ponuka známych technických možností sa závratne rozšíril, o tých utajovaných sa len ťažko dá nejak konkrétne uvažovať. Nahromadenie vedeckého a technického poznania čaká na demonštráciu ...
Obrázok používateľa Anonymný
#1
(neuvedené)
28. december 2011, 13:22
prečo ale nemámate riešenia, už v roku 2002 náš parlament odsúdil komunizmus, a to je znak, že prišiel predvečer modernej vojny - Hitlera končiacej v prvej atómovej vojny -, prečo nekalkulujute s atómovou bombou vo vývoji spoločností. Liberálna demoriacia riadi liberálne vlastnictvo, liberálne vzťahy sú v kríze a to v demokratických podmienkach, teda aby bola vojna, treba odstrániť demokratické liberálne podmienky v štátoch G 7,slabší vojnu nazačína. Nemecko bolo ekonomicky silnejšie od jeho postavenie vo svete, preto si trúflo na vojnu. Nemecko môže vyrobiť atomovú bombu kedy chce! Spoľahnime sa na Nemecko a Európu, teda na seba Slováci ako iné národy Európy na seba. Kalkulujme ale s tým, že svet už nie je delení na perifériu a centrum, teda simulujme vzťahy národv - kto chce i liberálne - pre duálnu demokraciu práce- ale ostaní marxisticky.

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984