Reklama
Reklama

Mince, která se vrací

Počet zobrazení: 351

„...z mincí na mne civí císař jako živý, škoda že jích nemám více.
Řekl jsem si, ty se nesmí ztratiti! Třeba budou ještě někdy platiti!..“


Dnes jsem náhodou zaslechl tuhle písničku. a kromě dětství, kdy mi moje máma říkala, že jsem přesně jako její vypravěč (schovávám opravdu všechno, i to co jsem našel na ulicích, a smysl toho, proč jsem to z nich zvedl, znám jen já) se mi vybavila ještě jiná historie.

Je tomu asi rok, co jsem v hale naší knihovny vytvořil ze zdejších sbírek mincí a vyznamenání výstavu, kde jsou mimo jiné mince s hlavami všech císařů od Marie Terezie do Františka Josefa I. Vytvořil jsem ji tak trochu z trucu, když se oslavovalo sté výročí 28. října tak, jako by nebylo nic před ním. Historik PhDr. Milan Novák nám k tomu před rokem přednesl přednášku Spravedlnost pro monarchii, která naprosto neideologicky rozebrala, co bylo v monarchii lepší a co horší než za následující republiky. Po tom století už to čeští posluchači byli schopni snést. Zatoť ten letošní 17. listopad...

Tož na onen 17. listopad vyšla další přednáška už zase jiné řady, kterou jsem nazval Minulost a přítomnost českých šlechtických rodů. Ne, neopisoval jsem z televizního seriálu Modrá krev, opisoval jsem z rozhlasového seriálu Pamětníci - osudy, které nesmějí být zapomenuty, který jsme spolu s Milanem Hanušem v roce 2004 točili pro Český rozhlas 6. Jedním z našich hostů tehdy byla baronka Jana z rodu Hildprandtů z Ottenhausenu - kterou jsem po 15 letech pozval právě na ten 17. listopad. Její život strávený mezi Etiopií, Itálií, Řeckem, Malajsií a Singapurem je sdostatek zajímavý i bez faktu, že její rodina na vlastní kůži zažila snad všechny revoluce světa!

Posuďte sami: dědeček paní baronky, Ferdinand Veverka, diplomat a obhájce tehdejšího Habešského císařství před Italy ze 30. let, emigroval během Vítězného 25. února 1948 (to byl paní baronce rok) do Addis Abeby, za což tatínka, který zůstal doma, ruče zavřeli. Etiopský císař Hailé Selassié, který byl v dobrých vztazích s prezidentem Novotným, ale celou rodinu zbývající za oponou postupně vyreklamoval, dal jí u dvora práci. Tatínek, znalec koní, se císaři staral o stádo lipicánů, které mu přímo ze slovinské Lipicy věnoval jugoslávský prezident Tito, a malá Jana, potomkyně správce lvince pražského císaře Rudolfa, addisabebskému císaři Hailému zase od koťátka vychovávala lva (a v dospělosti pro něj pracovala v diplomacii, stejně jako její dědeček a maminka). Tedy jen dokud i v Etiopii v roce 1974 neproběhla rudá revoluce, před níž se její rodina zachránila v posledním letadle. A aby toho nebylo málo, manžel paní baronky, dítě rodiny uprchlé do císařské Etiopie pro změnu z Řecka, během revoluce, která roku 1924 sv Řecku vrhla krále a nastolila prezidenta, byl architekt, který v dospělosti pracoval v Íránu - a tam roku 1979 zažil revoluci která namísto císaře Páhlavího nastolila ajatolláha Chomejního.

Po té poslední, naší, revoluci, co ji dosud slavíme a ne a ne ji doslavit, se rodina paní baronky vrátila zpět do Blatné (kde se ve staleté Soukupově apatyce moje babička po válce učila lékárnicí a maminka paní baronky si na ni v roce 2004 ještě pamatovala) a když si na její třicáté výročí u nás v knihovně prohlížela mou výstavu, zastavila se u stříbrného tolaru Marie Terezie - a vyprávěla mi o něm další podivnou historii. V Etiopii, která se až v roce 1930 díky císaři Hailému (jenž byl prvním Etiopanem, co kdy byl na návštěvě Evropy a USA, po níž ho začali uctívat američtí černoši z jisté dnes především hudebně a botanicky známé sekty, která stovky let hlásala, že při svém druhém příchodu bude spasitel černý a bude pocházet z izraelského kmene Juda - což přesně naplnil císař černý Semita, který se vlastním jménem jmenoval RAS TAFARI...) prvně setkala s civilizací, ještě na přelomu 50. a 60. let nebyla ani stálá pevná měna - no a protože císař kdesi skoupil velké zásoby takových tereziánských tolarů, platilo se i jimi. Dětem svých zaměstnanců pak císař na Vánoce daroval po jedné oné minci ve zlatě, přesně takové, jakou kdysi římský císař Josef II. daroval babičce Boženy Němcové. Paní baronka ji má ještě schovanou...

Díval jsem se dnes na onen tolar, který máme vystavený pod sklem a přitom mě napadlo, že spojení "...z mincí na mne civí císař... třeba budou ještě někdy platiti..." bylo od Jiřího Suchého docela odvážné. Napsal je přece už v roce 1961, pouhé dva roky poté, co moje paní baronka coby dvanáctiletá dcerka dvou zaměstnanců JZD byla poslána do dalekého afrického císařství (tak jako já coby dvanáctiletý synek zaměstnance JZD jsem byl poslán do dalekého nového zřízení...)

Pak mě taky napadlo, že všichni máme doma nějaké mince, u nichž bychom si přáli, aby znovu platily - už kvůli hlavám, které na nich rádi vidíme. Já ale žádnou takovou minci nemám, protože ten osvícený monarcha, kterého bych na mincích viděl rád, na penězích ani známkách nikdy nebyl - ač mé vlasti fakticky vládnul celých patnáct měsíců. V době, kdy Jiří Suchý napsal svou píseň, mu do nástupu na trůn zbývalo ještě sedm let...

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy