Reklama
Reklama

Centurionka a ti ostatní

Počet zobrazení: 2690

My, Češi, si nemáme nač stěžovat. Nažíváme přece svou nejlepší epochu. Sláva a nehynoucí vděk za to náleží naší až příliš drahé vládě. Holdu hodné již proto, neboť šetrností překonává tu nejlepší hospodyňku z časů Magdaleny Dobromily Rettigové. Šetří totiž, ať to stojí, kolik chce. Ať státní rozpočet, ať průmysl, ať (nemohoucí) občany.

Úctyhodně a bryskně navíc brojí proti systémové korupci, především ve vlastních řadách. Je to pochopitelné. Sestává ze samých charakterních odborníků, kteří vytvářejí skvělý obraz péče o státní organismus dovnitř i navenek.

Prvořadou zásluhu má na tom anglosaská politická kultura premiéra Nečase (přesněji Miroslava Kalouska), jenž může vybírat z přebytku vhodných kádrů.

Ze stejné příčiny není udržitelná nedůvěra vůči Karolíně Peakeové, onehdy prohlašující, že mezi svým zbrojným LIDEM našla hned několik příhodných osob na post ministra dopravy. Velí totiž rotě loupežníků, pardon, (všeho) schopných bojovníků s jediným vysněným cílem. Proplutí kabinetní galeony s nashromážděným zlatem z kolonie do bezpečného přístavu čtyřletého funkčního období.  

Proto centurionka Peakeová nikdy nezakalila svou setninu v „palbě“ voleb. Nač taky, proč obětovat elitní jednotku pro malichernost legitimity velení. Stačí, když si s lesknoucíma se očima kněžny Libuše věří na zvládnutí celé Armády ČR. Byť její správu krátce před jmenováním jednoznačně odmítla, stejně jako čistky ve vedení vojska den před jejich uskutečním.

Nejlepšímu polistopadovému kabinetu nevděční soldáti se teď práskají do čela, už když tuto poněkud bezohlednou dámu, jednookého Žižku mezi slepými, vidí. V tom měl z čistě egoistických důvodů pochybující Václav Klaus pravdu. Ano, braši „od fochu“ nevěřícně kroutí hlavou a rekapitulují zásluhy „svých“ ministrů…            

Může se to jevit nevěrohodně, leč nejhorší nebyla Vlasta „Greenhorn“ Parkanová, výslovně nemající v oblibě vojáky (!). Pomník trvalejší keramického pancéře si zbudoval (jednoznačně mimopolitický) jasnovidec Antonín Baudyš. Armádě a věcem kolem hrubě nerozuměl, nicméně s gustem střílel. U sebe v ministerské kanceláři si zřídil malou střelnici; koneckonců i ve vládním leteckém speciálu, jehož nádrž byla perforována projektilem…

Další lidovec na postu, Vilém Holáň, byl taktéž převýsostný odborník (ostatně KDU-ČSL se na obraně podepsala maximálně již skrze náměstkování Miroslava Kalouska). Nadto se ještě bál rozhodovat a byl tak dost možná pro funkci optimální – jako bílý kůň…

Zvláště kvůli takovýmhle a dalším loutkám či vychytralcům nemálo lidí ve vojsku s úctou vzpomínalo či vzpomíná na prvního polistopadového „ministra války“, generála Miroslava Vacka. Později poslance za KSČM a autora profesně-vzpomínkových publikací.

Šlo o výsostného profesionála, majícího nárok na svou náročnost, protože neznalost, co neomlouvá, se u něj nevyskytovala. V branných silách byl od mládí, prošel různými školami a funkcemi, jeho příprava na jednání patřila mezi perfektní a vojenskou minulost podřízených znal až do nízkých stupňů velení.

Jenže takových není nikdy nazbyt. Špatně se zapsal rtuťovitý Luboš Dobrovský, který přišel po něm a k nemuž se zajisté sluší dodat, že coby poradce posloužil Alexandru Vondrovi.

Solidní stopu nezanechal například ani nepříliš bystrý, nicméně dostatečně úlisný a uhýbavý Karel Kühnl (toho času velvyslanec České republiky v Chorvatsku). Zpravidla nevyčníval a odpovědnost za podezřelý kontrakt ze samého konce ministerské kariéry házel na svého vysokého úředníka.

O kus lépe je na tom právník Miloslav Výborný (dnes člen Ústavního soudu ČR) a profesní připravenost, omezenou však objektivními možnostmi, nelze upřít Jiřímu Šedivému.

V čele MO ČR se však vyskytovali také někteří programově z mundůru svlečení důstojníci, z nichž zejména jeden, Jaroslav Tvrdík, vzbuzoval nemalé naděje. I když na něj dost členů braných sil v dobrém vzpomíná, zklamal v řadě ohledů. Hodně se mluvilo o jeho úzkých vazbách na Miroslava Kalouska a z megalomanských projektů reforem (například staveb velikých základen po americkém vzoru) nezbylo příliš. Jen mediální šou v televizních archivech a naplnění staršího, vlastně už předlistopadového projektu, tj. zrušení povinné prezenční služby.

O takovém Bartákovi anebo Vondrovi snad lepší ani nemluvit. Oba jsou nejspíš důvodně spojováni s olbřímími korupčními kauzami. A je vskutku vážně interesantní, že na politickou kariéru druhého z nich se případ zřítil, až když dal pokyny rozkrývat kauzy předchozí. Přičemž na předraženost počinu ProMoPra už dávno upozorňovala i jedna veřejně dostupná bakalářská práce z ekonomie. – Tak si znovu říkám, kolik asi skutků proti státu je profesionálně zdokumentováno a porůznu skryto pro Strýčka Příhodu? Třeba pro snadnější obsazování význačných veřejných funkcí.

O společenské atmosféře ve vlasti pak může leccos povědět i malý tragikomický dodatek ke druhému z naposled zmíněných pánů. Dostal krom jiného pedagogické choutky, tudíž má začít externě působit na jisté severočeské katedře. V odborných kruzích tragicky známé jen přihlouplým kádrováním levičáků a poskytováním pozic druho- a třetiřadým zkrachovancům z řad pravicových politiků a učitelů.

Velikou školou pro armádní složky bylo pak minulých dvacet roků. Obecně vzato způsobily jejich úpadek a vytvořily významově široširou, palčivou otázku. Kudy dál?

Komentář vyšel v Parlamentních listech

Facebook icon
YouTube icon
RSS icon
e-mail icon
     
Reklama
Reklama

Blogy a statusy

Reklama
Reklama
Reklama