Reklama
Reklama

Pozdvižení v Tunisku a Egyptě: začátek nebo konec revolucí?

Počet zobrazení: 1952

V prosinci 2010 zažehl jediný člověk lidovou revoluci proti zištnému samovládci, za níž okamžitě následovala podobná erupce v Egyptě. Arabský svět byl ohromen a světové veřejné mínění sledovalo tyto „vzorové“ projevy celosvětových bojů za autonomii, důstojnost a lepší život s velkými sympatiemi.

Nyní, o více než dva roky později, jsou obě země rozdírány urputnými politickými zápasy, stupňujícím se vnitřním násilím a velkou nejistotou, kam to všechno povede a v čí prospěch. V každé zemi má tato situace specifické aspekty. Některé z nich se odrážejí v dalších povstáních v arabském nebo arabsko-islámském světě, některé lze srovnávat s tím, co se dnes děje v Evropě a do určité míry všude na světě.

Co se stalo? Musíme začít počátečním lidovým povstáním. Jak tomu často bývá, zahájili je odvážní mladí lidé protestující proti svévoli mocných – v místním, národním, mezinárodním měřítku. V tomto povstání smyslu směřovalo proti imperialismu, proti vykořisťování a bylo hluboce rovnostářské. V mnohém je lze srovnávat s povstáními, jež propukala po světě v letech 1966 až 1970 a které dnes někdy nazýváme světovou revolucí roku 1968. Jako tehdy, protesty rozezněly v zemi hlubokou strunu a získaly širokou veřejnou podporu daleko přesahující malou skupinu, která s nimi začala.

Co se stalo pak? Všeobecná protiautoritářská revoluce je velmi nebezpečná pro ty, kdo mají moc. Když se zdálo, že počáteční represivní opatření jsou neúčinná, mnoho skupin se pokusilo zkrotit revoluci tím, že se k ní přidalo, byť jen naoko. V Tunisku a Egyptě se do věci vložila armáda, která odmítla střílet do protestujících, ale také se snažila získat po svržení dvou zmíněných samovládců kontrolu nad situací.

V obou zemích už dlouho existovalo silné islamistické hnutí, Muslimské bratrstvo. V Tunisku bylo mimo zákon, v Egyptě pod pečlivou kontrolou s řadou omezení. Revoluce mu umožnily prosazovat se dvěma způsoby. Nabízelo sociální podporu chudým, o které se stát vůbec nestaral. A rozhodlo se vytvořit politické strany, které by usilovaly o většinu v parlamentech a získaly rozhodující slovo při sepisování nových ústav. Z prvních voleb vyšly tyto strany v obou zemích jako nejsilnější.

V politické aréně tak soupeřily v zásadě čtyři skupiny. Vedle strany Muslimského bratrstva – v Tunisku je to Ennahda, v Egyptě Strana svobody a spravedlnosti – to byli tři další političtí aktéři: sekularistické síly víceméně na levici, saláfisté na krajní pravici, kteří se snažili uzákonit mnohem přísnější verzi šaríji než strany Muslimského bratrstva, a pořád ještě silní příznivci starých režimů, nyní ale v kvaziilegalitě.

Jak strany Muslimského bratrstva, tak sekularistické síly jsou ve skutečnosti vnitřně dost nejednotné, zejména pokud jde o žádoucí strategie. Strany Muslimského bratrstva stojí před stejnými politickými dilematy, jaké byly v posledních letech údělem evropských stran napravo od středu. Jejich země mají vážné a trvalé ekonomické problémy, jež vedou ke vzniku anebo posilování stran na krajní pravici. Tyto strany pak ohrožují vyhlídky středopravicových stran „hlavního proudu“ na vítězství v budoucích volbách. V takové situaci se ve středopravicových stranách vždy najdou lidé, kteří chtějí získat zpět voliče krajní pravice tím, že se posunou jejich směrem a budou uplatňovat „tvrdou linii“ vůči levicovým a sekularistickým silám. A pak jsou zde takzvaní umírnění, kteří si myslí, že by se strana měla posunout ke středu a tam získávat voliče.

Levicové nebo sekularistické síly na druhé straně zahrnují širokou paletu skupin: skutečně levicových (kterých je ovšem mnoho) a demokratů střední třídy, kteří prosazují těsnější ekonomické vazby s mocnými tržními silami v Evropě a Severní Americe. V ekonomických otázkách mají tyto skupiny střední třídy fakticky velmi blízko k tomu, co navrhují umírněné islamistické síly.

Ovšem síly pořád loajální ke starým zištným režimům si zachovaly kontrolu nad jednou klíčovou institucí, policií. Je to policie, kdo střílí na demonstrace sekularistických sil. Když sekularisté protestují proti zavraždění svého klíčového vůdce Šokriho Belaida, tuniský premiér Hamadi Džebali, takzvaný umírněný islamista, prohlašuje, že je touto vraždou otřesen stejně jako oni. Sekularisté na to odpovídají, že islamistické strany a zejména jejich tvrdá křídla nesou v každém případě nepřímou odpovědnost, protože vytvářejí klima, v němž může k takové vraždě dojít.

Navíc Tunisko a Egypt nejsou izolované země. Pozdvižení panuje také u jejich sousedů v arabském světě i jinde. Dochází k rozsáhlému geopolitickému vměšování zvenčí. Obě země jsou relativně chudé a potřebují vnější finanční pomoc, aby mohly něco dělat s trvale rostoucí nezaměstnaností, dál zvětšovanou výpadky turistiky, která byla pro obě země jedním z hlavních zdrojů příjmů.

Takže kam to všechno povede? Jsou jen dva možné směry. Jedním je konec revoluce, aspoň pro současnou dobu. V obou zemích by mohly nastoupit pravicové vlády se silným zázemím, podporované (možná i ovládané) vojáky, se sociálně konzervativními ústavami a opatrnou zahraniční politikou. Druhým je začátek revoluce, v níž by převládl původní duch roku 1968 a v níž by se Tunisko a Egypt staly opět majáky společenské přeměny pro ně samotné, zbytek arabského světa i celý svět.

V tomto okamžiku se zdá, jako by převládaly síly volající po konci revoluce. Ale v našem chaotickém světě je příliš brzo na to, aby se v obou zemích zatáhla opona za obnovou revolučních sil.

© Immanuel Wallerstein, komentář č. 347, 15.2.2013. Z angličtiny přeložil Rudolf Převrátil.

Na snímke: Immanuel Wallerstein, montáž redakcia

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama