KRIZE JE TROJITÁ A VLÁDNE NÁM ZOMBIE

*Nacházíme se v situaci, kdy se krize zdvojuje. Je tu jednak krize ekonomická a jednak krize ekonomických teorií. Všichni víme, že tu je krize, ale nevíme, jak se z ní dostat. Nejvíce neznepokojuje samotná krize, ale právě tato nemohoucnost a odevzdanost, která svědčí o paralýze teoretického myšlení i praktické politiky.*
Počet zobrazení: 3895

Je mnoho názvů pro současnou dobu a systém, v němž žijeme. Někdo mluví o postindustriální společnosti, někdo o společnosti vědění, jiný o společnosti nadbytku, další o neoliberalismu a další o globálním kapitalismu. V oběhu je několik desítek různých označení. Nyní se do veřejného prostoru dostalo slovo krize a vrhá stín na všechna pojmenování. Ale můžeme ji připojit ke každému pojmenování, takže řekneme, že nastala krize postindustriální společnosti, společnosti vědění, společnosti nadbytku atd.? Jinými slovy, má toto slovo obecné uplatnění, a my se nacházíme v období krize všeho?

Otázka zní, zda se slovo krize přišpendluje ke všem těmto označením, jež jsou napojeny na určité teoretické nebo politické diskursy. Budou např. stoupenci postindustriálního diskursu tvrdit, že postindustriální společnost je v krizi? Je tu jisté sepětí mezi užíváním výrazu krize a tím, v jakém diskursivním rámci se pohybujeme. Tento rámec totiž obsahuje mřížky, jež předem zviditelňují a zároveň zneviditelňují jisté stránky společenské reality. Příkladem jsou čeští neoliberálové, kteří nejdéle ze všech žádnou krizi neviděli, a když ji konečně spatřili, chápou ji jako chřipku, která přejde, ať ji léčíme či ne (V. Klaus).

Právě na neoliberalismu a jeho výpovědích o krizi lze nejlépe pozorovat, nakolik je chápání krize spjato s výchozí teorií a s ideologií. O ideologičnosti neoliberalismu svědčí už jenom to, že žádný neoliberální ekonom si nedokázal představit, že by ekonomická krize mohla nastat. Neoliberální teorie hlásá, že trh osvobozený od státních zásahů směřuje k rovnováze, a takto osvobozený trh se z principu nemůže dostat do krize.

Příznačná byla odpověď na výpadek dodávky elektřiny, který postihl velké části Kalifornie, včetně Sillicon Valey, místa, v níž se rozvíjejí nejmodernější technologie. K tomuto obrovskému výpadku došlo poté, co byly privatizovány rozvodné sítě a klesla míra investic do jejich údržby. Odpověď ze strany neoliberálních ekonomů byla, že tyto výpadky zmizí, jakmile se přikročí k další vlně privatizace.  

Jak si to vysvětlit? Jak je možné, že někdo nedokáže vidět souvislost mezi určitým krokem (privatizací rozvodných sítí) a jeho následkem (výpadkem elektřiny), když zároveň musí vědět, že k tak obrovskému výpadku dříve nedošlo? Jaké to je uvažování, když se z této události vyvodí, že privatizace nebylo mnoho, ale naopak málo? Jak že to je?

Jedním z rysů ideologie je to, že určitý postup se vyřadí ze série možných příčin a dostane ochranné pouzdro. Tento rys známe z ideologie marxismu-leninismu. Příčinou hospodářských potíží reálsocialistických zemí byly sabotáže diverzních skupin, dílčí chyby řízení nebo malá osobní iniciativa pracujících, ale bylo vyloučené, aby příčinou byl hospodářský systém samotný. Ani v dobách perestrojky se to nezměnilo. Všechny návrhy končily u různých vylepšení nebo posílení již existujících ekonomických prvků, jako bylo družstevnictví, ale nedotkly se základní otázky, na jakých principech stojí celý systém. Tato otázka by totiž mohla ukázat, že „toto nebyl socialismus“, jak se na začátku sedmdesátých let vyjádřil Roger Garaudy.

Ideologie působí jako zastavení: v určitém bodu je přerušen výklad, neboť se před myšlením rozsvítí červená, přesněji řečeno, nic se rozsvěcet nemusí, protože přímo do myšlení jsou zabudovány brzdy. Všimněme si, jak se mění charakter myšlení, které se stává vítězem, a jeho principy se začínají uskutečňovat. Jak věděl Marx, neděje se to tak, že by myšlenka sama o sobě byla tak mocná, že změní realitu, nýbrž „sama realita musí usilovat o myšlenku“, a jenom tato myšlenka se dá uskutečnit.

Uskutečňovaná myšlenka se v něčem mění, už není jako předtím. Změna se nemusí týkat obsahu, ten může zůstat stejný. Na rovině obsahu jsou její nositelé, teoretikové nebo politikové, třeba i věrní svým zásadám. Co se mění, je forma jejího sebe-vztahu, způsob, jakým přistupuje sama k sobě. Tato změna je způsobena tím, jaký je její vztah ke skutečnosti. Už tu není odstup udržovaný prostým faktem, že je to myšlenka mezi myšlenkami, „pouhá“ myšlenka. Tento odstup se zásadně zmenší a téměř zmizí, jakmile se z ní stane hybná síla skutečnosti.

V tomto okamžiku to již není jedna myšlenka z mnoha, ani jenom myšlenka, která má mezi ostatním hegemonické, tj. vůdčí postavení, nýbrž je to myšlenka-skutečnost. Sociální nebo ekonomická realita se začala proměňovat pod jejím vedením a ona vtiskuje svůj tvar reálně existujícím společenským vztahům. Tak se uskutečnila také myšlenka „svobodného trhu“, která byla pouze součástí akademického světa. Získala moc, kterou neměla, neboť se stala základem hospodářské a sociální politiky, a zasáhla do reálné podoby našeho života.   

Jak a proč se mění její sebe-vztah? Za prvé už to není jedna myšlenka z mnoha, nýbrž se v jednom rozhodujícím ohledu stala jedinou. Je to právě ona, která získala moc měnit reálnou podobu společnosti.  To poznamenává její sebereflexi. „Svobodný trh“ je dvojí, jednak je to pojem, který je součástí neoliberální či neoklasické teorie, a pak je to svobodný trh jako to, co je třeba uskutečnit. Právě tato ambice a následný proces uskutečňování způsobuje, že se vytváří ona brzda, která zastavuje sebereflexi.

To je obecný problém každé snahy něco uskutečnit. Jakmile přejdeme k praxi a začneme provádět konkrétní kroky, dostáváme se do jiného světa, než byl svět akademických diskusí. Jsme konfrontováni s odlišnou racionalitou, jež je vlastní politickému zápasu.  Setkáváme se s tím, co se z akademického hlediska jeví jako iracionální, s polem zájmů a nepsaných pravidel, nebo s podružnostmi, které mohou být rozhodující (zevnějšek politiků, jejich vystupování, styl předvolební kampaně).

Myšlenka se uskutečňuje v tomto iracionálním prostoru. Přestává se jevit jako čistá a posuzuje se jinak. Nejde již o její čistotu, nýbrž o její uskutečnění, a proto je nutné podnikat kroky, které z ní nevyplývají nebo jsou s ní v rozporu. Myšlenka svobodného trhu se v praktické politice prosazovala s tím, že je nutné nadále udržet nebo ještě posílit ochranná celní opatření.

Myšlenka, která se má uskutečnit, se chápe jinak než myšlenky, které zůstávají pouze teoretické. Započítávají se do ní praktické kroky, které ji mohou znečistit. Bez započítání nečistoty by ji totiž nešlo uskutečnit. Je to něco podobného, jako když Aristotelés píše v Etice Níkomachově, že je pošetilé chtít po tesaři, aby pracoval se stejnou přesností jako geometr. Započítání nečistoty do myšlenky pak samozřejmě mění její sebereflexi. Její stoupenec neposuzuje praktické kroky učiněné při jejím uskutečňování tím způsobem, že je hodnotí podle bezprostředního obsahu myšlenky, a pokud se s ním neshodují, tak je odmítne a chce politiku čisté myšlenky. Započítává do ní možné znečištění jako nutnou daň za její uskutečňování.

Proto se lze ptát, zda samotné uskutečňování nedává každé myšlence určitý ideologický prvek, který způsobuje, že nevidíme či přehlížíme nesoulad mezi slovy a činy. Tento ideologický prvek se dá jen těžko odstranit, dokud určitá myšlenka má moc utvářet společenskou realitu. Ideologie by pak byla nutným efektem uskutečňování myšlenky. Klasickou terminologií řečeno, ideologie vzniká jako vedlejší produkt spojení teorie s praxí.  

Ale mezi stoupenci určité myšlenky vznikají dva proudy, jakmile se objeví fenomény, které jsou s ní dlouhodobě v rozporu. Ekonomická krize nyní působí jako prubířský kámen těch, jejichž východiskem je neoliberalismus. Jedni jako Gordon Brown o svobodném trhu příliš nemluví a raději hovoří o roli technologií a na vědě založených inovacích, které mají být novým motorem ekonomiky Velké Británie. Jiní jako Martin Feldstein (bývalý hlavní ekonomický poradce Ronalda Reagana) nadále obhajují Reagana a Thatcherovou a odrazují od toho, aby se Velká Británie vrátila před thatcherovskou éru.

Tak můžeme sledovat, co ekonomická krize způsobila neoliberální myšlence. Její stoupence postavila před dilema: věřit v ní nebo nevěřit, když přibývá jevů, které ji zpochybňují? Je možné, že pro některé stoupence vystupuje neoliberální myšlenka jako hegelovský objektivní pojem. Není to výsledek myšlenkového procesu na straně subjektu, nýbrž výsledek pohybu objektivního ducha. Popírat myšlenku svobodného trhu je nerozumné. Svobodný trh je ztělesněním Rozumu: nemůže neexistovat. Kdo se jej pokouší omezit, jedná nerozumně, a pokud jej omezí nebo dokonce „překoná“ v podobě plánované ekonomiky, je to vpád iracionality, který bude ztrestán. Následkem jeho omezení je ekonomická stagnace, kterou v sedmdesátých zažily sociální státy, následkem jeho „překonání“ je rozpoutání běsů totalitarismu.

Pokud však samu neoliberální ekonomiku provázejí jevy, jako je stagnace nebo krize, jak se to hegelovským neoliberálům jeví? Na vině nemůže být sám svobodný trh, vtělený Rozum, nýbrž něco jiného. A tím je to, že tento vtělený Rozum se kvůli nejrůznějším omezením nemohl zcela rozvinout. Proto hegelovští neoliberálové mohou tvrdit tak nepochopitelnou věc, že ekonomická krize nepochází z toho, že trh byl osvobozen, ale naopak z toho, že byl spoután. Ekonomická krize nemůže být nic jiného než upozornění Rozumu, že to, co je rozumné, není dosud skutečné. Ti, kteří Rozum nechápou, kladou svobodnému trhu překážky, aniž vědí, co činí.

Hegelovští neoliberálové proto odmítali politiku záchrany bank pomocí finančních injekcí z veřejných rozpočtů i jiná opatření, jako bylo šrotovné. Jejich odmítání se může jevit jako příliš riskantní. Co když bez pomoci státu začne finanční sektor opravdu kolabovat a s ním i celá ekonomika? Jenže to je z hlediska hegelovského neoliberalismu nemožné. Tak to nikdy nebude, protože svobodný trh je nejrozumnějším regulátorem ekonomického života.

Co o tom říct? Dogmatismus? Ideologie? Iracionalita? Nebo uplatnit Popperův kritický racionalismus, podle něhož je neoliberalismus příkladem teorie, kterou nelze falzifikovat, a tudíž je to teorie nevědecká, uzavřená a v zárodku totalitární, jak na to upozorňuje George Soros? Tyto pojmy se však dají použít jen částečně, protože, jak o tom byla řeč, ideologičnost se pojí ke každé myšlence, kterou se někdo snaží uskutečnit. Odpověď hledejme spíše v tom, zda se neoliberalismus dá reformovat. Pokud jej tak jako Soros označíme za nástupce marxismu-leninismu, pak se ptejme, zda by v dějinách neoliberalismu mohla nastat obdoba dvacátého sjezdu KSSS, na němž Chruščov kritizoval stalinistkou praxi.  Provedou někdy neoliberálové obdobnou kritiku praxe neoliberalismu?

Stoupenci neoliberalismu, kteří rozpoznávají souvislost mezi neoliberální politikou a ekonomickou krizí, mluví o potřebě nových technologií nebo o inovacích. Nepředkládají však reformu neoliberalismu. Snad jsou i ochotni připustit, že neoliberalismus je v krizi, ale většinou to chápou jako ztrátu důvěry v neoliberalismus.

Je tu zvláštní odpojení. „Kritičtí“ neoliberálové mluví o změnách, ale ve své politické praxi, v níž hraje roli myšlenka-skutečnost, se nadále řídí klasickými neoliberálními recepty. Záchranná opatření určená bankovnímu sektoru pojímají jako chvilkové vybočení, jako výjimku nutnou v daném okamžiku, která umožnila další běh neoliberální myšlenky. Jako by předpokládali, že základy jsou zdravé a po chvilkovém zakolísání se opět vše rozběhne jako dřív. Začíná se pak prosazovat rétorika trpělivosti, která se používala v minulém režimu. Buďte trpěliví, blahobyt přijde, ale bude to trvat léta, desetiletí.  Ale nemůže nepřijít.

O čem to svědčí? O tom, že myšlenka v procesu uskutečňování se dostává do fáze, v níž jí její stoupenci přestávají věřit, nebo přinejmenším nevěří v její bezprostřední účinnost, ale jednají, jako by jí věřili. Je to proto, že myšlenka v procesu uskutečňování má ideologický prvek, který v ní působí i poté, co se ukazuje její selhání. Nadále působí svým magnetismem, i když na úrovni vědomí se už drolí. Je to magnetismus působící i poté, co určitá myšlenka byla oficiálně pohřbena. New York Times v roce 2008 vydal úvodník nazvaný „Pohřební řeč na neoliberalismus“, ale politická praxe se neoliberální myšlenkou řídí dál. Postupuje podle myšlenky, která je prohlášena za mrtvou. Je to živá mrtvola, zombie. 

Zde se vyjevuje jeden zarážející rys dnešní ekonomické krize. V dějinách kapitalismu je to čtvrtá velká krize: první byla krize sedmdesátých let 19. století, druhou byla krize roku 1929, třetí byla krize sedmdesátých let 20. století. To nové na krizi roku 2008 je, že vládnoucí ekonomická doktrína nedokáže vytvořit program, který by dával naději na její překonání. Chybí obdoba Rooseveltova New Deal, a nakonec všichni se ve své politice chovají tak, jako by krize měla jednoho dne sama odejít.

Nacházíme se v situaci, kdy se krize zdvojuje. Je tu jednak krize ekonomická a jednak krize ekonomických teorií. Všichni víme, že tu je krize, ale nevíme, jak se z ní dostat. Nejvíce neznepokojuje samotná krize, ale právě tato nemohoucnost a odevzdanost, která svědčí o paralýze teoretického myšlení i praktické politiky.

Někdo snad namítne, že jsou návrhy, jak krizi překonat, počínaje keynesiánskými a radikálně alternativními konče. Jenže pak je otázka, proč se ani ty nejvíce umírněné návrhy nezačaly uskutečňovat. Krize trvá od roku 2008 a dosavadní kroky (sanace bank) nic nevyřešily. Proč se vždy narazí na určitou překážku, která je zastaví na samotném počátku? Když Obama začal prosazovat určité keynesiánské postupy a během jednoho roku se ukázalo, že povzbuzují ekonomiku, přesto od nich pod politickým tlakem ustoupil. A proč se naopak Rooseveltovi podařilo v krátké době prosadit New Deal?

A jak je možné, že se v mnoha zemích zvedá masový odpor proti neoliberálním škrtům, a vždy vyvstane určitá překážka, která zabrání, aby se tento odpor přetavil do politické a ekonomické praxe? Mohutnost demonstrací a stávek láme historické rekordy, ale nic se nemění: jako by se neuskutečnily. Den poté se vše vrací do starých kolejí a nanejvýš se nějakou dobu udržují různá alternativní fóra. Nejsme jenom v krizi ekonomické a v krizi ekonomické teorie, ale též v krizi odporu. Dá se říct, že krize není dvojitá, nýbrž trojitá.

V čem potom tkví překážka, která nám brání překonat tuto trojitou krizi? Tato překážka snad souvisí s tím, že i když odmítneme neoliberalismus, ba kritizujeme kapitalismus, přesto jednáme tak, jako bychom v neoliberalismus věřili. Naše jednání se vždy v určitém bodu zastaví, např. v bodu, po němž následuje zpochybnění stávající podoby kapitalistického vlastnictví. I radikální kritika se stále pohybuje na území vymezeném neoliberalismem.

Překážka, která se začne rozpouštět snad jenom tím, že znovu uvěříme ve svou svobodu a budeme jednat tak, že zneviditelníme neoliberální myšlenku, a vůbec celý vládnoucí řád idejí a praktik. Že budeme jednat, jako by neexistoval. 

Vyšlo ve sborníku "Krize, nebo konec kapitalismu?" (J. Pehe ed.)

http://www.kosmas.cz/knihy/174340/krize-nebo-konec-kapitalismu/

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Reagujte na článok

Napíšte prosím Váš text.

Komentáre

Obrázok používateľa Anonymný
#1
(neuvedené)
29. september 2012, 16:52
Bohužiaľ, článok ma dosť sklamal. Hovoriť po štyroch rokoch evidentnej systémovej krízy globálneho kapitalizmu toľko o všeobecnej kríze a nepovedať, že ide IBA O KRÍZU KAPITALIZMU, je dnes už trochu diletantské.

Sám Hauser ako keby obhajoval neoliberálov tvrdením:
"Nacházíme se v situaci, kdy se krize zdvojuje. Je tu jednak krize ekonomická a jednak krize ekonomických teorií. Všichni víme, že tu je krize, ale nevíme, jak se z ní dostat. Nejvíce neznepokojuje samotná krize, ale právě tato nemohoucnost a odevzdanost, která svědčí o paralýze teoretického myšlení i praktické politiky."

Ani slovo o tom, že to neoliberáli a pravicoví ekonómovia "nevedia kam z konopí".
Ani slovka o tom, že existujú alternatívne ekonomické teórie, dnes už dostatočne do hĺbky (takej, akou sú i neoliberálne teórie a klasická ekonomická teória) definované a preskúmané, ktoré netrpia žiadnou "krízou ekonomických teórií".

Či PARECON, alebo ekonomická demokracia, môžu "trpieť" iba tým, že ich pravicoví teoretici a ekonómovia odmietajú. Nič nového - veď aj ekonómovia a teoretici sú ľudia a preto sa postavili jednoznačne na stranu ideológie, a to ideológie obhajujúcej kapitalizmus...nemôžu a nechcú vidieť iné východíská a preto sú v kríze zmýšľania.

A to ešte nespomínam marxistov, ktorí si dnes môžu pekne-krásne oprášiť svetom zavrhnutý Kapitál a povedať:

"Vidíte, vraveli sme vám - až dôjde kapitalizmus do svojho konečného štádia, nastávajú podmienky pre socializmus"... a ako svedkovi doby môžem iba povedať, hm, majú pravdu, ten kapitalizmus sa nám nielen zvrhol, ale už aj dosť výrazne posmrdkáva...aj preto sú tí teoretici takí bezzradní, lebo z ich ideologického pohľadu: nemôže byť ani inej alternatívy, akou je "koniec sveta", koniec sveta kapitalizmu, sorry Mr.Smith.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 05:21
A to ešte nespomínam marxistov, ktorí si dnes môžu pekne-krásne oprášiť svetom zavrhnutý Kapitál a povedať: "Vidíte, vraveli sme vám - až dôjde kapitalizmus do svojho konečného štádia, nastávajú podmienky pre socializmus"..."Peter Zajac-Vanka

************************

Petre za tými ... nalo nasledovať bez hegemonistických komunistov!!!!!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 05:26
čo sa týka riešení. Nemá osvojenú žiadne metodologické východisko a preto pobieha od ľava do prava. Kritizuje kapitalizmus, kritizuje socializmus, potom sa zamýšľa nad možnosťami ako opraviť kapitalizmus a tak dookola. Vytrháva udalosti zo súvislostí. Práve tento zmätočný spôsob myslenia má najväčší podiel na neexistencii ucelenej teoretickej koncepcie spoločnosti.

Ale, Peter, nesúhlasím s tým, že ide len o krízu kapitalizmu. To by potom ľavica mala poruke rýchlo uskutočniteľné koncepcie, čo nemá. Rok 2008 znamenal oveľa viac, ako len krízu kapitalizmu. Krízu ľudskej civilizácie ako takej. Samozrejme, že v rámci nej aj kapitalizmu, ktorá sa ostro prejavila najmä preto, že kapitalizmus si prisvojuje funkciu avantgardy ľudstva, hoci mu od r. 1928 neprináleží. Zásadnou chybou je spoliehať sa na západných autorov, od ktorých vychádzajú podobné koncepcie. Nič proti nim nemám, ale sú len drobnými čiastkovými riešenami, nie celostnými, systémovými. Západní autori sa stále pohybujú len v rovine kapitalizmu a postkapitalizmu, hoci vývoj dospel už dávno do štádia postsocializmu. Ucelenejšie koncepcie preto môžu vzísť hlavne z postsocialistického priestoru.

Tu je zatiaľ problém hlavne v psychologických bariériach, ktoré vznikli v postsocialistickom myslení. Orientujeme sa na západ a tým sa dívame do minulosti, nie budúcnosti. Hoci technologický, technický, výrobný a poznatkový proces išiel ďaleko dopredu a treba ho zohľadniť. V praxi to znamená zabudovať do svojho myslenia aj klasický socializmus ako normálnu súčasť dejinného vývoja, ktorú sme prekročili a pohybujeme sa niekde ďaleko vpredu, nie v postkapitalizme.

Bez osvojenia tohto východiska sa veľmi zložito diskutuje o konkrétnych, praktických krokoch. Pretože diskusia sa pohybuje najmä v rámci kapitalizmu, resp. jeho prekonania. Napr. diskusia o globálnej forme, pre ktorú dozreli podmienku už v r. 1998. Pre veľkú časť ľavičiarov je globalizmus neprijateľný, pre veľkú časť utópiou. Hoci je to už tvrdá realita. Bez toho, že sa na globálnej úrovni neprijme rad ekonomických, regulačných, daňových, politických, legislatívnych opatrení, nie je možné riešiť ani problémy národných ekonomík, alebo konkrétneho podniku. Ak si štrajkujúci podniku vydobyjú vyššie mzdy, podnik sa zbalí a odíde. Vláda má zviazané ruky ohľadom daní, pretože podniky ujdú.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 05:56
Ani slovka o tom, že existujú alternatívne ekonomické teórie, dnes už dostatočne do hĺbky (takej, akou sú i neoliberálne teórie a klasická ekonomická teória) definované a preskúmané, ktoré netrpia žiadnou "krízou ekonomických teórií".

Či PARECON, alebo ekonomická demokracia, môžu "trpieť" iba tým, že ich pravicoví teoretici a ekonómovia odmietajú. Nič nového - veď aj ekonómovia a teoretici sú ľudia a preto sa postavili jednoznačne na stranu ideológie, a to ideológie obhajujúcej kapitalizmus...nemôžu a nechcú vidieť iné východíská a preto sú v kríze zmýšľania." PZV

*************************

Participatívna ekonomiky (PARECON) je jednu zásadnu trhlinu, pre ktorú nikdy nemôže poriadne fungovať! Stále ide o vlastníctvo nikoho, čiže ani tu nejde o skutočné vlastníctvo výrobných prostriedkov pacujúcicmi (proletariátom a prekariátom)!

Ak vychádzam v Vitekovej definície tak:

"produktívny majetok kontrolovaný a riadený tými, ktorých životy ovplyvňuje, ktorý ale nikto nevlastní ? teda participatívne vlastníctvo"

Viac na: http://utopia.sk/liferay/web/parecon

Ak VP (Výrobné Prostriedky) s príslušenstvom nikto nevlastní, tak zodpovednosť všetkých za všetko je zodpovednosťou nikoho za nič! Takže to fungovať nemôže a je zbytočné bez tejto základnej podmienky sa pareconom vôbec zaoberať!!!

Hoci mnohé body pre fungovanie tothoto ekonomického systému su dobre koncipované! Napr. princíp pure effort (čisté úsilie) "odmena za spoločensky hodnotnú prácu úmerná jej trvaniu, intenzite a vynaloženému úsiliu ? teda spravodlivá odmena" ale bez eliminácie prírodnej lotérie, taže ani tu to nie je dopracované a najmä domyslené!

Sociálnodemokrtatickou ekonomickou demokraciou skrachovaným švédskym modelom začiatkom 80-tých rokov je zbytočné sa zaoberať ako dejinne neosvedčeným modelom prie ktorom sa nikdy vlastníctvo pracujúcich nedostalo nad 25%, takže boli viac ako z 3/4 naďalej vykorisťovaní majoritnými vlastníkmi výrobných prostriedkov!

Z uvedeného vyplýva, že pokiaľ má Hauser lepšie vedomosti ako ja, (čo určite má) tak sa "ekonomickými fantamorgánami" predsa nebude zaoberať!

Obrázok používateľa Anonymný
#2
(neuvedené)
30. september 2012, 05:59
Článok je dobrý, váš postoj lepší, ale prečo nepracujete na programe k socializmu s rešturácie kapitalizmu, napríklad za "Prameňom poznania", pretože ako ľudia kontaktov by ste ho mohli získať, to ja mne záhada.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 06:04
"Ak si štrajkujúci podniku vydobyjú vyššie mzdy, podnik sa zbalí a odíde. Vláda má zviazané ruky ohľadom daní, pretože podniky ujdú." Milan Antal

***************************

Samozrejme, že odíde! A prečo by neodišiel, keď individuálny súkromní vlastníci VP nie sú vôbec viazaní na námezdných pracujúcich, takže sa správajú ako kočovní cigání!

Pokiaľ by výrobné prostriedky vlastníil proletariát a prekariát ako egalitárnií, nedediční, nescudziteľných výrobných prostriedkova ako spoluvlastníckí akcionári, tak s nimi viac nebudú "vydrbávať" ani súkromní kapitalistickí vlastníci ani byrokratickí štát s neprimeranými daňami!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 06:09
Ide o fatálnu systémovú chybu vo vlastníctve VP!!! "Ak si štrajkujúci podniku vydobyjú vyššie mzdy, podnik sa zbalí a odíde. Vláda má zviazané ruky ohľadom daní, pretože podniky ujdú." Milan Antal

***********************

Samozrejme, že odíde! A prečo by neodišiel, keď individuálni súkromní vlastníci VP nie sú vôbec viazaní na námezdných pracujúcich, takže sa správajú ako kočovní cigání!

Pokiaľ by výrobné prostriedky vlastnil proletariát a prekariát ako egalitárni, nedediční spoluvlastníci - akcionári, nescudziteľných výrobných prostriedkov, tak s nimi viac nebudú "vydrbávať" ani súkromní kapitalistickí vlastníci ani byrokratickí štát s neprimeranými daňami!

Systémovo treba vyriešiť "štrajk kapitálu", zmenou vlastníkov VP! Potrebný je radilálny rez a nie kozmetické úpravy!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 06:12
prečo nepracujete na programe k socializmu s rešturácie kapitalizmu, napríklad za "Prameňom poznania", pretože ako ľudia kontaktov by ste ho mohli získať, to ja mne záhada. Jozef Gazarek

********************

Pokúste sa nám ozrejmiť, čo konkrétne tým myslíte?

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 06:23
a ja podporujem aj zamestnanecké vlastníctvo. Ale neabsolutizujem ho, môže pozitívne pôsobiť len po určitú úroveň koncentrácie, veľkosti podniku. Nedokáže riešiť regionálne, celoštátne, globálne dopady svojej činnosti, dokáže riešiť len kolektívne dopady.

Lenže v globálnej ekonomike by si vlastníci-zamestnanci museli dobrovoľne znížiť mzdy, aby obstáli proti zahraničnej konkurencii. Vysoká cena práce by ich výrobky urobila nepredajnými. A každá krajina má inú daňovú politiku, inú podporu podnikov. Bez prijatých opatrení, regulácie a filozofie deľby práce namiesto konkurencie by na tom podniky neboli oveľa lepšie.

Chce to celostnú spoločenskú koncepciu, (dnes už celocivilizačnú, globálnu) nie jedno jednostranné opatrenie.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 06:44
Samozrejme, že treba riešiť aj vlastnícke vzťahy, a ja podporujem aj zamestnanecké vlastníctvo. Ale neabsolutizujem ho, môže pozitívne pôsobiť len po určitú úroveň koncentrácie, veľkosti podniku." Milan Antal

******************************

To rozhodne nazávisí od veľkosti podniku!!!! Skôr to záleží od toho, aby (hoc aj zamestnanecké akciovky) nevyrábali napr. zbrane, akohol, a iný strategický tovar, resp. služby. Niektoré služby a výroba tovarov sa nikdy nemôžu dostať do rúk súkromných vlastníkov, hoc aj v akciovkach. To však neznamená, že aj strategické národne podniky a služby nemôžu fungovať na princípe zamestnaneckých akcioviek!

Napr. v národnom školstve si budú zamestnanci (učitelia a nepedagogický pracovníci) voliť riaditeľa a management školy a nebudú odkázaní na dosadeného politický nominovaného truľa z vládnej strany! To isté platí aj pre štátne úrady, políciu,... s vynímkou armády)

Obrázok používateľa Anonymný
#3
(neuvedené)
30. september 2012, 08:11
"V čem potom tkví překážka, která nám brání překonat tuto trojitou krizi? Tato překážka snad souvisí s tím, že i když odmítneme neoliberalismus, ba kritizujeme kapitalismus, přesto jednáme tak, jako bychom v neoliberalismus věřili. Naše jednání se vždy v určitém bodu zastaví, např. v bodu, po němž následuje zpochybnění stávající podoby kapitalistického vlastnictví. I radikální kritika se stále pohybuje na území vymezeném neoliberalismem."

********************

Autor by si raz navždy uvedomiť, že krízu neprekoná keynesiánska reforma, ani neo New Deal, či Ficové veľké verejné investície, ale len radikálna zmena kapitalistického vlastníctva výrobných prostriedkov v prospech zamestnaneckých akcioviek, participatívnych družtiev, egalitárných kooperatív!

Ak sa ostro kritizuje individuálne kapitalistické vlastníctvo, tak vôbec nechápem, že by sme sa stále pohybovali na úzení neoliberalizmu! Skôr naopak, ak sa držíme keynesiánstva a neo New Dealu (Obamovho?), či Ficových veľkých verejných investícií, tak sa pohybujeme stále na úrovní neoliberálneho kapitalizmu! S neoliberalizmom a kapitalizmom sa vôbec nič nedeje, ale sa len sanujú škody a plátajú diery z verejných zdrojov! Inými slovami povedané privatizujú sa zisky (veľkými investormi) a socializujú sa náklady a straty (pracujúcim a dane platiacim plebsom)! pritom neoliberálny šľachta líže smotanu aj počas krízy, ktorú platí plebs svojou znižujúcou sa životnou úrovňou!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 08:36
viete čo je jednotkou správnosti? Neviete? No predsa 1 inga. Pán, ktorí nevie, či je muž alebo žena, ale vie všetko a každého SPRAVNE posúdiť a zhodnotiť. Takže od dnes správnosť = 1 INGA.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 08:44
dôležité sú dopady jeho činnosti.
Inštitúcie produkujúce verejné služby a platené z verejných zdrojov, daní, by nemali byť vo vlastníctve súkromníkov ani zamestnancov. Napr. Národný onkologický ústav poskytuje služby celoslovenského významu. Ak by bol vo vlastnítve zamestnancov, ich záujmy by boli nadradené funkcii, pre ktorú bol založený. Hoci by si štát aj mohol objednávať služby verejného významu u tejto inštitúcie, v princípe by sa zamestnanci mohli rozhodnúť vypovedať zmluvu a liečiť napr. pacientov z USA, či Kataru. V tomto prípade by záujmy zamestnancov, skupinové záujmy stáli nad záujmami slovenských onkologických pacientov. Teda funkcie, pre ktorú bol ústav založený.
A v tomto prípade prvoradé musia byť záujmy pacientov, nie zamestnancov a to musí byť vyjadrené aj vo vlastníckych vzťahoch.

Podobne je to v polícii, či školstve. Zamestnanci si prípadne aj môžu voliť riaditeľa, ale policajný zboj nemôže byť v ich vlastníctve. Občania majú právo na štátom zaručenú rovnakú ochranu, v tomto prípade teda celospoločenský záujem stojí nad záujmom zamestnancov, skupinovým.

Podobne v školstve, zamestnanci sa môžu spolupodieľať na správe, ale nemôžu vlastniť určené školy, univerzity. Zamestnanci by sa prípadne mohli dohodnúť s nejakou firmou a zmeniť napr. obchodnú akadémiu na školiace stredisko pre firmu. Štát však musí zaručiť v každej oblasti rovnaké právo občanov na rovnaké vzdelanie, a to nemôže závisieť od zamestnaneckých záujmov.
Zamestnanecké záujmy, či oblastné záujmy sa aj tak premietajú do charakteru školy, nedá sa úplne zaručiť, že všetky školy na Slovensku budú úplne rovnaké.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 08:52
Vážení čitatelia Slova viete čo je jednotkou správnosti? Neviete? No predsa 1 inga. Pán, ktorí nevie, či je muž alebo žena, ale vie všetko a každého SPRAVNE posúdiť a zhodnotiť. Takže od dnes správnosť = 1 INGA. laco

*************************

Kto so mnou intelektuálne nestíha, tak zásadne útočí na moju osobu!!! Na to som si už zvykla. Laco venujte sa meritu veci a argumentujte ak so mnou nesúhlasite!!! Lenže zrejme nemáte čím!

Mne je úplne jedno, či ste Laco, Laca, či Lacová!

Ja váš nick riešiť nebudem lebo nie som primmitívka na vašej úrovní!!!

Obrázok používateľa Anonymný
#4
(neuvedené)
30. september 2012, 15:00
Ja by som rád čítal Hausera, ak by zmysluplne doviedol svoju myšlienkovú konštrukciu k nejakému záveru. Ak by tým chcel povedať, že ide o krízu ľudstva a všeobecne ekonomických teórií, tak by sa zaradil iba niekde medzi Fukuyamu a obhajcov kapitalizmu, nič iné.

Budem citovať, aby bolo jasné, čomu oponujem:
"Ale, Peter, nesúhlasím s tým, že ide len o krízu kapitalizmu. To by potom ľavica mala poruke rýchlo uskutočniteľné koncepcie, čo nemá. Rok 2008 znamenal oveľa viac, ako len krízu kapitalizmu. Krízu ľudskej civilizácie ako takej."

Tak po 1.
Všetky rýchlo uskutočniteľné koncepcie ( a nielen ľavicové) sú dnes "blokované" jadrovými raketovými hlavicami a vojensko-mocenským tlakom Spojených štátov amerických a aliancie NATO.
Len čo sa objaví odchýľka od "slobodného trhu a demokratického režimu" v chápaní jastrabov, okamžite sa objaví ich škandalizácia o porušovaní ľudských práv, onálepkovanie za diktatúru, okamžite sa vytvorí "protiteroristická aliancia" a vidíme, ako to končí - od čisto socialistického pokusu na ostrovnom štáte Grenada ešte v 80. rokoch, cez Irak, v minulom roku režim Kaddáfího, v tomto roku režím v Sýrii.

Že ide vždy o peniaze až na prvom mieste, to sa vyvrbí vždy až po "humanitárnej akcii" "svätých z aliancie NATO", keď to všetko utíchne a "otvorený slobodný trh" vpláva do krajiny a zničí celú predchádzajúcu ekonomickú a sociálnu štruktúru.

Malá kontrolná otázka:
Akou silou by musel disponovať príslušný štát, aby ubránil inú ako kapitalistickú cestu rozvoja?

Po 2.
My takmer nič nevieme o ekonomickej a sociálnej ceste krajín Latinskej Ameriky, ktoré napriek silnej blokáde a hrozbe intervencie budujú vo Venezuele, ešte stále vo vyše polstoročnej ekonomickej blokáde uzavretej Kube, či Bolívii a v niektorých ďalších krajinách, ktoré nemôžu otvorene meniť ekonomické a sociálne prostredie na socialistické, ale dosť otvorene a hlboko premieňajú zmýšľanie ľudí a ekonomické prostredie práve tou svojou ľavicovou orientáciou.
Takisto sme nič nevedeli o tom, aké sociálne vymoženosti mali obyvatelia Kadáfiho Líbye, o ktoré samozrejme teraz prišli.

Po 3.
Krajiny ako Čína ( výhľad 7%-ný rast), India ( výhľad 6 %-ný rast), Brazília, Rusko, Kazachstan, krajiny ako Indonézia, Tchaj-wan, Južná Kórea - prečo tam nie je kríza, ak už silou - mocou chceme hovoriť o celosvetovej kríze ľudstva?
To nám nestačilo umelecké "priznanie" sa Veľkej Británie na otváracom ceremoniáli OH 2012, k tomu, kto zdevastoval v 19. a 20.storočí životné prostredie a vzťahy ľudí a ako ťažko sa to napráva?

Prečo potom nebyť presný a nepovedať, že v kríze je anglo-americký kapitalizmus a žiaľ, i európsky, ktorý sa po druhej svetovej vojne "zlomil" smerom k ameickej ceste? Aj podľa francúzskeho ekonóma Michela Alberta európsky kapitalizmus nezostal na tradičnej "rýnskej ceste" tak ako bol vytváraný Nemeckom, Francúzskom a nakoniec i prvou ČSR do vojny. A to ho vrhlo smerom k tomu, že vhupol do krízy spolu s angloamerickým, postaveným na ideológii voľného trhu a neoliberalizmu.

Záver:

V kríze, a to systémovej, sme iba "my" a nie "oni", ostatný svet. "Oni" len získali dedičstvo vytvorené dvomi storčiami priemyselného kapitalizmu, s ktorým sa teraz musia vyrovnávať.
Ale my tu u nás v strednej Európe a teda i na Slovensku sme tí blbci, ktorí naskočili z brzdeného vlaku na spomaľujúci, ktorý odbočil na slepú koľaj.

Preto sa mlčí o iných alternatívach kapitalizmu a stračí o konci sveta. Inde vo svete si ti nemyslia. Niekto by mal už povedať pravdu:

Nenastáva koniec sveta, iba koniec nášho kapitalizmu, ktorý si naši mocipáni vybrali v roku 1989, keď boli pažraví a chceli viac...
Preto je teraz ťažké vracať sa k možnostiam socializmu - ve´d ho pochovali politické nomenklatúrne kádre, ktoré ho mali rozvíjať.
A aj preto obdivujem každého, kto hľadá iné alternatívy a nevzdáva to - lebo svet nekončí na hranici krajín NATO.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
30. september 2012, 16:13
voči tomu, ak by tu existoval spoločenský subjekt na úrovni dnešnej doby, dobre teoreticky pripravený. Dnes je doba plne pripravená na ďalekosiahle zmeny, len my sme nedospeli k nej myslením. Už aj tým, že odmietame sa posunúť ďalej ako od kapitalizmu a postkapitalizmu, stále sa motáme na jeho úrovni. A preto sa nám javí, že aj súčasná kríza je len obyčajnou krízou kapitalizmu. To by sme sa sami klamali. Už ani návrat k socializmu by túto krízu neriešil, je oveľa hlbšia. Preto ani ponuka socializmu už na voličov nejako mimoriadne nezaberá. A mňa ťažko možno obviniť z toho, žeby som nemal kladný vzťah k socializmu, lenže treba byť objektívny.

A kto tu hovorí o konci sveta? Tak to dopadá, keď vedľa nám Slovo ponúka marxizmus bez Hegla, teda bez dialektiky:-). Pekne to Jan Keller vyššie v článku opísal, ľavica bojuje proti systémovosti myslenia a tým sa odpísala.

Kríza starého systému neznamená zlo, ale skôr nádej. Je vyjadrením toho, že dozreli podmienky pre to, aby sa človek posunul k oveľa vyspelejším formám, v akej žije dnes. Nič iné. Dialektické, revolučné myslenie to presne tak chápe. Len staré, apokalyptické buržoázne myslenie, bojace sa každej zmeny ako skazy, zániku kapitalizmu, vidí za všetkým koniec sveta.

Že ide o krízu sociálnej formy ako celku, sa dá dokázať. Ak sa niekedy stretneme osobne, môžem to urobiť.
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
01. október 2012, 03:07
Výborne vnímaš zajatie myslenia do súradnicového systému kapitalizmu. V jeho notovej osnove môžeš hrať rýchlejšie/pomalšie, hlasnejšie/tichšie ale vždy len jeho "hudbu". My by sme mali byť ako dobrí lovci: pozorne načúvať lesu, poznávať zvyky zvery. Súhlasím, že deficit je práve v myslení ( poznaní, analýze, hypotéze). Napríklad zázračné INGA riešenie - rovnaké pre atómovú elektráreň/Silicon Valley i pakistánsku obuvnícku dieľňu, konžskú plantáž - nefunguje, svet k nej nesmeruje, lebo navidomoči nie je exaktná. Aj PARCON je abstraktným modelom udržateľným len v "skleníkových podmienkach" a na amerických univerzitách. Neznamená to, že by som nevítal úvahy týmto smerom, neoceňoval snahu "ťahať" myslenie k alternatívnym riešeniam. Upozorňujem len na systémovú chybu takýchto úvah: nie sú systémové! Pozorne im však počúvam: časť "zvery" má tendenciu takto sa správať. V tom "hučaní lesa" počujem však aj hlasnejšie zvuky: napríklad cítim zánik peňazí. Meny sú tak zdevalvované, banky tak suverénne pri ich tlačení, štáty tak zdecimované ich nedostatkom, že priam vanie z lesa zápach ich smrdiaceho zániku. A dôsledky zániku peňazí na trh? A čo dekadencia trhu? Nefunkčný trh a nevalidné peniaze, čomu nahrávajú?...
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
01. október 2012, 04:14
Je to "užasný vedecký objav", ak Keller napíše: "Všechna hesla rebelujících levicových intelektuálů neoliberálové s radostí přejímají."

********************

Tak je to kolosálna sprostosť!

Ak sa napr. pozriete na to, čo ako rebelujúca ľavičiarka prezentujem, tak je to pre neoliberalizmus fatálne hrozba!

Chcela by som vidieť toho libertariána, či neoliberála, ktorý by s radosťou prijímal egalitárne prerozdelenie všetkých výrobných prostriedkov a prírodných zdrojov, tak aby boli nededičné, nescudziteľné (neobchodovateľné!) a viazané na konkrétne vzdelania a profesnú špecializáciu!

Taktiež to, aby sa zisk nedelil podľa veľkosti podielu vo firme (lebo by všetci boli egalitární spoluvlasttníci), ale podľa čistého úsilia s prihliadnutím na "prírodnú lotériu"!

Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
01. október 2012, 08:39
Obrázok používateľa Anonymný
(neuvedené)
02. október 2012, 05:05
INGA riešenie - rovnaké pre atómovú elektráreň/Silicon Valley i pakistánsku obuvnícku dieľňu, konžskú plantáž - nefunguje, svet k nej nesmeruje, lebo navidomoči nie je exaktná." Juraj Janošovský

**********************

Ja som sa niekoľko krát vyjadrila, že úlohou štátu je obrana proti vonkajším, ale aj vnútorným nepriateľom. Z tohoto dôvodu nie je možné, aby strategické podniky boli v súkromných rukách!

Medzi strategické podniky rozhodne patrí atómová energetika a zbrojárska výroba. Neviem pochopiť prečo generalizujete nezmysly?

Mňa nezaujíma, kde svet smeruje, ale to aká je perspektíva podstatne spravodlivejšej spoločnosti ako bol komunizmus!!! Ja rozhodne nepatrím k "ovciam" idúcim poslušne v mainstreame!

Stránky

Blogy a statusy

Píšte a komunikujte

ISSN 1336-2984