Volební porážka Labouristické strany jako lekce z Althussera

Michael Hauser komentuje neúspěch labouristů v předčasných parlamentních volbách. V čem chybovali a proč neplatila přímočará ekonomická a sociální podmíněnost?

Většina komentátorů vysvětluje drtivou volební porážku Labouristické strany tím, že tato strana neměla jasný postoj k Brexitu. David Broder píše, že toto politicky smrtící kolísání vyvolala post-blairistická část Labouristické strany tím, že prosazovala strategii sjednocení všech voličských skupin, které chtěly setrvání Velké Británie v EU.


Foto: Sophie Brown / https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=81533205

Jak říká Broder, tato strategie byla nerealistická a měla za cíl oslabit Corbynovu pozici. V dané situaci tato post-blairistická strategie musela vést k porážce, která vyvolá odchod Corbyna z čela strany. Je možné, že post-blairisté považují porážku Corbynovy Labouristické strany za příležitost, jak stranu znovu ovládnout a vrátit ji do politického středu. K tomu však nejprve musí přesvědčit členskou většinu a voliče pak o tom, že porážka nebyla způsobená nejasným postojem k Brexitu, nýbrž příliš levicovým programem. To půjde těžko, protože podle průzkumů dvě třetiny společnosti si přejí, aby minimálně infrastruktura byla ve veřejném vlastnictví (vodovodní sítě chce „znárodnit“ 83 %, elektrické sítě 77 %, železnice 76 %). Většina lidí také podporuje ekonomické regulace, veřejné výdaje a větší zdanění nejbohatších, jak o tom píše James Meadway.

Tento autor z prostředí labouristů se před volbami dokonce domníval, že hlavní slabinou Borise Johnsona bude, že ve svých sociálních tématech nemůže jít tak daleko jako Corbyn.

Na britských volbách se však především znovu ukázalo, že neplatí přímočará ekonomická a sociální determinace. I když jsou lidé v obtížné sociální situaci a v jejich ekonomickém zájmu je volit labouristy, rozhodnou se podle tématu Brexit a volí konzervativce.  Drtivá porážka Labouristické strany je lekcí z Althusserovy marxistické filosofie. Podle Louise Althussera v dané situaci existují hlavní a vedlejší rozpory a nemusí to být vůbec tak, že hlavním rozporem je rozpor mezi kapitálem a prací. Tento rozpor se podle Althussera stává tím hlavním rozporem jen ve vzácných situacích a většinou představuje rozpor vedlejší (vždy je to ovšem rozpor, který působí na formování hlavních rozporů). Předem nelze stanovit, co bude hlavním rozporem, a vždy je zapotřebí konkrétně analyzovat konkrétní situaci. Tímto hlavním rozporem se v dané situaci britské společnosti stal rozpor mezi obhájci Brexitu a obhájci setrvání v EU. Labouristická strana nepochopila, že tu existoval tento hlavní rozpor, a domnívala se, že hlavní rozpor tu vůbec nebyl. Pracovala pak pouze s mnohostí rozmanitých rozporů (sociálních, ekologických, kulturních). Kvůli špatnému vyhodnocení konkrétní situace neprovedla zobecnění problémů na jeden hlavní rozpor a drtivě prohrála.

(Text vyšiel v českom webovom časopise !Argument 20. 12. 2019)