Formy vlastnictví. Jaká forma vlastnictví je sociálně a ekologicky nejudržitelnější?

Uvedenie diskusného bloku Pražskej školy alternatív k problematike deprivatizácie verejného sektoru 3.9.2012. Pražská škola alternatív robí prednášky, semináre a workshopy na aktuálne politické, kultúrne a ekonomické témy.

Nepředpojatá (neapologetická,nedogmatická) odpověď na otázku, jaká společenskoekonomická forma majetku by mohla být sociálně a ekologicky nejudržitelnější v současné vyspělé společnosti, vyžaduje alespoň rámcové uspořádání nejčastěji uváděných vědomostí o podstatě vlastnictví a jeho zdrojích, o materiálních podmínkách jeho vzniku a utváření jeho společenských forem, i o funkcích vlastnictví ve společensko-ekonomické reprodukci.

Přestože jsou vědomosti o uvedených aspektech vlastnictví všeobecně známy (některé už tisíce let, jiné zhruba dvě století), bývají zneužívány podle potřeb uspokojování zájmů vládnoucích společenských vrstev a jejich servismanů k ideologickým interpretacím a apologetice jejich konání. (Např. mýty neoliberálů o přednostech soukromého vlastnictví před spoluvlastněním nebo mýty různých odnoží socialistů o státním vlastnictví). Proto považujeme za užitečné stručně si shrnout nejzásadnější vědomosti o vlastnictví, abychom na jejich základě mohli identifikovat existující, ještě málo či zcela neprobádaná místa fenoménu vlastnictví pro potřeby nalezení žádoucích směrů změn v  dnes již příliš zřejmé nefunkčnosti jeho stávajících forem.


1. Stručné shrnutí základních poznatků o vlastnictví

1a) Problémy obecné definice vlastnictví, jeho podstaty a zdrojů

Vlastnictví bývá nejčastěji definováno jako přímé a výlučné panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Tradičně (v intencích římského práva) je obsah vlastnictví vymezován jako právo věc držet, užívat (včetně jejích plodů a užitků) a s věcí nakládat (tj. neužívat ji, opustit nebo zcizit). (1) Vlastnictví je definováno jako výhradní právo, jako monopol subjektu rozhodovat o předmětu vlastnictví, jako právo absolutní, kterému odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Vlastnické právo bývá odvozováno od „přirozenosti člověka“ (2, 3) a považuje se za nedílnou součást práva na život, na seberealizaci jednotlivce ve společnosti. (4 ) „Vlastnictví je svaté, nedotknutelné.“ (5 )

S takto absolutisticky vymezeným pojetím vlastnictví jako výlučným, monopolním panstvím individua nad konkrétní věcí se nejčastěji setkáváme u řady představitelů neoliberálních teorií, domnívajících se, že veškerá příroda i výtvory lidské společnosti existují proto, aby jim byl určen soukromý vlastník, protože bez jejich zprivatizování nemohou efektivně sloužit a vyvíjet se.

V historii lidstva ale vlastnické právo nikdy takto absolutisticky realizováno nebylo a vždy, v závislosti na dosažené úrovni vývoje společnosti a s ní souvisící povahy kulturních zvyklostí, bylo soukromé vlastnění konec-konců modifikováno tak, aby nějak sloužilo i v zájmu ostatních členů společnosti. (6) To platí i v současné etapě vývoje kapitalismu. Vlastník sice může se svým majetkem nakládat dle své libovůle. Reálné podmínky jeho vlastního života jej však nutí, aby při svém volním rozhodování o předmětu svého vlastnictví respektoval nejen přírodní zákonitosti (aby sám mohl zůstat člověkem), ale i zákonitosti technologií, používaných při držení, užívání a nakládání vlastněných statků. A pokud nechce o své vlastnictví přijít, musí při svém rozhodování o něm respektovat také zákonitosti společenské dělby práce a její organizace, plynoucí z používané technologie, a tudíž musí respektovat také potřeby ostatních členů společnosti.

Můžeme říci, že vlastnictví je určitý druh společenské „dohody“, prostřednictvím které si lidé stanovují, kdo o kterých faktorech výroby (produkování) a o jejích výsledcích bude rozhodovat a využívat ve svůj prospěch. Vlastnictví je tak podstatným strůjcem utváření mezilidských vztahů a jejich charakteru.

Tím, že majetek a právo vlastnit rozšiřuje meze svobody jednotlivých vlastníků, stává se současně významným faktorem společenské stratifikace ( majetkového rozvrstvování) členů společnosti a bariérou rozšiřování svobody pro nevlastníky.

Tento vnitřní dialektický rozpor vlastnictví se řeší na různých stupních historického vývoje vznikáním různých nových forem majetku (tedy samotného předmětu vlastnictví) i forem jeho přivlastňování. K objasnění mechanismu jejich střídání je ale zapotřebí vzít do úvahy ještě další poznatky o vlastnictví.

1b) Zdroje vlastnictví: materiální podmínky jeho vzniku i utváření jeho společenských forem.

Současné učebnice (i právní zakotvení) uvádí jako zdroje vlastnictví „darování, dědictví, koupi, výhru, rozhodnutí státního orgánu“ . (7) Často jsme dnes také poučováni o tom, že zdrojem majetku je podnikání. V obou případech jde ale o pouhý přesun majetku mezi různými subjekty. Aby mohlo dojít k darování atd. či přisvojení podnikatelem, musel být majetek nejdříve vytvořen lidskou prací.

Přímým zdrojem vlastnictví nemůže být dokonce ani příroda, protože i přírodní zdroje musí být nejdříve osvojeny lidskou prací, aby se mohly stát předmětem vlastnictví.

Vyčlenit část reprodukčních statků do soukromého vlastnictví (jakožto monopolu na jejich držení, užívání a nakládání s nimi výhradně určitým jednotlivcem) ze společného užívání všemi členy lidského společenství se mohlo objevit teprve na takovém stupni vývoje společnosti, kdy to už nemohlo ohrozit reprodukci společenského celku, a kdy se naopak individuální přisvojování určitých statků mohlo stát faktorem zefektivňování celkové společenské reprodukce. Tedy na takovém stupni rozvoje výrobních sil společenosti, kdy už lidské společenství bylo schopno zajišťovat si prací více užitných statků ke své spotřebě, než bylo nutno k prostému udržení jeho životaschopnosti.

Tento nadprodukt proto mohl být ponecháván nejužitečnějším členům společenství k jejich dispozici. Vlastníci nadproduktu pak začali rozhodovat o způsobu jeho rozdělování mezi ostatní členy a o způsobu jeho užívání. Jako nejaktivnější členové společenství pak vlastníci mohli lépe zajišťovat pro celé společenství potřebné rozvojové (inovační) funkce. A snad právě tato okolnost vede k zastírání skutečnosti, že

vlastnictví je výsledem zdokonalování lidské práce, a že lidská práce je jediným skutečným zdrojem vlastnictví v celé historii lidstva.

Vznik (privátního) vlastnictví souběžně vyvolává potřebu vymezit vztah členů společnosti ke zbývajícímu, soukromě neprivatizovanému souhrnu reprodukčních faktorů jakožto spoluvlastnictví (společenskému, veřejnoprávnímu vlastnictví) všech členů daného společenství, o jehož užívání mají právo rozhodovat všichni členové společnosti. Existence těchto forem kolektivního spoluvlastnictví je pro vývoj společnosti důležitá proto, že upravuje míru majetkové diferenciace členů společnosti a tím se stává důležitým faktorem její stability.

1c) Funkce vlastnictví a jeho společenskoekonomických forem v reprodukci společnosti.

Vyčlenění individuálního (privátního) vlastnictví z vlastnictví společného znamenalo podstatné urychlení společeskoekonomického vývoje. Bylo vlastně první zásadní změnou ve společenské dělbě práce, do té doby vycházející pouze z přírodních vlastností lidí (muži, ženy, senioři, děti apod.) Soukromé přivlastňování zapojilo do reprodukce faktor specializace pracovního zaměření podle rozsahu a povahy přivlastňovaného majetku.

Pravda, možnost privátně disponovat nadproduktem mohou sice nejvynalézavější jedinci společenství zneužívat jen ke zvýšením standardu své vlastní osobní spotřeby; jenže nerespektováním společenských potřeb přestávají být pro společenství těmi nejužitečnějšími a o své postavení disponentů společenským nadproduktem pak přicházejí rozhodnutím ostatních členů společenosti, jak dokazují majetkové zvraty (násilné i vývojové) v průběhu historického vývoje lidstva. Privátní vlastnictví od samotných začátků svého vzniku bylo spojováno s jeho odpovědným využíváním ve prospěch společenského celku. Od vlastníka se očekává, že vlastnictví jemu svěřené využije vlastník ku  prospěchu všech. Způsob realizace soukromého vlastnictví je tudíž omezen společenskými podmínkami života nevlastníků.

Způsoby realizace vlastnictví nadproduktu jsou však omezeny také podmínkami materiálními, danými samotnou velikostí nadproduktu, jeho věcnou povahou (převahou běžných či luxusních statků, fyzických či duševních, jejich formou naturální či peněžní), povahou používaných technologií i s nimi spjaté dělby a organizace práce.

Protože společenská a materiální podmíněnost způsobů realizace vlastnických vztahů platí i pro různé typy spoluvlastnictví, vznikají ve společnosti různé mechanismy udržování rovnováhy jak ve ve vzájemných společenských vztazích (rozšiřováním svobody vlastníků a „zůstatkovou“ mírou nesvobody z vlastnictví vylučovaných členů společnosti), tak mezi zachováváním celkové společenské stability a jejího rozvojového pohybu. Tyto mechanismy bývají často ztotožňovány se vznikem a působením tržních vztahů,ale historický vývoj ukazuje, že mohou být daleko pestřejší. (8 )

Vývoj mechanismu uplatňování vlastnických funkcí ve společnosti probíhal zhruba následujícími známými etapami:

• V samotných počátcích vznikání vlastnictví stačila i malá velikost nadproduktu v podobě základních materiálních statků k tomu, aby se první nahodilé směnné vztahy mezi různými společenstvími změnily na specializovaný pracovní obor – obchodování. Tato zásadní změna ve společenské dělbě práce značně prohlubovala diversifikaci společenského produktu, v jehož struktuře se objevil zcela nový statek – peníze. Jejich používání pak podstatně urychlovalo inovační procesy a celkový rozvoj výrobních sil. Nástupem tohoto nového mechanismu utváření mezilidských vztahů byl zahájen proces majetkové diferenciace mezi příslušníky společenství, do té doby založeného na přirozených, příbuzenských (rodových, kmenových) vztazích a přírodní společenství se začala rozpadat. Nová dělba společenské práce vyžadovala nové formy její organizace.
• Zvýšení produktivity práce společenszví a velikosti nadproduktu i jeho další diversifikace o nárůst podílu předmětů luxusnější spotřeby pro zámožnější členy společenství umožňovalo zmocňovat se a  užívat část nadproduktu většímu okruhu členů společnosti a rozšiřovat tedy míru svobody většímu množství lidí. Na druhé straně ale umožnilo (ekonomicky i mravně) zařadit mezi předměty vlastnění také lidské jedince, z nichž se stávali zcela bezprávní otroci, jejichž práce se stala základem dalšího růstu soukromě přisvojovaného bohatství . Nicméně i tento vývojový stupeň privátního vlastnictví a majetkové diferenciace společnosti přispěl k  dalšímu stupni rozvoje, a to nejen výrobních sil (zvýšení produktivity práce, vynalezení nových technologií, nových prvků dělby a organizace práce), ale i kulturní úrovně společnosti. Rozpad rodových společenství a nová organizace společnosti ve formě států, sdružovaných na základě zájmů privátních vlastníků, znamenal současně i zápas o nové rozdělení životního prostoru, půdy a dalších území pro nové zájemce o privátní vlastnictví.
• Zápas o omezené prostory k životu společnosti byl nakonec řešen vznikem feudální formy (privátního) vlastnictví, kdy vlastnictví půdy mělo chrakter pronájmu od panovníka reprezentujícího stát. V tomto typu mechanismu udržování rovnováhy mezi stabilitou a rozvojovou složkou reprodukce bylo (otrokářstvím dosažené) destruktivní napětí mezi nimi řešeno umožněním pracovní síle soukromě vlastnit pracovní prostředky a zvýšit tak její zájem o zdokonalování produkčního procesu. Feudálním mechanismem vlastnění půdy byla ale pracovní síla i nadále držena v osobní závislosti na vlastnících základního reprodukčního faktoru - půdy. Zdá se, že tato forma historického řešení vnitřní rozpornosti vlastnictví (tj. dosažení kompromisu mezi zvyšováním svobody vlastníků za cenu nesvobody nemajetných) vedla k přibrzdění tempa rozvoje výrobních sil, umožněného tržním prostředím otrokářského společenského systému. Osobní závislost nevolníků na feudálních pánech a nucená povaha práce pro ně omezovalo prostor pro vynalézavost a zlepšování výrobních podmínek. Ale protože se ani feudální vlastníci již nemohli obejít bez obchodu (byť prvotně zaměřeného spíše na své luxusní a vojenské potřeby) a nacházení nových metod zvyšování velikosti nadproduktu, přece jen se obojí – obchod a zejména řemesla – postupně rozvíjelo a měnilo kvalitativní parametry materiálních podmínek reprodukce.
• Rozvoj obchodu a řemesel (zejména po zámořských objevech) si nakonec prorazil cestu k nutnosti nového způsobu řešení vnitřní rozpornosti vlastnictví (mezi svobodou vlastníků a mírou nesvobody nemajetných): nevolnická práce začala být nahrazována využíváním pracovní síly osobně osvobozených členů společnosti, prodávajících ji vlastníkům (výrobních prostředků) na vznikajícím pracovním trhu. Tento způsob řešení rozpornosti vlastnického vztahu, nazývaný kapitalistickým, znovu nastartoval nebývalou rychlost rozvoje výrobních sil i kulturního rozvoje: všeobecným rozšířením industrializace všech základních složek společenské práce a na ní založené masové velkovýrobě užitných statků bylo dosahováno do té doby v historii lidstva nevídaného zvyšování velikosti i diverzifikace (strukturovanosti) společenského produktu. V současné době rozměry nadproduktu již mnohokrát přesáhly velikost produktu nutného pro udržení života společnosti. Ovšem za souběžného zrychlujícího se tempa narůstání počtu jejích nemajetných členů, vyloučených z možnosti pracovně se podílet na užívání reprodukčních zdrojů a upadajících do svých soukromých dluhových pastí, do nichž stále častěji upadají už i celé státy. Ve věcné struktuře nadproduktu se začíná objevovat větší množství luxusních (včetně vojenských) i běžných spotřebních předmětů, které jsou od začátku svého vyrobení odsouzeny k nepotřebě (nebo přímo k ničení reprodukčních zdrojů). Plýtvání lidskými i přírodními zdroji ze strany vlastníků a narůstání chudoby i devastace přírody se stalo k začátku 21.stol. všeobecnou hrozbou přežití lidské společnosti. Základní parametry kapitalistického způsobu přivlastňování, které přinesly lidstvu do té doby nebývalý rozkvět, vytvořily takové technologické postupy a podmínky práce i celkových životních podmínek, které dnes mění kapitalistický způsob přisvojování společenského nadproduktu na zcela neefektivní, lidské společenství i samu přírodu devastující faktor.

2. Společensky a ekologicky perspektivní formy vlastnictví ve 21. století

2a) Charakteristika dosažené vývojové úrovně faktorů, které podmiňují funkčnost stávajících vlastnických forem

• Velikost a povaha nadproduktu Tvorba nadproduktu, která v současnosti mnohokrát přesahuje velikost produktu nutného pro udržení života společnosti a jeho přírodního prostředí, vede ve stávajících podmínkách jeho přisvojování k přerůstání cyklických krizí z nadvýroby do krize permanentní, pro jejíž řešení nemá tato kapitalistická forma přivlastňování žádné nástroje společensky přijatelného řešení. Velikost nadproduktu dosáhla již takových rozměrů, že jeho vlastníci nejsou sto nacházet kapitalismu vlastní investiční oblasti pro jeho vlastnické použití. Musí proto vytvářet umělou poptávku, aby z něho dosáhli svůj zisk. Zrůdnosti metod tvorby umělé poptávky jsou známy: pod záminkou inovací jsou produkovány stále méně kvalitní výrobky, které je nutno častěji obměňovat, nebo za cenu velkých reklamních nákladů jsou lidem vnucovány výrobky, o nichž po jejich zakoupení zjistí, že je vlastně vůbec nepotřebují, obchoduje se s fiktivními produkty, tzv. bankovními deriváty, atd. Způsob diverzifikace nadproduktu nabyl výrazně parazitickou povahu: zisk z něho dosahují vlastníci jednak intenzifikací vyvlastňování už i části nutného produktu méně majetných občanů (zejména privatizací veřejných služeb a statků), jednak nadměrným drancováním přírody (zbytečné převozy zboží po Zemi, zbytečná těžba surovin, likvidace potravin atd.). K řešení stále častějších krizí z nadvýroby už nestačí tradiční ekonomické mechanismy, musí se řešit mocenskými, politickými prostředky: vyvoláváním různých převratů a válečných konfliktů pod různými záminkami („ohrožení demokracie“ – bývalý soc. tábor, „vojenského ohrožení“ – Irák, či „lidských práv“- Lybie), které se v posledních desetiletích stávají permanentními jako krize samotná, aniž by tyto násilné zásahy vedly k dlouhodobější stabilizaci daného hospodářského systému, jak tomu bylo po válečných řešeních krizí z nadvýroby v minulosti.
• Změna povahy práce Stupeň rozvoje výrobních sil, jenž byl dosažen díky kapitalistickému způsobu přisvojování společenského nadproduktu, je už natolik převratný, že se začíná zásadním způsobem měnit samotná povaha lidské práce (9, 10, 11, 12 ), tento jedinečný zdroj vlastnictví. Nové technologie už neznamenají jen znásobení fyzických sil člověka, ale zmnožují také jeho intelektuální potenciál, jehož uplatnění v produkčním procesu začíná mít převahu nad vynakládáním fyzických sil člověka. Živá lidská práce je z tradičního procesu produkování běžných užitných hodnot vytěsňována v masovém měřítku uplatňováním stále většího podílu intelektuální práce, zhmotnělé ve výrobních prostředcích, které ale v kapitalistickém systému přivlastňování náleží vlastníkům, nikoli těm, kdo je vytvořili či kdo s  těmito prostředky pracují. Výsledky kapitalistického způsobu přivlastňování, který je sto podporovat společenský rozvoj pouze potud, pokud má možnost přisvojovat si (vyvlastňovat) stále větší objemy výsledků živé práce nájemné pracovní síly, se vytěsňováním této práce z produtivního procesu obrací proti němu samotnému a zcela ho paralyzují. S omezováním zaměstnanosti nájemních pracovníků v důsledku využívání nových, digitálních technologií se podstatnou měrou snižují zdroje kapitalistických zisků, jejichž náhradu pak musí vlastníci hledat jinými, než ekonomickými prostředky (jak bylo uvedeno výše).
• Funkčnost mechanismu utváření rovnováhy mezi stabilitou a rozvojem společenskoekonomického systému Mechanismus utváření rovnováhy mezi stabilitou a rozvojem kapitalistického společenskoekonomického systému dospěl tedy ve svém vývoji do stadia, kdy se funkčnost kapitalistiké formy vlastnictví z hlediska potřeb dalšího rozvoje liské společnosti zcela vyčerpala.

Úsilí stávajících vlád, prosazujících zájmy vlastníků kapitálu, o obnovu funkčnosti kapitalistického přivlastňování (sanováním soukromých bank, dotováním soukromých podniků, privatizací stále rozsáhlejších oblastí zbytků veřejného majetku nebo kolektivního spoluvlastnictví), se proto zcela míjí svým účinkem a vede jen k dalšímu prohlubování nerovnováhy celého systému. To pociťujeme v ČR zvláště úkorně po zprivatizování výrobních prostředků, na jejichž vytvoření se padesát let soukromé vlastnictví nepodílelo, a v důsledku kterého tvůrci tohoto majetku přichází o pracovní zdroj své obživy.

Ocitli jsme se tak před problémem, zda vrátit zpět podmínky, za nichž by se obnovila funkčnost kapitalistického přivlastňování nějakými fomami devastace dosažené úrovně rozvoje společnosti, nebo zda změnit způsob přivlastňování tak, aby se stal znovu rozvojovým faktorem společnosti.

2b) Potřeba změn

Na základě identifikace základních defektů stávajícího systému přivlastňování můžeme vytypovat oblasti, v nichž je zapotřebí učinit zásadní změny. V současnosti je už příliš zřejmé, že rovnováhu kapitalistického systému již nelze obnovit ani dalším prohlubováním vyvlastňování obyvatelstva privatizací veřejných statků, ani korekcí privatizačního úsilí vlastníků kapitálu, kterou uplatňovaly levicové politické strany v minulém století v rámci sociálního státu. Pouhé úpravy daňové struktury, úspory ve veřejném sektoru zdravotnictví, školství, důchodovém systému, ani dosud realizované a plánované restituční majetkové přesuny a podobné reformy kapitalismu už nestačí k záchraně dosaženého civilizačného stupně. Naléhavá potřeba radikálních změn nazrála jak ve stávajícím systému forem vlastnictví, tak v systému odborné a etické přípravy občanů k efektivní realizaci těchto změn.

• Potřeba změn ve využívání stávajícího systému vlastnických forem Sílící reprodukční nefunkčnost stávajících forem soukromého přivlastňování činí stále naléhavějším posílit zejména společenskou, občanskou, kontrolu využívání soukromého vlastnictví. Obecní, městské, krajské i státní zastupitelské sbory by měly věnovat větší pozornost tomu, zda vlastníci soukromých podniků v dosahu jejich kompetence hospodaří s privatizovaným majetkem v souladu se zájmy občanů daného území. Pokud by pravomoci k takovému dohledu byly uzákoněny, nemohly by vznikat situace, jako jsou různé dluhové pasti obyvatelstva i států, nebo jako je zamořené ovzduší na Ostravsku či povodněmi zdevastovaná krajina v sousedství rozsáhlých kukuřičných polí.
• Dobrovolná občanská sdružení by se měla stát v tomto směru neodmyslitelnými pomocníky zastupitelských sborů.
• V zadrhávajícím se všeobsáhlém systému kapitalistického přivlastňování se ale ukazuje, že nápravu nepřináší ani přechod na spoluvlastnění, ke kolektivnímu, sdruženému, „samosprávnému“ vlastnictví. V konkurenčních podmínkách, daných vládnoucím hospodářským systémem, v nichž každý každému je vlkem, má kolektivní spoluvlastnictví tendenci rychle erodovat v důsledku majetkové direnciace mezi spoluvlastníky, zejména při pasivitě těch spoluvlastníků, kteří nejsou v řídícím postavení. Proto i využívání sdružených forem vlastnictví v současných podmínkách vyžaduje posílení soustavné a důsledné individuální (členské) kontroly ze strany všech spoluvlastníků, pokud má nabýt trvalejšího a efektivního charakteru.
• Stále naléhavěji je ovšem pociťována potřeba zásadní změny ve vytváření institucionálních podmínek pro obnovení rovnováhy mezi přivlastňováním veřejných statků a výsledků individuální práce. Vzhledem k tomu, že rozšiřování a prohlubování privatizačních procesů již nezvyšuje společenskou efektivnost využívání reprodukčních zdrojů a vede naopak k jejich mrhání na jedné straně a nárůstu pauperismu na straně druhé, stalo se dnes již otázkou samotného přežití lidské společnosti zastavit privatizační procesy, ukončit je a zpřístupnit reprodukční zdroje k využívání všem členům společnosti. Naléhavá potřeba radikální změny v institucionálních podmínkách způsobu přivlastňování ale vyžaduje pečlivý rozbor kritérií, podle kterých by měly být reprodukční statky jednotlivými členy společnosti rozdělovány a užívány. Že tím kritériem už nemůže být maximalizace soukromých zisků, je zřejmé. Jaké možnosti nám pro tyto potřebné změny nabízí dosažená úroveň výrobních sil, dělby práce a její organizace?

Dosažená úroveň produktivity práce umožňuje:

• minimalizovat rozsah práce nutné k vyprodukování potřebného objemu užitných hodnot
• zvyšovat rozsah volného času členů společnosti

Digitalizované technologie umožňují:

• minimalizovat stereotypní, rutinní a fyzicky namáhavou práci
• individualizovat četné produkční procesy
• zvyšovat intelektuální podíl práce v produkčních procesech
• diverzifikovat věcnou strukturu společenského produktu (individualizovat jeho složky) v souladu s reálnými individuálními potřebami jednotlivých členů společnosti
• snadnější šíření, získávání a osvojování informací (nových i historických)
• rychlou komunikaci mezi subjekty společenské reprodukce nezávisle na jejich prostorovém oddělení

úroveň společenské dělby práce zvyšuje možnost:

• individualizace délky pracovní doby
• individuální volby místa výkonu práce
• svobodnější individuální výběr spolupracovníků
• -širší volbu výběru a střídání profesního zaměření

Otázkou tedy je, jakým způsobem, jakou formou přivlastňování a rozdělování reprodukčních zdrojů lze zajistit, aby uvedených možností mohli využívat všichni členové společnosti ke svému individuálnímu rozvoji, aniž by tím ohrožovali stejné právo ostatních lidí, jako je tomu v současném kapitalistickém systému.

• Potřeba změn v systému odborné a mravní přípravy občanů k zodpovědnému využívání vlastnictví a spoluvlastnictví (13,14 ).

Z charakteristiky dosažené úrovně výrobních sil, charakteru práce a její dělby plyne, že masa pracovníků, uvolňovaných z dělnických pozic industrializované velkovýroby, nemůže být kvalifikačně ani eticky připravena k produktivnímu využívání možností, které nabízí kvalitativně nový stupeň výrobních sil. Tato masa pracovníků uvyklá stereotypní práci a podřizování se bezduché disciplíně, kterou vyžadovala obsluha mechanických strojů i řídící personál, jenž za ně v pracovním procesu rozhodoval, není zvyklá samostatnosti, efektivně si členit svůj životní čas mezi pracovní dobu a odpočinek, atd. Tito lidé žili dosud v přesvědčení, že vždy jim „někdo musí rozkazovat“ a pokud měli slušné zaměstnání a plat, byla tato jejich pozice i pohodlnější, než život „na svobodě“, ale s podnikatelskou odpovědností (jako osoby samostatně výdělečně činné).

Proto, máme-li odpovědně uvažovat o perspektivě vlastnických změn, musíme pečlivě uvážit potřebné změny v systému odborné a mravní přípravy občanů k osobně zodpovědnému užívání vlastnictví a spoluvlastnictví. Naléhavost realizace změn ve vlastnických formách činí z potřeby dobré přípravy občanů na takovou změnu problém k řešení nejen ve školském systému, jako spíše v systému celoživotního vzdělávání přímo v pracovním procesu.

2c) Vytipování perspektivních forem vlastnictví pro vývoj ve 21.století Z výše uvedených poznatků plyne, že obnovení rovnováhy mezi stabilitou a vývojem současného hospodářského systému vyžaduje nové posouzení relace mezi individuálním vlastnictvím a spoluvlastněním. Na základě výše uvedeného můžeme zatím konstatovat, že v současných podmínkách masového vytěsňování živé práce z produkčního procesu se stává pro uchování samotné prosté reprodukce života jednotlivých lidských bytostí elementární prioritou hledaného nového způsobu přivlastňování takové rozdělování společenského produktu, které by zajišťovalo jistotu uživit se vlastní prací. Víme už, že kapitalistický způsob přisvojování, (přes obrovský objem nyní dosahovaného nadproduktu), není sto poskytnout této narůstající mase lidí nic jiného, než milodar různých sociálních minimálních dávek. Při nich mohou tito lidé sice fyzicky nějak přežívat, ale tyto dávky už nestačí na pořízení pracovních prostředků, z jejichž pomocí by si mohli sami vyrábět užitné hodnoty, a stát se tak na sociálních dávkách nezávislými (svobodnými), případně svou prací přispívat ke tvorbě společenského nadproduktu.

• Využití individuálních forem vlastnictví. Vzhledem k tomu, že systémovou příčinou úplného vyloučení těchto lidí z užívání základních podmínek reprodukce života je právě kapitalistická forma přivlastňování, jejíž fungování a rozvoj je na masovém vyvlastňování námezdních pracovníků založen, jeví se nám jako zcela logické a eticky spravedlivé, aby těmto, z účasti na vlastnictví životních podmínek zcela vyloučeným, lidem bylo jejich vlastnické právo navráceno ve formě majetkové restituce alespoň v takové výši, která jim po vytěsnění z výrobního procesu umožní získat do individuálního vlastnictví pracovní prostředky, s jejichž pomocí by se mohli znovu svobodně zapojit do společenského reprodukčního procesu. Materiální podmínky (velikost nadproduktu i digitalizované technologie) činí realizaci takové majetkové restituce nejen realizovatelnou, ale i společensky produktivní. Zavedení tohoto nového prvku do způsobu přivlastňování společenského (nad)produktu by snížilo tendenci k parazitickému užívání jeho velké části (na jedné straně luxusní plýtvání vlastníků, na straně druhé nucené bezpracné parazitování na něm vyloučených lidí), přispělo by ke snížení potřeb nadměrného vytěžování přírodních zdrojů a rozšířilo by možnosti kultivace lidské společnosti rozšířením ekonomické svobody pro široké vrstvy obyvatel.
• 
  Devastující vychýlení rovnováhy společenského systému v neprospěch jeho stability by majetkovými restitucemi pracujícím bylo vráceno do společensky i ekologicky přijatelné polohy.
• Využívání kolektivních forem spoluvlastnictví. Návrat k individuálnímu vlastnictví pracovních prostředků sám o sobě ale nemůže být dostatečný k obnově společenské rovnováhy v rámci dosažené již civilizační úrovně, pokud by současně bylo upíráno většině společnosti právo na rovný přístup k  pracovnímu využívání společenských a přírodních zdrojů za účelem své obživy. Takové rovné právo, jak jsme ukázali na historii vzniku a vývoje vlastnictví, individuální vlastnictví (vlastnický monopol) vylučuje. Obnovení tohoto práva pro všechny členy společnosti v moderní podobě vyžaduje proto nějaký typ spoluvlastnění společenských a přírodních zdrojů. Návrat k původní historické formě společenského vlastnictví by však byl v podmínkách dosažené, značně již sofistikované civilizační úrovně společenské reprodukce nejen neefektivní, ale sotva i realizovatelný bez totální devastace všeho pozitivního, co lidstvo dosud vytvořilo.

Nicméně v novodobé historii vznikala postupně celá řada forem spoluvlastnění, a to i v rámci všeobsáhlosti soukromého přisvojování kapitalistického typu. Z nutnosti uchovávat rovnováhu mezi stabilitou a vývojem společenského systému vedla soukromé vlastníky k různým typům sdružování buď z důvodů znásobení svých individuálních sil pro ukořistění předmětu vlastnictví nebo pro jeho efektivnější využití. Historicky snad nejstarší formou spoluvlastnění je vlastnictví státní, v jehož rámci byly dlouho uchovávány také pozůstatky vlastnictví občinového. Vzniká také vlastnictví regionální (obecní, městské, oblastní, resp. krajské) i vlastnictví církevní. Z modernějších forem spoluvlastnění lze pak připomenout zejména vlastnictví veřejnoprávní, akciové, či vlastnictví družstevní. Dále pak vlastnictví občanských sdružení (tzv. neziskových organizací) aj.

Tyto známé formy spoluvlastnění však samy o sobě nezaručují všem členům společnosti, ba ani členům daného vlastnického uskupení, rovný přístup k využívání společně vlastněných zdrojů. Pokud je základem spoluvlastnění soukromý vlastnický podíl, probíhá nutně proces majetkové diferenciace (a s tím postupného vytěsnění z užívání vlastnických zdrojů) i uvnitř těchto forem spoluvlastnění. Současné formy kolektivního vlastnictví proto nemohou zabezpečovat rovné právo přístupu všech občanů k pracovnímu využívání reprodukčních zdrojů. Jsou totiž založené na soukromém vlastnictví, tedy na monopolizaci využívání reprodukčních zdrojů jen některými členy společnosti.

Aby se kolektivní formy (spolu)vlastnictví staly funkčními při obnově rovnováhy společenského systému v současných podmínkách, musel by být z jejich základu odstraněn onen prvek „soukromého vlastnického podílu“, ať už je tento prvek zakotven v uvedených formách spoluvlastnictví formálním zákonem (jak se stalo v ČR při privatizaci družstevního vlastnictví) nebo je realizován ekonomicky sílou vlastníků majoritních podílů (akciové společnosti), či politickou mocí servismanů velkých soukromých vlastníků při využívání vlastnictví státního a regionálního. Tento poznatek lze doložit historicky, na úspěšnosti růstu i stabilitě církevního vlastnictví, které na soukromých vlastnických podílech založeno není, a které v případech jeho enormního, společensky škodlivého nárůstu, muselo být v různých společenskoekonomických systémech redukováno neekonomickými, mocenskými prostředky.

Nadměrné, společnost i přírodu devastující rozkmitání stabilizační a vývojové složky kapitalistického systému lze tedy za dnešní úrovně výrobních sil korigovat jen zpřístupněním všem členům společnosti rovného přístupu k rozhodování o společenských parametrech realizace nadproduktu, který svou prací mohou spoluvytvářet s využitím svěřených jim (ať už do individuálního vlastnictví pracovních prostředků či propůjčených  ze spoluvlastnictví) reprodukčních zdrojů. Historické zkušenosti i světová praxe posledních desetiletí ukazuje, že oba tyto požadavky se nejlépe snoubí v různých typech sdruženého vlastnictví, v němž jsou aplikovány zásady a hodnoty, kodifikované mezinárodními organizacemi pod pojmem „družstevní vlastnictví“. (15,16)

Tento typ sdruženého vlastnictví umožňuje efektivně propojit individuální vlastnictví pracovních prostředků s využíváním spoluvlastnictví dalších výrobních podmínek, což je v naprostém souladu s dosaženým stupněm vývoje výrobních sil. Synergický efekt ze spolupráce sdružených členů neutralizuje společenské ztráty, které vznikají v prostředí konkurenčním. Vzájemná podpora v různých životních situacích mezi členy sdružení posiluje odolnost jednotlivých členů vůči různým nepřízním života a tak podporuje rozvíjení pozitivních lidských vlastností. Pokud ke spoluvlastněným výrobním faktorům patří i přírodní zdroje (půda, lesy, vody, nerostné bohatství), užívají je členové sdružení tak, aby je nepozbyli nadměrným drancováním.


Závěrem: příprava k nastartování programu deprivatizace

Ze shrnutí poznatků o vzniku a vývojových formách vlastnictví plyne, že reprodukční nefunkčnost současných forem kapitalistického vlastnictví je dána dosažením kvalitativně nových materiálních podmínek života společnosti. Nelze ji proto – bez rozsáhlé devastace dosaženého – obnovit žádnými opravnými opatřeními. Nastal čas tento způsob vlastnění nahradit společensky i ekologicky přijatelnějšími formami přivlastňování a rozdělování výsledků společenské práce. Proces rozšiřování a prohlubování privatizace zdrojů společenské reprodukce dosáhl svého limitu, kdy se ze stabilizačního a  rozvojového faktoru společenské reprodukce zvrátil ve svůj opak a stal se faktorem destabilizujícím a devastačním. Další proces privatizace musí být proto z hlediska dalšího uchování života (společenského i přírodního) na Zemi zastaven a korigován. Aktuálním a naléhavým problémem se proto stává nastartování procesů postupné deprivatizace reprodukčních faktorů společnosti. Proto jim v následujících měsících bude věnováno zaměření dalších diskusních večerů v PŠA.

Seznam použité literatury:

1. Wikipedia. http://cs.wikipedia.org/wiki/Vlastnictv%C3%AD

2. Hobbes, T.: Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského. Praha, Melantrich 1941.

3. Locke, J.: Druhé pojednání o vládě. Praha, Svoboda 1992.

4. Kratochvíl, Z.: Obecné pojetí vlastnickéhopráva. Rigorózní práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Katedra občanského práva 2007/8).

5. Tomský, A.: Ne církev, ale majetek je svatý. Blog.aktuálně.cz, 16.8.2012.

6. Marx, K. – Engels, F.: Německá ideologie, Spisy 3. Praha, SNPL 1958.

7 . Majetek a vlastnictví. Prezentace aplikace Microsoft Office PowerPoint 9 …www.zslidicka.cz/wp-content/uploads/2011/03/majetek.ppt

8. Hábová, V.: Příspěvek k diskusi o zbožní výrobě. Kandidátská disertační práce. Bratislava, VŠE – Fakulta politické ekonomie 1966.

9. Richta, R.: Civilizace na rozcestí. Praha, Svoboda 1966.

10. Toffler, A.: Šok z budoucnosti. Praha, Práce 1992.

11. Drucker, P.: Postkapitalistická společnost. Praha, Management Press 1993.

12. Reich, R.B.: Diagnóza kapitalismu 21.spoletí. Praha, Prostor 2003.

13. Kapica, Experiment, teorie, praxe. Praha, Mladá Fronta 1982.

14. Podracký, V.: Nadčasový humanismus, aneb byli jsme a budem. Krásná Lípa, Marek Belza 2010.

15. Dokumenty Mezinárodního družstevního svazu (ICA): Prohlášení o družstevní identitě (1937-1966-2007); Světová deklarace o výrobních družstvech (2005); Družstva pro spravedlivou globalizaci: vytváření příležitostí pro všechny (3.7.2004)

16. Dokumenty Mezinárodní organizace práce (ILO): Doporučení Generální konference ILO O podpoře družstev (3.6.2002)

(Prevzaté z internetového denníka Britské listy, www.blisty.cz