Reklama
Reklama

Ať žije republika…

Počet zobrazení: 1316

Politolog Oskar Krejčí se u příležitosti Dne české státnosti zamýšlí nad otázkou životaschopnosti ideje národního státu.

Asi málokdo před třiceti lety čekal, že se otázka národního státu stane opět tak vyhraněně politickou. V době, kdy v Praze údajně zvítězila pravda a láska, začínal za humny svár dvou vizí budoucnosti: Francis Fukuyama hlásal konec dějin a Samuel Huntington očekával konflikt civilizací. Ke sporu se postupně přidávali další aktéři. V devadesátých letech minulého století, v dobách téměř všeobecného nadšení pro globalizaci a evropskou integraci, probíhalo štěpení slovanských federací a ukrajinský Ruch přišel s těžko pochopitelnou tezí, že 21. století bude stoletím národů. Loni pak na zasedání Valného shromáždění OSN americký prezident Donald Trump prohlásil, že „budoucnost nepatří globalistům. Budoucnost patří vlastencům. Budoucnost patří suverénním a nezávislým státům…“
 

Národní stát

Moderní vize suverénních států byla spojena s představou národního státu, kterou přinesl osvícenský humanismus. V Evropě se národní uvědomění zpolitizovalo během první poloviny 19. století především pod vlivem Johanna Gottfrieda von Herdera, německého osvícenského filosofa a protestantského kazatele. V jeho podání jsou národy jednotky vzniklé přirozeně, státy jsou instituce umělé. Je jasné, že umělé jednotky by se měly přizpůsobit těm přirozeným, a pak by měl zavládnout mezi lidmi mír. Tady je původ teze o právu národů na sebeurčení, tedy o ochraně národních zájmů vlastním suverénním státem. Tato vize dnes tvoří první článek obou mezinárodních paktů o lidských právech – jak toho, který se týká hospodářských, sociálních a kulturních práv, tak i toho, který pojednává o občanských a politických právech. V 19. století probíhalo pod tímto praporem v Evropě národní sjednocování Itálie i Německa a začínalo štěpení mnohonárodnostního impéria, jako bylo Rakousko-Uhersko.

Vývozním artiklem se politizovaná národní idea stala až v dobách, kdy probíhaly její zásnuby se sociálním darwinismem a romantismem. Odtržení od osvícenství zrodilo šovinismus, což pocítily slabší národy například při zániku Osmanské říše či během barbarského rozpínání Japonského císařství. Na domácí evropské půdě pak sňatek národní ideje se sociálním darwinismem vedl ke zrodu německého nacismu.

V bývalých koloniích na jiných kontinentech není identita národa vždy zcela jasně vymezena. V Africe evropské mocnosti často kreslily státní hranice svévolně napříč kmenovým územím, nebo do jednoho státu zavřely dva či více kmenů. V Amerikách po likvidaci většiny původního obyvatelstva probíhá neukončená etnogeneze, kde v kultuře dominuje jazyk a politické zvyky bývalých kolonistů. I když například právo Kurdů na vlastní stát je nezpochybnitelné, čísla naznačují, že naplnit právo národů na sebeurčení bez ničení států je nemožné. Dnes existuje přibližně 200 států, počty národů závisí na definici a pohybují se od několika set po více než tři tisíce; přibližně 300 milionů lidí je pokládáno za domorodce, původní obyvatele území, kde vládnoucí či převládající etnickou skupinu představují lidé přišlí odjinud. Ne každý národní stát by byl životaschopný.
 

Etnický základ

Zvláštností národa jako politické skupiny je skutečnost, že vyžaduje jak materiální základ, tak i určitý stupeň sebeuvědomění. Národy jsou poměrně stálou etnickou skupinou s osobitými antropologickými rysy. Je to  historicky vzniklý soubor lidí společného původu, jazyka a společné kultury. Národní stát by měl tedy jako politická instituce chránit tuto etnickou skupinu a zajišťovat její rozvoj. K těmto obecným pravdám lze ještě doplnit, že národy vznikají a zanikají.

Podle oficiálních údajů mělo loni 26,0 % obyvatel Německa „migrační základ“ (Migrationshintergrund). To znamená, že se narodili v cizině nebo alespoň jeden z rodičů neměl od narození německé občanství (65 % z nich pochází z Evropy). Matematicky vzato probíhá v celém Německu nezvratná etnogeneze, proměna etnického profilu obyvatelstva. Realita je ale složitější a souvisí s odpovědí na otázku, zda na území Německa různá etnika žijí spolu, nebo vedle sebe.
 

Americké hledání

Ameriky nabízejí dvě odlišné odpovědi na tuto německou, či lépe evropskou otázku. Amerika zvaná „latinská“ přináší obraz relativně dokončené etnogeneze spojené s bolívarskou výhradou, že tamní státy rozdělují národ. Složitost naznačují i kategorie „Hispánci“ a „Latinos“, které užívají statistiky v USA: jde o etnolingvistické skupiny, přičemž „Hispánci“ jsou španělsky mluvící Latinoameričané, „Latinos“ zahrnují i Latinoameričany z Brazílie mluvící portugalsky. Pro evropské liberály jsou ale vzorem samotné Spojené státy.

V americké angličtině je „národní“ totéž co „federální“. Idea národa je bytostně politická: příslušnost k „americkému národu“ je dána věrností Ústavě, nikoliv objektivními etnickými znaky. To, co se jeví jako větší svoboda pro různá etnika, otvírá prostor pro mccarthismus, pro řeči o „neamerické činnosti“ těch, kdo mají nějaké politické výhrady. Bez ohledu na toto pojetí američtí demografové a sociologové pečlivě sledují etnickou charakteristiku USA. Podle dostupných prognóz by měl v roce 2045 podíl bělochů bez Hispánců a Latinos klesnout v USA pod 50 %; v témže roce by měl podíl černochů dosáhnout 24,6 %. V současné době nejpočetnější národnostní skupinu mezi bělochy v USA tvoří občané s německými kořeny, následují Irové a až pak Angličané a Italové. Předky s rozdílným rasovým původem mají ve Spojených státech přibližně tři procenta občanů.

O politické pojetí obyvatelstva v americkém duchu se pokoušejí i evropští liberálové prosazováním představy, že evroobčanství je důležitější než národnost. Severoamerické řešení německo-evropské otázky, zda národnostní etnika žijí vedle sebe, nebo spolu, ale zní mnohovýznamově: částečně žijí spolu, částečně vedle sebe. To může vyvolávat konflikty, které osamocená Ústava nedokáže odstranit – jejich příčiny jsou sociální, sahají za hranice otázky, které etnikum je lepší, nebo zda jsou si etnické skupiny rovny. Problém je, že dohoda velkých a různých skupin na základě Ústavy vyžaduje značné zjednodušení. Vyžaduje tak trochu prostoduchou politickou kulturu opomíjející často zásadní otázky a pracující s prostomyslnou korektní mluvou. Něco podobného tomu, co přináší veřejnoprávní televize v Česku. Příklad USA však ukazuje, že násilné či živelné naskládání etnických skupin nevede k samovolnému splynutí jejich kulturních vzorců ani po několika stoletích. Ideologicky zaslepené vítání migrace pak může vést k neshodám nejen oněch kulturních vzorců.
 

Národ jako referendum

Koncem 19. století francouzský filosof a orientalista Ernest Renan zformuloval tezi, že „existence národa je každodenním plebiscitem“. V tomto smyslu je národ pospolitost sjednocená společnými kolektivními vizemi a aspiracemi. V každé národní skupině se ovšem najdou jedinci, kteří, jsouce k tomu jazykově vybaveni, si oblíbí jinou kulturu víc než tu rodnou, jsou kariérně úspěšní v cizích službách, podlehnou přírodním krásám jiných regionů nebo si jich cení víc než míst svého narození a podobně. Pro ně je proces odnárodnění či nové etnogeneze bezbolestný. Na tom není nic zločinného. Pro mnohé příslušníky národa je ale pocit národní identity niterný a odnárodňování vnímají jako ztrátu osobní svobody. Tento pocit je stejně oprávněný jako kosmopolitismus liberálů a zatím je masovější. Úporná snaha bruselských elit a jejich domácích následovníků postavit evroobčanství nad národní identitu tak zákonitě vyvolává emotivní reakce.

Druhým problémem je liberální úsilí vykořenit znalost zdrojů národní ideje a cest k národnímu státu, nebo tyto znalosti převyprávět. Také Den české státnosti je poněkud nelogicky spojen s výročím vraždy Václava I. Na druhé straně politika tohoto knížete, ale i jeho nástupce naznačuje geopolitické složitosti existence Českých zemí už předtím, než se staly součástí Svaté říše římské. Aktuální postavení českého státu přináší obdobné geopolitické otázky. Navíc situace v Česku umožňuje nově porozumět známé Marxově replice, že všechny události se opakují – jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Atmosféra druhé republiky vzniklé po mnichovské zradě byla pro zakladatele národního státu tragická. Vyzvedla ty, kdo popírali výchozí ideje československé státnosti, a nositele těchto idejí vydala ke skandalizaci. Dnes se totéž vrací ve fraškovité podobě: Masaryk a Čapek jsou oslavováni, ale řada z idejí, které pokládali pro národně-státní myšlenku za podstatné, je popírána. Stačí si připomenout její kdysi tak samozřejmý rozměr: česko-slovenskou vzájemnost.
 

Československý počátek

Dnes je představa jednotného československého národa pokládaná za ryze účelovou. Jenže Tomáš Garrigue Masaryk, který byl nejvýraznějším hlasatelem čechoslovakismu, nebyl pragmatický cynik. Pocházel ze Slovácka, kde podle Ottova slovníku naučného žijí Slováci –na Slovácku se český a slovenský národ promíchal. Jenže obrozenecká hnutí v Česku a na Slovensku postupem času poukázala hlavně na národní rozdíly. To ale neznamená, že tu nebyla vzájemná výpomoc. Na překladu bible se podílel Slovák Pavel Jesenský a toto dílo, Kralická bible, sloužilo v dobách temna jako pokladnice češtiny. Mezi českými pány popravenými na Staroměstském náměstí byl i rektor Ján Jesenský, původem Slovák. U kolébky ofenzivního českého obrozenectví stáli Jan Kollár a Pavel Josef Šafařík, Slováci působící v českých zemích. Je tu ale také podivuhodná a nedoceněná dějinotvorná role Evangelického lycea v Bratislavě. Na dlouhém seznamu jeho slavných absolventů lze nalézt vedle jména Milana Rastislava Štefánika či Ľudovíta Štúra i jméno Janko Kráľe, Michala Miloslava Hodži, Jozefa M. Hurbana – ale také Františka Palackého, který pro mnohé zůstal otcem českého národa.

Tato jména je vhodné připomínat nejen s vděčností – jsou kvintesencí pravdy, že v geopoliticky nepříznivých dobách dva malé slovanské národy ve střední Evropě nepřežijí bez vzájemné pomoci. Zároveň otevírají málo probádanou otázku role náboženství v politických bojích druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století. S určitým zjednodušením lze u příležitosti vztyčení repliky mariánského sloupu na Staroměstském náměstí připomenout zvláštnost vztahu oltáře a trůnu v Rakousko-Uhersku: katolicismus v politické rovině spojoval České země s Vídní a Horní Uhry s Budapeští; naopak evangelismus sbližoval Prahu a Bratislavu. Také Masaryk byl evangelík. Asi není náhoda, že spolky Němců odsunutých z Československa nalezly své sídlo v Bavorsku, jediné převážně katolické spolkové zemi Německa.
 

*          *          *

K největším problémům Západu patří, že liberální režim téměř zcela postrádá schopnost sebereflexe. Neučí se z vlastních chyb, nedostatky svádí na faktické a imaginární nepřátele. Nepřátelé zajisté existují. Po porážce Sovětského svazu nezmizela objednávka radikální kritiky kapitalismu a vzniklé vakuum vyplnil náboženský, většinou islámský fundamentalismus. To v opačném gardu připomíná dobu, kdy v Evropě ztrácelo politický vliv kosmopolitní křesťanství – tehdy uvolněný prostor vyplnili rozhádaní liberálové, socialisté a vlastenci, později nacionalisté. Každý viděl svoji pravdu jako řešení i těch problémů, na které upozorňovala ideologická konkurence. Spravedlnost ale vyžaduje citlivé vyvážení národního tématu se sociální problematikou a demokracií. Je správné kritizovat Brusel za nekompetentní a někdy krajně nebezpečné zásahy do národní suverenity. K čemu je ale suverénní národní stát, v němž si demokracii a sociální otázku zprivatizovali oligarchové, jejichž podstatným znakem je upřednostňování soukromého zájmu před národním? Proto vždy, když se ozve heslo „Ať žije republika!“ by ozvěna měla přinést doplňující otázku: „Jaká republika?“

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Mobilné telefóny a príslušenstvo
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama