Pozor, Putin se vrací!

I když se vedou spory, zda je velmocí světovou, nebo lokální, Rusko je i jako regionální mocnost zvláštní: prorůstá do dvou nejdůležitějších částí světa, do pacifické oblasti a do Evropy. Nemluvě o veledůležitém středoasijském a íránském jižním azimutu.

Když Putin v roce 1999 přicházel do Kremlu, Rusko se pod vládou Borise Jelcina, jeho rodiny a přátel, rozpadalo. Sociální diferenciace dosáhla hrůzných rozměrů, z kavkazských republik pronikal do nitra země terorismus, zásobování armády bylo tak bídné, že některé části federace začaly ze svých zdrojů financovat na jejich území dislokované jednotky. S Putinem začaly změny. Z dlužníka se 177,7 miliard dolarů se Rusko stalo třetím největším rezervoárem volné měny na světě: 17. února činily ruské rezervy 504,4 miliardy dolarů. V letech 1992 až 2011 klesl podíl lidí žijících pod hranicí chudoby z 33,5 % na 12,8 %. Klesl počet sebevražd, zastavil se pokles obyvatelstva. Podle Mezinárodního měnového fondu byl loňský přírůstek ruského HDP 4,1 %, zatímco v Evropské unii 1,6 %.

Nová očekávání

Včerejší zásluhy však v politice neplatí. Putin je dnes symbolem stability a prosperity převážně pro obyvatele středně velkých i malých měst a na vesnici. Množí se ale požadavky na rychlejší či jiné změny. Je tu přece stále ještě druhá podoba Ruska. Místopředseda vlády Viktor Zubkov nedávno uvedl, že praní špinavých peněz dosáhlo loni velikosti 4 % HDP. Vysoký stupeň kriminality a korupce stále doprovází vysoká sociální diferenciace, jejíž základy se navíc formovaly během eticky a často i právně sporné privatizace.

Zpráva OSN Human Development Report uvádí, že v Rusku jsou průměrné příjmy nejbohatší pětiny populace 8,2krát větší než průměrné příjmy nejchudších pětiny obyvatel, což odpovídá poměrům v USA – zatímco například v Česku je tento poměr 3,5, na Slovensku 4,0, v Německu 4,3 a v Japonsku 3,4. Tento údaj – tzv. quintile income ratio – sleduje příjmy, nikoliv majetek, kde jsou rozdíly ještě výraznější.

Putin drží pevně otěže v ruce 

Prosincové manifestace proti průběhu a výsledku voleb do Dumy naznačily, že se opozice zradikalizovala a usiluje o sjednocení. Michail Prochorov, ruský prezidentský kandidát a miliardář, v nedávném rozhovoru pro Der Spiegel dokonce mluvil o možnosti občanské války v Rusku, když svářící se strany nenalezenou k sobě cestu. Náznaky se ale nenaplnily.

Rivalita vůdců, nesmyslné rady ze Západu, které briskně rozdělily opozici na „prozápadní“ a „vlasteneckou“, ale především rozdílné zájmy samotných demonstrantů předznamenaly koncovku. I když manifestace pro a proti budou pokračovat, ta středeční, na níž premiéra podpořilo 130 tisíc lidí, byla potvrzením faktu, že Putin převzal iniciativu. Součástí této ofenzivy byla i schůzka prezidenta Dmitrije Medveděva s představiteli mimoparlamentní opozice, která symbolizuje uznání této části politického spektra, že do Kremlu nevede cesta přes pouliční bouře.

Obhajoba vítězství

Výzkumy přibližně deset dní před nedělními prezidentskými volbami v Rusku naznačují, že Vladimír V. Putin zvítězí, a to hned v prvním kole. U třech nejrenomovanějších agentur  – Všeruské centrum výzkumu veřejného mínění (VCOM), Fond Veřejné mínění (FOM) a Levada-Centr – dosáhl Putin na polovinu respondentů. Nejméně, a to 50 %, získal u FOM, který ale sleduje odpovědi všech respondentů, tedy i těch, kteří nepředpokládají, že půjdou k volbám. Levada-Centr, který počítal pouze hlasy těch, kteří chtějí přijít k volbám, hlásí 66 % pro Putina. Podstatné je, že během kampaně Putinovy preference narůstají.

To jsou mimořádně významné posuny. Stalo se totiž na východ od staré části Evropské unie samozřejmostí, že volební kandidáti nemají jen úkol zvítězit – musí též umět své vítězství uhájit. Ke zpochybnění jakéhokoliv vítězství stáčí totiž přízeň vybraných nevládních organizací a médií. Říká se tomu „barevná revoluce“. Jejich bilance není nikterak zářivá: na Slovensku (1998), které bylo laboratoří tohoto modelu změny, přivedla k moci “Gorilu”; v Jugoslávii (2000) vyústila v rozdělení státu a politickou schizofrenii; v Gruzii (2003) si udržuje slávu jen díky rozdmýchávání nacionalismu a strašení obyvatelstva nebezpečím ze severu;  na Ukrajině (2004) pak oranžová revoluce pohladila samu sebe.

Základem barevných revolucí je oprávněná nespokojenost lidí. Stačí ji jen zmobilizovat a nasměrovat. Jako velmi účinná rozbuška může sloužit pocit z ukradeného vítězství. Základem neúspěchu barevných revolucí je fakt, že nesplní populistické sliby a očekávaní.

Vítězství předpokládá změnu

Politici se učí uhájit volební vítězství bez použití síly. Tím nejjednodušším způsobem je využití technik barevné revoluce – organizovat zavčas na správném místě v hlavním městě mítinky, mít svoje mládežnické aktivisty, případně budovat stanová města a podobně, vytvářet vlastní informační prostor. A nepolekat se.

Skutečné vítězství Putina však nemohou přinést volby. Tím vítězstvím by měl být sociálně-ekonomický rozvoj země. Ten vyžaduje nové myšlenky a nové lidi. Kádrové přezbrojování pomalu začalo.

Zatím se nové tváře objevují především v prezidentské kanceláři, jejíž vedení v prosinci převzal Sergej Ivanov. Jeho zástupcem pro vnitřní politiku se stal Vjačeslav Volodin, který předsedá Putinovu volebnímu štábu. Skutečně novou postavou v prezidentské kanceláři je Timur Prokopenko, bývalý šéf koordinační rady Mladé gardy strany Jednotné Rusko. Ovšem až pověstných sto dní po volbách napoví, zda se stabilizace Ruska opře o modernizační změny, nebo zda stagnace pohltí stabilizaci.

Foto: Zdroj Telekanal Rossija