Reklama
Zľavy na reštaurácie v Bratislave
Reklama

Poslední fígl drobného občánka Koloce pro stav krajní nouze

Počet zobrazení: 1539

Koupil jsem si včera zimní boty. Ty, předchozí, které jsem si pořídil na tyto Velikonoce, byly sice koupeny v kamenném obchodě, ale byly nejlevnější (řádově 1000 Kč) a po jednom zutí šlápnutím na patu se jim odlepila zadní část podrážky. Přesto jsem v nich prochodil několik měsíců. Ale s výhledem cesty do hor ( = sníh) už jsem je musel vyměnit.

Koupil jsem tedy ty nové, o pár set korun dražší než nejlevnější. Vypadaly pěkně, přesně tak, jak já potřebuju: v zimě hřejí, na jaro vypadají společensky, do štrapáce i do salonu - a kromě toho měly rozepínání po straně (odpadne nebezpečí odlepení podrážky při zouvání). V krámě vypadaly, že se prošlápnou, jenže na ulici se ukázalo, že jsou moc úzké a kdybych v nich chodil, odumřou mi asi časem bolestí malíčky.

Druhý den (dnes) před koncem otevírací doby jsem přišel do krámu (se zvučným německým jménem) a žádal vyměnění. Slečna, jediná v krámě, se podívala na podrážky a řekla: „Vy jste v nich šel venku, a to je nesmím reklamovat.“ Začala typická česká úřední tahanice: ona mi ukazovala na znění řádu, který mi přicvakli k účtence, já jsem jí říkal, že jsem ho nepodepsal. Potom jsem promluvil takto: „Jsou dvě možnosti. Buďto si ty boty vezmete zpátky, já si vezmu ty druhé, dražší, co mi tu včera nabízela vaše kolegyně, doplatím vám tisíc korun a vaše firma na tom ještě vydělá. Nebo si je nevezmete zpátky a vzhledem k tomu, že jsem NOVINÁŘ začne mediální boj, kterým bude vaše firma tratit mnohem víc, než je cena těch jedněch bot. Já jsem ochránce pracovníků jako jste vy, ale nepřítel nepřátelských molochů jako je vaše firma. V tom případě mi teď dejte číslo na vašeho nadřízeného a já mu vysvětlím. jaké jsou moje možnosti.“

Za deset minut jsem odešel z krámu s novými botami a s radou, abych si je pořádně vyzkoušel - tentokrát doma.

Je jen jeden fígl drobného občánka Koloce, jak si pomoci, když se po něm systém vozí už nesnesitelně: jeho novinářství. Jednou už mi možná zachránil život: to když jsem vymáhal od svého šéfa, provozovatele frančízové pobočky známé firmy, nevyplacený čtvrtletní plat zaměstnanců, a on mi vyhrožoval smrtí. „Dobře,“ řekl jsem tehdy, „ale vezměte na vědomí, že moji kamarádi novináři o tom vědí, a když se ztratím, budou vědět, kdo a proč mě odstranil.“
Tuhle větu konkrétně jsem se naučil z filmu Tři dny Kondora - ale novinářství jako takové mi zachránilo kůži nespočtukrát.

Takže prosím vás, nepište mi sem už nikdo, že naše země je standardní demokracie, kde se chovají k lidem jako v kterémkoli státě západní civilizace. Protože každého, kdo to napíše, sám osobně... ve svém dalším článku označím za naivního blbce.

P. S: Ten šéf mě tehdy nezabil, ale zlostně sykl: „Ale ty peníze nikdy nedostaneš!“ Nakonec jsem je ale stejně dostal a můžete třikrát hádat proč. Šel jsem za jeho šéfem (hlavou celého koncernu) a popsal jsem mu, jaké jsou mé novinářské možnosti...

(S jednou otázkou si ale lámu hlavu celý život:

Co má v takových případech dělat drobný člověk, který ani tu mou poslední možnost nemá???)

(Status na FB, 12. 12. 2019)

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon

Blogy a statusy