Reklama
Reklama

BAREVNÁ RAPSODIE VOJTĚCHA JASNÉHO

Počet zobrazení: 530

Zemřel Vojtěch Jasný. Nomen omen. Jeho otce, který byl v odboji, zabili nacisti. Když šli i po něm, nějaký poradce v nitru mu říkal, co má říkat. Začal jim na gestapu vysvětlovat, že by chtěl vlastně jít s nimi. Že jim fandí, že teď vstoupí do Kuratoria... Byl přesvědčivý, pustili ho. Po válce jako mnoho jiných pod dojmem z osvobození země sovětskou armádou vstoupil do KSČ (pod stejným dojmem tehdy vstoupili i jiní velcí čeští umělci: Bohumil Hrabal, Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, František Drtikol). Prozřel brzo: když ho v roce 1953 s Karlem Kachyňou, s nímž tehdy tvořil dvojici, poslali vlakem přes SSSR točit film do Maovy Číny. Touto cestou nebylo možno nepoznat, co se v těch zemích děje. Nevystoupil ale ze strany, tehdy (v době vrcholících procesů se "zrádci") by to bez ztráty života nebylo ani možné. S Kachyňou se rozdělili, ale oba začali točit filmy v duchu poezie všedního dne. Už v roce 1958 natočil symbolickou Touhu, z níž byla socrealistická kritika zděšená a Jasný měl být poslán do výroby. Nebyl, nastalo uvolnění, v roce 1961 (tak trochu jako pokání za své raní dokumenty o kolektivizaci) natočil sarkastický film Procesí k panence o morální devastaci české vesnice. Pak přišel film Až přijde kocour, kde se obklopil těmi nejlepšími z nejlepších, aby na sebe v alegorii prozradil víc, než by tehdy (a možná ještě dnes) říct přímo. Od mládí cvičil jógu a viděl nad hlavami lidí auru - v "Kocourovi" popsal jaké mají jednotlivé lidské "nátury" barvy (jen fialovou musel zaměnit za rudou - aby polichotil rudému režimu, aby jeho silně kritický film nezakázal). Kocour (1963) byl počátkem jeho světové slávy: dostal cenu v Cannes a Jasného začali zvát do světa. Když v roce 1966 během natáčení dalšího filmu Dýmky (pro jehož předlohu chytře zvolil knihu povídek sovětského spisovatele Erenburga, z nichž jedna se odehrává v Alpách, druhá v Anglii a třetí na Aljašce...) seděl ve vídeňské restauraci, pocítil, že teď už bude vše jen dobré. Nebylo. Když začal točit svůj největší film, Všechny dobré rodáky, kroniku své rodné valašské Kelče, věštila mu Helena Růžičková, že film se natočí, ale on musí s jeho natočením spěchat. Film, který naprosto otevřeně ukazoval, co se dělo se sedláky od roku 1945 do 60. let, se dotočil - 21. srpna 1968. V roce 1969 jako tryznu za znásilněnou zemi a jejího upáleného syna stačil ještě v japonské produkci natočit film němých obrazů Česká rapsodie. Točil ho tak, že herci znali kódy jeho režijních poznámek a on jim jen čísly napsanými na čtvrtkách ukazoval, jakou variantu zvolit - to proto, že komparz byl už tehdy prošpikovaný estébáky. Pár z nich si ho během natáčení vytáhlo z auta a zbilo ho tak, že mu až do smrti v nejrůznějších okamžicích tekla z nosu krev. Sestřih České rapsodie se podařilo propašovat ze země ven a pomocí ní říct světu, co se u nás děje. Za ní pak šel i její režisér. Přes Rakousko a SRN se dostal do New Yorku, kde na zdejší univerzitě začal učit režii, na katedře, kterou po něm posléze přebral spolužák z FAMU Miloš Forman a po něm další FAMák Emir Kusturica. Točil i v Jugoslávii, ve Finsku a po celou dobu svého exilu (podobně jako Miloš Forman) litoval, že s sebou nemá "svého nejlepšího herce": Vladimíra Menšíka, o němž měl pro jeho hereckou bezprostřednost teorii, že pocházel z rodu napoleonského vojáka černé rasy, který zůstal na Moravě po bitvě u Slavkova. Svůj poslední film natočil před dvaceti lety jako druhý díl svého největšího filmu, Všech dobrých rodáků, a natočil ho na stejném místě: v Bystrém u Poličky. V tomto svém druhém domově také zemřel: dožil v místním domově důchodců. Z jeho největšího díla vybírám scénu, která mi přijde geniální právě pro tyto dny: člen KSČ varhaník Otčenáš v roce 1945 zkouší na kúru kostela svou vlastní symfonii. Její text vyjadřuje jeho vidění světa: Hned po božím stvoření, kdy vznikla, země, zvířata a lidé - přišli Beneš, Stalin a ráj. Každá revoluce má pocit, že ona je ta definitivní a že před ní vlastně nebylo nic a nic nebude ani po ní. A v tom tkví nebezpečí, které (jako řadu dalších motivů ve svých filmech) geniálně vystihl boží umělec a boží člověk Vojtěch JASNÝ:

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy